Návrat bílého lva 18

Konečně! Konečně jsem uslyšel kroky, na které jsem čekal už pár hodin v temnotě jeskyně. Bylo mi jasné, že jestli opravdu bude chtít dostat to, pro co si přišel, bude muset přijít sem. A tady taky jeho cesta skončí.
Když jsem ho viděl poprvé, opravdu jsem si myslel, že mu jde o zprávu, ale hned mě vyvedl z omylu.
„Proč jsi nás napadl? O co ti jde?“ zeptal jsem se ostře, když jsem zabijákovi zaklíněnému mezi stromy přiložil ke krku meč.
„Jen klid, jsem jenom posel,“ odpověděl sípavým hlasem.
„A ty kunaie, to mělo být jako co? Srdečný pozdrav?“ přitlačil jsem svou zbraň ještě blíže k jeho krku. „Co po nás chceš?“
„Po nich nic,“ kývl hlavou směrem ke zbytku týmu. „Ale můj mistr se s tebou chce sejít, Shishi.“ Odkud sakra ví, kdo jsem? problesklo mi hlavou.
„A tohle je podle tebe nejlepší způsob, jak mě poprosit o schůzku?“ přitlačil jsem katanu ještě více, až začal trochu krvácet.
„Dej si pozor, mladej!“ ozvalo se ve mně, „tohle není obyčejný poslíček, ale zkušený zabiják, drž si radši odstup,“ varoval mě Shishi.
„Vždyť já vím,“ odfrkl jsem si.
„Můj mistr si nepřeje, aby se o vaší schůzce kdokoliv dověděl. Je to prý i ve tvém zájmu,“ odpověděl muž v masce.
„Vyřiď svému mistrovi, že se s ním nechci setkat.“
„V tom případě za tebou přijde sám. Hned potom, co zabiju tvoje přátele. “
„Nejsi zrovna v pozici, kdy bys mi mohl vyhrožovat,“ vysmál jsem se mu.
„Buď opatrnej!“ uklidňoval mě znovu můj nájemník.
„Že ne?“ uchechtl se maskovaný.
Najednou jsem uslyšel ránu a pocítil žár.
Výbuch by mě nebýt na poslední chvíli provedeného Kawarimi pohltil. Nyní jsme stáli o pár desítek metrů dál v lese naproti sobě. V jeho očích se objevil Sharingan.
„Je to takhle lepší?“
„Pořád málo,“ odsekl jsem. Hasíce si místy hořící kimono.
„Jak pro koho,“ poukázal na zděšený výkřik nedaleko od nás.
„Sien!“ poznal jsem ihned majitelku hlasu. Téměř ihned potom se ozvaly zvuky boje. Musím to tu rychle ukončit a zjistit, co se tam děje. Jako píseň se ozval jemný kovový zvuk, když jsem povytáhl svou katanu z pochvy.
„Je čas to skončit. Tvá mrtvola bude muset tvému mistrovi jako odpověď stačit,“ prohlásil jsem, jak nejsebevědoměji jsem dovedl. Ale věděl jsem, že tohle bude tuhý boj. Sharingan je nebezpečná hračka. Stačí chvilka nepozornosti, jeden špatný pohyb, nebo příliš dlouhý pohled do očí, a je po mně.
„A co kdybych ti řekl, že můj mistr ví, proč se tě před dvěma lety pokusili zabít?! Co kdybych ti řekl, že ví, kdo doopravdy jsi?!“ pronesl muž v černém, když jsem se připravoval k výpadu.
„Vím, kdo jsem,“ nenechal jsem se rozhodit.
„Víš jen to, co ti řekli. Proč myslíš, že se ten zabiják nikdy nenašel? Vážně si věříš, že o něm nikdo nic neví?! Tak naivní snad nejsi, chlapče! To oni ho na tebe poslali! Pořád ti lžou. Můj mistr ale zná pravdu, a řekne ti ji.“
„Jenom si s tebou hraje, mladej, nenech ho se sebou manipulovat,“ reagoval na jeho slova Shishi.
Ale už bylo pozdě. Muž v masce uhodil hřebíček na hlavičku.
Důvod útoku jsem se pokusil zjistit několikrát. Anbu z Oblačné zabijáka nikdy nenašli a zdálo se, že jsou za to celkem rádi. Navíc hned po atentátu byl dotyčný okamžitě vymazán ze všech záznamů vesnice, a prostě přestal existovat. Všechno co jsem se o něm dozvěděl, bylo, že se jednalo o nějakého Jounina, který neměl rodinu ani nikoho blízkého. Už tehdy mi došlo, že si ho asi někdo najal, ale nikdy jsem se ani nepřiblížil k tomu, kdo by to mohl být. I přesto jsem ale měl několik favoritů. Raikage byl jeden z nich.
