manga_preview
Tlumočení B. 27

Chyba z minulosti – Ti, kdož chtějí vládnout, část 8.

Hinata se už nacházela v knihovně přes tři hodiny, zabraná do oněch zakázaných znalostí a pořád nemohla pochopit, proč její otec tyto staré knihy, svitky a svazky už dávno nevyhodil či se nezbavil těch hrůz, jenž mají být lidskému oku a mysli nepoznané. Leč nestalo se tak.
Četbou Bezejmenné knihy Nekonečných hrůz od šíleného stoupence Indry a Knihy Těch Druhých se stala jednou z hrstky, kteří z nich nezešíleli. Ba naopak, dokázali vytěžit maximum informací. Stále se učila výslovnost vůdce, se kterým chtěla uzavřít pakt. Ani vedle přeložená slova ji moc nepomohla.
První hodinu studia strávila čtením Knihy Těch Druhých, už první strany ji na příčetnosti nepřidaly a s postupem četby se to jen zhoršovalo. Měla, co dělat, aby hrůza obcházející její mysl zůstávala ve stejné rovině.
Už jen jejich popis byl zkouškou ducha.
Nosili jména jako „Prastaří“, „První“ nebo i „Prapůvodní“. Dále to bylo jen horší.
Vzhledem se podobali humanoidům, leč chůze vycházela z plazů, i držení těla se hodně podobalo čtyřnožcům. I tak dokázali chodit vzpřímeně. Přední a zadní končetiny byly až na pár maličkostí takřka lidské, až na velké drápy a pařáty s nahnědlou kůží. Ocas téže barvy jim započal krnět. Už ho tolik nevyužívali. Zvykali si chodit po dvou. Zjistili, že tento způsob mnohem více budí strach u nepřátel. Činilo je to větší a nebezpečnější. Ovšem v běhu se stále spoléhali na větší rychlost všech čtyř. Trup byl mohutný, samý sval, lehce zarostlý zrzavým ochlupením. To jim poskytovalo vysoký stupeň adaptability na chladnější místa. Ze zad od hlavy až po konec ocasu jim vyrůstal menší plát potažený temně hnědou kůží. Kvůli uvolňování tepla z těla, i když u nich se činnost podivných orgánů smrskla na pár základních potřeb. Jednou za týden potřebovali jíst a pít, jednou za měsíc vylučovali přebytečnosti a jednou za půl roku den spánku. Další důkaz jejich enormní výdrže přežít, také se díky tomu dožívali neskutečně dlouhých staletí. Někteří byli stár i několik tisíc let… ne jako jejich nepřátelé. Jejich těla žila jen dvě stě let, pak se jejich mysl přemístila do nově vylíhlého.
Tep jim chyběl, neboť klasické srdce neměli. Vlastně ani jeden z lidských orgánů nevlastnili. Byla to ve své podstatě důmyslná soustava trubiček, věrně napodobující tepny a žíly. Místo krve v nich kolovala podivně modrofialová tekutina neznámého původu a složení.
Hlava seděla na několik centimetrů delším krku, než tomu bylo u lidí. Přesto nebudili takový děs jako Mocní. Vlasy neměli žádné. Šupiny jim poskytly dostatečné krytí. Uši byly malé jako u tříletého dítěte. Zmenšily se kvůli výparu tepla. Žluté ještěří oči bez obočí a řas působily na první dojem nepoměrně velké. Nos byl ke vší tomu otřesu zcela lidský! Ale ta ústa! Napovídala něco docela jiného. Nebyly to až tak ústa, jako velký zoban, ukrývající děsivé tesáky! Ne nepodobné nějaké šelmě. O to hrozivěji působily, když promluvili tím svým mrtvým jazykem q’thrk.
Kniha obsahovala podrobný nákres Těch Druhých. Hinata se bez zjevného důvodu otřásla odporem vůči takovým kreaturám z dávných časů.
Otočila proto stránku, která popisovala jejich hierarchii, zamrazilo ji při jednom odstavci.

