Proč jsou lišky němé II.

„Říkám ti, že to brácha takhle nemyslel!“
„A jak to podle tebe asi myslel, hm?! Abys věděl, strašně tomu parchantovi vadíme! Ale my nemůžeme za to, že vypadáme jako pobudové z eposů! Tobirama by se měl vážně přestat hrabat v těch knížkách a rozhlídnout se kolem sebe!“
„Já vím, že je umíněný. Ale proto se přece nemusíte stěhovat někam na kopec! Tohle naopak vyvolá napětí. Nepřátelé si řeknou, že se něco děje a budeme mít obrovské problémy!“
„A co máme dělat?! Když moji lidé chodí po ulici, všichni se jich straní! Bojí se nás! A tvůj bratříček ještě přilévá olej do ohně těmi svými průpovídkami o veřejném pořádku!“
„To je jen otázka času. Společnost není bezproblémová, příteli. Lidé si uvědomí, že se vás nemusí bát. Prostě to jen chvíli ještě potrvá. Buď trpělivý. A ty víš, že já na vaší straně budu stát vždycky.“
„Hej, Hashiramo…“
„A s bratrem promluvím. Slibuju. Musí pochopit, že na tomhle písečku nejsou jenom Senju.“
„Hashiramo…“
„A s tím stěhováním si to ještě rozmyslete. Brzy budou slavnosti jara, chci, abyste tam byli. Všechny rodiny a klany mají velkou šanci se víc sblížit.“
„Proboha, Senju, podívej se!“ protočil své krásné panenky přítel a ukázal někam do dáli, „támhle leží nějaká cácorka a nehýbe se,“

Probudily ji hlasy.
„Je naživu?“
„Je. Ale taky je pěkně dotlučená a potrhaná.“
„Musíme jí probrat. Hej! Děvče, slyšíš?!“
Otevřela pomalounku oči. Skláněli se nad ní dva muži. Zděšeně si to uvědomila a ve strachu, že tohle by asi nepřežila, se pokusila vstát, že uteče. Oba navíc měli hodně dlouhé vlasy a Mito měla averzi k mužům s dlouhými vlasy. Kamarády si z nich rozhodně neudělá.
„Ne, my ti nechceme nic udělat!“ řekl jeden z nich a položil jí ruku na rameno.
„Všichni ti chtějí něco udělat, nezapomínej.“ Vzpomínka na tetina moudrá slova ji utvrdila v tom, že se nesmí nechat.
„Prosímtě, Madaro, nemůžeš odvolat svůj sharingan? Děsíš ji tím!“
„Já, že ji děsím?! To ty ji tiskneš rameno a tlačíš k zemi! Která ženská by se nebála!“
Sharingan? Tak to ten druhý, s těmi kruhy pod očima, musí být z klanu Uchiha. Slyšela o nich jako o velké hrozbě, když byla ještě malá holčička. Ale jestli je to Uchiha, musí se nacházet blízko Konohy, té nedávno založené ninjovské vesničky. Tatínek s tou vesnicí uzavřel nedávno jakési spojenectví, nevěděla přesně, čeho se týká, ale na tom teď nezáleželo. Pořád to byli dva mužští.
„Aha, no jo. Promiň, děvče… Počkej! Neutíkej!“

Kdo uteče, ten vyhraje, je krásnou myšlenkou do doby, než je utíkající chycen.
„Kampak, ty liško podšitá?“ Zastoupil ji cestu muž se sharinganem, který vykoukl zpoza stromu, kolem kterého běžela, a teď ji držel za zápěstí. Cukala se, ale nešlo se vymanit. Zamračila se na něj a vyšpulila rty. Zkusila se znovu vyvléknout a uvolnit sevření, ale on se jen usmál. Vůbec si nevšimla, kdy přesně se dostal zprostřed louky za ten strom.

