Kakashi & Rin - Prolog + CH1

Tak představuji vám moji novou povídku. Její název je zatím někde ve hvězdách, tak tomu dám univerzální název Kakashi &Rin. Doufám, že se vám těch pár prvních řádků bude líbit.

„Čas letí nepředstavitelnou rychlostí minuty ubíhají jako roky a roky zase jako dny. Ninja se ani nestačí nadechnout a desetiletí jsou pryč.“

By Myself

V nedaleké vesnici jménem Konoha se právě probouzí slunce, kapky ranní rosy se lesknou na stéblech studené trávy. Malý začínající ninja právě vstoupil do vesnice.

„Paráda, tak to je lepší než v písečné,“ vyhrkl ze sebe Amaru a ukázal na vytesané tváře ve skále.

„To jsou tváře Hokagů, těch nejlepších shinobiů ve vesnici,“ odpověděla mu matka. „Ten druhý z prava byl můj učitel a zemřel hrdinskou smrtí pro ochranu vesnice.“

„To muselo být úžasné vyrůstat tady,“ řekl Amaru a neustále obdivně hleděl na kamenné obličeje.

„To bylo. Ale neboj, ty to taky všechno zažiješ, jsi ještě malý,“ promluvila k němu matka.

„Náhodou, už mám na to stát se chuninem jako jsi byla ty mami,“ upozorňoval Amaru na své úžasné schopnosti.

„Tak hlavně nic neuspěchej, až si ještě užiješ dětství, dodala chlapcova mamka. „A pojď už, Hokage už nás jistě očekává.“

Procházka vesnicí byla pro Amara úžasný zážitek. Doufal, že se tohle místo stane jeho domovem, který už tak dlouho hledal. Jeho matka byla úžasný shinoby narozený v Konoze. Žila zde do svých 13 let, pak se kvůli nešťastné události na jedné misi rozhodla vesnici opustit. Od té doby zde byla jen jednou před 6ti lety, podívat se na hrob svých rodičů. Nikdy neměla v plánu se vrátit, ale zvědavé oči jejího syna ji přesvědčili. Zůstane v Konoze.

„Je skvělé vás vidět zase zpátky ve vesnici Rin, jsme tady rádi za každého nového ninju a tebe s hodností jonina přivítáme všema deseti,“ přivítala Tsunade Rin zpátky v Konoze.

„A ty se nám budeš taky hodit, najdeme ti nějakého skvělého učitele a vyroste z tebe silný ninja jako tvoje matka,“ podotkla Tsunade směrem k Amarovi.

Amaru se na ni zářivě usmál a nesměle si prohlížel její kancelář. ‚Tak takhle asi žije hokage‘, říkal si pro sebe a všimnul si láhve saké, která ležela na jejím odkládacím stolku. ‚Tak to je bomba.‘

„Před vašim příjezdem jsem nechala váš dům uklidit a už se můžete jít nastěhovat,“ řekla Tsunade a vyprovodila je z místnosti.

První dva dny v Konoze byly úžasné, Amaru celý dne nedělal nic jiného, než prozkoumával vesnici. Rin poklidně vybalovala všechny věci a šla se podíval na hřbitov za svými rodiči. Uběhlo pouze pár dní od jejich příjezdu a Rin dostala první misi.

„Vždyť jsem teď přijela, ještě jsem ani nebyla oficiálně uznána za ninju Konohy a Vy už mě posíláte na misi,“ stěžovala si Rin.
„Je mi líto, nastala výjimečná situace, všichni joninové jsou pryč a já kromě tebe nemám velitele pro tým,“ řekla přísně Tsunade. „Do tvého týmu budou patřit ještě dva chuuninové Hanuro Sakura a Umino Iruka. Myslím, že Iruku znáš ne?“

„No znám, ale co bude s Amarem? Nemůžu ho nechat jen tak samotného, vůbec to tady nezná,“ vymlouvala se Rin na svého syna.

„O něj neměj starosti, Shizune se o něj postará,“ řekla a pokývla hlavou směrem k ženě stojící u dveří.

„Neboj mami, budu na sebe dávat pozor. Tuhle vesnici už znám jako své vlastní boty,“ usmíval se zářivě Amaru. Byla to úžasná představa, být sám DOMA.

„Nezapomeň trénovat a nejez sladkosti a uklízej si v pokoji,“ začala Rin se svými pravidly na rozloučenou.

„Jo mami a už běž, nebo přijdeš pozdě,“ popostrkoval hnědovlasý chlapec svou matku.

Rin se k němu sklonila a políbila ho na týl hlavy. „Budeš mi moc chybět.“

„Ty mě taky, Mami.“

Rin se odtáhla, naposledy se na syna usmála a společně s Irukou a Sakukou vyrazila vstříc nové misi. Amaru je ještě chvíli pozoroval jejich záda, které se ztrácely v dálce. Stál zrovna u brány do Konohy, když kolem něj prošel malý buldok s ninja čelenkou Konohy. ‚Cože? To i pes se může stát ninjou?‘. Amara v tu chvíli nepadalo nic lepšího, než ho sledovat. Snažil se sice být velice nenápadný, ale Pakkun ho stejně brzo zaregistroval.

„Potřebuješ něco prcku?“ zeptal se Pakkun.

„Páni ty dokonce dokážeš mluvit,“ vyvalil na něj oči Amaru.

„Hele podívej, nemám čas na nějaké dětské hry, spěchám k hokage,“ řekl Pakkun a zase pokračoval ve své cestě.

„Počkej,“ vyrazil ze sebe Amaru a doběhl ho, „můžu jít s tebou? Chci se hokage na něco zeptal.“

„Jak chceš, prcku,“ řekl Pakkun a pokrčil svými malými rameny