Dobře jsem věděl, že v každé vesnici, ve které jsem byl, hledali všemožné způsoby, jak mě, tedy spíš Shishiho, zabít. Nikdy mi o tom samozřejmě nic neřekli, ale časem mi to došlo. Ať už to schovávali za lékařské prohlídky, nebo tréninky přežití, vždycky šlo jenom o jedno, najít Shishiho slabinu, jeho meze, způsob jak potlačit jeho sílu. Ale s postupem času docházely množnosti a všechno vyvrcholilo právě Tím! útokem.
Dodnes nemůžu zapomenout na pohledy mého doprovodu. Nebyl v nich strach, hrůza, zoufalství, panika, ani nenávist. Jenom stoický klid, sledující každý můj vzdech, každý můj výkřik bolesti, každé mé zvolání o pomoc. Jako vědci testující jed na kryse, čekající na její smrtelnou agonii aby zkontrolovali jestli jed funguje. Podivné mi také přišlo, že od tohoto incidentu se žádné další pokusy o zničení lva neopakovali. Tedy alespoň ne na mně. Jako kdyby to někdo stopnul.
Na místě kde mě tenkrát zabiják probodl, jsem ucítil zvláštní pocit, jako kdyby mi i moje tělo chtělo dát najevo, že si na incident pamatuje. Po návalu všech možných emocí převládl hořký vztek, bylo mi jedno že, je to nepřítel, chtěl jsem jenom vědět, co ví.
„Co ode mě chce tvůj mistr na oplátku?“
„Nic! Jenom abys ho vyslechl.“
„Opravdu? Tak málo za takovou informaci?“ nevěřil jsem mu.
„Můj mistr má dostatek peněz i moci, ani jednoho více nepotřebuje. Možná to tak nevypadá, ale ve skutečnosti jsme ti přišli pomoct,“ snažil se mluvit přátelským hlasem, ale moc mu to nešlo.
„Možná tak do polstrovaný bedny,“ zasmálo se zvíře uvnitř mě. „Neposlouchej ho. Chce tě jenom odlákat od ostatních. Uvědom si, že zodpovídáš za víc než jen za svůj život. Nezapomeň, čím ti vyhrožoval,“ dodal vážně.
Tak strašně jsem v chvíli chtěl nesouhlasit. Vířilo se ve mně všechno možné, nedůvěra k nepříteli, vztek na to, jak se ke mně chovali v ostatních vesnicích, naděje zjistit víc o své minulosti. Namohl jsem se rozhodnout, ale potom se mi vybavila slova která mi jednou řekl Shikaharu.
„Když na něco tvůj rozum nestačí, použij ten jiných,“ říkával mi vždycky, když jsem si s něčím nevěděl rady.
Co by udělal můj otec? To je jednoduché, rozhodně by tu nenechal svůj tým samotný s nebezpečným zabijákem, který se mě stejně nejspíš snaží jenom celou dobu rozhodit, aby nás mohl rozdělit a potom pozabíjet.
„Asi máš pravdu,“ povzdechl jsem si nakonec.
„Nebo jste taky přišli povraždit můj tým,“ řekl jsem nakonec muži v masce.
„To záleží na tobě,“ zasyčel.
V dálce se ozval bolestivý Hiruzenův výkřik.
„Co se tam sakra děje?!“ Už jsem toho měl dost. Tasil jsem instinktivně meč a zaútočil, na což Uchiha reagoval stejně. Naše čepele zařinčeli při svém prvním střetu.
„Neboj! Jenom si s nimi trochu hraju, abych měl jistotu, že nás neobjeví,“ smál se na mě pobaveně.
„Tak přestaň,“ zasyčel jsem na něj. Snažil jsem se ho přetlačit, ale byl silný, bylo vidět, že kdyby chtěl tak mě snadno odrazí.
„Jenom klid, jejich životy pro mě nemají žádnou cenu.“
„To mě zrovna neuklidňuje.“
„Ale mělo by, tenhle meč nezabíjí bez důvodu, dokud se budeš chovat rozumě, jsou tví přátelé v bezpečí,“ zasmál se. „Když už jsme u toho, jakou odpověď mám doručit,“ v jeho hlasu se zračilo očekávání, a v jeho očích šílenství.
