Uroboros

V potemnělé místnosti vládl nepřirozený klid. Nebýt občasného zamihotání dohořívajícího knotu svíčky, celý pokoj by ovládla úplná temnota i hrůzu nahánějící ticho, mrtvolné ticho. Mohlo být okolo druhé hodiny ranní, čas tady plynul jinak. Někdy se zdálo, že neplyne vůbec.
Malý chlapec s dlouhými havraními vlasy seděl u stolu naproti dohořívající svíce a s prázdným výrazem sledoval tančící plamen. Bylo tomu už několik let, co tenhle byt naplnilo ticho. Žil tady už jen on sám, nikdo jiný. Nikdo s kým by si promluvil, kdo by ho pochválil, jen on. On a jeho odraz v zrcadle, on a jeho všudypřítomný stín, on a jeho ozvěna. Nikdo jiný.
Často takhle sedával a čekal na další den. S nadějí, že třeba tahle noc bude krátká a on bude moct zase jednou vyjít ven na světlo a tvářit se, že je všechno v pořádku.
Chlapec si nuceně povzdechl a podepřel si bradu dlaní. Zadíval se na rozpitvanou krysu, se kterou si hrál od předešlého večera. Ubohé stvoření bylo přikurtováno ke čtyřem hřebíkům zabitých do dřevěného stolu a bylo doslova nataženo na skřipec. Útroby čehosi, co bývalo ještě před několika hodinami živým tvorem, už neskrývaly žádný orgán. Byla to jen prázdná schránka. Necítila žádnou bolest. Život z ní vyprchal během pár minut, tak křehká věc ten život. Unikl během pisklavého žadonění ubohého tvora.
Život, co to vlastně je? Je to něčí právo? Je to snad dar? Zázrak? Jediné, co tmavovlasý klučina věděl, bylo to, že jeho život se nikam neubíral. Neměl smysl. Stejně jako prázdná schránka ležící před ním, ani on už necítil bolest. Necítil strach, neměl se ani o koho bát. Už dlouhých pět let se neměl o koho bát, protože jeho drazí zemřeli při tragické nehodě.
„Bolest, život… co to vlastně je?“ ptal se sám sebe.
Uchopil do rukou nedaleko ležící skalpel a jemně se řízl do prstu. Rána se otevřela a ven se začala drát rudá hřejivá tekutina.
„Když necítím bolest, znamená to, že jsem špatný? Znamená to, že nejsem naživu?“
Nechápal to, měl tolik otázek, ale ani na jednu nedokázal odpovědět. Ba co hůř, odpovědi nedokázal najít ani v knihách. Prostě jen existoval. Stejně jako kámen u pobřeží řeky, stál na místě, nehybný. Nebavilo ho to, ale neměl odvahu to ukončit. Na to byl moc slabý. Nenáviděl se za to.
Ještě chvíli sledoval ránu na svém prstu, dokud krev nepřestala téct. Poté zatnul pěst a vrhl skalpel přes celou místnost. Ozvala se hlasitá rána následována cinkotem tříštícího se zrcadla. Padající střepy rozezněly alespoň na malou chvíli tichou místnost, jakmile se střepy sesypaly až k zemi, opět nastal klid. Klučina se líně sesunul ze židle a s dohořívající svíci se přesunul k hromádce střepů. V každém z nich viděl svůj odraz nebo jeho část. Zíralo na něj zpátky tolik prázdných očí, tolik povědomých tváří a přesto ani jedna nevypadala, že by ho mohla ukonejšit. Zvedl hlavu a zadíval se na skříň a zbytky zrcadla, které byly pouze po obvodu dveří. Zamračil se. Zpod jednoho z větších střepů vyčníval kus papíru. Nebo to byl pergamen, či kus svitku? Zpozorněl! Opatrně překročil střepy a svící si posvítil na kus neznámého objektu. Měl pravdu, za zrcadlem skutečně něco bylo. Nedalo mu to. Dětskou pěstí třískl do doposud držícího zbytku zrcadla. Asi s pátou ránou se kus zrcadla rozpadl na několik menších částí a obnažil tak další část neznámého objektu. Byl to svitek, teď už to mohl říct s jistotou. Možná jen jeho část. Ale co dělal svitek za zrcadlem? A hlavně, kdo ho tam dal? On to určitě nebyl, mohlo to být snad po jeho rodičích? Myšlenka na to, že se jedná o pozůstatek jeho rodiny, v něm probudila nesmírnou dychtivost.