„Madaro, pusť jí prosím, jenom ji víc děsíme!“ doběhl je druhý muž.
„A ona uteče. Ale jak je ctěná libost,“ pustil dívčinu ruku.
Mito neutekla. Otočila se na druhého muže. Upoutal její pozornost. Natáhl k ní ruce v přátelském gestu. Asi tak jako když se vyspělá civilizace snaží navázat kontakt s divochy. Asi vážně musela vypadat jako zoufalá divoženka, která neumí do pěti napočítat. Kdo by se ale divil? Vzhledem k tomu, co prožila.
„Neboj se nás,“ řekl s plachým úsměvem. Asi nebyl zvyklý jednat se ženami. Považoval je pravděpodobně za křehké a slaboučké bytosti. Ten druhý se pravděpodobně vůbec neostýchal.
„Kdo jsi?“
Otevřela pusu. A zarazila se.
Mlčet.
Tetino heslo znělo mlčet. Setkáš se s někým cizím a jsi sama? Mlč. Nevíš, s kým máš tu čest a jsi neozbrojená? Mlč. Protože to je pro tuto chvíli tvoje jediná zbraň, že na sebe nic neprozradíš.
Mito rychle ústa zavřela a nakrčila ramena.
„Jsi němá?“ zeptal se Uchiha.
Přikývla.
„Jak ses tu ocitla?“ zeptal se ten druhý.
Nevěděla jak odpovědět beze slov, proto na něj jen zírala.
„Pronásledoval tě někdo?“ zeptal se znovu jistější mužský.
Chtěla přikývnout, ale napadlo jí, co když jsou to nepřátele, kteří vyslali ty ninji, co napadli její vesnici a teď si nejsou jistí její totožností? Uchiha ale náznak přikývnutí svýma očima zaznamenal a to mu stačilo.
„Kolik jich bylo?“
To opravdu nevěděla.
„A co by si na ní vzali? Vždyť je taková drobná, bezbranná, nepředstavuje žádné nebezpečí…“ nadhodil nechápavě druh.
„Hashimaro, ty seš fakt včerejší! Vždyť je to mladá ženská! Co se na ní dá tak vzít, se ptáš? Ti to řeknu! Úplně všechno!“
Mito leknutím nadskočila. Tohle ale bylo to poslední, co jí hrozilo.
„Ale ne, neboj se. My ti vážně nic neuděláme! Že ne, Madaro?“
„Já rozhodně ne,“
„No, vidíš,“ otočil se opět k Mito, „co kdybys šla s námi? Vypadáš zbědovaně, nemůžeme tě tady nechat,“
Zajímalo ji, kdo přesně jsou. Pokusila se to posunky naznačit. Hashirama ji nerozuměl, ale Madara byl na posunky a gesta vnímavější, tak rychle pochopil a představil se.
„Já jsem Uchiha Madara a ten blbec je Hashirama Senju. Jsme zakladatelé Skryté Listové vesnice. Ovšem mladší bratr tadyhle toho idiota si to nemyslí, ale vůbec mu nevěř, je to totiž největší kretén klanu Senju a vůbec, celého světa!“ mávl rukou a vydal se na cestu.
Mito tomu vůbec nerozuměla.
„Nevšímej si ho,“ usmál se Hashirama. Děvče bylo trochu dezorientované a zbědované, ale oči mělo bystré a působilo inteligentně. Chtěl vědět s kým má tu čest.
„A ty jsi?“
Neodpověděla. Rychle zaryla zrak do země.
„No nic, tak pojď. Ženy z naší vesnice se o tebe postarají. Nikdo ti nic neudělá,“
Vydali se na cestu.

Celou dobu putování si Mito od Hashiramy a Madary držela jistý odstup.
„Já jsem teď Hokage, vůdce vesnice,“ pochlubil se Hashirama. „A tady Madara bude můj nástupce,“
„Pokud se do toho nebude pořád mísit ten tvůj povedenej bratříček,“ zamumlal Uchiha.
„Myslí mého bratra Tobiramu. Mají každý svůj postoj a skřípe to mezi nimi.“
„Hodláš té cizince vysvětlovat naše vnitřní rozepře? A nechceš jí dát rovnou mapu s podzemními chodbami a seznam všech slabin a problémů se kterými se potýkáme? Vždyť o ní nic nevíš! Třeba tu němou jenom hraje!“
Mito sklopila zrak.
„Ale tak jí nech být. Nevypadá jako zvěd. A třeba k té němotě má důvod. Nemůžeme ale dotírat, vždyť víš, že po zlém to moc nejde,“ bránil ji Hashirama.
„Když myslíš… nu což, já ti do zelí nepolezu. Tvůj povedený bratříček by řekl, že tohle je záležitost "čistě vedení vesnice" a to jsou členové klanu Senjuu. A já jsem Uchiha.“

