Nic nového II, díl 6: Ježour-sensei

Probouzet se z dlouhého bezvědomí je prý hrozně zvláštní pocit. Probouzet se poté, co jste si sáhli na dno svých možností, je mnohem obyčejnější. Báru nic nebolelo. Nenamohla si žádné svaly, ale měla pocit, jako by celé její vědomí bylo jaksi rozmazané. Není divu. Však ona se také nedivila. Vstala, prokřupala si krční páteř a šla se podívat, jak se věci vyvíjejí venku. Cestou ven zavadila pohledem o svou mladší sestru, která nevěděla o světě. Sakra, vždyť v noci skoro nic neudělala! Bude muset domluvit Kibovi, aby na ni nebyl tak měkký.
Provedla svoji obvyklou probouzecí rozcvičku a vyvlekla se na světlo na dvorku. Vypadalo to tam dost žalostně. Dírou po přejeté kůlně bylo vidět ohořelé trosky stájí. Staré dřevo ještě trochu doutnalo.
„Hej, kde je kdo?“ Nikde ani živáčka.
„Barunko-san!“ ozvalo se shůry. Bára se strašně lekla, až nadskočila.
„Sakra, Neji,“ chvíli se rozhlížela kolem. „Co děláš na komíně!?“
Neji nasadil šibalský výraz. To znamenalo, že záhadným způsobem posunul svá obočí tak, aby dodala jeho chladnému obličeji tento dojem. Pohled na Barunku vyvedenou z míry se mu moc zamlouval. Navíc ji z míry vyvedl on, což bylo ještě lepší.
„Hlídkuju.“
„Ježiš, proč sakra?“ vyvalila oči Bára. „Co se vlastně stalo? Kde jsou všichni?“
„Hm, nechceš jít nahoru, abych ti to mohl vysvětlit?“
Bára se nenechala dvakrát pobízet a za chvíli už se uvelebila vedle něho. Neji jí všechno vypověděl. Sedět takhle pod otevřenou oblohou a poslouchat jeho sametový hlas by byl normálně ohromný zážitek, ale teď byl zamlžený závažností předávaných informací. Bára si ještě živě pamatovala, jaké to bylo u Orochimaru, a to, že se o ně nejspíš zajímá další z nepřátel Listové, se jí vůbec nezamlouvalo.
„Shikamaru odešel pro pomoc do Listové, Shino se odešel postarat o Fireball, Tenten s Hinatou se šly umýt, Kiba s Akamaru shánějí ovce do salaše a Matěj-sama odešel zabezpečit některé z odlehlejších částí farmy. A já tu hlídkuji.“
„Sakra, to nikdo nespí?“ divila se Bára.
„Ne, nikdo jiný přes noc nespal.“
„Vy jste opravdu nenormální...“ vrtěla hlavou nevěřícně Bára. Podle slunce usuzovala, že je něco kolem poledne.
„Hm, tak já jdu vzbudit Káťu, aby šla připravit oběd. Jako jediná se tu fláká!“ raději zamlčela, že ona sama také nic pořádného nedělá.

Po nějaké chvíli už byla Káťa vzhůru. Byla pěkně nabručená, ale proti přípravě jídla nic nenamítala. Bára jen pokrčila rameny. Stále měla za to, že to, jak jí přejela vlhkou houbou po nose a předstírala, že je Kiblíček, byl nejlepší a taky jediný způsob, jak mladší sestru přivést k vědomí. Rychle se vyhnula nehezkému genjutsu tím, že jí vyložila současnou situaci, ale věděla, že v budoucnu už takové štěstí mít nebude.
Vysoukala se zase k Nejimu na komín.
„Co to máš na krku?“ všimla si. Neji nabral odstín světle růžové barvy, což u něj znamenalo největší rozpaky. Vytáhl ze záňadří pytlíček z jemné kůže a potěžkal ho v dlani. Bára nic neřekla, ale nepřestávala na něj zvědavě hledět.