Dalšími pěstmi doslova rozmlátil tenké dřevěné dveře skříně. Jeho zornice se rozšířily. Za zrcadlem byla skrytá zásuvka a v ní podivný svitek. Okamžitě jej uchopil. Přeskočil střepy a našel si na podlaze dostatek místa. Ze svíce nechal ukápnout pár kapek vosku, aby ji upevnil tak, aby se nevyvrátila a zároveň mu poskytovala dostatečný zdroj světla.
Neznámý svitek několikrát přetáčel a nakláněl, prohlížel si jej ze všech stran. Co to mohlo být? Moc dobře věděl, že jej otevře. Ale nejprve si chtěl svitek dobře prohlédnout. Nic! Navenek působil svitek zcela obyčejně, jen byl drobet ošoupaný. Opatrně uchytil pečetící nit a začal svitek odmotávat. Jeho dech se začal zrychlovat, byl tak napnutý. Musel vědět, co je ten svitek zač! Poslední otočka a mohl svitek rozvinout. Hned ho položil na zem a celý ho rozmotal. Nevěřícně zůstal zírat, když si pořádně prohlédl znaky. Poznával je. Tohle bylo otcovo písmo! Matka ho sice učila základy kaligrafie, ale nikdy nedokázala psát tak hezky jako jeho otec. Věděl bezpečně, že tohle psal on. Chytil svitek a naroloval si začátek. Letmo projel obsah svitku a úžasem oněměl. Zůstal zírat s pootevřenými ústy. Svitek dekoroval prapodivný znak, jakýsi kruh tvořený hadem požírající vlastní ocas. Bylo těžké se v jednotlivých sděleních orientovat a chvíli mu to zabralo, ale nakonec se zorientoval. Tenhle svitek byl něco jako otcův deník. Ale nebyl to deník jako takový, to co obsahoval, bylo zvláštní a podivné. A k tomu ještě ten symbol. Po několika pročtených pasážích se vrátil k jedné, kterou četl už asi potřetí.

Po tolika letech tvrdé práce to vypadá, že našeho cíle je možné dosáhnout. Konečně jsme nashromáždili potřebná data. Má žena tomu nechce věřit, ale já i Danzo si myslíme, že je to skutečně možné! Dosáhnout nesmrtelnosti! Trvalo to skoro celý můj život, ale po tolika legendách a slepých uličkách se ukázalo, že jeskyně Ryūchi je skutečná a využití přírodní energie rovněž. Kdybychom nenašli onoho chudáka, nikdy bych o tom ani nesnil. Ale jeho Kekkei Genkai je tak zvláštní a umožňuje mu měnit své tělo. Pokud někdo obývá onu jeskyni, mohlo by se to podařit. Mohli bychom toho využít! Vytvořit techniku, kterou lze obelstít samotnou smrt. A to i bez použití techniky Druhého. Nebýt jen duše připoutaná ke kusu masa, ale žít plnohodnotně a napořád! Tak jak to symbolizuje Uroboros, nekonečný koloběh, konec značící nový počátek! Už nikdy by se nestalo to, co před deseti lety a náš prvorozený by pořád ještě žil. Touhle technikou zajistím naší rodině nekonečný a šťastný život, hlavně svému milovanému chlapci.

Ani napotřetí tomu nebyl schopen uvěřit. Co to všechno mělo znamenat?! Nesmrtelnost? Výzkum? Ale tou největší ránou byla zmínka o prvorozeném, copak on nebyl jediné dítě svých rodičů?! Doslova slyšel svůj dech, dýchal tak rychle, že se mu až zatočila hlava. Co to všechno mělo znamenat? Byli jeho rodiče vědci? Odpovědi ležely přímo před ním, okamžitě začal listovat svitkem a hledal poslední záznam.

