Romantika
„Je ti líp?“ zeptala se Kushina opatrně, když se dívka konečně uklidnila.
„Jo.“ zašeptala a zarudlýma očima se podívala přímo na Kushinu a potom váhavě dodala: „Děkuju.“
„Není zač.“ ujistila ji Kushina váhavě. Situace, ve které se nacházela, se jí zdála přinejmenším divná a skutečnost, že se ta dívka očividně cítila trapně jí moc nepomáhala.
„Já jsem Kushina.“ pokusila se s ní navázat rozhovor.
„Mieko.“ odpověděla blondýnka a lehce se na ni usmála.
Čtveřice ninjů z Písečné pokračovali v cestě. Poté co Kyro absolutně odmítal konverzaci to už Hiary nevydržela. Rozešla se naštvaným krokem k němu a dala mu facku. Kyro s nulovým náznakem překvapení se otočil k Hiari a čekal co bude dál.
„Tak hele Kyro, nevím proč to všechno děláš, ale umíš si představit jak jsem se o tebe bála? Jsi pro mě skoro jako starší brácha tak pochop, že mám o tebe starost. Možná je ti jedno co cítím, ale tobě je jedno, že tě Gaara může nechat popravit?“ Během jejího proslovu se Kyrův výraz moc nezměnil.
V strede obrovskej kruhovej miestnosti stál postarší muž s bielymi vlasmi a prenikavým pohľadom. Pozorne si poobzeral skupinku ľudí, stojacich pred ním v polkruhu a oslovil dvoch z nich. „Ayame, Tatsuki – ste na rade! Je na čase ochrániť pred Akatsuki ďalšieho jinchuuriky. Dúfam, že aspoň vy dve uspejete a budete ho pozorne chrániť. Nesmú ho dostať!“
„To je až taký výnimočný?“ spýtala sa otrávene Tatsuki.
Temnota sa v mojom srdci zrodila,
ako keď človek svetlo zhasína.
Myšlienky plné samoty mátali ma,
zvuky umierajúcich ľudí lákali ma.
Pomsta sa mi z kontroly vymanila,
moju myseľ krvou zaplavila.
Na vedomí som mal len jednu vec,
ktorú som pred svetom skrýval tiež.
Naše mysle čisté môžu byť,
ale aj tak sa vieme rozzúriť.
Naše telo silné môže byť,
ale aj tak ho nevieme použiť.
Naše povahy rôzne môžu byť,
ale aj tak sa budeme biť.
Naše slová ostré môžu byť,
ale aj tak chceme spolu žiť.
Svetlo sa mi do srdca dostalo,
Nuže, aj ja som sa na to dala. Dúfam, že sa vám to bude páčiť 
Láska. Radosť. Bolesť. Zúfalstvo. Žiaľ... Život. To všetko patrí k životu a hoci sa nám isté slová z toho nepáčia, aj tie k životu patria.
Človek môže povedať, že vie, čo je život, že toho zažil veľa, že vie, ako sa cítite, keď stratíte milovanú osobu, no ak to skutočne nezažil, nemá právo hovoriť, že vie ako sa cítite.
Bolesť. Zúfalstvo. Žiaľ.
„Ale áno, dneska by to šlo... Dnes... sa mi to podarí,“
rezolútne prehlásil mladý, sebavedomý ninja pri pohľade na svoje - aspoň teda podľa vlastnej mienky - vypracované telo, v odraze vodnou parou zahmleného kúpeľňového zrkadla1.
Na tvári sa mu rozhostil spokojný, hoci trochu vyčerpaný výraz. Niet sa však čomu diviť. Príprava pre jeho dnešný večerný (a ako neskromne dúfal aj následný nočný) život mu zabrala dobré tri hodiny...
Když se večer Kushina vrátila do tábora, nevěděla, který dnešní zážitek byl nejhorší. Ještě před dvěmi hodinami předpokládala, že to byla cesta přes nový Konožský tábor, který vznikl na nedávném bojišti a tak se ho držel velmi nepříjemný zápach těl, ze kterého se Kushině chtělo zvracet.
Touto dobou byla už ale většina těl identifikována a spálena, kromě těl písečných ninjů, které byly přesunuty na dohodnuté místo, aby se o ně mohli jejich krajané náležitě postarat.
Dívala jsem se na oblohu. Jako dnes už poněkolikáté a stále nemohla uvěřit. Nemohla uvěřit tomu, že už se nevrátí. Zavřela jsem oči, které jsem měla zalité slzami, pak jsem je opět otevřela a dívala se dál na tu modrou oblohu. Jako bych v ní spatřila jeho… toho chlapce, kterého jsem milovala. Milovala? Definice slova milovat je velice jednoduchá. Miluji, když pro mě ten člověk hodně znamená a on pro mě znamenal opravdu hodně, ale byla to skutečně láska? Nehnala jsem se pouze za nějakým snem, který mi omámil rozum a úsudek?
Ja viem, ani ja tomu nemôžem uveriť! 
Je tu konečne nový dielik, a ja dúfam, že sa vám bude páčiť!
Poteším sa komentíkom a hodnoteniam.
Bol krásny slnečný deň a po Konohe sa prechádzala mladá čiernovlasá Kunochi. Deti sa hrali na ulici na ninjov a hádali sa, kto z nich bude Uzumaki Naruto.
„Ty si bol Naruto včera, dnes chcem byť Naruto ja!“ Kričal malý chlapec po staršom chlapcovi. Čiernovlasá Kunochi sa len pousmiala.
Snažil sa Ayame upokojiť. Nešlo mu vôbec do hlavy, kam sa mohol jeho mladší brat podieť. Nedávno mu hovoril, že sa chce usadiť. Nájsť si domov a vychovať ich dieťa.