Jejich Vůdce jest ten nejstarší z nejstarších. Prý je stár miliony let. Spící na svém věčném trůnu z těl zrádcových, v srdci děsivého nekonečna, obklopený temnotou, čekajíc na toho, kdož si ho k sobě povolá. Kdož vyřkne zaklínadlo zakončené zvoláním jeho jména, jehož se nesmí plýtvat. Pakliže jednou procitne, zničí celý svět. Tak řknul jeho plíživý posel bez řádu, zoval se Ktch‘ra…

Dále se uváděla formule na probuzení Vůdce. Měla sice jen pár slov, ovšem musely se opakovat nejméně šestkrát, v určeném pořadí a jejich vyslovení muselo být správně. Během pronášení slov se musel na zem kreslit jeho symbol…
Hinata se rozhodla, že než začne vyvolávat samotného vůdce, zkusí to nejdřív s poslem.
Formulka se stávala se tří slov, vyřčených čtyřikrát po sobě. Znělo to nějak takhle.
Tkr’iys qtzn’uo pf’rka.
Hinatě se po půlhodině zkoušení těch skoro nevyslovitelných slov, počala motat hlava, až měla pocit, že se její duše vznáší v neznámém mrazivě černém prostoru a čase. To ji vyděsilo, duše se vrátila „zpátky“ do hmotného těla. Chvíli ji trvalo než se uklidnila. Znovu pohlédla na ty řádky. Poté jakoby se něco změnilo v jejím náhledu na samotná slova, už ji nemátly, ba dokonce nezpůsobovaly žádná úskalí ve výslovnosti. Jakoby „výlet“ za hranice všeho známého způsobil onu změnu, kdy se Hinata změnila natolik, aby už nebyla sama sebou. Její tělo se měnilo… sílilo.
Rozuměla jim skvěle. Jediné, co teď byl vážnější problém, byl ten symbol. Dlouho dumala nad tím jak to provést. Pak její zrak padl na ukazovátko a inkoust. Parádní!
Nastal čas k pokusu s poslem. Zavřela oči, nadechla se. Pak začala s formulí. První sled slov způsobil mírně chvění vzduchu, druhý ho rozvibroval do nejasného tvaru, třetí už tomu všemu dával jasný tvar. Jaký však zažila šok, když místo Ktch’ra stál v místnosti duch sotva pár minut zemřelé Sendai!
Obě dvě užuž chtěly křičet, jedna kvůli mukám a druhá šokem. Naštěstí se udržely, jinak by jistě domácnost Hyuugů byla na nohou a Hinata nestála o pozornost. Chtěla jen znovu chodit a napravit chyby. Ovšem, ty nejčistší úmysly pro dobro, musí nutně vyvolat zlo.
„Co se to sakra stalo?“ Sendai, tedy její duch se nemohl divit více. „Mám být přeci mrtvá! Taky se tak cítím!“
„Cože? Po-po-počkat! Proč? Jak?“ Více slov nebyla schopna ze sebe dostat. „Cože?“ zopakovala ohromeně.
„Už to tak vypadá.“ Pak ji vysvětlila celou situaci, ovšem, když došla na konec, malinko se zarazila. Měla by cítit hnus a odpor jak laxně, zcela bez citu popsala hrůzný obsah vnitřku, necítila se tak. Jako duch se odprostila od všeho.
„Takže soudíš, že stejná stvůra je i z Naruta?“ zajímala se dychtivě Hinata, díky četbě a poznáním se stala malinko otupělá vůči nečekaným informacím vyvolávající negativní emoce.
„Ano, je to zcela logické, když vezmeš v úvahu jakou mocí oba vládli těsně před smrtí. Akorát pořád nechápu, jak mohla ta tekutina pozdržet proces stárnutí a rozkladu. Vždyť Itachi vypadal přesně jako tehdy před lety, když jsem ho viděla naposledy.“
To Hinatě evokovalo něco, co se dozvěděla o Prvních. Jejich dlouhověkost. Zajisté ji v tom něco nehrálo. Však už přijde na to, co ji tak zneklidňuje.
„Asi máš pravdu.“ uznala Hinata. Pak se na chvilku odmlčela, aby si promyslela další otázku. „Proč ses, herdek filek, obětovala? Vždyť máš krásného syna, který tě potřebuje.“