Najednou byli moje myšlenky čisté, je to hrozba, ne přítel. „Nevěřím ti. Nenechám tu svůj tým samotný s vrahem.“
Po pronesení těchto slov jsem pocítil krátce zklamání, ale hned jsem si ho zakázal.
Protivník naštvaně zavrčel. Zatlačil proti mně takovou silou, že jsem od něj musel odskočit. „Tupej spratku! Potom tě jich zbavím,“ zavrčel „A začnu s tou holkou, co byla tak blbá, že Uchihovi řekla, že je Senju, třeba potom pochopíš, že můj mistr nebere ne jako odpověď,“ dodal a zmizel.
Zatraceně. Pomyslel jsem si a vydal se, jak nejrychleji jsem mohl směrem k bojišti, jen tak tak jsem to stihl, ale muž, na kterého jsem narazil na bojišti, byl jenom klon. Bylo mi jasné, že nás odněkud, pořád sleduje, ale nevěděl jsem odkud. Proto jsem se hned na začátku jeskyně vyměnil s jedním z mých klonu, a čekal, až si Uchiha přijde pro odvetu. Ale hodiny ubíhaly a pořád nikdo nešel.

Pokoušel jsem si zkrátit čas meditací, tak jak to dělá vždycky Shikaharu, ale nikdy jsem v tom nebyl moc dobrý. A tady byl sice klid, ale neustále mě rušil ten nechutný smrad síry. Nedokázal jsem uklidnit mysl, a pořád se mi před očima zobrazovaly scény z posledních dnů a měsíců. To byl čas, kdy jsem měl konečně pocit, že někam patřím. Čas kdy jsem se konečně necítil tak sám, čas kdy jsem měl pocit, že mě ostatní konečně vidí jako mě, a ne jako monstrum. Konečně jsem našel lidi, kterým jsem věřil, rodinu, kterou jsem měl rád a mistra, který mě nechtěl zabít. Opravdu to všechno byla jenom lež? Je to jenom další experiment? Další pokus jak zjistit jak mě… tedy nás zabít? Ne! to by mi otec nikdy neudělal! To není možné. Věřím mu, a on věří mě. Jinak by to co se stalo v posledním půlroce, nedávalo smysl.
„Proč jsme tady? Říkal jsi mi, že mě naučíš novou techniku,“ zeptal jsem se tehdy nechápavě otce, když mě přivedl do jedné z místností archivu Hokage.
„Vždyť také ano,“ položil přede mě neuvěřitelně tlustou knihu.
„Co to je za bichli?“ nedocházelo mi.
„Je to technika, respektive její popis. Od úplných začátků, přes proces vytváření až po to, jak jsem jí zdokonaloval,“ odpověděl mi vážně.
„Takže to je tvoje technika?“
Přikývl.
„Tak proč mě jí prostě nenaučíš, jako normálně, půjdeme do lesa a budeme jí trénovat, dokud se mi to nepovede.“ Pokrčil jsem rameny.
„To nejde,“ zamítl to s i na něj dosti zamračeným výrazem.
„Protože, to tak není správně?“ pronesl jsem otráveně.
„Ne! Protože to prostě není možné!“ uzemnil mě důrazně.
„Vždycky je přece nějaký osvědčený tréninkový postup, nebo finta, cvičení co trénink zjednodušuje,“ pořád jsem mu nevěřil.
„V tomhle případě ne,“ probodl mě smrtelně vážný pohled. „Jsem jediný člověk na světě, který dokázal tuto techniku plně ovládnout. Ti, kteří se o to pokusili přede mnou, i po mě, buďto selhali, nebo při pokusech o její zvládnutí zemřeli.“ Veškerá moje znuděnost byla ta tam a vyměnil ji respekt. Technika, kterou zvládnul jenom můj otec? Konečně něco zajímavého. Zaradoval jsem se. Prohlédl jsem si knihu z blízka.
„Hiraishin no jutsu,“ přečetl jsem nápis ze štítku na obalu.
„Znáš tu techniku?“ zeptal se mě otec.
„Vím, že je to technika přemístění. Její uživatel vytváří pečetě, ke kterým se potom může libovolně přivolávat.“ Pokrčil jsem rameny, jako kdyby to nebylo nic složitého.
