Vzpomínka (NaruHina)

Tato povídka je o páru Naruto a Hinata. Pokud někdo z vás tento pár neuznává, doporučuji mu tuto stránku rovnou opustit. Ještě menší upozornění- většina příběhu se odehrává v minulosti. Jinak Vám přeji příjemné (tedy doufám) počtení...

Byl večer. Plápolající ohínek ozařoval čtyři osoby, jež se u něj nacházely. Děti dováděly a jejich babička, jejíž kdysi tmavomodré, nyní zašedlé vlasy jí zahalovaly obličej pokaždé, když se předklonila, je neustále napomínala. Stále na ně dohlížela svýma fialovýma očima. Ach ano, její oči byly plné bolesti a starostí. Nikomu by nepřála projít si tím, čím musela ona...
"Babičko, babičko! Nikko mi říká, že jsem trouba!" stěžovala si malá blonďatá Nikki. "To není pravda!" ohradil se Nikko. Nikki a Nikko byli pětiletá dvojčata, takže hádky u nich nebyly nevšední.
"Ale ano, je!" Přidala se k sestřičce Naomi, která byla o rok starší.
"Není!" Trval na svém Nikko.
Ti tři se hádali v jednom kuse, ale nemysleli to nijak zle... Znáte to- sourozenecká láska.
"No, tak děti, uklidněte se!" Napomenula je jejich babička, která už hádky dál nemohla snášet.
"Nechovejte se jako nepřátelé, jste sourozenci a musíte držet při sobě. Jednou pochopíte..."
Nastalo ticho.

"Babičko, vyprávěj nám o dědečkovi." Přerušil asi po minutě ticho Nikko.
"Ano babičko, vyprávěj!" přidala se Nikki.
"Prosím..." žadonily všechny děti.
"O dědečkovi?" zeptala se překvapeně žena.
"Ano! Ano!" vykřikly nadšeně děti.
"Tak dobrá, když tak prosíte..." usmála se na ně.

"Váš dědeček, to byl statečný muž. Co statečný, byl to hrdina. Byl oddaný, věrný, upřímný, laskavý... a... neobvykle krásný."
Děti se uchechtly.
"Byl to hlavní kandidát na hokage. Všechny dívky ve vesnici do něj byly zamilované. A k mému neštěstí mezi ně patřila i Sakura, kterou Naruto, tak se váš dědeček jmenoval, miloval. Chodili spolu úplně všude. Stále se objímali a drželi se za ruce... Rvalo mi to srdce, ale nemohla jsem nic dělat.
Psal se rok 1960. Byly to krásné časy. Byli jsme mladí a plní života.
Myslím, že to bylo v červenci. Ano, jsem si téměř jistá, že to bylo ke konci července roku 1960. Toho dne jsem šla do lesíka sbírat borůvky. Když jsem došla do lesa na své oblíbené místo v borůvčí, uslyšela jsem nějaké hlasy. Ani jsem se nemusela dívat, odkud vychází. Hned jsem věděla, kdo to je. Schovala jsem se za nejbližší strom a poslouchala, o čem se Sakura s Narutem baví. Když jsem ale slyšela Sakuřin hlas, necítila jsem potřebu dál je odposlouchávat. Zacpala jsem si tedy uši, neboť její milostné průpovídky jsem opravdu slyšet nepotřebovala. Nicméně mi to nedalo a pozorovala jsem je, se zacpanýma ušima, dál. Naruto si mě asi všiml, protože otočil hlavu mým směrem. Zčervenala jsem. Dál už mne ale nesledoval, protože ho Sakura chytla za ruku a on se k ní ihned otočil zpět. Podívala se mu hluboko do očí a pak... ho políbila. To už jsem dál nevydržela. S pláčem jsem se rozběhla a utíkala pryč. Chtěla jsem být co nejdál od nich. Co nejdál od celého světa...
Když jsem se konečně zastavila, nemohla jsem se udržet na nohou. Pomalu jsem se sesunula do trávy a opřena o strom jsem se utápěla v myšlenkách. Slzy mi stékaly po tváři a padaly do trávy.