„Z jednoho prostého důvodu. Pohled na Itachiho mi potvrdil něco, co jsem v sobě dusila po celé ty roky. Smutek z jeho smrti. Nikdy jsem se z toho nevzpamatovala, možná jsem navenek působila vyrovnaně a smířeně, uvnitř sebe ne. Netvrď mi, že opravdu miluješ Saie, ty musíš trpět mnohem víc než jsem dodneška trpěla já.“ Sendai zcela bezchybně zanalyzovala celou situaci.
„V jistém smyslu máš pravdu, ale pleteš se v jediné věci.“ Aniž by to nějak Hinata plánovala nebo chtěla, normálně vstala z vozíku a začala vztekle rázovat po knihovně. „Pleteš se opravdu jen v jediném. Po mém ochrnutí, jsem začala Naruta z hloubi své duše nenávidět. Mezi láskou a nenávisti není vůbec žádný rozdíl. Oba jsou základy pro to druhé. Nikdo nemůže milovat, aniž by nenáviděl a naopak. Už chápeš? Živila jsem v sobě nenávist po celou dobu a každý si zkrátka myslel jak pro něj netruchlím, ani Sai to nepoznal. V jistém ohledu jsem i svou dceru počala nenávidět, že pochází z jeho krve… nicméně nezáleží na minulosti jako na přítomnosti. Nyní se mi naskytla jedinečná šance se pomstít. Často jsem litovala, že umřel. Teď mi všechno spadlo do klína, snad šťastným řízením osudu jsem dostala příležitost napravit věci minulé a nastolit věci nové.“
Sendai nemohla uvěřit svým uším. I když byla mrtvá, jen se tam vznášela a snažila se pochopit, co se to děje. Marně. „Podívej se na sebe! Vždyť ty seš horší zrůda než samotný Madara! I v tom jsi lhala? Jak dlouho můžeš chodit?“ trefil duch Sendai hřebík na hlavičku.
Hinata zlostně mrskla pohledem na létající fluidum a pak na svoje nohy a jen o krok stálo ono křeslo. Děsivě se usmála a pak se ozvala tupá rána, jak Hinata jednou rukou, jediným úderem zničila křeslo, na kterém dlela tolik let! Síla propůjčená od Prastarých se po kouscích začala projevovat. Nejen na vnitřku, ale i na vzhledu. Aby její mozek pojal vše potřebné vědění, zvětšila se jí mozkovna. Nohy zmohutněly, ruce se proměnily skoro na kámen. Už nebyla člověk. Stala se stejnou loutkou jako mrtvá těla Itachiho a Naruta. Jenže tady byla uvězněná ve svém těle. Proti nim nebyla obrana. V tento okamžik vše lidské umíralo nesmírnou rychlostí, znalosti chakry, místní poměry, zkrátka základ Hinaty, zůstaly. Dokonce její myšlení převzali Prastaří. Respektive Vůdce, jehož probudila z nekonečného spánku. To ona byla touž jenž započne novou éru a připraví spolu s Ktch’ra živnou půdu pro příchod Vůdce. Přesně tak jak je uvedeno v jejich knize o Velkém návratu.
„Co se staráš? Zmiz do pekla! Překážíš novému Řádu!“ Hinata máchla rukou, prsty napsaly dvě písmena a duch Sendai se prostě vypařil, ještě rychleji než dým. Sendai sotva něco postřehla, nestihla vykřiknout.
To byl také poslední vjem, který zaznamenala lidská část Hinatiny umírající mysli. Šokovaný pohled mrtvých očí kamarádky. To byl možná milník v tom, co se událo potom. Tento vjem zachránil malinkou část mysli. Tu část, která je schopná milovat, soucítit. Ovšem byla velmi oslabená. Stáhla se do nejhlubšího kousku Hinatina srdce. Kde vyčká na ten správný okamžik. Zasáhnout. V tu chvíli se také vypařila a na její místo se vedral Vůdce. Nekonečný Prastarý. První živá bytost ve vesmíru… proto se také tak jmenoval. Y’qul. To v jejich řeči znamenalo Věčný.
A právě takto se Y’qul, přechodem v dimenzích, zjevil na bojišti. Nemusel ani pohnout rukou, aby hned nevěděl, kde se nachází nepřátelská Loutka. Navenek se choval jako pravá Hinata. Musel. Tedy spíše musela. U Prastarých bylo jedno zdali se přirovnává k muži či k ženě. Byli to Hermafroditi.
Okamžitě vyhodnotila situaci, poznala „svoji“ dceru, syna onoho ducha a jiné osoby.