„Máš pravdu… částečně!“ jeho obličej byl jako z kamene, „Pečeť je něco, jako podpis tvé čakry, a k tomu abys mohl ovládnout Hiraishin, musíš najít ten správný podpis. Jinak řečeno musíš v podstatě tuhle techniku znova vytvořit,“ vysvětloval mi. Znovu vytvořit?
„Ale jak to mám udělat?“ vypadlo ze mě nechápavě.
„Odpověď najdeš, někde v té knize… Alespoň doufám,“ ukázal na několika tisícistránkovou bichli.
„Jak jsi to dokázal ty?“
„Roky studia čakry, různých druhů pečetí a jejich efektů, ale nakonec to byl můj otec, který mi pomohl s jejím ovládnutím.“
„Myslel jsem, že jste spolu s dědou nevycházeli.“
„Taky že ne. Ale to neznamená, že ze mě nechtěl mít silného vojáka,“
Začal jsem listovat v knize před sebou, ale už na první pohled mi bylo jasné, že jenom na to, abych porozuměl všem výrazům, budu muset měsíc studovat.
„Do téhle místnosti budeš mít neomezený přístup, jaký postup při vytváření pečetě zvolíš je na tobě, ale ještě než začneš, musíš něco pochopit. To co tu vidíš, je moje celoživotní dílo, můj odkaz Konoze, moje ohnivá vůle. Spoustu z toho co tu najdeš, je neuvěřitelně nebezpečné, a ve špatných rukou by to mohlo způsobit nevýslovné škody, takže mám dvě pravidla. Za prvé: Žádný svitek, ani kniha co tu najdeš, nesmí opustit tuto místnost! Za druhé: žádnou z technik, které se zde vyskytují nepoužiješ, dokud ti to nedovolím!“ vysvětloval mi. „Já i Kagami se ti budeme snažit pomoci, jak jen to bude možné, ale i tak většinu práce budeš muset odvést ty.“

Trénink začal. První týden jsem v podstatě nespal. A měsíc jsem téměř vůbec nevylézal z archivu. Po třech jsem si myslel, že jsem na to už přišel, a sestavil jsem první prototyp pečetě, ale otec mi ho zakázal vyzkoušet.
Nechápal jsem proč, tak mi ukázal, jak dopadli ostatní, kterým se povedlo aktivovat nedokonalou značku. Ti, kteří měli štěstí, skončili jenom s rozsekaným čakrovým oběhem, ale některým technika také prohodila orgány, nebo dokonce přenesla jenom část jejich těla a zbytek se někde ztratil. Pár lidí zmizelo úplně a už se nikdy neobjevili. V tu chvíli mi došlo, že u téhle techniky neexistuje druhý pokus.
Pustil jsem se tedy znovu do studia pečetí. Věnoval jsem mu veškerý svůj volný čas. Nejenom kvůli sobě, chtěl jsem otci dokázat, že to zvládnu rychle, že neuhnu před jeho výzvou. Že beru jeho odkaz vážně. Že už jsem plnohodnotný ninja, který si zaslouží jeho důvěru. Čím více jsem studoval různé pečetě, tím více jsem do jejich poznání zabředal. Bylo to jako kdybych objevil nový svět plný neomezených možností. A stejná vášeň byla cítit také z různých otcových výpisků a zápisů. Objevil snad stovky různých pečetí. Zdálo se, že jejich potenciál byl nekonečný. Od přivolávání předmětů přes cestování prostorem až po boření bariér mezi světy a dimenzemi. Všechno svědčilo o tom, že byl na pokraji velkého průlomu, ale potom najednou konec.
Poslední svitek jeho výzkumu pečetí zůstal nedokončený. Cítil jsem se hrozně okradený. Bylo to jako číst tisíce stránek dlouhý román, postupně si projít se svými hrdiny nudný úvod, slibnou zápletku, strhující vyvrcholení, ale na konci zjistit, že rozuzlení a závěr už autor nenapsal.