Pak mne ale z přemýšlení vytrhl něčí hlas.
"Jsi v pořádku?" byl to Naruto. Ano, opravdu stál vedle mne a ptal se, jestli jsem v pořádku. Měl být přeci se Sakurou. Ale on stál tady... vedle mě...
"A - Ano" vykoktala jsem ze sebe.
"Tak proč pláčeš?" zeptal se.
Bylo mi trapně a nevěděla jsem, jak odpovědět. Znovu jsem zčervenala a sklopila hlavu. "Já... víš...Naruto, já..."
"Ano?"
"Já... jsem spadla. Na... Na kámen." Ach, proč jsem jen řekla takovou pitominu?! Tomu přeci nemůže věřit... Byla jsem tak blízko, ale nedokázala jsem to... Nemohla jsem mu to prostě říct. Na to jsem byla příliš... stydlivá.
"Aha." řekl Naruto. Vypadal trochu zklamaně. "Hin, víš... už dlouho ti chci něco řict." odmlčel se a klekl si ke mně.
"Já... Nevím, jak začít... Víš, nedávno jsem si uvědomil něco, co jsem si nikdy nechtěl připustit. Vždycky jsem si myslel, že to Sakura je ta pravá..." znovu se odmlčel. Seděla jsem s pootevřenou pusou a tupě na něj zírala. "Jak to myslíš?" špitla jsem.
"Já jen... Chci abys to věděla." podíval se mi hluboko do očí a vzal mé dlaně do svých rukou. Měla jsem pocit, že mi vidí až do duše. Byla jsem rudá jako rajče ale on pokračoval.
"Miluju tě, Hinato Hyuugo a vždycky jsem miloval."
Po těchto slovech jsem se cítila jako opařená. Bylo to tak... rychlé. ještě před pěti minutami líbal Sakuru a teď? Ale on stále ještě pokračoval.
"A to je právě důvod, proč jsem se dnes rozešel se Sakurou. Hned po tom, co jsi... odešla." Takže je jisté, že mne spatřil.
Zatočila se mi hlava. Nemohla jsem tomu uvěřit! Ano, Naruto Uzumaki mi právě vyznal lásku!!! Nevěděla jsem, zda se udržím při vědomí. Když se mi ale začaly klátit víčka, chytnul mou tvář něžně do dlaní a zeptal se:
"Hin?"
"Ano?"
"Co mi... na to řekneš?" v jeho hlase byly znát obavy.
"Naruto já..." Na jazyku jsem měla tisíce slov. Chtěla jsem mu říct, jak jsem do něj zamilovaná již několik let, jak jsem po večerech brečela a jak jsem právě v tu chvíli v duchu křičela štěstím, ale nakonec ze mne vypadlo jen: "Taky tě miluju."
Tvář se mu rozzářila. Všechny vrásky, jež měl ještě před chvílí na čele, mu opadly. Pak mírně naklonil hlavu. Jeho rty se začaly přibližovat k mým. Taky jsem mírně naklonila hlavu a pak... se to stalo... Do svého polibku vložil spoustu pocitů. Jemný polibek se začal proměňovat ve vášnivý. Ruce jsem mu zabořila do vlasů a užívala si jeho přítomnosti. Na tento okamžik nikdy nezapomenu. Připadá mi to jako včera..."

"Jéé! To je krásné babi! A jak dědeček vypadal?" ptala se Nikki.
"Ach, váš dědeček byl, jak už jsem řekla, velice pohledný muž. Měl blonďaté, rozcuchané vlasy, oči modré a čisté jako studánka a na tvářích měl tři černé čáry, které v jeho protivnících vzbuzovaly respekt." popisovala ho vetchá stařenka Hinata...
"Musel být pěkný..." řekla Nikko když si ho představila.
"Tak vyprávěj dál, babičko!" Pobídla Naomi svou babičku.

"Od toho dne jsme byli pořád spolu." pokračovala.
"Myslím, že Sakura na mě dost žárlila, ale v Narutově náručí jsem zapomínala na všechny starosti. Každý den jsme spolu chodili na ramen a dlouho se procházeli ruku v ruce po Konoze.