Na sluneční světlo se vykutálel růžový přací kámen. Od té doby, co ho Bára naposledy viděla, nabyl na lesku, který získávají staré a nebo hodně používané věci. Zkrátka se z něj dalo tušit, že byl často vyndáván a obracen v dlaních. Báře se zamžily oči a dojatě se zadívala na Nejiho vlasaté temeno. Objekt její touhy ovšem upíral pozornost jinam. Pytlíček s obsahem bezpečně uzavřeným uvnitř zmizel bleskurychle zpátky ve výstřihu. Neji se napřímil v zádech a z celého jeho těla vyzařovalo napětí. Oči upíral na cestu vedoucí k hlavním vratům. Bára se zamračila a stočila pohled stejným směrem. Obličej se jí téměř okamžitě rozjasnil. Na obzoru totiž spatřila vršek bílé hlavy.
„Gandalfe!“ Ne, dobře, tak ne...
„Jiraiya-sama!“ vykřikla radostně. Neji se na ní nechápavě zadíval, ale ona nemohla spustit oči z malého prasátka, které se na sluníčku tvořilo na zvrhlíkově čelence. Jiraiya se zastavil a rozpřáhl ruce. Bára seskákala ze střechy a vyběhla mu vstříc. Dokonce i Káťa vykoukla z okna, na tváři radostný úsměv.
„To je přece přivítání!“ hihňal se Jiraiya bodře a pořádně Báru objal.
„Na, tady máš. Co jste to tu děvčata, prováděla? Nic neslušného, že ne? O to bych nerad přišel...“ Podal Báře... nohu? V oranžovém návleku?! A štípl Káťu do tváře. Jo, už došel tak blízko. Je prostě zázračný stařík.
Nad Nejiho hlavou se usadil černý mrak.
Bára vrhla na poustevníka nechápavý pohled.
„Vyskočil na mě z křoví na půl cesty. Tak jsem ho bacil,“ pokrčil rameny Jiraiya nad bezvědomým Leem.
„Co to tu máte za strašáka?“ vrhl nevraživý pohled po Nejim na oplátku. Pak si teprve všiml spáleniště.
„He? Propánakrále, co se tady stalo? A kde máte rodiče?!“
„No... víte...“ podrbala se Bára na hlavě. „Můžu to vysvětlit!“ Za občasné (a neochotné) Nejiho pomoci mu vylíčila všechno, co se sama taky teprve před chvílí dozvěděla. Nevěděla nic o Akatsuki a upřímně řečeno jí to připadalo vážně padlé na hlavu a nejspíš to celé beztak byl jeden velký omyl... Z Jiraiyova výrazu se zdálo, že má podobný názor, tím spíš, že o Akatsuki něco věděl. Navíc jestli s tím přišel tenhleten typan Hyuuga, moc důvěryhodné to ani být nemohlo.
„Jiraiyo, já jsem tak ráda, že jsi tady! I kdyby to přece byla pravda, tak s tebou se nám nic nestane, žejo!“ radovala se Bára, zatímco ji poustevník neomaleně držel kolem pasu a chechtal se. No dobře, byl to úchyl, ale taky s ním byla sranda a vzato kolem a kolem, byl to dobrý chlap, tak už ho Bára za ty roky přestala kvůli podobným věcem mlátit. Když poprvé v noci vlezl oknem do jejich pokoje, aby se podíval, jak se jim daří, málem vyletěla z kůže. Ale když se uvolil, že jim čas od času pomůže s tréninkem, zavládl mezi nimi smír.
„No, já bych řekl, že to tak žhavý nebude...“ mínil Jiraiya. „Navíc jsem stejně zaskočil jenom na chvíli, mám jiné věci na práci, důležitější...“ Neji to sledoval s nelibostí, kterou se mu nedařilo skrývat. Zároveň litoval, že si zbytky čakrového jílu vzal s sebou Shikamaru, protože takhle neměl nic, co by jejich teorii jednomu z legendárních sannin potvrdilo. Tak jen mlčel, skřípal zuby a vydal se na cestu zpět na komín.
„Co budem dělat s ním?“ přemýšlela nahlas Bára při pohledu na Leeho.
