Zkáza Zelené lilie 18 - Za chyby se platí

„Mým otcem je…“
Zdvihnutím ruky mě zarazil. Udivilo mě to. Vždyť přece chtěl, abych mu odpověděla. Tak proč mě teď najednou zadržel? Proč mě to nenechal doříct, dokud mám na to odvahu? Pomalu jsem znovu otevírala ústa, abych zjistila, co se stalo, ale najednou mi to došlo. Cítila jsem to. Už si pro mě jdou. Nesmí mě najít, nesmí mě chytit. Prostě nesmí…
Zachvátila mě panika. Věděla jsem, že jemu teď nedokážu utéct a trochu mě děsilo, že jsem vlastně ani nechtěla. Ale skupinka ninjů, která se k nám blížila, bylo něco jiného. Pokud mě chytí, je konec. Ale ještě jsou docela daleko. Když vyrazím hned, tak to zvládnu. Snad mě nechá jít…
Pokynutím hlavy přerušil proud mých myšlenek. Nepatrnou chvíli jsem na něj nevěřícně zírala, než jsem se rozběhla směrem, kterým mi naznačil. Nechápala jsem, proč to udělal a ještě více mě zmátlo, že se vydal za mnou. Na nic jsem se ho neptala, prostě jsem běžela. Cítila jsem, jak se nám pronásledovatelé vzdalují, zřejmě jsme stihli zmizet dřív, než si nás stačili všimnout, ale na klidu mi to příliš nepřidalo. Zrychlila jsem. Kakashi mě párkrát přiměl nepatrně změnit směr našeho úprku a až si byl jistý, že jsme vyvázli, zastavil mě.
„Proč jsi…“ chtěla jsem se zeptat, ale nedostávalo se mi dechu.
„Dlužíš mi vysvětlení.“
„Cože?“ zadívala jsem se tázavě do jeho očí z nichž už dočista zmizel vztek a pohrdání a nahradil je vzdor a lítost. Byl na něj zvláštní pohled a přesto jsem od něj nemohla odtrhnout oči.
„Chci zjistit, kdo je Zelená Lilie. A chci vědět, kdo jsi ty, Mirai.“
„Ale já jsem…“
Nenechal mě domluvit a přistoupil ke mně blíž. Zase jsem se začala třást po celém těle. Zprvu jsem si myslela, že by na mě mohlo znovu dolehnout vyčerpání, ale v hloubi své duše jsem cítila, že je tomu jinak. To on…
„Možná jsi jí byla, ale teď nejsi a já chci vědět proč.“
„To není důležité, copak to nechápeš?“
„Pro mě ano.“
„Ale proč? To nedává…“
„Prostě to musím vědět!“ odvrátil se ode mě a popošel o pár kroků dál.
V jeho slovech se skrývalo tolik potlačované bolesti až mě zamrazilo. Kde se to v něm vzalo? Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív? Nebo…
„I když ti to řeknu, nic se nezmění. Neexistuje žádná pohádka o tom, že bych to nebyla já. Není nic, co by dokázalo zmírnit mé hříchy nebo…“
„Nechci omluvu, chci pravdu. Tak už začni,“ jeho tón byl opět klidný a věcný, takový jaký jsem slyšela už tolikrát.
Poznala jsem, že mnohé lidi jeho chladný přístup vyváděl z míry, ale mě vždy podivným způsobem uklidňoval. Nejinak tomu bylo i teď. Možná si to zaslouží vědět, možná by někdo měl znát pravdu…
Posadila jsem se pod strom několik kroků od něj a opřela se o kmen. Otočil se ke mně a téměř neznatelným gestem ruky mě vybídl, abych začala. Poslechla jsem.