Jednoho letního dne nás Tsunade zavolala k sobě. Sešli jsme se před mým domem a společně vyrazili k Tsunade. Když jsme tam dorazili, Naruto bez zaklepání vpadl dovnitř a mne, držejíc za ruku, přitáhl k sobě. Trochu jsem se za něj styděla... Tsunade se hrozně vylekala. "Heh?! Naruto?! To nedokážeš zaklepat na dveře? Alespoň jednou v životě bys mi mohl projevit trochu úcty,ne?! Hrozně jsi mě vylekal!" křičela na něj. Ale zdálo se, že Narutův krásný omluvný úsměv a jeho nevinné blankytně modré oči ji obměkčily. Chvíli mlčela a pak jen zakroutila hlavou.
"No, zpátky k tématu. Potřebuji dva zkušené ninžy, aby se vypravili na výzvědy do Akatsuki. Pein prý zase něco chystá. Není to nic vážného, ale nikdy nevíte. A chtěla bych poprosit vás dva... Berete?"
Naruto bez dalšího přemýšlení ihned souhlasil a Tsunade se tedy otočila ke mně. Oba na mne upřeli pohledy, jako bych měla rozhodnout o jejich životech nebo tak. Trochu jsem se začervanala a pak tiše kývla. Naruto mě radostí objal. Nechápala jsem, z čeho je tak nadšený, ale nebránila jsem se. Koneckonců, byla to naše první společná mise. Jen sami dva...
Ale vím, že kdyby věděl, co nás čeká, určitě by se tolik neradoval. Pro nás pro oba to byla poslední mise, na kterou jsme kývli.

Hned druhý den jsme vyrazili. Už v sedm ráno jsme se sešli před bránou Konohy. Naruto mne přivítal s velikou radostí. Hned jak mě spatřil, rozběhl se. Já, trochu překvapena jeho reakcí, také a za chvílí už jsem se vznášela ve vzduchu v jeho náručí. Když mne položil zpět na zem, něžně mne políbil. Byly to nejšťastnější chvíle mého života.
Pak jsme vyrazili. Ruku v ruce jsme kráčeli voňavou letní krajinou a užívali si přítomnosti toho druhého. Hodiny mi ubíhaly tak rychle, když jsem byla s ním. Ani jsem se nenadála a začalo se smrákat. Naruto prohlásil, že se na noc musíme někde utábořit. Netrvalo dlouho a našli jsme skvělé místo nedaleko od potůčku. O vodu bylo tedy postaráno.
Když jsme vybalili stan a ustlali si "postele", které představovaly karimatky, řekl Naruto, ať dojdu pro dříví. Letmo mě políbil na tvář a odešel hledat kameny vhodné pro ohniště. Na nic jsem nečekala a šla jsem hledat nějaké suché klestí. Využila jsem této volné chvíle k přemýšlení a začala jsem se probírat v myšlenkách.
Po chvíli jsem si uvědomila, že jsem vlastně docela daleko od tábora a nemám skoro žádné dříví. Přestala jsem tedy přemýšlet a začala se soustředit na hledání. Když jsem měla dost klestí, vykročila jsem smělým krokem zpět.
Náhle jsem něco zaslechla. "Křup!" Jako by praskla větvička.
A znovu. Tak jsem se lekla, až jsem upustila všechno suché klestí, které jsem třímala v náručí. Stále se to ke mně přibližovalo. Byla jsem si téměř jistá, že mě někdo nebo něco sleduje.
A znovu! Další praskání! Teď už to něco muselo být za mnou. Cítila jsem něčí dech na svém krku. Sebrala jsem všechnu odvahu, která ve mě zbyla a prudce jsem se otočila. Plná strachu jsem aktivovala byakugan. Nikoho jsem neviděla.
Zdálo se, že je to pryč. Sebrala jsem tedy klestí a pospíchala k táboru.
Naruto už stačil připravit ohniště a jakmile mě uviděl, pomohl mi s dřívím. Za chvíli už oheň hořel a my seděli, objímajíc se. Když jsem Narutovi vyprávěla o mé podivné příhodě v lese, řekl mi, že to muselo být zvíře. Věděla jsem, že to zvíře nebylo a trochu mě to naštvalo. Ale nechtěla jsem nám zkazit večer a nedala jsem na sobě své pocity ani obavy znát...