„Ále, nech ho tu, ať se prospí...“
„Nojo, na tom něco bude.“
Jiraiya skočil oknem do kuchyně a začal šmejdit a uždibovat Kátě pod rukama. Zbavila se ho rafinovaným sdělením, že se Hinata a Tenten koupou v rybníku. Byla to vůči nim podpásovka, ale však ony si s ním už poradí. Bára si zatím všimla, že Neji vyklidil prostor a teď zachmuřeně pozoroval z vršku komína kraj lesa. Byla sice docela rozhozená z toho všeho, co se dělo a čemu tak úplně nerozuměla, ale stejně si řekla, že to takhle nemůže nechat.
Neji byl uražený. Byl prostě moc vztahovačný, co si budeme povídat. Jak je možné, že se Barunka-san s tím mužem takhle vítá, když na ni pořád tak dotíral? I když to je takový legendární hrdina... a vůbec...
„Óóó, Neji-kun žárlí...“ ozval se mu za zády lehký smích. Neji se nemusel ohlížet, aby poznal, kdo za ním stojí. Chtěl samozřejmě protestovat, ale nedostal příležitost. Místo toho dostal pusu na tvář. Překvapeně se otočil na Báru, která se k němu zezadu skláněla, a tak dostal ještě jednu na rty, že málem spadl do komína. Nějak se mu podařilo tomu vyhnout.
„Ale já... nežárlím...“ přece jen vydechl.
„Notak, udělej mi radost a přiznej, že jo,“ usadila se Bára s širokým úsměvem vedle něj.
„Dobře... žárlím! A nebýt to Jiraiya-sama, tak bych mu ukázal!“
„No to nepochybně,“ zachrochtala Bára zadržovaným smíchem. Aby mu vynahradila svoje předchozí chování, tak ho ještě vzala za ruku, potom ale zvážněla.
„A teď mi prosímtě řekni, co by tu ti Akatsuki mohli chtít? Jako nějakou věc třeba? Máme na půdě spoustu krámů, ale moc se mi to nezdá... nebo myslíš, že jim jde taky o techniky Prvního? Stejně mi do toho pořád nezapadá, proč by nám to tady proboha podpalovali...“
„Abych se přiznal, Barunko-san, tak nemám ponětí. Taky mi to nejde do hlavy. Ale viděl jsem ten jíl na vlastní oči a jsem si jistý, že to bylo to, co říkal Shikamaru. Leda že by stejnou techniku používal ještě někdo další. Ať tak či tak, ta stáj byla zapálena úmyslně a to je rozhodně důvod k obavám. Už jsem i přemýšlel o tom, že to možná s vámi nic společného nemá, možná se to týká někoho z nás z Listové...“ Bára mlčela. Hlavně proto, že půlku Nejiho slov pořádně nevnímala, jelikož jí během řeči dělal kroužky prstem v dlani. Po chvíli do něho šťouchla:
„Hlídkuješ?“ Neji si uvědomil, že ne, a rychle zvedl hlavu. Bára se uchichtla a doběhla mu pro slamák, na který si očividně ani nevzpomněl. Potom se šla kouknout, jestli už se Lee probudil.
Neprobudil. Chudák, pomyslela si Bára, ten bude mít určitě bouli jako holubí vejce... Co tam tak mohl dělat? Netušila, ale říkala si, že nemá cenu po tom pátrat. Ale potřebovala by, aby jí pomohl s tou rozvalenou kůlnou. Po případě by se mohl připojit i Matěj nebo kdokoli jiný, kdo bude po ruce. Nebezpečí nenebezpečí, jestli tu kůlnu nepostavěj, než se rodiče vrátí, to bude teprve průšvih. Co se shořelými stájemi, tím se teď nezabývala, pěkně jedno po druhém.

