Na výběr

Na výběr.
Každý člověk má vždycky na výběr.
Ať už mezi tím, jestli umře teď hned, nebo až o chvilku později.
Tak to alespoň vždycky říkal – s trochou chraplavého, ironického smíchu – můj dědeček. Nevím, jestli jsem ho za to miloval nebo nesnášel. Každopádně jsem věděl, že má pravdu. Teda ve většině případů.

„Hééj, Saii, kampak jdeš?“ řítí se na mě cosi zezadu. Zahlédnu záblesk blonďatých vlasů. Aha, Ino.
„Zrovna jsem se chystal jít si koupit nějaké nové štětce. Nechceš jít se mnou?“ Ptám se rovnou, stejně vím, jaká bude odpověď. A taky vím, co ona dělá tady venku. Jako obvykle seděla v květinářství a nudila se, když mě uviděla procházet kolem. A jako obvykle se vyřítila ven.
Má pěkný zadek, pomyslím si, ale tu myšlenku radši rychle zaplaším. Ne, že by se mi blondýnka nelíbila, ale schopnost jejího klanu číst myšlenky může být v některých chvílích pěkně nebezpečná, a nikdy jsem si nebyl zrovna dvakrát jistý, jak moc je v tom dobrá. I když... tohle by zrovna ona o svém zadku brala spíš jako kompliment. Doufám.
„Jo, půjdu moc ráda! Nové štětce? Už zase jsi zničil ty staré?“
Ne, jdu si je koupit, abych se tu s tebou mohl bavit, odpovím jí v duchu sarkasticky. I když... Jsem si opravdu jistý, že jsem tudy nešel právě kvůli ní? Líbí se mi.. a zamilovaná do mě sice není, ale kdybych chtěl, klidně by se mnou vlezla do postele. Ani bych jí nemusel kupovat moc saké. Vzhledem k tomu, jak se ke každému má, by vlezla do postele naprosto střízlivá i se samotnou Tsunade. A kdybych jí nechával dostatek volného prostoru, klidně by se mnou udržovala i jakýsi... vztah, i když by to bylo spíše na sexuální úrovni. Hlavně na ní. A obávám se, že by jej neudržovala jenom se mnou. K sakru.
„Tak nějak.“
„Tak nějak?“
„Jo. Vlastně... pořád se s nimi dá malovat, ale už je na nich poznat, že jsou nějakou dobu používané. Tak jsem se rozhodl, že si koupím nové,“ odpověděl jsem jí konečně – a vlastně jsem ani moc nelhal.
„Teda, a co vlastně teďka kreslíš? Už jsi dodělal toho orla, o kterém jsi mi minule vyprávěl?“
„Dodělal. Je docela povedený, jenom nejsem příliš spokojený s jeho zobákem. Původně jsem si říkal, že bych teď začal kreslit nějaký obraz s draky, jak se honí v oblacích, ale nevím... nějak mě přešla chuť kreslit stále jen zvířata.“
„Takže tu vlastně hledáš inspiraci?“
„Dalo by se to tak říct.“
„Páni, tak to je hustý! Budu ti držet palce, abys ji našel.“
„Jo. Dík.“