Později v noci jsme se oba uložili ke spánku. Naruto mi popřál dobrou noc, políbili jsme se a já jsem se uvelebila v jeho náručí. Nemohla jsem ale spát. Stále mi vrtalo hlavou to, co se mi stalo. Chtěla jsem na to zapomenout, ale nešlo to. Něco mi říkalo, že je to důležité...
Naruto usnul asi za 5 minut a když jsem ani po hodině nedokázala usnout, rozhodla jsem se, že možná si trochu pročistím hlavu na čerstvém vzduchu. Vyšla jsem tedy opatrně a tiše ze stanu a šla se projít k potoku. Když jsem k němu došla, klekla jsem si a opláchla si obličej osvěžující vodou. Trochu se mi ulevilo. Chvíli jsem tam seděla a pozorovala přes hvězdy přes černé vrcholky vysokých stromů.
A pak - "Křup!" zas ty zvuky.
"Je tam někdo?" zeptala jsem se váhavě. Nic. Všude bylo ticho. Jen cvrčci cvrlikali a v dálce občas zahoukala sova. Otočila jsem se tedy zpět a dál jsem se věnovala hvězdám.
"Křup!" Tentokrát to bylo mnohem rychlejší. Ve vteřině za mnou ta věc stála a chytla mne za obě paže. Ticho prořízl můj pronikavý, zoufalý výkřik. Neměla jsem šanci. Někdo další mi zacpal pusu a pod nos mi podstrčil kapesník napuštěný omamnou látkou...

MEZITÍM VE STANU:
"Dobré ráno, Hin!" pozdravil Naruto Hinatu. Neodpověděla.
Asi spí... pomyslel si aniž by si všiml, že Hinata vedle něho neleží. Vstal a vylezl ze stanu.
"Áááááh!" zívl Naruto a protáhl se. Oheň už dávno vyhasl a Naruto začal připravovat snídani. Když byla hotová, šel vzbudit Hinatu. Bylo mu divné, že ještě nevstala, vždyť musí být zvyklá vstávat brzy...
Vešel do stanu. "Hin, snídaně už je hoto..." zarazil se. Hinata neležela ve svém spacáku.
"Hin?" pro kontrolu spacák odkryl. Ne, nikdo pod ním neležel.
Vyšel tedy a rozhlédl se po okolí. Nikde jí neviděl.
"Hin?...Hinato?!" zavolal. Nikdo mu neodpovídal. To už bylo opravdu divné. Rozběhl se a začal prohledávat les.
"Hinato?! Hinato kde jsi?!" Stále na ni volal, teď už trochu v panice. Bál se... bál se o ni.
Pak dorazil k potoku. Uviděl něčí stopy. Ano, zřetelně rozeznával malé stopy vedoucí od tábora. Musela to být Hinata. Ale viděl ti i další dvoje stopy. Vycházely z křoví a určitě patřily mužům. Přibližovaly se ke stopám dívky. Když byly u ní, zastavily se a najednou jich bylo mnoho na jednom místě. Muselo tu dojít k menší potyčce. Dál už vedly stopy jen dvou mužů. Hinatiny stopy se zcela vytratily a zbyly po nich jen dvě strouhy, jistě vzniklé, když muži odtahovaly Hinatu pryč...
Naruto se zděsil, když si v hlavě přehrál přibližný příběh, jež se tu stal. Jen doufal, že stopy budou zřetelné. Pak by neměl být velký problém Hinatu najít. Ale stejně se mu svíral žaludek strachy.
Akatsuki... Jestli ti zkřiví jen jediný vlásek, poznají hněv Naruta Uzumakiho. Neboj se, Hin, já tě zachráním. Řekl si v duchu a s těmito slovy se rozběhl hledat svou lásku.

..."Dál už si pamatuji jen, kde jsem se probudila. Bylo tam vlhko a tma. Stěnami prosakovala voda a studené kapky mi stékaly po tváři a padaly na zem. Když už mluvím o zemi, byla velmi studená a špinavá.