Káťu zatím trápilo něco zcela jiného. Docházely jí zásoby! Prolezla celý dům, ale našla už jenom bochník chleba, tři litry mléka, špajz byl plnej nějakých neidentifikovatelných sušených věcí, na které se kvůli všudypřítomným pavoukům bála sáhnout, ale rozpoznala několik let starou krabici Myšky Krupičky, pak ještě našla ve spodní přihrádce ledničky velmi okoralé zbytky nějaké zeleniny, klasickou sestavu sýrů a másla a ještě úplně vzadu zastrčenou krabičku s několika pytlíky pudingů a instantní polévky. Sakra. Až se Matěj vrátí, tak budou muset jet na nákup. Naštěstí jim rodiče zanechali slušnou částku a taky spoléhala na to, že má Matěj někde něco našetřeného. Žravější bandu nedospělých ninjů snad ještě neviděla. No, dneska jim to všechno snad ještě vystačí... Veškeré potraviny natahala na kuchyňský stůl a přemýšlela, co z nich vyrobí.
Tenten už skoro neviděla, kam šlape. Celou noc nespala a teď, když už měla vlasy zase hezky upravené a obličej čistý, nepřemýšlela o ničem jiném. Hinata vedle ní naopak udržovala bdělost. Akatsuki jí nepřišli jako nejpříjemnější banda. No, mezi záporáky sice patřili mezi ty příjemnější, ale stejně. Najednou jí ztuhla krev v žilách. Ve křoví se něco pohnulo. Bleskurychle provedla výpad a naházela tím směrem objem menšího železářství. Normálně by to byla Tentenina úloha, ale ta teď moc nevnímala a Hinata měla nervy napjaté k prasknutí, takže se prostě neudržela.
Tenten ani nezvedla hlavu. Tohle bylo už potřetí za jejich cestu od rybníka. Hinata by se měla vyspat. Všichni by se měli vyspat. Spát. Chrrrr....
Jiraiya byl těsně přitisknutý ke kmenu stromu. Ještě že měl kouzelné vlasy, jinak by měl právě v tuto chvíli hladinu železa v krvi nepříjemně vysokou. Zrychleně dýchal a snažil se přimět oči, aby se vrátily zpět do svých důlků. Ta Hyuuga holka má ale jiskru! Počkal, dokud nebyly z dohledu, a pak si úchylácky zamnul ruce a něco si poznamenal do svého zápisníčku. Není divu, děvčatům z Listové se prostě nic nevyrovná.
Káťa dovařila oběd. No, prostě jenom uvařila jednotlivé věci, co našla a vyhodila ten humus z lednice.
„Jídló!“ zařvala zplna hrdla ze dveří. Však oni ji uslyší. A taky že ano. Pomalu se dovnitř začaly trousit jednotlivé části jejich společenství. Všichni už se vrátili ze svých pochůzek. Tenten usoudila, že se před spaním ještě trochu nadlábne, Hinata měla hlad, Matěj už všechno zabezpečil, jak se dalo, Kiba nahnal všechny zbloudilé ovečky na pastvinu, Shinovi se podařilo Haksnu uchlácholit tak, že teď ležela natažená na zádech na hromadě sena a zdály se jí sladké sny o jejím mládí a slibné dostihové kariéře. Neji seděl na komíně. Jako poslední přišel Jiraiya. Bára ho nejdřív všem patřičně představila, a pak nabrala jídla, kolik unesla, a vydala se tam, kam ji táhlo srdce. V tomhle případě na střechu. Ke komínu.
Jo, a Lee se ještě neprobral.
U jídla bylo ticho. Všichni měli co dělat, aby neusnuli nad talířem. Jen Shino vypadal ničím nepoznamenán, jako vždycky.
Káťa se rozhlédla po jejich ospalých výrazech. A jo, oni jsou vlastně ještě pořád vzhůru. Tak to jí nakupovat nepomůžou.
Hm...
„Takže, po jídle půjdete hezky všichni spát. Stejně už není nic moc co dělat. Hlídku si vezme Bára a já a tady Ježour-sensei vyrazíme něco pořádného nakoupit. Navíc je tu reálná šance dalšího nočního útoku. A takhle nám nebudete moc platní.“
Tím zarazila protesty klíčící na Kibově tváři.
Nikdo tedy neodporoval. Byly obsazeny všechny postele, co jich v domě bylo - sedm lůžek a navíc ještě gauč. Shinovi se nechtělo spát, a tak šel stavět stodolu. Rozhodl se, že ji tentokrát postaví kamennou, a tak se vydal spolu se svými broučky na procházku po okolí, aby nějaký stavební materiál našel.