Celý unavený přijdu domů a tašku s nově nakoupenými věcmi, kam se mi nějakým nedopatřením vloudily i nové tempery, nějaké ovoce a dokonce semínka z květinářství rodiny Yamanaka, hodím na stůl v obýváku. Nešťastně pohlédnu na prázdné plátno na stojanu. Malování mi sice k ničemu není, ale ten pocit uspokojení, když něco vytvořím, něco, co je jen mé a nikdo jiný by to stejně nezvládl... Malování je asi to jediné, co mě opravdu naplňuje. A tím víc jsem nešťastný z toho, když netuším, co má na plátno přijít příště. A to se mi stalo zrovna teď.
K čertu, já snad budu muset poprosit Ino, aby mi pózovala. I když... to by možná nebyl až tak špatný nápad. Třeba by se to pak mezi námi k něčemu rozhoupalo.
Někdo zazvonil. Přemýšlím, kdo to asi může být, ale nikdo mě nenapadá. Nemám tu mnoho přátel. Ino je stále v práci, Sakura je moc stydlivá na to, aby přišla ke mně domů, a Naruto je na to moc hrdý. Myslím, že je stále uražený kvůli tomu, co si myslím o jeho přátelství se Sasukem. Kakashi to těžko bude, toho stejně mezi své přátele počítat snad ani nemůžu. Kiba? I když s tím jenom občas prohodím pár slov. Divné.
„Dobrý den, co potřebujete..?“ otvírám dveře a ptám se stařenky, jež za nimi stojí, a o které mám pocit, že jsem ji snad v životě neviděl. Ale má milé, modré oči, které se skoro ztrácejí v obličeji plném vrásek a starostí. Sice milé, ale hluboké. A vidím v nich zastíraný, možná i z vlastní vůle a pro vlastní dobro, zapomenutý smutek. Co po mně jenom může chtít?
„Dobrý den, mladíku. Vypadáš jako silný a zdravý chlapec, mohl bys mi prosím s něčím pomoct?“
„Ale jistě, jenom si řekněte, s čím by to mělo být?“
„Jenom taková malá drobnost... Mám tady před vchodem pár beden s knihami, co jsem dostala od své kamarádky, jde do domova důchodců a nemůže si je tam všechny vzít. Ale sama je neunesu. Mohl bys mi je prosím donést do mého bytu?“
„Ale jistě, to nebude žádný problém,“ přitakávám, a tak již o pár minut později nosím bedny plné knih do malého, avšak útulného bytu, který je ve stejném patře jako ten můj. Když je má práce hotova, babička mě pozve dál a zeptá se mě, jestli nechci čaj. Vidím, že je čerstvě uvařený, a cítím jeho vůni už ode dveří, a vzhledem k tomu, že nemám nic na práci, nemám ani jediný důvod k odmítnutí.
„A jak se vůbec jmenuješ, chlapče?“
„Sai, madam.“
„Nemusíš mi říkat madam. Jsem prostě Yuki.“
„Ano, Yuki – san.“
„Ach, jsi pořád tak zdvořilý... Taky jsem taková bývala.“

„Vypadáš nevyspale, Sai – kun.“
„Omlouvám se, Kakashi – sensei. Na mém výkonu se to nijak neodrazí.“
„To doufám,“ usmívá se na mě jedno oko. Nevyspalý skutečně jsem, včera jsem se s Yuki trochu zapovídal. Ani jsem se nenadál a byla půlnoc. Je tu neuvěřitelné, jak může mít žena v jejím věku tolik energie.
„Sai – kun, opravdu vypadáš unaveně,“ ozývá se ustaraný dívčí hlas. Nikdy bych nevěřil, že taková bestie jako ona dokáže být tak citlivá.
„Trochu jsem se včera zavykládal s mou sousedkou,“ opáčím. V zeleném oku se objeví letmý záblesk žárlivosti, který Sakura nedokáže potlačit.
„Fííha, Saii, aby sis tu ještě nenašel nějakou roštěnku,“ zachechtá se Naruto. Teď tedy nevím, jak on mě, ale já ho rozhodně rád nemám.
„Je jí asi sedmdesát, má artritidu a šedý zákal.“
„Tak každý podle svého vkusu, žejo.“
Neuvěřitelné. Od té doby, co ho znám, začal být mnohem více sarkastický a škodolibý. Občas si říkám, jestli si za to nemůžu sám. Stejně ho nemám rád.
„Naruto, sklapni,“ umlčí ho rázně Sakura. Kakashi nás po chvíli stejně všechny přeruší, když už jednou přišel o méně jak tři hodiny později, mohl by proběhnout i nějaký trénink. Dnešní den začíná být čím dál tím víc neuvěřitelný.

