Sore ga jinseidesu

Život je krutý. O tom se už přesvědčila ona sama. Bere si vše, co může, bez rozmyšlení a dovolení. Bere lásku, naději, přátelství, chuť žít. V tuto chvíli je na dně. Ale proč? Má přece vše, co vždy chtěla? Tak proč cítí prázdno v těle, v duši, hlavně v samotném srdci? Od malička k němu vzhlížela, od malička ho milovala. Vždy ochotně konala jeho příkazy a jeho prosby, i když se jí to samotné nezamlouvalo. Jaká byla pošetilá! Až teď si to uvědomila. V kolébce houpala malé děťátko. Její dítě…a jeho. Myslela si, že ho to učiní šťastným. Myslela si, že bude rád a konečně ji vezme jako sobě rovnou…ne jen jako ženu, která je tu k tomu aby vykonala jeho příkazy. Vždy si přál syna, ale tvrdil, že bude rád za každého pokračovatele rodu Uchiha. Každý večer spolu seděli u krbu, on jí jemně hladil bříško. Sladce ji líbal na tvář. Když jí bylo zle, přidržoval její růžové, nyní už dlouhé vlasy aby si je nezašpinila. A co život, chtěl se pobavit opět nad její bolestí. Daroval jí dceru. A to bylo špatně.
Když svou prvorozenou mladý Uchiha uviděl, snad poprvé v životě se mu v očích zračilo překvapení. A poté zklamání. Nuceně si malou Shinu pochoval a pak se znechuceně natáhl pro polibek k ubohé Sakuře. Při líbání ji kousl do rtu a zašeptal:
"Příště to musí být syn…jinak bude zle." Znělo to jako zavrčení zlého predátora.

Bylo jasné, že si ji vzal jen z rozmaru. Potřeboval stroj, ženský stroj, který by mu umožnil obnovení kanu Uchiha. Všechno to krásné, to minulé byla jedna veliká lež. Spustili se jí z očí slzy. Měla chuť se rozkřičet, ale nemohla. Ale tyhle problémy nebyly jediné. Sasuke měl právě diskuzní sezení s Karin. Při takovém sezení musela být vždy růžovláska na druhé straně Uchiha sídla. Věděla, že ji podvádí. Věděla to. Poslední kapka byla, když se už ani jejich milenecký vztah nepokoušeli před Sakurou skrývat. V klidu se líbali uprostřed obýváku, když za rohem novopečená Uchihová krájela zeleninu k večeři.

Uchihové jsou bezcitní, to jí už bylo jasné. Kéž by na to prostě přišla dřív. Chytla se za svůj zapletený cop a prudce trhla. Snažila si ten prokletý účes utrhnout ´Mám raději dlouhé vlasy…takže víš co máš dělat Sakuro´ prohodil tehdá a ona si svou hřívu dva roky nezastřihla. Teď vytáhla jediný kunai který měla u sebe a růžový závoj si prostě uřízla. Vlasy nechala ledabyle rozházené na podlaze. Už se rozhodla. Zmizí z tohoto pekla. Políbila své dítě na čelo. Pečlivěji ji přikryla peřinkou a do náručí vtiskla Kyuubiho-plyšáka. Shina ho dostala od Naruta. Zelenoočka upřela poslední pohled na svůj současný ´domov´. A vyskočila z okna.
"Sbohem…" špitla ještě na poslední chvíli a rozběhla se do temna a ticha noci. Ticha, které bylo narušeno jen vzlyky malého miminka, keteré právě opusila jeho vlastní matka…

Bůh ví, zda-li si uvědomil Sasuke svou chybu. Bůh ví, zda-li ji oplakával. Nikdo nedokáže prohlédnout přes studenou masku Uchihy. Nikdo? Až na jedinou výjimku. Sakura to dokázala. Ale ona už tady nebyla, aby z pouhých jeho očí vyčetla současné pocity. Na veřejnosti a doma před svou dcerou se tvářil nezaujatě. Jako kdyby se rozbil pouhý hrníček. Ale ono se rozbilo něco horšího - jeho srdce. Krvácelo, ránu nešlo již nikdy zacelit. Uvědomil si, jak byl hloupý. Uvědomil si, jak byl chladný. Proč vlastně? Tak rád by to odčinil…ale nemůže. Ona už je dávno mrtvá…

Každý den nosil květiny k jejímu hrobu, každý den usínal s malým pytlíčkem v náručí. V tom váčku byly ukryté Sakuřiny vlasy které posbíral na podlaze. Ten pokoj, ve kterém byla naposledy, nechal zazdít. Každý večert usínal s její vůní a s myšlenkou, že už ji nikdy neuvidí.
"Sakuro…" zašeptal a zpod víčka mu vyklouzla slza. Jen jedna jediná, ale mluvila za vše. Za všechnu bolest kterou přináší život…