Jáma (14/14)

Otevřel oči a nechal je na okamžik upřené na bílý strop, kde mu jen opavučinované lampy a stíny okenních rámů prozradily, že je doopravdy vzhůru. Jenže světlo večerního slunce bylo tak zlaté a teplé, že tomu přesto hodnou chvíli odmítal uvěřit. Pomalu obrátil zrak stranou, nejprve na okno, pak na pípající přístroje, a nakonec k ní.
Ležela po jeho boku, klidná a nehybná, a tichu slyšel její hluboký, pravidelný dech. V ten moment si uvědomil, že drží její dlaň, a malinko ji sevřel. Zachvěla se ze spánku a vyšel z ní unavený povzdech někoho, komu se prostě jen nechce vstávat. S úsměvem ji sledoval, zatímco se jeho vzpomínky na předchozích pár dní stávaly jen vybledlými, střípkovitými pozůstatky nepříjemné noční můry. Nelitoval jich. Ulpělo mu to hlavní.
Sai pozoroval Ino, dokud do místnosti nepřišla zdravotní sestra, která vyjekla překvapením a zase rychle odběhla. Pak k nim vpadl plačící Lee a Sai se neměl sílu bránit, takže se jím nechal málem umačkat. Díky tomu prošvihl moment Inina probuzení. Když měl konečně čas se jí věnovat, stálo už kolem postele asi deset mediků a všichni se opakovaně ptali, jak jim je. Nedokázal na to odpovědět. Momentálně byl rád, že se mu daří pohnout prsty a otáčet hlavou. Ino seděla na své straně lůžka a nechávala si sundávat přísavky elektrod, zatímco zodpovídala jeden dotaz za druhým. Byla rozcuchaná a ve zmačkaných šatech, ale ještě nikdy ji neviděl takhle krásnou. Opětovně stiskl její ruku.
Vrátila mu to.

Kakashi Hatake seděl téměř na vrcholu příkrého svahu, kousek od obrubníku štěrkové cestičky, vedoucí do centra nově vystavěné Listové. V tuto denní dobu tudy procházeli náhodní lidé na odpoledních procházkách a shinobi mimo službu si sem chodívali zaběhat. Ve vzduchu voněla posečená tráva. A před Kakashim se otevíral krásný výhled na menší areál budov, alias Rezidenční zařízení Konoha: Blok 2 (ZÁKAZ VSTUPU).
Po pravé straně - tam, co byl hlavní vchod - rozeznával vycházející skupinu postav, oděných v černá haori a ninjovské vesty; mezi nimi zelenovlasého mladíka s cestovním vakem, hozeným přes rameno. Zastavili se před otevřenou branou a chvíli o čemsi mluvili, než jeden z mužů poplácal Kiru po rameni a ANBU odpověděl přikývnutím. Na rozloučenou se uklonil a zamířil pak klidným krokem do hlubin vesnice, pro kterou byl stále ochoten položit život, a kterou považoval za domov, přestože mu trvalo rok a půl, aby se v ní naučil žít.
„Jsou dva shinobi ze stejné země. Nosí stejnou uniformu, poslouchají stejného generála, mají stejnou zbraň a jsou stejně odhodlaní ji použít kvůli stejné věci. A stejně je jeden víc vrah, než ten druhý. To mi na válkách vadí. Jsou matoucí," řekl Morino Ibiki a přistoupil blíž. Jak dlouho postával nahoře na chodníku, Kakashi nevěděl.
„Na chvilku jsem si myslel, že to rozpuštěním ROOTu skončí," přiznal současný Hokage poněkud trpce. „Když už nebude žádná zlá organizace, nebudou žádní zlí ani zmatení ANBU. Ale to je hloupost."
Morino neznatelně přikývl. „Někoho zvládnou nalomit jeho vlastní neúspěchy, aby se stal třikrát horším parchantem, než někdo s mizerným dětstvím. Tabulky se statistikou jenom udávají, kolik lidí do nich nakonec nezapadá."
