Tajemné

Reiko už chybělo k poli jen pár desítek metrů. Musela jen projít malou zalesněnou oblastí mezi loukami a poli. Byla na sebe pyšná, řekla mu, že při něm bude stát. Najednou se zarazila. Naježily se jí chloupky na rukou. Tasila svou zbraň, kterou nosila u pasu.

Krok sem, krok tam. Vlasy se zavlní. Paže podivně zkroutí. Bosá noha následuje druhou, kameny ignoruje. Les zpívá svou krásnou píseň. Praskání větví doplňuje uklidňující šumění. Konečně je volný od bolesti a osamění. Nic ho neohrožuje. Krok sem, krok tam, pokračuje v rytmu lesa. Krk se mu protáhne, vlasy se zavlní jako černí nebezpeční hadi. Už tam skoro bude. Přál by si proměnit v malé háďátko a hřát se na slunci. [i]Slunce!

Hashirama se spolu se svými kolegy vrátil po třech dnech do Konohy. Mise byla neúspěšná. Mito se o jeho návratu dozvěděla velice milým způsobem. Když vešla do svého pokoje, našla na konferenčním stolku ležet zbrusu nový čistý malý svitek. Z radosti si zavýskla, ale rychle se otočila, jestli ji náhodou někdo neslyšel. Svitek byl klasický, určený pro psaní a ne pro udržování ninjovských pečetí. Ale i tak stačil. Navíc, kdyby své přání definovala konkrétněji, mohlo by to vyvolat otázky. Dostala i kalamář a psací potřeby.

Po utichnutí řevu začali přeživší obyvatelé vycházet z různých úkrytů a zjišťovat, jaké napáchal drak škody.
Zřeli, jak se démoní holka sklání k jedné osobě. Poznali ji, Shibuki. Přišli blíž, stále dostatečně daleko od něho. Vystrašilo je jeho zranění. Všimli si taky, že se Fuu rozbrečela, mohlo to znamenat jedinou věc, zemřel vůdce Vodopádové vesnice.

Plán byl jednoduchý. Najít mapu a zjistit, jak se z Konohy dostat do Země Vodních Vírů a vypařit se odtud. Jenže oni všichni na ni byli až tak dotěrně milí. A hlavně, ji nenechali ani minutu samotnou. Na paty se jí hlavně přilepila Megumi nebo Reiko, prováděly ji po vesnici, chodily spolu na procházky, zvaly ji k sobě domů a víceméně si z ní udělaly zmrzačenou kamarádku, lomeno mazlíčka. Pravděpodobně si kompenzovaly svou aktuální bezdětnost. Nebyly však až tolik otravné.

„Říkám ti, že to brácha takhle nemyslel!“
„A jak to podle tebe asi myslel, hm?! Abys věděl, strašně tomu parchantovi vadíme! Ale my nemůžeme za to, že vypadáme jako pobudové z eposů! Tobirama by se měl vážně přestat hrabat v těch knížkách a rozhlídnout se kolem sebe!“
„Já vím, že je umíněný. Ale proto se přece nemusíte stěhovat někam na kopec! Tohle naopak vyvolá napětí. Nepřátelé si řeknou, že se něco děje a budeme mít obrovské problémy!“

Naruto ji musel připsat k dobru, že neomdlela, spíše naopak, ještě více se narovnala v ramenou, nasadila zcela klidnou tvář, když promluvila jasným čistým hlasem.
„Přesně tak, jak jsem to myslela. Nebo znáš ještě jiný význam těch slov?“ Zeptala se ho na to návdavkem mladá dědička.
„Ne, ale chtěl bych vědět proč? Proč zrovna já?“ Tohle ho trápilo nejvíc. Cítil se mnohem lépe, ačkoliv to nebyla ta nejdůležitější otázka.

Nikdy neměla dlouhé vlasy. Nikdy. Možná proto se stala vyvrhelem. Ale ve zvláštním smyslu slova. Bylo důležité znát celý kontext. Asi proto si ji vybrali. Podle jejího lidu mít krátké vlasy přinášelo smůlu. Promnula si spánky. Prohlížela se v zrcadle. Ale ano, byla velice krásná. Rty jako plátky růží, veliké oči, dlouhé řasy, kulatý obličejík. I její vlasy měly jistý půvab. Rovné, husté, nemusela se o ně ani moc starat. Ale byly krátké. Sahaly sotva po ramena. Z takových vlasů nelze tvořit účesy, jaké nosily ženy její vesnice. Nezapadala.

V potemnělé místnosti vládl nepřirozený klid. Nebýt občasného zamihotání dohořívajícího knotu svíčky, celý pokoj by ovládla úplná temnota i hrůzu nahánějící ticho, mrtvolné ticho. Mohlo být okolo druhé hodiny ranní, čas tady plynul jinak. Někdy se zdálo, že neplyne vůbec.