Když jsem se trochu rozkoukala, bohužel jsem zjistila, že jsem v cele. Pravděpodobně mě Akatsuki dostali. Cítila jsem vztek, že jsem se neubránila a cítila jsem stesk po Narutovi. Nevěděla jsem, zda ho ještě někdy spatřím.
Pak jsem uslyšela hlasy.
"Děláte si legraci?! Nemůžete jen tak chodit po lese a unášet každou holku, kterou uvidíte! Už jsem vám to říkal nejméně dvakrát!" Byl to můžský hlas a zněl opravdu rozzlobeně. Mohl by to být Pein.
"My víme šéfe..." ozval se omluvným tónem další z mužů.
"Víte?! Tak proč jste ji teda unesli, tu*ci?!" zakřičel první muž, jehož nazývali "Šéfem".
"My... mysleli jsme, že nás špehuje. Měla stan poblíž našeho sídla a..."
"Tahle?! Myslíte si, že tahle ubohá křehotinka by si NÁS dovolila špehovat?! Příště nechte myšlení na mně, jasný?!" přerušil je Šéf.
To mne naštvalo. Nazval mě "křehotinkou". Co si to dovoluje?!
"Co s ní uděláme?" zeptal se už trochu mírněji.
"No, zabijeme ji, ne?" navrhl jeden z podřízených.
"Zabít ji? Proč bychom to dělali? Vždyť je nevinná." protestoval druhý.
"Copak ti to nedošlo, id*ote?! Kdybychom ji pustili, všem rozhlásí, kde se nachází naše sídlo a mohla také slyšet naše plány. Jistě by nás vystopovali a překáželi nám v práci." sjel ho Šéf. První muž jen přikyvoval.
"Aha... jistě." omlouval se druhý. Pak tam chvíli stáli a domlouvali se o mé smrti. Po chvíli odešli.
Byla jsem zoufalá. Ne proto, že jsem se bála smrti, ale proto, že své poslední chvíle strávím s id*oty, kteří neznají nic jiného, než nenávist a ne s mým milovaným Narutem.
Ach, jak ráda bych teď viděla tvůj úsměv a tvé jasně modré oči. Tvou bezchybnou tvář a slyšela tvůj nádherný smích... Naříkala jsem v duchu.
Pak jsem uviděla něčí stín.
Už se vrací... Sbohem, Naruto. Vždy tě budu milovat. Pomyslela jsem si a loučila se se životem...
"Hin? Hin, jsi tu?" nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to... on...
"Naruto! Tady jsem!" odpověděla jsem mu. Otočil se ke mně a tvář se mu hned rozjasnila.
"Hinato! Tak jsem se bál." rozběhl se ke mně a za pomocí jekéhosi univerzálního klíče odemkl zámek u mé cely.
"Naruto, už jsem se s tebou v duchu loučila. Ale ty jsi tady a..."
"Pššššt." dal mi prst na pusu. Něžně mě pohladil po tváři a pak mě políbil. Uvolnila jsem se. Ruce jsem mu propletla za zády, zatímco on si prsty pohrával s konci mých vlasů. Úplně jsem zapomněla, že jsme stále ještě ve vězení Akatsuki.
Z krásného snu mne však probudily něčí kroky. Oba jsme zvedli hlavy a zporozněli. Teď už byly slyšet i rozeznatelné hlasy tří mužů.
"Pein..." řekl tiše Naruto. Chytl mě za ruku a společně jsme utíkali pryč.
Když jsme byli venku, cítili jsme se mnohem víc v bezpečí. Ale nebyli jsme. Pein a jeho poskoci si už všimli, že v cele nejsem a už vybíhali z jejich sídla. Naruto zaklel a utíkali jsme dál.
Doufala jsem, že se jich zbavíme. Že nás třeba ztratí a přestanou nás sledovat. Třeba i jen z únavy. Ale Peinovi muži byli vytrvalí. A horší bylo, že už dávno nebyli jen tři. Bylo jich už asi patnáct a nevypadali jako snadně porazitelní.