„Sai – kun!“ Slyším, jak na mě Sakura volá, když po tréninku odcházím domů. Už se nemůžu dočkat horké sprchy a hlavně měkké postele. Vážně se nemůžu dočkat.
„Můžu jít s tebou? Jdu dneska ještě k jedné kamarádce, tak máme společnou cestu.“
„Dobře,“ svolím. Stejně jako po každém tréninku. Tu ke kamarádce, tam do obchodu, a vždycky mě doprovází pomalu až do postele. Myslím, že je do mě zamilovaná. Mám ji rád. Není sice moc pěkná, a co se povahy týče, je spíše nesnesitelná, jenomže... občas mám pocit, že jsem příliš sám. Že někdo takový po mém boku by mi udělal jenom dobře. Někdo, kdo by mi byl věrný a měl by mě rád... Takových lidí jsem ve svém životě poznal jenom málo. Velmi málo.
„Jak se vlastně máš?“ ptám se jí a zahajuji tím obvyklou konverzaci. Ale aspoň jí tím udělám radost.
„Jde to, i když... poslední dobou nevím, jestli bych se chtěla více věnovat povolání ninji nebo léčitele. Ale měla bych se brzo rozhodnout, věnovat se naplno obojímu nemůžu.“
„Hm, to bude problém, hodila by ses na obojí... Co takhle medik, kterého nasazují v boji a jiných krizových situacích?“
„Nad tím jsem taky přemýšlela, ale stejně bych se v tom musela víc věnovat léčitelství. Prostě se nemůžu rozhodnout,“ povzdychne si. „A co ty, jak se máš?“
„Vlastně dobře, i když mám taky podobné dilema. Vždycky si vzpoměnu na svého dědu, on mi totiž často říkával, že člověk má vžycky na výběr. Občas si ale říkám, že je to spíše trest než odměna.“
„To je pravda, lidi často mají tendence dělat věci, které jsou pro ně nejjednodušší...“ zamyšleně se rozhlédne. „Ah, už jsme tady. Tak... se měj,“ pípne nesměle, což by mi k ní normálně vůbec nesedělo, ale když jsme někde jenom sami dva, opravdu se tak chová. Vidím na ní, že přemýšlí, jestli bych ji mohl políbit... Ale pak mi mávne rukou na pozdrav a odchází.

Navečer jdu do mého oblíbeného baru. Je sice na druhém konci města, ale mám to tam rád. Yuki – san mi několikrát říkala, že bych neměl tolik pít, že mě to jednou zničí, ale já tomu nevěřím. Mnohem pravděpodobnější je, že zahynu jako ninja v boji. Ale na druhou stranu... těžko říct. Člověk totiž nikdy neví, co mu osud přinese.

Osud – nebo spíše alkohol – mi na druhý den přináší pěknou opici. A teď rozhodně nemám na mysli tu se čtyřmi končetinami. Zvířata mám sice rád, ale co je moc, to je příliš, mít ve svém bytě opici bych asi nesnesl.
Někdy ve dvě hodiny odpoledne se ozve zaklepání na dveře. Jdu otevřít. Spatřím hřívu růžových vlasů.
„Ahoj. Co tady děláš?“
„Ahoj. Jenom jsem se byla převědčit, že jsi v pořádku... Je ti dobře?“
Dobře se tomu rozhodně říct nedá, ale aspoň už nemám pocit, že mi někdo u hlavy buší do kovadliny. Nebo do gongu. Nebo do kovadliny gongem.
„Rozhodně je to lepší než ráno.“
„To je dobře. Sai – kun, musím ti něco říct.“
„Ano?“ čekám a tuším. Tuším facku, polibek, vyznání lásky, ale to, co přijde, rozhodně ne.
„Ta tvoje sousedka zemřela.“