Když došli do Konohy, byl z toho povyk.
„Nemůžeš jí ubytovat v našem domě! Je to nepřípustné. Vždyť víš, co tě v nejbližší době čeká!“ zuřil Tobirama.
„Ale nemůžu jí přece nechat na pospas bůhvíjakým zjevům. Když jsme tuto vesnici zakládali, bylo řečeno, že budeme pomáhat těm, kteří naši pomoc budou potřebovat. A ona ji potřebuje!“
„A proč si ji pod svou střechu nemůže vzít Madara?!“
„Já? Ale já přeci nemohu přijmout do svého domu svobodnou dívku! Jsem jen obyčejný občan, to by bylo proti všem mravům. Na rozdíl od vládních činitelů, by to bylo považováno za nepřístojnost,“ vyvlékl se z toho Uchiha.
„Ale, přece! Hashimaro, takový skandál! Nějaká nalezenkyně, bůhví, kdo to je!“
„Zavolej sem nějaké ženy, ať se o ni postarají, a dost řečí,“ utnul Hokage debatu a pokynul dívce ve dveřích, aby jej následovala.
„No, já jen doufám, že jej nějak neuhranula,“ podotkl Tobirama, když zmizela dvojice v chodbě.
„Tvýho bratra nejde uhranout. Je větší šance, že se ten idiot uhrane sám, než že mu v tom někdo pomůže,“ zasmál se Madara.

Zavedl ji do malého, skromně zařízeného pokoje.
„Zavolám sem někoho, kdo se o tebe postará. Já… já… je ještě něco, co bych pro tebe mohl udělat?“
Mito zavrtěla hlavou, až se jí vlasy zatřepotaly. Hokage zmizel z místnosti.
Vybavení bylo jednoduché. Složený futon v rohu, jednoduchý konferenční stoleček a svíce. Její vesnice byla o mnoho bohatší, ale možná byl interiér této budovy tak neútulný, protože zde nevládla ženská ruka. Nervózně popocházela po místnosti.
Ťuky, ťuk!
Někdo zaklepal na dřevěné mřížky mezi papírovými výplněmi posuvných dveří.
Do pokoje vstoupily dvě ženy. Černooká krasavice byla oblečená do zelených šatů a na pásku měla upnutou tobolku a krátký meč. Ozbrojené ženy zde byly asi víc než na denním pořádku. Druhá měla hnědé oči a šaty s motivem levandulí a hvězd.

„Vždycky se něco semele, když se Uchiha a Senju vydají na procházky. Minule přišli oba polomrtví, protože při cestě narazili na nějakého démona. Ty jsi ovšem příjemnější změna. Prý nemluvíš, tak ti budu říkat Liško. Podle tvé barvy vlasů. Já jsem Nara Megumi. S manželem a jeho přáteli se sem naše klany přistěhovaly docela nedávno. To tady Nohara, stála při zrodu této vísky,“ ukázala na druhou ženu. Ta se jen usmála a poklonila se.
„Já jsem Nohara Reiko, těší mě. Nebude ti vadit, když tě také budu oslovovat Liško? Obvykle je to nelichotivá přezdívka, ale mně přijde liška jako roztomilé zvířátko. Stejně jako ty.“
Mito se na ni usmála a přikývla. Kdyby jen ta dobrá žena věděla, jaké roztomilé zvířátko se schovává v jejích útrobách, nemluvila by tak.
„Tak se svlékni z těch hadrů a musíš se vykoupat a najíst. Aby ses dala trochu dohromady. Vypadáš příšerně,“ řekla rázně Nara.
Mito ustoupila o krok. Ta pečeť jí z břicha ještě úplně nezmizela. Nesměly ji vidět! Rukama naznačila, jestli by neměly paraván. Ženy ji nerozuměly.
„Myslíš nějakou zástěnu? Paraván?“ došlo to nakonec Megumi.
„Nemusíš se před námi vůbec stydět. Jsme ženy jako ty,“ usmála se na ni Reiko a přistoupila blíž.
Mito se přitiskla ke stěně. Reiko se pořád rozpačitě usmívala a natáhla k ní ruce. Megumi ji ovšem zadržela.
„Nemluví, možná jí v poslední válce vyřízli jazyk. Nevíme, co má za sebou, proto má strach,“ sdělila jí pološeptem.
Mito chtěla vyprsknout smíchy, ale udržela se.
„Skočím k nám, něco takovýho tam někde máme. Možná v bednách Ani jsme to nevybalili,“ řekla Nara, „ty tu s ní počkej,“ zmizela ze dveří.