Kiba se uvolil, že bude spát na gauči. Hlavně proto, že tam celou dobu seděla Káťa a tvářila se významně. Svalil se k ní a objal ji kolem pasu. Káťa rezignovaně zafuněla a nechala ho, aby ji k sobě přitáhl blíž.
„Dostanu pusu na dobrou noc?“ zeptal se sugestivně.
Káťa se ani moc necukala a vlepila mu polibek. Kiba se vesele zazubil. A ani to nedalo takovou práci.
„Hééj, jenom jedén!“ začala po chvíli protestovat Káťa se smíchem.
„Nojo, nojo...“ zabručel Kiblík s úsměvem. Káťa se napřímila a cvrnkla ho do nosu.
„A teď musím jít koupit žvanec.“
„Hm.. To ti schvaluju.“ Kiba ji pustil. Sledoval jak odchází a potom se šťastně protáhl, zívl a usnul.
Káťa vyšla ven, kde už na ni čekal Jiraiya.
„Jdeme,“ oznámila mu zpěvavě.
„Dostanu taky pusu na čumáček?“ optal se zvrhlík nevinně.
„Ne,“ uzemnila jeho představy Káťa hlasem, který naznačoval, že by mohl dostat něco trochu jiného. Tak raději zmlkl.

Obtíženi taškami a balíčky se navrátili až v podvečer.
„Ahój!“ zamávala na ně Bára z komína. Nevypadalo to, že by se dělo něco zvláštního, když byli pryč. Stodola stála. Nová. Kamenná. Krásně se na dvorečku vyjímala a popelilo se kolem ní několik odvážnějších kuřat.
„Káťo-sáán!“ vyběhl jim vstříc Lee. „Ukaž, já to vezmu!“ poskakovala kolem neodbytná zelená šmouha. Za chvíli už byl nákup v domě.
„No, mládeži, bylo to tady s vámi příjemné, ale je čas, abych zase zvedl kotvy!“ překvapil je najednou Bílý Ježour.
„Ale... to nás tu jen tak necháš na pospas těm zlým lidem?“ podivila se Káťa. Jiraiya se zatvářil velmi blahosklonně.
„Jako by Akatsuki neměli lepší věci na práci. Ale pro jistotu si to stejně ověřím, to slibuju,“ uklidnil ji aspoň trochu a pocuchal jí s šíleným úsměvem vlasy. Potom vzal svou poustevnickou hůl, uzlíček přes rameno a udělal „puf“, přičemž zmizel.
„Sakra, proč nás nikdy nenaučí tohle?“ povzdechla si Káťa.

Den ospale uplýval. Lee se rozhodl nařezat dřevo, čímž všechny probudil. Bylo to ale dobře, Báře se vůbec nechtěly líbit ty temné mraky, které se na obloze stahovaly. Předala tedy komínové království Hinatě a s ostatními šla urychleně uklízet seno. Bylo dusno a vypadalo to na pořádnou bouřku. Měli ve stodole sotva polovinu a už začalo krápat. Když se k večeru vrátili domů, už lilo jako z konve.
„Takže, lidi,“ oslovila všechny Bára, když se vespolek sušili v kuchyni. „Musíme si nějak domluvit ty hlídky...“
„Hm, je nás osm, když každý bude hlídat hodinu, tak to akorát vyjde na celou noc!“ spočítal to rychle Neji, zatímco věšel svou košili na držák na utěrky. Bylo to tak, Matěj řekl, že jde na rande a odešel, prý aby zůstal aspoň někdo, kdo podá svědectví o tragédiích na jejich farmě, až lehne popelem celá. Slíbil jim, že všem vymyslí hrdinskou smrt, což všechny velmi uklidnilo.
„Ehm... teda... podle mě by to bylo mnohem lepčejší po dvou na dvě hodiny, nemyslíte?“ snažila se Bára nedat najevo, že představa, jak uprostřed noci sama dřepí někde venku ve tmě a kolem se ochomejtají nebezpečná individua, která ji chtějí podpálit, ji ani trochu neláká.
„Nojo, ale to se míň vyspíme!“ namítl Kiba.
