Vlčí ninja - 2. díl

Akademie byla čím dál jednodušší, tedy aspoň pro mě. Naruto se často potýkal s tím, že mu něco nejde. Jenže místo toho, co by se uklidnil a nechal si to znovu vysvětlit či ukázat, začal se vztekat a s nikým nemluvil.
Iruka nám řekl, že za měsíc je geninská zkouška. Abychom prošli, měli bychom se naučit Stínové klony. S myšlenkou, kde si zjistím informace, jak na ní, jsem šel domů. Naruto se loudal.
„Půjdeš se mnou?“ Otočil jsem se na něj. Stál s rukama v kapsách a hlavou sklopenou.
Vzdychl. „Kam?“
„Do knihovny, chci se kouknout na ty Stínový klony,“ odpověděl jsem mu.
Zvedl hlavu a probodl mě svým pohledem. Neřekl ani slovo a šel dál svým pomalým krokem.
„Co je?“
„Chceš se mi zase vysmívat?“ zakřičel na mě.
„Vysmívat? Naruto, co to meleš?“ divil jsem se. Zajímalo by mě, co ho trefilo přes nos, nikdy bych se mu nesmál.
„Jsem jako tvůj stín, všichni koukají jen na tebe,“ nadechl se. „A navíc jsem tě slyšel, tebe a ty tvoje vlky. Nech mě na pokoji,“ odsekl a odešel.
Zůstal jsem tam stát. Překvapen. Já nikdy nechtěl, aby byl můj stín. A s vlky? Řešili jsme jen to, čím to může být, že mu to nejde.
Na mě taky lidé koukají divně, nechápou, kde jsem se tu vzal. Často se ptají, kdo jsou moji rodiče, a když jim vysvětlím, že jsou oba mrtví, ptají se jak to, že žiju já. Vysvětloval jsem to už minimálně stokrát, ale stejně mi nevěří, že jsem právoplatným občanem Skryté Listové.
Věděl jsem, že Naruto bude někde venku, tak jsem rychle zaběhl do knihovny a půjčil si knihu. Oknem jsem ji hodil do našeho pokoje a šel ho hledat.

Proběhl jsem nejbližší okolí vesnice, taky jsem hledal okolo Akademie, nemocnice a sídla Hokage, ale nebyl nikde. Skončil jsem na střeše našeho domu.
Kousl jsem se do palce a vyvolal vlka.
„Co potřebuješ Hikaru?“ zeptal se Ichiru.
„Nemůžu najít Naruta. Pohádali jsme se, mám o něj trochu strach. Prohledáš vesnici? Já se chci ještě kouknout na jedno místo.“ požádal jsem ho.
Zavrčel na souhlas a zmizel. Ještě chvíli jsem tam seděl a přemýšlel, kde by ještě mohl být, krom toho místa. Zvedl jsem hlavu a můj pohled směřoval k hlavám Hokagů vytesaných ve skále nad vesnicí.
Utíkal jsem přímo tam. Díval jsem se na portrét našeho Čtvrtého. Každý den jsme potkávali jeho fotku v Akademii. Nemohl jsem si nevšimnout podobnosti mezi ním a Narutem.
Přeci jenom moc blonďatých lidí, s takto sytou barvou, ve vesnici nemáme. Vlastně bude to jen Naruto. Když bych si měl dát pět a pět dohromady… Tohle musím nejdřív probrat s Poustevníkem.
„Naruto.“ Vzdechl jsem, když jsem ho uviděl sedět na hlavě Čtvrtého. Obličej měl schovaný ve dlaních. Zdálo se, že pláče.
Pomalu jsem se přiblížil. „Naruto,“ zopakoval jsem hlasitěji.
„Vypadni!“ řekl hlasitě, ale slyšel jsem, jak se mu hlas zlomil.
„Nikam nejdu, seš blázen?“ usmál jsem se. „Seš můj brácha, kde bych měl teď být?“
„Přece ve svých knihách ne? Musíš se naučit novou techniku,“ řekl mezi vzlyky.
Sedl jsem si vedle něj. „Kniha? Jo, ta počká. Přestaň fňukat a pojď se mnou. Něco tě naučím, abys nebyl tak pozadu,“ navrhl jsem mu.
Zvedl hlavu a nevěřícně na mě zíral. „Vážně?“
„Tys mě opravdu v Akademii neposlouchal, že?“ usmál jsem se.
Otřel si tváře od slz a postavil se. „Dobře,“ řekl a podal mi ruku. Tu jsem s radostí přijal.

Šli jsme do lesa za vesnicí, chtěl jsem ho naučit přeměnu. Trvalo to dlouho, velmi dlouho. Jedno z nejjednodušších jutsu a on se ho učil dva týdny.
Znovu jsme stáli na obvyklém místě. „Hikaru, dnes bez vesty. Trénoval jsem i v noci, vím, že se mi dneska povede, prostě hoď kunai,“ řekl.
Trénoval v noci? Dobře, vyhovím mu.
„Tak se připrav,“ řekl jsem mu a chvíli na to jsem vrhl kunai.
Zavřel jsem oči, protože jsem nechtěl vidět, jestli ho to trefí. Nic jsem necítil.
Poryv větru, a pak Narutův hlas. „Umím přeměnu,“ zakřičel mi těsně u ucha a dopadl na mě.
„Tak se vrhneme na Stínové klony?“ zeptal jsem se.
Souhlasil. Další den jsme se vrhli na klony.

Měsíc utekl jako voda. Zkouška byla před námi. Tentokrát jsme nezaspali a Naruto byl příšerně nervózní. Musím přiznat, že já taky. Většina našich spolužáků prošla. Včetně nafoukaného Uchihi a tlouštíka Choujiho po chytrolína Shikamaru.
Naruto byl na řadě. Viděl jsem, jak pekelně se soustředí. Zavřel oči a provedl pečeť tygra.
Iruka jen vzdychl. Podíval jsem se a vedle Naruta stál klon, ale vybledlý.
Naruto jen sklopil hlavu a odešel kousek vedle. Teď jsem byl na řadě já. Můj klon byl normální, takový jaký by měl být.
„Gratuluji,“ řekl Iruka a podal mi čelenku.
Můj pohled zabloudil k mému bratrovi. Pak zpátky na čelenku.
„Omlouvám se sensei, ale já nikam nepospíchám, pomůžu Narutovi,“ řekl jsem a odmítl čelenku.
„Dobře, tak mu dej pořádně do těla,“ řekl mi Iruka a zkoušel dalšího.

Naruto na mě jen nevěřícně zíral.
„Pořád se tak divíš…“ Usmál jsem se.