Někde v troskách neidentifikované budovy leží umírající, slavný ninja z Listové, Šestý Hokage a také známý jako Kopírovací ninja, Sharingan Hatake Kakashi. „Teď už je to na vás, lidi. Snad jsem udělal dost.“ Po té Kakashi upadl do bezvědomí.
„Kakashi! Kakashi!“ Ve tmě zazněl povědomý hlas. „Synu! Vstávej!“

Jakkuro okamžitě popadl svůj plášť a brašnu, chtěl se vydat do míst, které považoval skoro za své. Co se hlavně týkalo jeho práce. Aby ne, když pokaždé, když tam šel, se setkal jen s nucenou úctou, věděl, že kdyby projevil kouska slabosti bude sežrán zaživa. Temná strana Konohy byl svět sám pro sebe. Tsunade se nepletla do jejich věcí a obráceně. Kupodivu to fungovalo. Přes léta výslechů s Ibikim, za hojné, leč nedobrovolné asistence Ryoa, coby léčitele, si jako druhý vysloužil výsadu „zastav se u nás a mi tě možná na oplátku nezabijeme“.

Probral se na nemocniční posteli.
Sice ještě neotevřel oči, ale byl si tím jistý. Znovu se zhluboka nadechl a ucítil jemný téměř neznatelný zápach dezinfekce, kterou přebíjela vůně citrusů.
Píp.
Píp.
Píp.
Rozhodně je v nemocnici, ty pípající přístroje mluvily za vše. A neskutečně ho iritovaly. Měl pocit, že ten vysoký tón, který přístroje vydávají, se mu zařezává přímo do mozku.
Vážně se musí probrat? Nebylo by lepší, kdyby tu prostě zůstal ležet? Navěky?

Boj to byl nečekaně krátký, leč o to brutálnější, trval pouhých deset minut, ale publiku to přišlo jako věčnost. Přihlížející zůstali v naprostém šoku civět. To, co zde spatřili neviděl žádný smrtelník, od dob dětství Kaguyi. Dokonce sama Kaguya neměla tu čest. Takový výsledek opravdu nepředpověděl ani jeden z těch posledních.
„No tak! Na co čekáš! Už mě konečně ZABIJ!!!“ řvala zoufale postava ležíc bezmocně na zemi, kunai tak blízko hrdla...

„Vidíš? Jak snadno mohu s tebou manipulovat?“ Y’qul rozpřáhl Hinatiny ruce kolem svého území, které bude navždy jeho. Nehledě na tom, kdo co říká, či vykoná.

Naruto doskočil pred akadémiu a mieril do miestnosti, v ktorej mal mať zraz s tímom. Celú cestu chodbou sa cítil priam neuveriteľne dobre, tá chakra na neho pôsobila ako droga, ten pocit moci bol priam euforický.
Pri vstupe do triedy sa zarazil, hlas v jeho hlave sa opäť ozval.
„Niekto nás sleduje.“
Chlapec sa porozhliadol. „Zaujímavé,“ dodal si sám pre seba a vstúpil do dverí.
Jeho tímový partneri si ho okamžite všimli.

Yondaime hokage sedel na streche svojho domu hladiac na panorámu Konohy a spomínal na deň narodenia svojho jediného syna.
Na najšťastnejší a zároveň najsmutnejší deň v jeho živote. V ten deň prišiel o všetko a zároveň získal novy zmysel života.
Pri pôrode nastali komplikácie a on sa musel rozhodnúť, buď zachráni ženu, ktorú miluje, alebo dieťa.
Deväťchvostý využil príležitosť oslabenej pečate a pokúšal sa dostať von, bolo takmer isté, že po narodení by Kushina démona nezvládala ďalej potlačovať.

Konečně! Konečně jsem uslyšel kroky, na které jsem čekal už pár hodin v temnotě jeskyně. Bylo mi jasné, že jestli opravdu bude chtít dostat to, pro co si přišel, bude muset přijít sem. A tady taky jeho cesta skončí.
Když jsem ho viděl poprvé, opravdu jsem si myslel, že mu jde o zprávu, ale hned mě vyvedl z omylu.
„Proč jsi nás napadl? O co ti jde?“ zeptal jsem se ostře, když jsem zabijákovi zaklíněnému mezi stromy přiložil ke krku meč.
„Jen klid, jsem jenom posel,“ odpověděl sípavým hlasem.

Hinata se už nacházela v knihovně přes tři hodiny, zabraná do oněch zakázaných znalostí a pořád nemohla pochopit, proč její otec tyto staré knihy, svitky a svazky už dávno nevyhodil či se nezbavil těch hrůz, jenž mají být lidskému oku a mysli nepoznané. Leč nestalo se tak.

Otevřel oči a nechal je na okamžik upřené na bílý strop, kde mu jen opavučinované lampy a stíny okenních rámů prozradily, že je doopravdy vzhůru. Jenže světlo večerního slunce bylo tak zlaté a teplé, že tomu přesto hodnou chvíli odmítal uvěřit. Pomalu obrátil zrak stranou, nejprve na okno, pak na pípající přístroje, a nakonec k ní.
Ležela po jeho boku, klidná a nehybná, a tichu slyšel její hluboký, pravidelný dech. V ten moment si uvědomil, že drží její dlaň, a malinko ji sevřel. Zachvěla se ze spánku a vyšel z ní unavený povzdech někoho, komu se prostě jen nechce vstávat. S úsměvem ji sledoval, zatímco se jeho vzpomínky na předchozích pár dní stávaly jen vybledlými, střípkovitými pozůstatky nepříjemné noční můry. Nelitoval jich. Ulpělo mu to hlavní.