(…)

Jenže i někdo další zaznamenal příchod Y’qula na scénu. Nebyl to nikdy jiný než sám K’tueh’ru. Zpočátku byl zmatený a dokonce ho polil strach z Vůdce, strach ho brzy přešel a jal se věnovat další části svého plánu. Okamžitou a plnou kontrolu nad Madarou. Což mu nedalo moc práce. Ovšem, až nyní pochopil, proč pocítil strach. Madara četl onu zákazanou knihu! Kde na konci stálo děsivé proroctví o jeho rase!

„Toho dne se zjeví nezemská bytost, která započnuvše konec všeho, i Tvá rasa zhyne přebídnou smrtí, jež se zjevívše na bitevním poli zbroceným krví nevinných. Pakliže se to uděje. Milostiv buď Tvé duši.“

Což neznělo optimisticky, spíše katastrofálně. Tím se „nový“ Madara/ K’tueh’ru nedal odstrašit, aniž by tušil, šel si pro svůj osud, napsaný v jeho životě. Jen bylo potřeba dát postavy na svá místa, aby se mohlo dávné proroctví naplnit silou času… jenž nastal.

Obito a Hitomi pusy dokořán, Kankurou se Saiem nevěřícně koukali a Temari skoro zadržovala dech. Nikdo nemohl pochopit, jak se tam mohla Hinata zjevit díky bráně v prostoru a znovu chodící!!!
„Mami? Co se to-?“ vysoukala ze sebe Hitomi.
„Jen klid mé dítě, vše je v pořádku. Našla jsem lék a teď jsem tady, abych konečně zabila toho netvora!“ Poslední slova Y’qul doslova vyplivl z Hinatiných úst. Převzal sice ženskou variantu bytí, musel si zvykat na rozdíly mezi pohlavím.
„Co tvoje nohy?“ zajímal se Sai.
„Později, drahý.“ Znělo to hodně melodramaticky, Saie se to dotklo víc než by chtěl. Odbyla ho nezvyklým tónem a i hlas byl jiný, hrubší, jakoby celý den jen křičela…
Čímž konverzace skončila. „Hinata“ se okamžitě vrhla na svého soupeře. Ten byl nečekaně mrštný a hlavně nepředvídatelný. Nikdy nevěděla jaký udělá pohyb, otočku, výkop, úder za použití různých skrytých zbraní, které „tahal z rukávů“.
Ostatní chtěli pomoci Hinatě, ale sesypalo se na nich zbytek příšer, takže měli, co dělat se sebou, natož pozorovat nelidský boj mezi bývalými milenci…

(…)

Po doražení zbytků nepřátel, znovu chtěli pomoci, ale Hinata/Y’qul odmítl jakoukoli pomocnou ruku.
„Nepleťte se mi do cesty, vždyť vypadáte, že už máte dost, spěte mé děti. Tohle není pro vaše oči a uši.“ Účinek se dostavil ihned. Všichni se sborově skáceli na zem. Spali silným zdravým spánkem.
Poté se odehrál rozhovor, jež nebyl určen lidskému sluchu, Loutka posílená samotným K’tueh’ru se nebála těch výhružek. Bude bojovat až do konce jednoho z nich. Následně Y’qul vyřkl slova nepronesená tisíce let.
Stalo se něco divného. Oba dva se přemístili do jiné dimenze, Jeho prostoru a času. On tu byl Pánem. Jenže nepočítal s jedním.
„Zdravím tě, starý brachu, nebo mám říct stará bréco?“ promluvila Loutka náhle jiným hlasem! Hlasem K’tueh’ru!!
Y’qul se divoce rozřechtal, až smích rezonoval temnotou místa, kterému vévodil jeho krvavý trůn z kostí a masa!
„Co je tu k smíchu? Pronikl jsem na tvé výsostné území! Trůn je tedy můj!“
„Nic, jen si nyní naplnil proroctví, je to příhodné, že máme těla těch dvou.“ Y’qul nemohl být spokojenější.
K’tueh’ru nasucho polkl. Tušil kam to všechno spěje. „Proč?“
„Protože to bývali milenci, moc se milovali, dokud si je nerozdělil. jako kdysi nás. Pamatuješ, milovaný?“ A bez dalšího varování vrazil svůj kostěný trojbřitý meč K’tueh’ruovi do břicha!

Poznámky: 

Tak se nám pomalu blížíme do konce. Vím, hodně jsem s příběhem ujela, ale věřte mi, má to svůj účel.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Hatake Kakashi269
Vložil Hatake Kakashi269, Čt, 2018-09-13 15:45 | Ninja už: 311 dní, Příspěvků: 405 | Autor je: Prostý občan

No tento diel ma velmi prekvapil(mislim v dobrom zmisle slova) som zvedavi čo bude stima pravekimy milenci v telach milencov?