Kakashi pomalu vstal a když se postavil k Morinovi čelem, jeho tváři vévodil přísný výraz: „Proč jsi je poslal do Kaiganu?"
Ta náhlá otázka Morina lehce vyvedla z míry. Bylo to znát z jeho nervózního přešlápnutí a nemrkajících očí. Rychle se však ovládl a odpověděl docela klidným tónem: „Neposlal jsem je nikam."
„Dal's jim potřebná vodítka," odpověděl Kakashi nesmlouvavě. „Řekl jsem ti, že po tom chtějí pátrat a čekal jsi, že na to přijdou."
„Ušetřili nám práci s vyšetřováním. Proč to nebrat jako jejich misi?" Z Morinova hlasu bylo znát skryté pobavení a to Kakashiho ještě víc pobouřilo.
„Předat jim ty kresby bez mého souhlasu je samo o sobě přečin," zdůraznil současný Hokage. „Ale nechám to být. Jediné, co chci, je znát pravý důvod. Proč jsi to udělal?"
Morinův zjizvený obličej opustila veškerá radost a jeho i hlas byl docela bez emocí, když řekl: „Abych je otestoval."
Kakashi naprázdno pootevřel ústa a zase je zavřel. Pak mu dal kývnutím najevo, ať pokračuje.
„Jsme v období míru, který – bude-li přáno – neustane, dokud si všichni neolížou rány a Konoha nevstane z popela. Ne, mír přetrvá mnohem déle. A všichni naši váleční hrdinové se mezi tím mohou slunit ve slávě a kochat se krásou renovovaného světa, po dlouhé době oproštěného od smrti a utrpení. Myslíte si, Hokage-sama, že je přínosné, aby si odpočinuli. Aby zapomněli na minulost a usnuli klidným spánkem. Ale já je nenechám spát. Bouře přichází, když to nejmíň čekáme, a proto je chci budit uprostřed noci. Překvapovat je jakoukoliv formou tragédie, co se mi dostane do rukou. Ano, já vím!"
Morino pozvedl ruku, když se jej Kakashi pokusil přerušit, a mluvil dál:
„Nepotřebujeme, aby byli paranoidní, nechceme je ovšem ani nesoudržné. Zvolili si krutou práci a Sai je ten, kdo jim ukázal její nejtemnější část, její jámu. Ale zároveň jim dal i naději."
„Naději na co?" Zeptal se Hokage tiše.
„Naději v to, čemu občas říkáme lidskost. To, že se kdokoliv dokáže oprostit od nastoleného řádu a vzepřít se tomu, co považuje za špatné. Donutí je se pozorně podívat na každého nového nepřítele a zase jednou v něm nevidět jenom absolutní dobro a zlo. To jim neustále připomínat, stále je tím testovat. Nenechat je bezhlavě bojovat za zkostnatělý systém, naopak je nutit, aby pochybovali. Jestliže Saie i přese všechno přijmou zpátky mezi sebe, pak jsou na dobré cestě."
Nastalo mrtvé ticho. Nakonec Kakashi přikývl a Ibiki zalovil v náprsní kapse. Vytáhl odtud složenou listinu a podal mu ji. Kakashi papír opatrně převzal a začal rozkládat:
„Co je to?"
„Párové znaky pro jutsu, kterým jsme překódovali Saiovu pečeť. První pro bolest, druhé pro euforii. Myslím, že v téhle fázi by o nich měla rozhodnout nejvyšší instance."
Kakashi zamračeně pohlédl z papíru na Morina a zpátky. „Ví o nich ještě někdo?"
Morino zavrtěl hlavou. Kakashi papír zase složil a schoval do kapsy kalhot. Cestou domů si poté vybavoval, kde má v kuchyni schované sirky, a který hrnec nebude postrádat, až v něm listinu neslavnostně spálí.