„Pokud chceš skutečně znát celou pravdu, musím ti říct o době před mým narozením. Když byla má matka asi ve druhém měsíci těhotenství, vracela se s mým otcem z cest do vesnice. Tenkrát jim všichni domlouvali, aby neopouštěli domov, protože kolem zuřila válka, ale oni na to nedbali. Mysleli si, že všechny válečné hrůzy jsou moc daleko, než aby je dostihly. A téměř se nezmýlili, protože válka je zastihla až při zpáteční cestě několik kilometrů od vesnice, kde je přepadla malá skupinka lupičů. Matka stačila utéct jen díky tomu, že je otec zdržel, ale zaplatil za to životem…“
„Cože?“ přerušil mě rázně, „Před chvílí jsi mi tvrdila, že jediný člověk na světě, kterého toužíš zabít, je tvůj otec a teď mi chceš nalhat, že zemřel ještě před tvým narozením? To mi opravdu nejsi schopná říct pravdu?“
„Řeknu ti svůj skutečný příběh a na jeho konci sám posoudíš, jestli jsem ti lhala nebo ne. Ale nebude se ti líbit, co uslyšíš.“
„To nech na mě.“
„Jak chceš,“ zhluboka jsem se nadechla, abych mohla pokračovat, ale na chvíli jsem zaváhala. Opravdu se chci znovu pitvat mým životem? Skutečně chci, aby to někdo další věděl, aby to věděl zrovna on? Kakashi, proč jsi mě prostě nemohl nechat jít…
„Moje matka prchala lesem, když v tom narazila na shinobi z nepřátelské země. Zapomněla jsem ti vysvětlit, že moji rodiče byli, dalo by se říct, obyčejní lidé. Neměli žádný ninja výcvik, ostatně jako nikdo z naš… Z jejich vesnice. Takže, když stála tváří v tvář třem hrůzu nahánějícím nepřátelským ninjům, loučila se se životem. Ale nemusela. Jak se ukázalo, ani jeden z nich neměl v plánu napadnou civilisty, pouze tamtudy procházeli A taky měla štěstí, dá-li se to tak nazvat, protože jediná žena mezi nimi byla zároveň i lékařský ninja. Matka byla vyčerpaná a v šoku, tak se jí ta žena ujala...“
„Ta kunoichi byla…?“
„Tsunade, ano. A myslím, že si domyslíš, kdo byli její společníci.“
Pokýval hlavou na znamení, že pochopil a jemně svraštil obočí. Neuniklo mi, že své oko se Sharinganem během mého vyprávění zavřel. Jeho důvěra mě povzbudila.
„Matka díky prožité hrůze dostala vysokou horečku a kdyby nepotkala Tsunade, nejspíš by se z toho tak lehce nedostala. Jiraiya a…“
„Orochimaru,“ doplnil mě, když pomlka začala být příliš dlouhá.
„Ano, děkuji. Oba chtěli co nejdříve odejít. Spěchali do vesnice z nějaké mise, nevím přesně. To není důležité, ale Tsunade si chtěla být jistá, že bude matka v pořádku a oni ji tam nechtěli nechat. Teda hlavně Jiraiya. Když se potom probrala, udělala osudnou chybu. Víš, kdyby se tenkrát cokoliv stalo jinak, jeden jediný detail, tak bychom tady teď nejspíš nebyli a já bych ti nemusela vyprávět příběh, který bych nejradši sama neznala.“
„Pokračuj,“ pobídl mě chladně.
„Když se probrala, podívala se Tsunade do očí a prozradila jí, že bolest v jejím srdci je sice nezměrná, ale že by se v ní měla přestat utápět. Že to, po čem touží, je, aby odpustila sama sobě, tak ať se pokusí najít způsob, jak najít cestu k odpuštění.“
„Ale jak mohla vědět…“
„Na to se ptali Sanninové taky. Moje matka byla bohužel velmi důvěřivá žena a tak jim z vděčnosti řekla o svém daru, díky němuž dokázala číst v lidských srdcích, přečíst ty nejskrytější lidské touhy a obavy. Řekla jim, že je posledním členem dávno zapomenutého klanu, který měl ve znaku zelenou lilii.“
„Říkala jsi, že tvá matka nebyla ninja, že neměla žádný výcvik…“
„Přesně tohle zaujalo i Orochimara.“