Všude okolo mne jsou lidí v černém oblečení. Já v černé chodím i normálně, tak je mi to vcelku jedno, ale u ostatních je to takový nezvyk. Většinu z nich neznám, i když támhle vzadu vidím pár svých vrstevníků z konohy. Je mi tak trochu smutno. Mluvil jsem sice s Yuki jen párkrát, ale docela jsem si ji oblíbil. Byla to velmi milá žena. A podle toho, co si tu lidé šeptají, také velmi nemocná. Je mi to líto. Nic mi neřekla, já jí jenom vykládal o svých problémech. Vždycky tu pro mě byla a já neměl nejmenší tušení, jestli ji baví mé nářky poslouchat, nebo nemá-li nic lepšího na práci. Možná litovala toho, že ten večer, kdy jí přivezli knihy po její kamarádce, zazvonila zrovna na mě. Nebo to snad byla cesta zvolená osudem?

„Víte, a tak nějak to prostě je,“ vysvětlil jsem to celé černovlasé ženě, která se mnou seděla v hlučném baru. Normálně cizím lidem nevykládám takové věci o svém životě, vlastně lidem vůbec nevykládám o svém životě, a to to ani nemusí být cizí lidé, ale teď mi to bylo jedno. Stejně jsem už v sobě měl tolik pálenky, že si to zítra budu pamatovat.
„Takže abych tomu dobře rozuměla – jedna se ti líbí, ale chtěla by tě jenom do postele, a bůhví, jestli víckrát než jednou. A ta druhá se ti sice nelíbí, ale má tě ráda a dokázal bys s ní žít, a asi by vám to vydrželo dlouho, i když by to nebylo kdovíco. Ale aspoň by tě nesžíral ten tíživý pocit samoty. A do toho ti ještě umřela jediná žena, které ses kdy byl s něčím takovým schopen svěřit. Bez alkoholu,“ dodala s pohrdlivým úšklebkem.
„Jo,“ vydal jsem ze sebe nesrozumitelně, jelikož mne v tu chvíli přepadlo i škytnutí. Nechápal jsem, jak ta ženská může takhle mluvit po tom všem, co dneska večer vypila.
„Aha. A co bys radší? Sex nebo vztah?“
„Ob – škyt – oje. Oboje.“
„To se pak těžko radí, pochybuju, že by se snesly navzájem.“
„Tak jsem to nemyslel. Škyt.“
„Ale znělo to tak.“
„Já vím,“ odpovím jí a pokusím se zadržet dech. Asi to pomáhá, na chvíli přestávám škytat.
„Tak jak jsi to myslel?“
„Myslím penisem, tak jsem to myslel, takže chci sex. Ale na druhou stranu mám mozek a vím, že potřebuju někoho k sobě. Takže chci vztah.“
„Aha. Tak to ti asi neporadím...“
„Ani jsem si to nemyslel...“ cítím, že si šlapu na jazyk. Asi je teď čas na to jít domů, ale... asi se nebudu namáhat. „Prostě počkám, co mi přinese osud.“

Osud mi, stejně jako v onen den Yukiiny smrti, přináší pořádnou opici. Tahle je snad ještě větší než minule. Vlastně mám pocit, že poslední dobou se neustále plácám mezi stavem nevolnosti a alkoholového deliria. Těžko říct, ale těžkou hlavu si s tím rozhodně nedělám.

Na tréninku se opět potkávám se Sakurou. Po očku ji pozoruji, vidím, jak se na mě dívá, když si myslí, že ji nevidím, a když si pak všimne, že já se dívám na ni, nenápadně uhne pohledem. I když někdy až příliš zbrkle. Příliš zbrkle? Pch, je celá zbrklá. Zbrklá a přece tak stydlivá.