„Tobiramo, tak se tak nečerti. Až si odpočine, tak se uvidí. Třeba se rozmluví a zjistíme, že je z jiné vesnice a vrátí se domů. Anebo už žádný domov nemá a…“
„A to tu zůstane do skonání světa? Ve tvém domě? A co na to jednou řekne tvoje budoucí žena, že si vydržuješ nějakou cizinku?“
„Ale já přece…“
„Pánové nenechte se rušit, jenom procházím!“ vřítila se do místnosti Nara. Úřad Hokageho byl spíše i jeho domem než jen pracovním místem.
„Děje se něco?“
„Ne, jenom skočím pro zástěnu. Je strašně plachá a nechce před námi shodit ty otrhané šaty.“
„A-aha,“ přikývl Hashimara na Megumininu narážku bez obalu.

O hodinu později se Nara vrátila i s paravánem.
„Tak už jsem tu! Trvalo to skoro věky, ale našla jsem ho!“
„Je strašně milá, hezky se mi s ní povídá,“ řekla Reiko.
„Je němá a mluvit nemůže. Hezké to povídání!“ zasmála se Megumi, „tak pojď, Liško. Vidím, že už jste s Noharou nachystaly vodu ke koupání, tady máš ten paraván!“ postavila jej před ní.
Mito si jej nastavila a začala se svlékat. Rukama ukazovala ženám, aby si držely odstup. Teprve, když břicho skryla ve vodě, naznačila jim, že mohou přistoupit.
Megumi a Reiko nenaléhaly.

„Maki, nemáš tu co pohledávat!“
„Ještě jste ji nenašli, bratře?“ Uzumaki se usadila na prázdné místo kolem kulatého stolu. Nikdo se jí nedovolil odporovat.
„Měla jsi pravdu, tou hromadou stráží kolem ní, jsme na ni jen upozornili. Kdyby zůstala nadále pouze pod tvou ochranou, nikdo by na to nepřišel,“
„Já se ptám, jestli o ní máte nějaké zprávy, ne co jste udělali špatně!“ zaskřípěla zuby Maki. „Se mi snad zdáš, brácha!“
Představenstvo dále pokračovalo v jednání.
„Měly jsme ji provdat už dávno. K tomuhle by nedošlo.“
„Jak provdat? Prvně z ní uděláš jinchuuriki a pak bys ji chtěl ještě vdávat?! To už si jí rovnou mohl uřezat obě nohy a ruce! Je sice mladá a krásná, ale kdo by si ji s takovým břemenem vzal?!“
„No, třeba by se takhle dalo utvrdit společenství s klanem Senju,“
„Cože?! Ty chceš moji holčičku poslat k těm hrdlořezům?!“ Maki vyskočila na nohy a oči ji žhnuly.
„Já mluvím o Senju, ne o klanu Uchiha.“
„Já taky mluvím o Senju! Největší banda pobudů, co tu po světě jen chodila! Uchihové jsou možná jen o trošku lepší, ale jinak je to stejná pakáž!“
„Teď se ty dva klany spojily a vytvořily si tu vesnici. Z politického hlediska by bylo dobré se angažovat právě teď!“ odporoval vůdce vesnice.
„Takže moje kultivovaná, rozkošná Mito by měla život strávit mezi loupežníky, kteří v té své „vesnici“ nemají ani kanalizaci?! Ne, bratříčku, to tedy ne! To já jsem se piplala dvacet let, abych to naučila mluvit, bojovat, číst, psát, cizí řeči, umění taktizovat, naše techniky! Mito je všestranná dívka. Nedovolím, aby to vše teď přišlo vniveč!!!“
„Ale to už není tvoje starost, sestro. Splnila si svou povinnost na výbornou! Ale přeci sis nemohla myslet, že s tebou Mito bude žít v domě do konce tvého života!“
Vůdce svých slov ale brzy litoval.
„Cos to řekl?!!! Naše Mito je teď bůhví kde a tebe zajímá jen, že se musí vdávat za nějakého pobudu! A koho vlastně? Snad ne za toho jejich samozvaného vůdce?! Řekni mi, že to není pravda!“
„Shodli jsme se na tom, že Hashirama Senju je ideální partie. Nechápu, co proti němu máš.“
Maki poklesla brada. Pak se několikrát nadechla a vydechla a opustila místnost se slovy, že musí na vzduch.