Dokázali jsme to! S pomocí Danza jsme protlačili náš návrh a začneme se skutečným výzkumem, dokonce budeme mít přístup k zakázaným technikám. Sice budeme pracovat pod dohledem, ale starší s tím souhlasili, jediný kdo byl proti, byl Hiruzen, ale toho se nemusíme obávat. Dostaneme laboratoř a budeme moci zahájit výzkum. Mé ženě se sice nelíbilo, s jakým zájmem se k nám Danzo přidal a už vůbec se jí nelíbilo, co vše nám Hiruzen vytkl a jak nás označil, ale jeho se nebojím. Je to dobrý člověk, nikdy by neudělal nic, co by si pak musel celý život vyčítat. Rozlouskneme tajemství života a pokoříme smrt, to všechno pro našeho malého kloučka. Zítřkem to všechno začne!

Takto zněl poslední zápis. Ještě dvakrát zkontroloval datum, kdy byl poslední zápis sepsán. Sedělo to! Den před jejich smrtí!
Vytřeštil oči a začal si drásat rovné černé vlasy. Všechno to sedělo! V hlavě mu pořád znělo: Je to dobrý člověk, nikdy by neudělal nic, co by si pak musel celý život vyčítat.
Vyskočil na nohy a začal chodit v kruhu.
„Ne! To není možné! Tohle není možné, tohle by sensei neudělal! Ne! Takhle to není! Takhle to nesmí být!!!“ zaječel na celý byt.
Se slzami v očích se zhroutil na zem, vzlykal a neustále si v hlavě opakoval poslední zápis ze svitku. Smrt jeho rodičů nebyla náhoda! Hrdlo mu zhořklo a hruď ztěžkla, cítil takovou zášť, že kdyby mohl, někoho by ubil k smrti. Kde byl ten prázdný výraz, se kterým seděl před necelou hodinou u stolu. Právě nyní dostal jeho život smysl. Musel zjistit, čím se jeho rodiče zabývali a jestli je skutečně pravda to, co si odmítá připustit.
Nikdo o tom nesměl vědět, musí rychle zahladit stopy a schovat svitek. Veškerá jeho vodítka jsou v tom svitku. Nečekal ani vteřinu, popadl koště a začal uklízet, po nehodě tady nesměla zůstat jediná památka. Nic se nestalo, byla to jen další klidná noc, tak jako každá jiná. Cestou do pokoje se zastavil, když procházel kolem společné fotografie svého týmu. Při pohledu na svého senseie zkřivil ret a nenávistně ho probodl pohledem.
„Já tomu přijdu na kloub, jen se nebojte!“ odsekl zlověstně, sfoukl svíčku, kterou měl v rukou a zmizel ve tmě.

Postarší muž spěchal rušnou ulicí a už zatáčel k místu, kde se měl setkat se svým oblíbeným studentem. K jeho velkému překvapení už tam na něj čekal. Byl pořád stejný, jeho alabastrová pleť se nedala zaměnit s žádnou jinou. A v tom svém volném kimonu působil tak drobně. Čekal na něj jako každý jiný pátek s kyticí pro své rodiče.
„Vidím, že dnes jsi tady ještě o něco dřív.“ Pronesl laskavě muž a pohladil černovlasého chlapce po temeni.
„Ani mi nepřijde, sensei. Prostě jsem koupil kytici a jdu na hřbitov jako každý jiný pátek. Samozřejmě s vašim doprovodem.“
„Dneska jsi vybral skutečně pěkné květiny, tvým rodičům se budou moc líbit, Orochimaru.“
Chlapec pozvedl předloktí, na kterém podepíral těžkou kytici a přivoněl ke květům.
„Myslíte? Stejně už nám to neřeknou, takže co z toho.“
Hiruzen se nad touto poznámkou zarazil, ale nikterak nereagoval. Radši chlapce vybídl a společně prošli bránou hřbitova. Nikdy se neusmál, pořád byl tak vážný a vypadal tak smutně. Ubohý Orochimaru.
„Víte, někdy si říkám, jaké by to bylo, kdyby mí rodiče byli naživu. Jestli by všechno bylo jinak.“ nadhodil Orochimaru cestou k hrobu svých rodičů.