Já jsem ale chtěl vědět víc, a tak jsem vyrazil za otcem. Ten mi ale jenom řekl, že to byla slepá ulička, a ať na celou věc tu věc raději zapomenu. Snažil jsem se ho přesvědčit, aby obnovil svůj výzkum. Tehdy se mi podíval do očí, a jenom řekl: „Klose, pokusím se ti teď něco vysvětlit, a doufám, že to pochopíš. Od té doby, co je člověk na světě, jsou na něm i tajemství, která jsou zamčena za dveřmi neznámého. Spousty lidí, včetně mě, zasvětilo část svého života jejich otevírání. Občas ale narazíme na dveře, o kterých víme, že se za nimi skrývá něco velmi nebezpečného, někdy dokonce tak, že se rozhodneme je neotevírat, a co víc, ani nevyrábět klíče k jejich otevření, protože jakmile je vyrobíš, je jenom otázkou času, kdy je někdo použije, a následků potom obviní tebe. Ty jsi právě na takové dveře narazil.“
Když se potom otec ujistil, že mu rozumím, donutil mě slíbit, že sám nebudu ve výzkumu „temných“ pečetí pokračovat, a já se vrátil zpět k „ceně útěchy“ Hiraishinu. S novými vědomostmi z otcových výpisků nebyl problém vytvořit mnohem propracovanější značku. Otec mi ale opět zakázal značku použít, že jí nejdříve musí pořádně prozkoumat. Já jsem ale cítil, že není co testovat, že tohle je prostě ono.
Na misi jsem si s sebou vzal jeden označený kunai. Neměl jsem v úmyslu ho použít, ale když jsem viděl jak Sienino bezvládné tělo padá z toho stromu… nepřemýšlel jsem, moje tělo jednalo samo.
Značka na kunaii se opravdu rozsvítila, a já ucítil obrovskou bolest po celém těle. Měl jsem pocit, že moje tělo hoří zevnitř, jako kdyby někdo zapálil mé kosti. Chvilku jsem myslel, že to nezvládnu a chtěl jsem techniku zrušit, ale potom se mi před očima objevila její tvář, a bolest a pochybnosti najednou nebyly tak důležité. Dokončil jsem přenos, a chytil jsem jí. Pohled do její klidné tváře mě uklidnil, a díky tomu jsem bolest překonal. Podruhé jsem již měl pečeť položenou na kimonu, které jsem jí půjčil, aby se nepodchladila. Tentokrát přenos už tolik nebolel, a nepřítelův meč jsem zastavil dříve, než jí dokázal ublížit.
Toho samého nepřítele, na kterého jsem tu teď čekal. Jehož kroky se konečně ozývali v dálce, otevřel jsem oči, postavil se a tasil meč. Je jedno co mi řekne, věřím svému otci, věřím své rodině, věřím svému týmu, a proto Nesmím selhat, nesmím prohrát, jenom tak dokážu, že si jejich důvěru zasloužím.
„Tohle nejsou kroky válečníka,“ přerušil mé soustředění Shishi.
„A čí by byli? Touhle cestou očividně nikdo nechodí,“ odporoval jsem mu.
„poslouchej pořádně!“
Ozvěna kroků napovídala, že se jedná o pomalý šouravý těžkopádný krok.
„Věř mi! Tenhle člověk nejde do boje.“
„Tak kdo to je?“
„To nevím! Buď na pozoru! Může to být léčka!“ sekýroval mě.
„Vždyť já vím.“
Ve tmě se objevila přibližující se pomenší silueta. Rozsvítil jsem pár Hotaru světlušek, abych viděl víc, a opravdu, naproti mně kráčel starý muž s prošedivělými černými vlasy v obyčejném starém bavlněném kimonu.
„Už je to dlouho, Shishi,“ pozdravil mě.
V životě jsem toho muže neviděl.
„My se známe?“
„V tomhle životě ještě ne.“
„Víš, o čem mluví?“ zeptal jsem se Shishiho.
„Netuším, vždyť víš, že si nepamatuju nic z doby před tím, než mě do tebe vložili,“ odpověděl démon.
„Tvého zmateného výrazu soudím, že jsi mě nepoznal,“ mluvil klidně.
„Kdo jsi?“
„Tvůj přítel, nebo ti snad můj posel nevyřídil vzkaz?“
V tu chvíli mi to došlo.
„Myslíš svého zabijáka.“
Moje poznámka ho rozesmála.