A teraz je jednoducho nezvestný. O to má väčší strach o neho, keď vie, kto sa potuluje po okolí. Aké ťažké je udržať si svojho brata na očiach. Keď konečne zlyhali všetky spôsoby okrem spútania. Jednoducho si zmizol. Zanechal znova všetko za sebou.
[i][i]Sandaimeho jsem zastihla na střeše budovy Kage v jeho klasickém mundůru, jak uděluje jakési rozkazy několika týmům.
Když si mě všiml zavolal : „ Pojď sem Kohaku – chan. Musíme si promluvit.”
„Ano pane.” Odpověděla jsem mu a přiběhla k němu blíž.
„Víš Kohaku, něco se stane… Vím, že jsi to dneska cítila.. cítila jsi sílu, která zasáhne naší vesnici a mnoho jejích obyvatel.. Potřebuju aby ses plně soustředila a dokázala chronologicky lokalizovat místa zasažení vesnice. Rozumíš Kohaku??” a pohlédl na mě.
„Dej od ní ruce pryč!“ Zařval jakýsi kluk z povzdálí, jenž byl v doprovodu dalších dvou, přibližně stejně starých.
„Co děláš Kazuki?“ Ptala se zmatenně Nari.
„Chtěl jsem vědět koho sis našla poté, co jsi mě odkopla... Ale někoho ze Skryté Písečné jsem nečekal...“ Řekl pohrdavým hlasem.
„Neopustila jsem tě kvůli tomu, že bych si našla někoho jiného. Ale protože jsi šílený a žárlivý. Ale to teď tady nebudem řešit.“ Dodala naštvaně Nari.
Keď sa ráno prebudili, okamžite vyrazili na cestu.
Išli smerom na sever. Kakashi poznal cestu priam bravúrne. Prví kráčali Sasuke, Sai a Kakashi. Za nimi šli Ino a Sakura, pričom Ino neustále hľadela na Saia. Spomínala na to, aká bola kedysi zbláznená do Sasukeho. Pripustila však, že v okamžiku ako zazrela Saia, na neho zabudla. Vedela, že láska k Sasukemu nebola nič iné než detská zamilovanosť do niekoho, koho obdivovala. Nevedela však, ako to cíti Sai.
Pomalu se začal usazovat rozvířený prach. Mrtvých bylo na tisíce a zraněných ještě daleko více. Ale, co bylo nejdůležitější, tak celou bývalou Madarovou armádou se šířil chaos. Ten, co si je všechny podrobil, padl. A přesně jak bylo naplánováno, tak znepřátelení ninjové v Madarově armádě, začali bojovat mezi sebou. Ale ani Nagato se na takovou strašnou spoušť nemohl dívat, musel něco udělat.
„Jděte všichni tam, odkud jste přišli. A až dorazíte, tak teprve tam si vyřizujte svoje spory!“ Roznesl se jeho hlas po celém bitevním poli.
Ledový vítr mi pročísl vlasy. Pár zmoklých pramínků mi spadlo do obličeje. Zastrčila jsem si je za ucho a dál, svižně pokračovala v práci. Musím to mít hotové do západu, nebo mě pán potrestá a já nedostanu najíst.
Na třetí pokus se Narutovi konečně podařilo uspět u zkoušek a oba jsme dostali čelenku se znakem listové.
Další den nás Iruka rozdělil do týmů. Přál jsem sim, aby nás dali so stejného, ale to se mi nesplnilo. Bude si muset poradit sám.
Byl přiřazen do týmu 7, pod Hatake Kakashiho. S nafoukancem Uchihou a šílenou Haruno.
„Sakura, rýchlejšie! Sasuke je už v dome!“ náhlil sa Naruto.
„Bežím najrýchlejšie ako viem,“ odpovedala mu.
„Naruto! Dávaj si pozor na Sasukeho sharingan! Je v ňom veľa nenávisti. A ak ho Madara trénoval, tak sa bojím, že ma môže ovládnuť,“ nepokojne sa ozvala Kurama. Dom bol už na dohľad, a tak spomalili tempo. Zrazu sa nad domom vzniesla veľká stena. Naruto so Sakurou sa skryli za najbližší roh.
„Toto nie je Sasukeho chakra!“ zvolal nepokojne Naruto. „Je to ...“ nedokončil lebo oblohu preťal modrý blesk.
Trochu jí děsila jejich druhá zkoušející. Měli dělat něco s nějakými svitky, ale Kimiko vůbec nechápala, o co se jedná. Rozhodla se tedy, nechat všechno na Temari, Gaarovi a Kankurovi... přeci jen, ona se se s nimi jen "vezla"... ne?
Byli vpuštěni do tréninkové oblasti, která byla tvořena temným lesem. Kimiko se trochu bála, ale věřila, že někdo jako Gaara, bude schopen je ochránit.
"Ty hele," vzal si ji stranou Kankurou, jako by jí snad četl myšlenky, "kdyby došlo k boji, drž se od Gaary dál."
"Proč?" podivila se.
To ráno bylo v Konoze všechno jinak. Jakmile se vesničané probudili a začali vykonávat normální denní rituál, došlo jim, že tu něco nehraje. Nebo spíš hraje. To něco byl vesnický rozhlas. Nikdo si totiž nepamatoval, že tu někdy byl a Tsunadine do něj trochu rozpačitě koktala: „Vážení obyvatelé... ehm, ehm... Prosím všechny staré ctihodné občany, aby se přesně v děvet hodin dostavili do sídla Hokage! Opakuji: Prosím všechny staré ctihodné občany, aby se přesně v devět nula nula dostavili do sídla Hokage! Konec hlášení."