„To sice jo, ale... aspoň neusneme na hlídce! A taky kdyby se něco stalo, tak čím víc, tím líp, ne?“ snažila se Bára najít nějaké rozumné důvody, kterými by ostatní přesvědčila.
„Nojo, ale zase vyskytují se tu určité dvojice, které by třeba spolu hlídkovali ještě míň než po jednom,“ zavrčela Tenten významně.
„Notak se ujistíme, že nebudou spolu...“ snažila se Bára, i když se jí to nelíbilo.
„Jo? A kdo to teda rozhodne, kdo s kým bude?“ ptal se zase Kiba. Představa, že stráví dvě hodiny sám s Leem a nebo třeba zrovna s Tenten či nedej bože s Bárou ho zrovna moc netěšila.
„Hele, tak víte co? Prostě napíšeme jména na papírky a já vylosuju, kdo s kým bude!“ navrhla Bára.
„A proč ty?“ mručel stále nespokojený Kiba.
„No protože jsem to řekla a šmitec,“ odůvodnila Bára a odběhla pro tužku a papír. Potom napsala jména všech přítomných na cáry papíru a zmačkala všechny do kuličky. „Dobře, takže jdu na to. Od deseti do půlnoci...“ zalovila v chumlu papírových kuliček, „Kiba! A s ním... Tenten.“ Kiba se snažil zoufale nezavrčet. „Dobře, od půlnoci do dvou Lee... a Hinata.“ Lee se usmál na Hinatu a ona na něj trochu nesvá taky. To je teda dvojka... „Od dvou do čtyř Káťa s Shinem...“ Shino o nepoznání pookřál. Káťa už se těšila, že se konečně dozví odpovědi na intimní otázky, které se za denního světla neodvažovala položit, třeba kde v něm sakra ti brouci žijou?! „Takže nám zbývá... ehm...“ Bára se uculovala.
„Ts, jsem věděl, že to celý nafinguješ!“ vztekal se Kiba.
„Hele, já nepodváděla, na mou duši na psí uši... a to není narážka... cheche...“ řekla Bára, která byla s rozvržením hlídek velice spokojená. Až bude řada na ní a na Nejim, tak už bude pomalu svítat, takže to nebude tak strašidelné. Sice bude taky zároveň největší zima, jak už to tak před svítáním bývá... no ale byla si jistá, že najde nějaké vyhovující řešení. V duchu si mnula ruce. V tu chvíli venku zařičel hrom, že málem popadaly kořenky z poličky. Všichni se lekli, až nadskočili.
„No, tak to bude fakt zajímavá hlídka...“ povzdechl si Kiba útrpně.

Bára s Shinem stáli u okna v pokoji a pozorovali nečas venku. Všichni ostatní pili v kuchyni čaj a hráli takový ten slovní fotbal, kde se neříkají přímo slova, ale jenom se to slovo popisuje a další hráč ho musí uhádnout, aby mohl pokračovat. Shina diskvalifikovali, protože pořád dával nějaká slova, která ostatní neznali, dokonce ani Neji, a Bára vypadla, jelikož nevěděla, jak Hinata myslela ten stojan na pouliční lampu. Nechápala, jak mohla vypadnout dřív než Lee! Neřekla by do něj, že má takovou slovní zásobu.
„To počasí se mi nechce líbit,“ prohodila Bára. Shino jenom přikývl.
„Pokud se rozhodnou něco podniknout, stejně si jich vůbec nevšimneme, ani když budeme držet hlídky,“ řekl.
„Přesně tak, není nic slyšet, nic vidět... musíme asi doufat, že se jim nebude do toho deště chtít, a nebo že je to celé omyl...“ povzdechla si Bára s nadějí. Shino ale nevypadal, že by tomu dával moc šancí.

„A dostanem aspoň něco dobrýho k pití?“ zajímala se Tenten, když se soukala do pláštěnky.
„Tak jestli chcete, klidně něco ze sklepa donesu...“ pokrčila rameny Bára.
„Chceme!“ rozhodl rezolutně Kiba. Dvě hodiny sám s Tenten? Jo, to chce víc než panáka. Ne že by proti ní něco měl, ale byla na jeho poměry moc militantní a hlavně feministická...