Večer se jdu zase opít do baru. Sedím na té samé stoličce jako minule, myslím na Yuki, na tu černovlásku, na Ino, na Sakuru. Co mám jenom dělat? Nikdo mi nemůže poradit a já sám netuším, co chci. Co vlastně chci? Občas mám pocit, že by vážně bylo lepší, kdybych na výběr neměl. Když nad tím tak uvažuji, od té doby, co jsem si poprvé všimnul, že se Ino líbím, uplynulo již několik měsíců. A od té doby, co mě Sakura začala doprovázet domů... jak dlouho už to je, půl roku? Ani nevím. V poslední době docela začínám ztrácet přehled o čase. Co je vůbec za den? Možná pondělí. Nebo úterý? Těžko říct. Kdo se v tom má stále orientovat. Stejně všichni brzo umřeme, jak s oblibou říkával můj dědeček. Byl to takový pozitivní člověk. Optimista v pravém slova smyslu. A někteří dříve než obvykle.

„Ale no tak, Saii,“ koketně mě plácne po paži. Mám chuť vzít ji do náruče, políbit ji, vzít si její tělo. Byla by jenom moje. Alespoň pro tu chvíli.
Jenomže co Sakura? našeptává mi ten hlásek rozumu. Nebylo by lepší zkusit to s ní?
Ino mi něco vykládá, ani nevím, co. Vykládá... už nevykládá. Je pryč. Kam šla? Asi už jsem ji přestal bavit. To je normální. Zmizela jako pára nad hrncem.

„Opravdu jsi v pořádku, Sai – kun? V poslední době vypadáš trochu... roztržitě,“ zahledí se na mě zkoumavě Sakura. Cestou domů ji přesvědčuji o tom, že mi nic není. Nejsem si jistý, jestli mi to věří, ale to je jedno. Jako obvykle stojíme před mým domem. Kdy to bylo poprvé, kdy jsem přemýšlel, jestli ji mám políbit na rozloučenou nebo ne? Mám pocit, že to snad musí být měsíce, roky. Možná i jsou. Opravdu si nejsem jistý. Zase to neudělám. Sakura zklamaně odchází. Zase. Podesáté, popadesáté, posté? Kdybych ji měl rád tak, jako ona mě, nebylo by se čeho bát. Mám ji rád? Má mě ještě ráda? Nejsem si jistý. Má mě ráda? Nemá, po tom čase... u toho doprovázení zůstala jenom tak, ze zvyku. Je možné se mučit ještě víc?

„Hej, Sai – kun, tomu neuvěříš, co jsem se právě dozvěděl!“ běží za mnou Kiba. Otáčím se a už zdaleka vidím ten jeho rozzářený úsměv.
„Mám takový pocit, že ti to neuvěřím jenom proto, abych ti udělal radost.“
„To mi povídej. Jenom pro Hinatu to bude rána, má ho ráda tak dlouho...“
„Cože? Koho?“
„No Naruta přece... Ten moula si nakonec vážně našel holku! A neuvěříš, kdo to bude. Kdyby mi to někdo řekl pár měsíců zpátky, myslel bych si o něm, že je blázen, ale pravda, když se teď odpoutala od tebe...“
„Cože? Kdo?“ připadám si jako idiot, pořád se tak ptám.
„No Sakura přece!“
„Sakura? Sakura chodí s Narutem?“
„Jo, ty idiote! To je přece to, co se ti tu celou dobu snažím říct!“
Nemůžu tomu uvěřít. Brzo se s Kibou loučím a odcházím pryč. Na místo zamilovaných. Je to parčík na kraji Konohy, chodí tam všelijaké páry a já si myslím, že pokud bych je někde mohl najít, bylo by to právě tam. Chvilka pátrání a už je vidím. Sedí tam v pevném objetí a líbají se. Ten moula si ji nezaslouží. Nebo ano? Zaslouží si ji víc než já? Zaslouží? Proč jsem sem vlastně šel a chtěl je spatřit? Ani nevím. Jsem zmatený, vracím se domů.
Zamyšleně kráčím po městě. Automaticky volím trasu okolo květinářství. Ino jsem už pár dnů neviděl. Škoda, teď, když jsem vyřešíl tu možnost se Sakurou, mohl bych se věnovat spíše Ino. Oh ano, krásná Ino a její pověstné postelové dovednosti. Copak asi všechno umí? Trochu se zasním. Budu za ní muset co nejdříve zajít. Jenomže... nepřestal jsem snad nad ztrátou Sakury truchlit příliš brzo? Byla to vůbec ztráta? Možná spíš taková záloha v rukávu, karta, která se vám může hodit, ale taky nemusí.

