Romantika

Já když v noci krásně sním,
nevím, kdy se probudím.
Chtěla bych ten krásný sen,
zahnat zas na další den.

Aby se zdál zas a znova,
a já si mohla pamatovat.
Ty chvíle s tebou strávené,
v náruči tvé sevřené.

Říká se, co sejde pryč,
k tomu nepoznáme chtíč.
Vím, že tě mám nechat spát,
Nebi můžu tajně lát.

Stejně se už nevrátíš,
Lásku naši rozvrátíš.
Zmatek v srdci stále mám,
nikdo nechce zůstat sám.

Mám snad vzdát se tě a žít?
Mám tě nechat odejít?
Z okna se teď dívám ven.
Zdá se mi to? Je to sen?

Kapitola 6: Kdože je jeho ochránce?

Ninja to zaregistroval až příliš pozdě, ale obranným manévrem se uchránil od uříznutí celé končetiny. Měl nyní pouze hlubokou ránu na pravé paži. Nebýt jeho katany, zřejmě by mu celá ruka chyběla. Okamžitě zaúpěl a v koutcích očí se mu objevily kapičky slz. Musela to být ukrutná bolest.
Sunai nevěděla zda má hodit i zbylé dva shurikeny, neboť měl její kamarád bolestivý výraz v očích. Ale proč?

Dobre takže tu je nový diel... čo k nemu povedať?
Nuž, neviem či som sa nezbláznila, ale napísala som tam to čo my napadlo.
Snáď to nebude také zlé... snáď.

Mlčky sme vedľa seba kráčali ulicami Konohy a ja som uvedomila, že sa vždy pri Sasukem cítim taká nesvoja ako aj teraz. To sa mi to iba zdá, alebo z neho ide naozaj strach?

Už sme takto chodili okolo asi dvadsať minút a mňa zaujímalo kedy už stretneme niekoho známeho no zatiaľ nič. Absolútne.
Akoby sa všetci dohodli, že presne dnes budú doma pozerať nejaký, napínavý film.

Zabil jsi ji…
Zabil jsi ji a každý to ví. Zničil jsi ji, ale nedokážeš si to přiznat. Přisuzuješ to tomu, že byla slabá. Že nevydržela nic, pořád jen plakala. Pokaždé, bezdůvodně…byla k ničemu. Jako malá byla k ničemu. Nic neuměla, v boji se sotva pohnula. Jako malý ji…pozoroval. Ano, je to pravda. To když jeho srdce bylo ještě čisté a neposkvrněné. Když byl malé, bezstarostné dítě, nebál se mít rád. Nebál se mít ji rád.

Meshiki : Ať je za tím cokoliv, prostě chci, aby mi řekla o co jde, i kdyby to byla zbytečnost, stejně to z ní vytáhnu. Přece jako babička neměla důvod se o nás nestarat, a pokud nějaký měla, určitě mi to ráda vysvětlí. Vběhla jsem k ní do kanceláře a zabouchla za sebou. Uvnitř byl ale Neji s Kakashim, Gaiem a Kurenai, což mě zaskočilo. Babča po mém příchodu nevypadala zrovna nadšeně, spíš jako sopka před výbuchem. Nejspíš jsem měla slušně zaklepat a vyčkat na vybídnutí ke vstupu, jenže tohle je celkem důležité, alespoň myslím.

Minulý díl:
„Sakuro! Okamžitě se mnou půjdeš do nemocnice na potrat!!!“ zakřičela její matka, ale nic, Sakura nic neřekla, seděla na zemi a měla ruce na uších a zavřené oči. Nevnímala je, bylo jí jedno co říká, i kdyby se omlouvala, tak jí to nezajímalo.Sakuřinu matku naštvalo, že ji ignoruje, tak se k ní rozešla a chtěla jí dát facku.[/i]

„Tak jsme tu.“ Řekl spokojeně Kyro po chvíli, kdy zíral na bránu Listové.
„Přece bys mě teď neopustil.“ Dodala s úšklebkem Nari.
„To myslíš, že mě nechají tě donést až k Hokagemu?“ Zeptal se Kyro.
„Budou muset, od nikoho jiného se odnést nenechám. Všichni by to udělali jen, aby si šplhli u Hokageho a stouply v žebříčku v Listové. Jen ty to děláš, i když za to nic nečekáš. Vidím ti to na očích Kyro.“ Odpověděla s úsměvem na rtech.

Život je krutý. O tom se už přesvědčila ona sama. Bere si vše, co může, bez rozmyšlení a dovolení. Bere lásku, naději, přátelství, chuť žít. V tuto chvíli je na dně. Ale proč? Má přece vše, co vždy chtěla? Tak proč cítí prázdno v těle, v duši, hlavně v samotném srdci?

„Prekliata Hiro!“ skríkla Nana hneď po tom, ako vošla do svojej izby, keď Itachiho poslala preč a zamkla sa.
Nešťastne si sadla na posteľ a schovala si tvár do dlaní. Nemala strach, bola len naštvaná. V duchu preklínala Peina, pretože to práve on za všetko môže. Asi si na ňu zasadol a čaká, kým spraví ďalší problém a bude ju môcť vykopnúť. Áno, to by dávalo zmysel.
Ľahla si s úmyslom, že si na chvíľu zdriemne. V noci sa celkom dobre nevyspala, bolo jej nejako divne od žalúdka. Možno zjedla niečo, čo jej neurobilo dobre.