„Dobře, něco vyštrachám,“ přikývla tedy Bára a vydala se do sklepa. Už do začátku se jí zdálo, že něco nehraje. Dveře nebyly zavřené na kličku, jak by měly, a kabáty z věšáku vedle vypínače byly z většiny poházené po schodech. Bára se zakabonila a pomalu sešla dolů. Stačil jí jediný pohled a hned si potvrdila, že tu někdo musel být. Sklep byl vzhůru nohama, všechny věci byly rozházené a poličky s kompoty byly úplně zdemolované. Bára nechápavě zvedla obočí.
„Haló! Někdo! Pojďte se na něco podívat!“ zavolala trochu stísněně. Vůbec se jí to nelíbilo. „Kupodivu“ za malou chvilku dorazil Neji.
„Copak, Barunko-san?“ zeptal se ještě na schodech, ale když uviděl tu spoušť, už odpověď nepotřeboval. Bára se jenom podrbala nejistě na hlavě.
„Tak bych řekl, že teď můžeme s jistotou říct, že tady opravdu někdo nevítaný byl,“ usoudil Neji po zběžné prohlídce.
„Co by proboha kdo chtěl v našem sklepě?“ otřásla se Bára při pomyšlení, že někdo se dostal až sem a oni si toho vůbec nevšimli! Neji jí položil ruku konejšivě na záda a řekl:
„Byakugan!“ Pozorně přejížděl pohledem kolem. „Támhle něco je...“ Popošli k výklenku, který byl v jednom rohu sklepa. Byl tak umístěný, že v něm byla skoro úplná tma. Bára zatápala rukama před sebou, ale Neji ji zarazil. „Radši na to nesahej, Barunko-san, nezdá se mi to. Je to nějaká skříňka, ale nedokážu prohlédnout do ní... Asi má na sobě nějaké ochranné jutsu...“ Bára se podívala na zaujatého Nejiho.
„U nás ve sklepě. Skříňka, která má ochranné jutsu. A chtějí ji nějací vyvrhelští ninjové. Chjo, je to čím dál lepší.“
„Řekl bych, že proto je to tady tak zřízené. Někdo se pokusil tu skříňku odnést a takhle to dopadlo... Jestli si s tím neporadil člen Akatsuki, tak to musí být rozhodně účinné,“ mínil Neji. Báře z toho nebylo dobře.
„No... aspoň že chlast přežil...“ Chvíli uvažovala, co vzít, a nakonec se natáhla pro rum. Kdyby tu nebyl Neji, tak by si ho rovnou otevřela, ale on z ní dělal prostě lepší osobu, tak se ovládla.
„Musíme to říct ostatním,“ řekl skoro zbytečně Neji. Bára přikývla a vystoupali ze sklepa do nevlídného vnějšího světa.

Hodiny v kuchyni tikaly. Jejich mechanické kroky se rozléhaly tichým domem. Přerušovalo je jenom neustálé bubnování dešťových kapek. Déšť sice trochu polevil, ale netvářil se, jako by chtěl ustat. Mraky si monotónně vylévaly svoji prastarou zlost. A někde venku číhalo nebezpečí. Všichni se stáhli do obytné části domu a různě si polehali. Přes chodbu byla sice ještě tři prázdná lůžka, ale takhle se cítili bezpečněji. Shino přemýšlel, jak se asi musí cítit Haksna, když je ve stodole úplně sama.
Jejich tiché bytí střežili venku Kiba s Tenten. No...
„Hej, podej mi tu flašku...“ dožadoval se Kiba posledních zbytků rumu.
„Ale prosimtě, jak chceš hlídat, když budeš úplně namol!“ obořila se na něj Tenten. Když se rozjela, nebyla k zastavení. Jako mašina. To jméno jí sedlo.
„...škyt... Ale prosimtě. Vidět nic nejni a v dešti toho taky moc nevyčmuchám...“ propadal melancholii hafík.
„Nazdár, něco jsem vám přinesla!“ Aniž si toho všimli, připojila se k nim Káťa zabalená v pršiplášti a s deštníkem.