Ino a Sai zůstali společně v nemocnici několik následujících dní; zprvu kvůli Saiově rehabilitaci a pak dokud je odtamtud vyloženě nevyhnali. Nebyli prý moc hovorní a jakmile se za nimi zavřela nemocniční brána, každý si šel svou cestou. Ino později svému týmu přiznala, že to bylo z potřeby nemyslet. Prostě jen přijímat vjemy z okolí, zcela bez uvažování; jinými slovy: vypnout.
Sakura je navštěvovala uvážlivě často, přesto se rozhodla vyjít s pravdou ven až u Ino doma, v soukromí jejího pokoje. Budoucí vůdkyně klanu Yamanaka ji vyslechla zcela bez přerušování; tak tiše a uvážlivě, až to Sakuru začalo znervózňovat. I ve chvíli, kdy dokončila svou řeč o Domu Kočky, její kamarádka zachovala mlčení. Jen se zamyšleně koukala stranou, na lem zmuchlaného prostěradla, který mačkala v prstech. Po chvíli začala Sakura pochybovat o tom, že ji Ino vůbec poslouchá.
„Ino? Ino?"
„Proč to říkáš mně?" zeptala se blonďatá kunoichi polohlasně. „Proč nejdeš za Saiem?"
Sakura pokrčila rameny. „Nevím. Možná proto, že jsem s ním nestrávila posledních pár dnů v jednom pokoji a nebyla v jeho hlavě. Netuším, jestli chce teď něco takového slyšet."
„Nikomu dalšímu jste o tom neřekly?"
„Zatím. Ale Hanabi se určitě nemůže dočkat. Už ho i pojmenovala 'druhý Uchiha'."
Ino nakrčila čelo. „To nedává smysl, jeho otec je -..."
„To je Hanabi," pronesla Sakura s úsměvem a pak zvážněla.
„Nic to neznamená," řekla Ino nakonec, oči stále upřené dolů k prostěradlu. „I kdyby skutečně šlo o Saiova otce, nedělá to z Mikoto jeho matku. Jenom maloval její portrét. To nic nedokazuje."
„Ale taky to nic nepopírá," namítla Sakura. „I tak, měly bysme mu o tom říct."
„Proč? Aby si snad připadal důležitější?" Ino s povzdechem zavrtěla hlavou. „Sai už je důležitý. Pro mě, pro vesnici... K tomu nepotřebuje spekulace o vlastním původu."
„Ale je to jeho otec!" naléhala Sakura. „Věděl by, že má kořeny, že není jenom číslo ve statistice ANBU. Kdybys -... Kdybys viděla, jak se Naruto loučil s Minatem..."
Ta věta konečně donutila Ino zvednout oči. Pohlédla na posmutnělou Sakuru a pak unaveně zavrtěla hlavou:
„Já vím. Jenže... Posledních pár let jen srovnává sebe a Sasukeho. Představuju si, jak mu někdo jenom naznačí, že by Mikoto mohla být jeho matka, a nikdy toho nenechá. Nechci mu brát jeho minulost, ale taky nechci, aby v ní zůstal. Už vůbec ne, aby pátral po něčem, co není."
„To je fakt." Sakura chápavě přikývla a chvíli bylo ticho.
„Řekni mu o malíři," dodala Ino nakonec. „Jen mi slib, že z toho vynecháš Uchihy. Že z toho Hanabi vynechá Uchihy..."
Sakura se zasmála. A pak přísahala.

Říká se, že pod zemí dnešní Konohy existují tajná místa. Většinou jde o zasypané jámy plné trosek bývalé vesnice, ale jsou mezi tím i pozůstatky domovních sklepů a skladišť. Kdo má prý štěstí a trpělivost a kope trochu hluboko, může objevit zajímavé artefakty předešlé éry: rezavé špičky kunaiů, kování nábytku, střepy porcelánového nádobí a kusy zlámaných katan. Ale od rekonstrukce Listové uběhlo teprve pár let a lidé mají stále starosti s budoucností, než aby se vraceli zpátky. Jen ti nejzarytější popadnou kompas a lopatu a jdou se pídit po pozůstatcích svých domovů, v naivní touze objevit ztracený snubní prsten nebo rodinou fotografii.
