Alkoholová hra (GenmaOC)

Má ty nejvíc přitažlivé hnědé oči, co jsem kdy viděla. Sakra.

Mávla jsem na barmana a ukázala na prázdnou flašku, která přede mnou stála na dřevěnné naleštěné desce. Barman jenom přikývl a ve chvíli, kdy jsem zvrátila hlavu, abych mohla krkem pořádně prohnat hořké saké, prázdná lahev zmizela. Místo ní přede mnou stála nová, po okraj plná.
Jak jsem to jenom mohla udělat?

Samozřejmě, lehce. On mě k tomu vyprovokoval.

Nalila jsem si dalšího plného panáka a tentokrát už přes hořící útroby necítila žádnou změnu, žádnou zvláštní hořkost alkoholu. S opatrností jsem naplnila dalšího. Chvíli jsem sledovala tekutinu uvnitř, proklela se v duchu i nahlas, a kopla do sebe další vstupenku do pekel tak nejrychleji, jak jsem uměla.

V tomhle týmu jsem byla nejdéle ze všech, ve kterých jsem vůbec kdy byla.
Celkově byli strašně zvláštní. Každý pátek se v osm hodin scházeli v jednom z barů u svého zamluveného boxu, povídali si, pili, smáli se. Všichni dohromady.
Neprobírali mise, nebyli vážní. Jen se vážně snažili, abych mezi ně zapadla. Já je ale neviděla jako nic jiného než podřadné nicky. Čekala jsem od nich jenom nenávist, jako od ostatních.
Hned první den odpoledne jsem u svých dveří našla jednoho z nich. Shiranui Genmu.
“Nechceš jít s námi na cvičiště, seznámit se a potrénovat?” zeptal se s lehkým úšklebkem. Senbon převaloval mezi rty a jeho hnědé oči se do mě zabodávaly.
“Ne,” odsekla jsem, zabouchla mu před nosem a ignorovala to, že vůbec někdo jako on existuje.
Chodil se ptát každý den. Ptal se, jestli nechci do baru, na ramen, trénovat...
Trvalo třináct dní, než mi nervy ruply a přikývla jsem.
Začala jsem tedy chodit každý pátek. Nikdy jsem se s nimi nesblížila, spíš jsem seděla v rohu a oni se bavili tím, jak jsem je urážela pomocí mých dokonale propracovaných sarkastických narážek. Nikdy nedali najevo, že by je něco z toho, co jsem řekla, naštvalo, nebo vytočilo.

Jako každý pátek jsem v osm hodin přišla do baru v centru města a zamířila ke stejnému boxu. Dnes prý kromě mého nového týmu měli přijít i nějací ostatní jouninové.
Znala jsem je jen od pohledu. Kurenai s Asumou. Kakashi. Gaii. A můj tým, Genma, Raido a Iwashi.

Posadila jsem se na své obvyklé místo, přitáhla si svojí vlastní lahev saké blíž k sobě a zabořila se do rohu. Pozorovala jsem jejich konverzaci, smích a vtipy a občas jsem se také neudržela a musela se smát. To ale neznamenalo, že bych snad měla komunikovat více.
Pod dlouhý rukáv mého oblečení jsem pořádně schovala ruku zdeformovanou do démonní pracky a upila saké přímo z flašky.
Už jsem měla dost napito, když se na mně otočil Genma sedící vedle a lehce mě šťouchl nohou do kolene.
“Nějaká až moc zamlklá dneska...” zkonstatoval a lehce se zašklebil. Měla jsem chuť vzít jeho sebon z pusy, zapíchnout mu ho do obličeje a smýt tak z něj ten sebevědomý úšklebek.
Oplatila jsem šťouchnutí. Ale nohu jsem nechala přiloženou o něco déle. Podíval se mi do obličeje, pak se otočil zpátky ke Kakashimu s Gaiem a smál se jejich přiopilému dohadování.

Objednala jsem si další lahev a když mi přinesli i skleněného panáčka, došlo mi, že bych mohla zpomalit a pít jako normální člověk.
Nalila jsem si, postavila saké zpět na stůl a než jsem se nadála, držel panáka v ruce Genma a lil tekutinu do sebe. Pak si nalil dalšího a hodil ho do sebe taky. Po tomhle postavil skleněnou nádobku zpátky přede mě a sledoval moji reakci.
Tím všechno odstartoval, chlapeček.