Doběhli jsme do hustého lesa. Když jsme byli oba hrozně udýchaní, Naruto rozhodl, že se jim postaví. Získám tím prý čas a budu moci utéct. Připadalo mi to jako špatný nápad. Nápad, jež stál nás oba mnohem víc, než jsme mysleli...
"Ale Naruto, co - co ty?" zeptala jsem se s hrůzou v očích.
"Se mnou si nelam hlavu, Hin. Zachraň se. A pamatuj si, že tě hrozně miluju a vždycky budu. Ať se stane cokoliv. A teď už běž. Za chvíli jsou tady." řekl a viděla jsem, jak byl zoufalý.
"Ale, ale... já tě přece nemůžu..." Měla jsem slzy v očích a moje tělo pohlcoval děs. Má to snad být poslední okomnžik, kdy vidím svou lásku?
"Ale můžeš, Hin. Uteč!" řekl už trochu vyšším tónem.
Srdce mě bodalo. Naposledy jsem se na něj podívala, otočila jsem se a rozběhla se. Ale nedokázala jsem to. Po chvíli jsem se zastavila a otočila se zpět k Narutovi. Viděla jsem, jak statečně odráží útoky svých protivníků, ale věděla jsem, že neměl šanci. A on to věděl taky...
Na malou chvíli se otočil směrem, kde jsem stála. Všiml si, že jsem neutekla.
"BĚŽ!" křikl. Věnoval mi poslední srdceryvný pohled a pak už vyšel vstříc svému osudu.
Srdce se mi svíralo bolestí. Oči se mi zaplavily slzami, ale přesto jsem se otočila a... běžela. Běžela jsem dlouho a nezastavovala se.
Byla jsem zoufalá a oči jsem měla rudé od pláče. Přes slzy jsem ani neviděla. Oči se mi zamlžily a já klopýtla o kámen. Spadla jsem. Věděla jsem, že už jsem daleko a už mne nedostihnou. Proto jsem zůstala na zemi a schoulela se do klubíčka. Tvář jsem si zakryla dlaněmi a plakala jsem.
Pak jsem náhle vstala. Musela jsem se tam vrátit. Podíval jsem se směrem, odkud jsem přiběhla a znovu se rozběhla. Stále jsem zrychlovala. Musela jsem vědět, co se Narutovi stalo a zda... ještě vůbec žije.
Když jsem vyběhla na mýtinu, kde dřív Naruto bojoval, nikoho jsem neviděla. Trochu mě to vyvedlo z míry. Ale pak jsem něco spatřila.
Ne, snad to není... vyděsila jsem se.
Rozběhla jsem se k tomu. Čím blíž jsem byla, tím více se mi po těle rozléval pocit nepopsatelné hrůzy...
"Naruto, Naruto!" klekla jsem si. Dýchal, ale velmi stěží. Jeho tělo bylo celé zkrvavené.
"Naruto, prosím, vydrž." pohlcovalo mne zoufalství a děs. Byla to moje chyba... Kdybych jen neodběhla. Kdybych mu pomohla...
"H-Hin?" špitl tiše.
"Ach Naruto, ano, jsem tady. Neboj se."
"Hin... co... co tu... děláš?... Ublíží... ublíží ti..."
"Ne Naruto, neublíží. Už je to pryč... Je to za námi. Jen mě prosím neopouštěj, neunesla bych, kdybys..." proud slz nešel zastavit.
"Pšššt..." zastavil mne. "Neplač Hin... netrap se... Miluju... tě. Navždycky."
"Taky tě miluju Naruto... Z celého svého srdce."
Usmál se na mne... A pak... jeho duše se odebrala do věčného ráje.
Zavřela jsem mu víčka. Vypadal tak sladce, jako kdyby spal... A stále se usmíval...

Stařence stekla po tváři slza...
"Babičko, neplač." utěšovala ji Nikki
Hinata se smutně usmála. Naomi ji objala.
"Váš dědeček... byl..."
"Výjmečný?" zeptal se Nikko.
"Ano... takový byl." přitakala Hinata a zahleděla se do dáli. Jako by tam viděla něco tajemného a krásného. Jako by tam viděla Naruta... a stále se usmíval...