Na okraji Konohy zrekonstruovali malý park – travnatý předěl s nově vysázenými stromky a čerstvě vzrostlou trávou, oddělující dvě sousedící ulice. Přibližně tak, jako kdysi. Nic důležitého tu nestojí a podle místních ani nikdy nestálo, a přesto si sem našel cestu mladý muž v černém. Přes rameno nesl cestovní vak, u pasu měl zavěšený zahradnický rýček – spíš na sázení jahod, než ke složité archeologické činnosti.
Ocitl se sotva pár metrů za hranicí parku, když před sebou spatřil dalšího návštěvníka. Oba mladí muži zůstali stát naproti sobě a navzájem se prohlíželi, trochu zkoumavě a trochu překvapeně. Druhý z dvojice měl na sobě kalhoty a halenu světlých barev, dlouhé zelené vlasy sepnuté do ohonu.
O minutu později došli Sai a Kira pomalu jeden ke druhému a zastavili se tak dva kroky od sebe.
Kira přeměřil velikost Saiovy zahradnické výbavy a pohodil hlavou. „Přišel jsi vykopat minulost?"
Sai se zádumčivě rozhlédl po okolí. „Nepoznávám to tu."
Dřív tu rostlo víc stromů, větších a starších, vlastně i tráva měla jiné složení. Hlavní vstup do Konožského velitelství ROOTu se nacházel někde tady – svažující se cesta pod zemskou úroveň a na jejím konci dveře, zasazené do svislé stěny svahu. Nepovolaný civilista by jej spíš zaměnil za náhodné podzemní skladiště, když už by si dal tu práci prodrat se křovím.
„Sehnal jsem mapu," oznámil Kira a dupl nohou o nepoddajnou zem. „Pein vygumoval dvě první úrovně velitelství, třetí se zhroutila do sebe. Zasypali zbytek."
„Proč jsi tady?" zeptal se Sai.
Kira bezelstně pokrčil rameny. „Přidělili mi pokoj na ubytovně. Ale -... ale..."
„Není to domov," doplnil Sai chybějící slova.
„Tohle nikdy nebyl domov." Kira zavrtěl hlavou, ale pak se mu v koutku úst objevil malý úsměv. „Jen to k němu mělo nejblíž."
„Co budeš dělat?"
„Napadlo mě odejít. Vzít si dovolenou – tak se tomu normálně říká, ne? Někam na jih, kde jsem ještě nebyl."
Sai jen přikývnul a rozhostilo se rozpačité ticho. Kira několikrát pomalu přešlápl na místě, podíval se z jedné strany na druhou a pak ladně proklouzl kolem Saie a beze slova zamířil k okraji parku. Sai se za ním chvíli potichu díval a až po několika vteřinách váhání zvolal jeho směrem:
„Jmenuju se Sai!"
Zelenovlasý ANBU prudce zastavil a ohlédl se přes rameno. „Jmenuju se... Jsem teď Kira."
Sai sevřel popruh svého vaku a pomalu jej odložil na zem. „Nepřišel jsem vykopat minulost. Jenom ji pohřbít."
„Hmm," zabručel Kira.
Sai sejmul z opasku zahradnický rýček a rozpačitě se rozhlédl kolem. „Můžeš se připojit."
Vyhlédli si volné místo v půlkruhu mladých stromků, skoro náhodně, a dali se do práce. Výsledná jáma nesahala nijak hluboko a tak to šlo rychle. Sai ještě jednou pozorně přeměřil její velikost, načež otevřel vak a vysypal do ní předměty uvnitř: Smotanou uniformu, zbraňové pouzdro, porcelánovou masku a hadrového zajíčka.