Vcházím do mého již velmi oblíbeného baru. Barman mi nalévá to, co obvykle. Jenom toho dnes zase bude víc. A víc. A víc. V rohu se mihne hříva blonďatých vlasů. Poznal bych ji na sto metrů. Ino? Už mám trochu vypito, nevím, jak dlouho jsem tu seděl. Jdu za ní.
„Ahoj Ino.“
„Ahoj, Sai – kun. Co tu děláš?“
„Já... já...“ zakoktám se. „Jen tak jsem sem zašel. A ty?“
„Asi tak. Vlastně mne sem někdo pozval,“ řekne s úsměvem. Můj svět se již vznáší v alkoholovém oparu, nevím, jestli to byl plachý úsměv nebo úsměv dravce.
„Někdo... někdo,“ opakuju. „Nemám rád někdo,“ zasměju se sám svému vlastnímu vtipu.
„Sai – kun, nech toho, děsíš mě,“ nakrčí Ino svůj nosík.
„Ino, řekni mi, vyspíš se se mnou?“
„Cože?“
„Jsi snad hluchá? Vyspíš se se mnou?“
„Sai – kun... Kdyby ses zeptal před rokem... možná... ale teď? Řekla jsem ti přece, že tu už s někým jsem.“
„To teda ne, viděl jsem, jak na mě ještě nedávno koukáš!“
„Sai – kun, prosím, ne, nech mě být!“
„Jdi do haj*lu!“ zařvu. Jenom se vymlouvá, děvka jedna malá. Mám toho dost. Surově ji políbím a natlačím ji ke stěně.
„Vyspíš se se mnou,“ oznamuji jí v jakémsi amoku, deliriu, posedá mě zlost, neovládám sám sebe.
„Ne, ne, Sai – kun, prosím, pusť mě!“ křičí a křičí a křičí. Nikdo jí nejde na pomoc. Tak proč mě od ní odtrávají čísi ruce?
„Hej ty! Nech mou holku na pokoji!“ okřikne se na mě majitel těch rukou. Znám ho? Sám nevím. Vybíhám ven. Co jsem to udělal. Sněží. Venku sněží a já běžím pryč, pryč, pryč. Sníh mi křupe pod nohama a já nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Ani nevím jak, ale octl jsem se v parčíku zamilovaných. Usedám vedle jednoho keře a opírám se o něj. Proč jsem si nesedl na lavičku? Těžko říct, asi tu žádná není. Až na tu, která je přímo přede mnou. Haha. Pozoruji čistě bílé vločky, snášejí se z oblohy, pomalu, rozvážně. Některé navždy uvíznou na stromech a některé dopadnou až na mě, až na zem. Stejně je to jedno. Dříve nebo později všechny roztajou.

Na výběr.
Každý má v dnešní době možnost výběru. Já ji měl taky. Jedna možnost si našla štěstí jinde, druhé už se nelíbím, zavrhla mě. Ale život jde dál. Není to žádná tragédie, už byly horší. Zítra se z toho zase seberu a půjdu vpřed, vpřed, tak jak jsem to vždycky dělávál.

Každý člověk má vždycky na výběr.
Ať už mezi tím, jestli umře teď hned, nebo až o chvilku později.
Tak to alespoň vždycky říkal můj dědeček.
Já rozhodně hodlám umřít později, vlastně co nejpozději. Jsem ještě mladý, jednu svou šanci jsem sice promarnil, ale život jde dál. Musím si ještě něco užít.
Jenom si tu na chvilku zdřímnu.