Když jsem se napila já, napil se i on. Nikdo nevyhrával, nikdo neprohrával. Byla to naše malá soukromá alkoholová hra, kterou každý u tohoto stolu mohl pozorovat. Ale nikdo nevěnoval pozornost dvoum lidem, kteří zdánlivě nejevili zájem o toho druhého. Jen tiše spolu bojovali.

Spolkla jsem další doušek saké a Genma byl hned za mnou. Nezahálel.
Přisunul se o něco blíž a znovu provokativně ťuknul svým kolenem do mého. Nechal ho přiložené a jen tak zlehka vyjel o kousek nahoru.
Jestli to byl pokus o začátek další hry, podařilo se mu to. Opatrně a tiše jsem si sundala botu a prsty na nohou přejela po jeho lýtku.

Tentokrát už nikdo naši hru nemohl vidět. Odehrávala se mimo zraky ostatních. Pod dřevěným stolem.
Genma dělal, jakože se stále baví s ostatními a já seděla v rohu. Nikdo nemohl tušit, že ruměnce na mých tvářích netvoří množství alkoholu, co jsem vypila, ale Genmova ruka, která využívala zaměstnanosti ostatních, aby lehce křižovala z mého kolena na stehno a zase zpět bez povšimnutí.
Lechtalo to. Tak moc, až jsem musela lehký úsměv schovávat za dlaň, nenápadně přiloženou pod nosem.

Otočila jsem se na něj. Naše pohledy se setkaly a já to mohla vidět z blízka a tak čistě, jako nikdy předtím. I když ještě na začátku tohohle večere bych viděla pohrdání, které v sobě skrytě nosil, v tu chvíli jsem skrz zamlžený pohled viděla jistou dravost a chtivost.

Odfrkla jsem si, zvrátila hlavu s dalším panákem a pak na chvíli zavřela oči. Naštvaná sama na sebe.
Ovšem, že ten večer jsem toho nelitovala. Všechno mi připadalo v pořádku.

Bylo v pořádku hrát spolu tu naší sokromou hru pod stolem, dokud všichni ostatní neodešli. Bylo v pořádku, když mě přirazil ke stěně v mém bytě a poslední kousky oblečení ze mě strhal a hodil na zem. Všechno bylo v tu chvíli v pořádku...
Až na ráno, kdy jsem se probudila a on tam nebyl. Kocovina a prázdné místo vedle mě vonící po něm přípomínalo minulou noc a bolelo to jako nůž v srdci.
I alkoholový opar zmizel z mé hlavy a já všechno viděla jasně. Přehrávala jsem si tu noc znovu a znovu a litovala. Litovala jsem toho, že jsem tuhle hru vlastně prohrála.
Odhodila jsem masku naprosto chladné osoby bez přátel a pod vlivem alkoholu jsem přistoupila na hru, kterou jsem nakonec tím, že jsem podlehla, prohrála.

Další panák zmizel v mém krku.
Nejvíc mě na tom štvalo, že jsem věděla, že u mě to nebyl jen alkohol. Alkohol mě pouze popostrčil k tomu, k čemu bych se bez něj nikdy nedokopala. A jeho pohled taky nebyl tvořen pouze sakém. Chtěl to. Jako já.
A teď jsem ho týden neviděla.

Zvedla jsem se od baru, do jedné ruky vzala lahev, do druhé skleničku a vyrazila k našemu boxu. Iwashi s Raidouem už tam seděli.
“Koukám, dneska jsi začala bez nás...” zasmál se Iwashi škodolibě a uvolnil mi místo vedle něj.
“Hm...” zabručela jsem, posadila se a na chvíli se zase ztratila v moři vlastních myšlenek.

Ucítila jsem něčí dech za sebou. Neznámé prsty odhrnuly vlasy, odhalily krk a čísi rty se zlehka dotkly mé kůže.
Mužské ruce mě zezadu objaly.
Zvrátila jsem hlavu dozadu. Tentokrát však už ne kvůli tomu, aby mi alkohol lépe klouzal do žaludku.

Ale abych viděla ty nejpřitažlivější hnědé oči, jaké jsem kdy viděla.