Má ty nejvíc přitažlivé hnědé oči, co jsem kdy viděla. Sakra.

Mávla jsem na barmana a ukázala na prázdnou flašku, která přede mnou stála na dřevěnné naleštěné desce. Barman jenom přikývl a ve chvíli, kdy jsem zvrátila hlavu, abych mohla krkem pořádně prohnat hořké saké, prázdná lahev zmizela. Místo ní přede mnou stála nová, po okraj plná.
Jak jsem to jenom mohla udělat?

Samozřejmě, lehce. On mě k tomu vyprovokoval.

Akademie byla čím dál jednodušší, tedy aspoň pro mě. Naruto se často potýkal s tím, že mu něco nejde. Jenže místo toho, co by se uklidnil a nechal si to znovu vysvětlit či ukázat, začal se vztekat a s nikým nemluvil.
Iruka nám řekl, že za měsíc je geninská zkouška. Abychom prošli, měli bychom se naučit Stínové klony. S myšlenkou, kde si zjistím informace, jak na ní, jsem šel domů. Naruto se loudal.
„Půjdeš se mnou?“ Otočil jsem se na něj. Stál s rukama v kapsách a hlavou sklopenou.

[center]Vím, že už mě neposloucháš,
že nedáš na má slova,
přesto prosím vyslechni mě,

U Kazekageho:
„Ahoj, Gaaro, tak cos potřeboval?“ vřítil se do kanceláře Naruto. Stejně jako včera se zasekl, protože Matsuri seděla Gaarovi na klíně a ten ji rukama držel okolo pasu. Hnědovláska se lekla a vstala.
„Co to zase děláte-bayo?“ řekl zaskočeně blonďák.
„Proboha, Naruto! Kolikrát jsem ti říkala, že máš klepat?!“ rozkřikla se na něj Ino.
„Nech to být, on se nenapraví,“ povzdechl si Gaara. „Naruto… Prostě spolu chodíme. Musíš to řešit?“
„Ne, ale musíte to dělat zrovna v kanceláři?!“

Hanabi se dnes mimořádně vystrojila. Byl měsíc po její svatbě a ona se už chystala na další. Tentokrát se vdávala její sestra Hinata. Brala si Naruta Uzumakiho, který se před pár dny stal Hokagem. Na tu slávu šla společně se Sasukem. Byla to jedna z akcí, na kterých museli vystupovat jako pár. Hanabi si na sebe vzala krásné růžové šaty bez ramínek, které splývaly, až k jejím nohám na kterých měla růžové boty na podpatku. Vlasy měla rozpuštěné a měla v nich jednu růžovou růži.

Spoza záclony prenikali do izby slnečné lúče. Pošteklili ju na lícach, no ona len nespokojne zamraučala a prevrátila sa na druhý bok. Do jej izby vstúpil jej brat a s úsmevom na perách sa pozeral na svoju o rok mladšiu sestru.

Na výběr.
Každý člověk má vždycky na výběr.
Ať už mezi tím, jestli umře teď hned, nebo až o chvilku později.
Tak to alespoň vždycky říkal – s trochou chraplavého, ironického smíchu – můj dědeček. Nevím, jestli jsem ho za to miloval nebo nesnášel. Každopádně jsem věděl, že má pravdu. Teda ve většině případů.

„Hééj, Saii, kampak jdeš?“ řítí se na mě cosi zezadu. Zahlédnu záblesk blonďatých vlasů. Aha, Ino.

Takže je tu druhý diel.
Ako ste si zrejme všimli v prvom dieli, táto sériovka je trochu moc... romantická? Asi tak.
Proste som chcela napísať niečo kde už sú tí dvaja spolu od začiatku a nemusím sa rozčuľovať (v dobrom) nad tým, čo kde a ako sa do seba zamilujú. Proste mi to zrazu napadne ako "spomienka" a hodím to tam.
Takže, ak ste pochopili o čom som točila (xD), budem rada ak si túto sériovku prečítate.
Enjoy!

Probouzet se z dlouhého bezvědomí je prý hrozně zvláštní pocit. Probouzet se poté, co jste si sáhli na dno svých možností, je mnohem obyčejnější. Báru nic nebolelo. Nenamohla si žádné svaly, ale měla pocit, jako by celé její vědomí bylo jaksi rozmazané. Není divu. Však ona se také nedivila. Vstala, prokřupala si krční páteř a šla se podívat, jak se věci vyvíjejí venku. Cestou ven zavadila pohledem o svou mladší sestru, která nevěděla o světě. Sakra, vždyť v noci skoro nic neudělala! Bude muset domluvit Kibovi, aby na ni nebyl tak měkký.

Tak představuji vám moji novou povídku. Její název je zatím někde ve hvězdách, tak tomu dám univerzální název Kakashi &Rin. Doufám, že se vám těch pár prvních řádků bude líbit.

„Čas letí nepředstavitelnou rychlostí minuty ubíhají jako roky a roky zase jako dny. Ninja se ani nestačí nadechnout a desetiletí jsou pryč.“

By Myself

Tato povídka je o páru Naruto a Hinata. Pokud někdo z vás tento pár neuznává, doporučuji mu tuto stránku rovnou opustit. Ještě menší upozornění- většina příběhu se odehrává v minulosti. Jinak Vám přeji příjemné (tedy doufám) počtení...