„Na to je skutečně těžké odpovědět. Jediné co vím, je to, že jejich smrt byla obrovská tragédie a neměla se stát. Ten požár byl strašlivý…“ zakroutil hlavou Hiruzen, ale na Orochimara se nepovídal, zíral někam do ztracena.
Orochimaru jej pozoroval velice pečlivě. Sensei se na něj ani nepodíval! Něco věděl! Jeho zorničky se stáhly jako zorničky šelmy, která se chystá udeřit. Ale neřekl nic, neudělal nic. Jen tiše pokračoval pěšinkou k hrobu svých rodičů. Vzorně poklekl a květiny položil na kamenný pomník. Často hrob myl, měl rád čistotu. Ale dnes si všiml podivného zámotku, který se schovával za rohem čtvercového pomníku. Natáhl ruku a uchopil podivně měkkou schránku. Nechápavě se na ni zadíval a napřímil se.
„Co to je?“ optal se svého senseie s rukou nataženou před sebe.
„Ach! Ty máš ale štěstí, najít zrovna tohle. To je kůže bílého hada.“ odvětil spokojeně Hiruzen.
„Nikdy jsem nic takového neviděl.“ Pronesl uchváceně Orochimaru.
Hiruzen se jen spokojeně zasmál.
„Ve skutečnosti ani já ne. Je to vzácnost, která se vidí opravdu výjimečně.“
„A proč je bílá?“ nepřestával se vyptávat Orochimaru.
„No, tak to opravdu nevím. Nikdo se o tohle nezajímá. Ale v minulosti byli bílí hadi symbolem štěstí a obnovy.“ vysvětlil.
„Štěstí a obnovy?“ opakoval si Orochimaru a nepřestával ukazováčkem přejíždět po ztvrdlé pokožce hadí schránky.
„Najít takovou věc musí být tvoje karma. Možná už se tví rodiče někde znovu zrodili. Možná, jednou… až vyrosteš… je někde potkáš.“ nepřestával se usmívat. Měl radost, že jeho oblíbený žák nalezl takovou vzácnost.
Orochimaru spokojeně zíral na pozůstatek bílého hada.
„Takže bílý had je něco jako Uroboros?“ optal se nevinně.
Hiruzen při zaslechnutí toho názvu zkoprněl a vytřeštil oči.
„Ehm? Co to? Uroboros?! Kde jsi o tom vůbec slyšel, Orochimaru?“
„Jednou jsem o tom četl v knize, je to přece taky symbol nekonečna a obnovy nebo ne? A shodou okolností je to taktéž had. Někde dokonce i drak.“ odvětil sladce Orochimaru.
Hiruzen se poškrábal na zátylku a opět nahodil svůj hřejivý úsměv.
„Nikdy mě nepřestaneš překvapovat, Orochimaru. Máš pravdu, skutečně je to velmi podobný symbol. Rozdíl je v tom, že Uroboros je pouze legenda a bílý had skutečně existuje. Přeci jen máš jeho kůži v dlani.“
„Máte pravdu sensei, ostatně jako vždy.“ přitakal Orochimaru a spokojeně si prohlížel kůži v dlani.
„Inu, budu tě už muset opustit, Orochimaru, musím se ještě zastavit v akademii. Uvidíme se zítra odpoledne na tréninkovém poli, jak jsme se dohodli i s ostatními, ano? Zatím se opatruj a nepřeháněj to s tréninkem.“ poplácal svého žáka po rameni a opustil hřbitov spěšným krokem. Orochimaru už nic neříkal, jen přikývl a sledoval, jak se jeho sensei ztrácí z dohledu. Když zůstal skutečně sám, opět si klekl k hrobu svých rodičů a hadí kůži opatrně položil na kamenný oltář. Z jeho tváře se vytratila jakákoliv známka vlídnosti.
Skutečně je to tak, jak se obával. Ale teď už měl cíl. Věděl, co musí udělat. Přeci jen, všechno tohle, nemohla to být jen hloupá náhoda. Ten svitek, hadí kůže, byla to jeho karma!
„Nebojte se, budu pokračovat v tom, co jste mi tady zanechali. Odhalím tajemství nesmrtelnosti a budu žít věčně!“ hladil spokojeně kamenný náhrobek.
„A než se tak stane, pomstím vás! Dříve či později.“