„Tohleto nemá cenu,“ Kiba složil hlavu mezi kolena. „Vždyť jsme ji ani neviděli přicházet! Může nám sem nalézt celej ninjovskej andrgraund a my tady budem pořád sedět jako pecky a nic!“
„Prosimtě nerozčiluj se!“ protočila panenky Tenten.
Káťa se jenom zachechtala.
„To možná platilo doteď, ale po tomhle budete vědět o každé myši!“
Odněkud z pršipláště vytáhla termosku dvoulitrovku.
„Co to sakra je?“ chytil se Kiba za nos. Ten pach udeřil jeho smysly přímo do čumáku.
Káťa se jenom tvářila záhadně, odšroubovala víko a termosku mu podala.
„Nepijte toho moc najednou. Je to recept po prababičce. Sama jsem to pila asi jenom jednou, ale určitě vás to probudí a udrží bdělé, jak dlouho jen budete chtít. Je to speciální přeslučnický lomcovák!“
Kiba se zatvářil velice nedůvěřivě, ale nápoj přijal. Raději k němu znovu nečuchal. No co, pomyslel si. Horší, než morušová šťáva, to nebude.
„Pffff! Co to sakra je?“ vyprskla Tenten, když došla řada na ni. Kiba jen zamyšleně seděl a převaloval si tu chuť po jazyku. Měl pravdu. Nebylo to horší.
„No, moruše to nejsou,“ uchechtla se Káťa. Teda, trochu jich tam bylo, ale jen takové ty sušené...
Tenten chvíli nevěděla, čí je. Hlavu jí to odneslo až někam do pryč, tam ji někdo otočil naruby, znova vymaloval, posadil na lavičku v lunaparku a teprve po několika dnech, kdy musela přespávat na nádražích a tak, vrátil zpátky.
„Sakra, ten recept musím dostat!“ usmála se zeširoka.
Káťa nasadila samolibý úsměv a poplácala ji po rameni.
„Nechám vám to tady, ale pijte to fakt jen spoře. Ještě by to mělo vystačit do rána. Dyštak, až vám hlídka skončí, tak si dejte věci schnout do kuchyně, natáhli jsme na to speciální šňůru u kamen, a přiložte, jo? Dobrou noc.“ Trochu pocuchala Kibovi mokré vlasy a zase si svůj deštník odnesla na zem.
Jen co se všeho mokrého zbavila, spěchala si umýt ruce. Mokrý pes opravdu páchne.
Zbytek hlídky už probíhal mnohem líp. Nečekaná návštěva jim zvedla náladu a posíleni lomcovákem dokonce mohli sledovat, co se děje na pozemcích farmy. Nic se tam nedělo. Tenten si stejně ještě dvakrát přihnula.
Poslední Káťina myšlenka před usnutím byla: „Snad jsem tam toho veselého koření nedala tolik... trochu mi ujela ruka.“

Další na řadě byli Lee a Hinata. Kiba je do všeho poctivě zasvětil, upozornil na riziková místa a tak. Tenten nic moc říct nemohla, páč po nadměrné dávce povzbuzovače dostala příšernou běhavku. To bylo pro budoucí generace dostatečným varováním.
„A Kibo, že v tom není alkohol...?“ ujišťoval se Lee. Hinatu to v rámci přežití taky zajímalo.
„To víš, že není...“ ujišťoval ho Kiba, protože když přikládal do kamen, objevil na lince recept. Důkladně si ho pročetl a byl rád, že si lokl jenom jednou.
„Moc toho nepijte...“ poplácal Leeho po rameni a šel spát

Lee seděl na střeše. Záda rovná jako pravítko, obličej nečitelný. Byl ztělesněním pozornosti. Do hrdého indiánského bojovníka mu chyběla jenom snědá pleť, asi deset kilo, dlouhé havraní vlasy, čelenka... No dobře, chybělo mu toho víc... Ale stejně vypadal efektně.
V křoví opodál to zachrastilo.
„Sempai! Vypadá to, že dávají dobrý pozor!“
„Pšt, Tobi. Teď si nadělají do kalhot. Sleduj!“