„Máš pravdu, můj společník je trochu prudší povahy, ale každý máme nějaké metody práce,“
„Chtěl povraždit můj tým.“
„Ale neudělal to.“
„Takže bych mu měl ještě poslat puget růží, ne?“
„On je spíš na sladký.“
„Tak to si příště namažu svůj meč medem, uvidíme jak mu bude chutnat, až se smísí s jeho krví.“
„Je roztomilé, že si myslíš, že bys ho dokázal porazit.“
„To není domněnka.“
„Ale ani to není pravda. On je divoký lovec, a ty jsi jenom lvíče v kleci, byť cvičené. Je to utrpení vidět tě v takovém stavu.“
„Já si na svůj způsob života nestěžuju.“
„Ani nemůžeš je to jediný, který znáš. Lev, kterého jsem znával, byl majestátní a svobodný tvor. Jenže tě chytili, zavřeli do klece, a donutili tě na tu dobu, kdy jsi byl svobodný zapomenout. Po čase jsi zjistil, že tvá klec ti poskytuje pohodlí a bezpečí, a věřím, že z ní je krásný výhled na svět. Problém klece ale je, že z ní je vidět jenom to co chtějí tvoji pánové. Nikdy z ní neuvidíš, jak žijí svobodná zvířata, Nikdy z ní neuvidíš, jak vybíjejí celé smečky tvého druhu, aby se dostali k takovým roztomilým lvíčátkům jako jsi ty. Nikdy ti neřeknou, že kůže tvé matky slouží jako rohožka v jejich kanceláři. Nakonec se staneš jejich poskokem, a budeš lovit jiná svobodná zvířata na jejich příkaz, a přitom si ani neuvědomíš, že jsi někým jiným, než jsi měl být.“
„Nejsem ničí poskok.“
„Že ne? Řekni mi jednu důležitou věc ve svém životě, kterou jsi udělal, aniž by ti to někdo přikázal, a já se ti omluvím.“
Mlčel jsem
„Jsem Shinobi, Plním rozkazy. Člověk jako já si nemůže dovolit dělat si, co chce,“ zavrčel jsem na něj nakonec.
„A jaký je v tom rozdíl? Prozradím ti jednu věc, chlapče. Poskokovi nikdy nikdo neřekne, že je poskok. Předpokládám, že ti naplnili hlavu spousty slovy o odpovědnosti, povinnosti, a o cti. Možná ti dokonce řekli něco jako, že s velkou silou přichází velká odpovědnost.“ Řekl nakonec afektovaně.
„ A co je na tom špatného, já věřím v čest! Věřím ve svou odpovědnost světu! A Věřím, že s velkou mocí přichází velká odpovědnost!!!“ křičel jsem na něj.
„Špatné na tom je, že o ní kážou ti, kteří o ní vědí nejméně. Jen se zeptej lidí, jakou má tvůj otec pověst mimo Listovou. Zeptej se jich na bitvu v údolí nemrtvých. Napovím ti, než sem dorazil Senju Tobirama, říkalo se mu údolí narcisů. Mého společníka si nazval zabijákem, zeptej se svého otce, nebo strýce kolik jejich vinou zemřelo lidí, kolika rodinám vzali otce, manžely, bratry a syny. Myslím, že to sami nevědí. Mluvíš o cti? Tak se zeptej Tsuchikageho, jak vznikla jeho vesnice. Ti muži by se měli schovávat v nejhlubších dírách tohoto světa, a ne se vyhřívat na slunci.“
Jeho zapálený proslov mě rozesmál. „Vážně si myslíš, že ti na tohle skočím? Moc dobře vím, že nikdo z pěti Kage není svatý. Ale taky vím, že byla válka. Lidé dělali strašné věci, ale to, co udělali, udělali pro svůj lid, který chránili. Všechno je to už minulost.“
„Vážně? Mluvíš o lásce? O minulosti? Tak se zajdi podívat do nejhlubšího poschodí Konožské věznice! Uvidíme, jak potom budeš nad věcí.“
„Co tam najdu?“
„Klíč od dveří ke tvé kleci.“
„A to má být jako co?“
„Pravda! Klíčem ke svobodě je nakonec vždycky pravda.“
„Jaká pravda?“
„Zajdi tam a uvidíš.“
„Proč bych ti měl věřit.“
„Jestli tam nenajdeš to co hledáš, tak mě můžeš nazývat lhářem.“
„Proč mi tohle říkáš?“
„Protože chci, abys se stal tím lvem kterého tenhle svět potřebuje. A ne tím, kterého chtějí jeho vůdci.“
Zůstal jsem stát jako opařený.
„To by pro dnešek stačilo,“ pronesl nakonec muž, a otočil se k odchodu. „Jo a prosím, až půjdeš pryč, odstraň ty výbušné lístky, co jsi tu nastražil. Ať to tu na někoho nespadne. Tvá pečeť stejně ještě není tak stabilní, aby tě bezpečně přenesla ven z jeskyně. Potom zmizel, a já zůstal v jeskyni sám. Zhasl jsem světlušku, a chvíli zíral do temnoty jeskyně. Potom jsem se otočil a vyrazil směrem k Listové. Zjistit pravdu.