Jedině uniforma byla hodně ošumtělá; našel ji ve vetešnictví pana Masashiho, příliš ztrouchnivělou na to, aby ji někdo nosil. Ostatní věci záříly novotou. Ale Saiovi nezáleželo na jejich stavu a hodnotě. Znamenaly pro něj pouze symboly - odkazy na předměty ztracené neznámo kde, nebo zaniklé společně se starou Konohou. Reprezentaci všeho, co znamenal jako člen ROOTu, a co se právě rozhodl opustit. Zajíčka spíchla paní Yamanaková z modré látky, kterou jí donesl; maska byla nepovedený kousek s popraskanou polychromií; zbraňové pouzdro odnesl ze zbrojovny.
Naaranžovali předměty na úhlednou hromádku a začali shrabovat hlínu zpátky na místo, i drny trávy poskládali zhruba tam, kde byly dřív. Když byla jáma konečně zavřena, Sai zapíchl na její vrchol trojici vonných tyčinek a vytáhl zapalovač, který si vypůjčil od Shikamara.
Sotva ho otevřel, Kira z ničeho nic řekl: „Prý by měla brzo zmizet."
„Co?" nechápal Sai a na chvíli ustal v činnosti.
„Ta pečeť. V Rezidenčním zařízení mi řekli, že by měla zmizet. Jen nevěděli kdy," upřesnil Kira s prsty u vlastních rtů. Obrátil pohled stranou a Saie překvapilo, kolik lítosti v něm najednou vidí. „Nechtěl jsem odtamtud odejít. Myslí si, že se jen bojím, ale to není pravda. Ne úplně. Líbilo se mi tam. V ROOTu se mě nikdo nikdy na nic neptal. Na nic osobního. Nikdy jsem nečekal, že to někdo udělá a tak teď, když někdo projevil zájem -... Proč? Proč někoho zajímá, jak se cítím? Ti shinobi v Rezidenčním zařízení, co -... co -... Já ani nevím, co s námi dělali. Jenom chtěli mluvit. Zajímalo je, jak se mám, co mám rád, koho mám rád. Zajímal jsem je já! Kdybych neměl tu pečeť, všechno bych jim řekl."
Sai se narovnal a s naprosto vážnou tváří odpověděl: „Potřebuješ kamarády."
Kira netušil, proč to v něm vyvolalo smích, ale nebránil mu. „Ano. Asi ano. Onii-san... Saii? Co to vůbec děláme?"
Sai přešel radost i následnou otázku svého bývalého bratra mlčením. Rozžehnul plamen zapalovače a přiložil jej ke konci první tyčinky:
„Jedna za rodinu, která si nezasloužila tak hrůzný konec. A všech jako ona, protože nemám tolik tyčinek. Druhá za naše velitele. Mrtvé, jako Danzou-sama, i živé. A poslední za naše bratry, protože to nebylo fér... ROOT nebyl místo pro nás."
Poslední tyčinka prskla a zadoutnala. Sai schoval zapalovač a dopřál si hluboký nádech.
„Jednou Inoue řekl, že všichni ninjové vypadají stejně. Mýlil se. Vím to, protože jsem je poznal. I ten nejposlednější genin má své já, svou osobnost a sny. Nechtěli jsme je vidět, protože nevědomost nás osvobozuje. Znalost někoho - a to hluboká, osobní znalost - vyžaduje osobní rozhodnutí a to si ANBU nemůže dovolit. Protože shinobi se může snadno mýlit... Ale stejně tak může být mylný i úsudek velitele. Obecně řečeno, může se mýlit naprosto každý."
Kira zamyšleně přimhouřil oči. „Jestliže se mýlí velitel, jak si vůbec můžeme být něčím jistí?"
„Nijak," odpověděl Sai věcně. „Nikdy nebudeme mít jistotu, jen pravděpodobnost. Poznal jsem Hatake Kakashiho a Uzumaki Naruta a věřím v to, co ztělesňují. Ale takto jsem věřil i v Danzou-sama. Nedělá mě to zlým, ale ani dobrým. Loajálním a pravděpodobně úspěšným ninjou, možná. I když, v případě Danzou-sama zůstaly fatální následky. Mise ROOTu jsem vykonával bez osobního názoru. Ale odpor k nim nevyšel z žádné logiky, ani instinktů. Schopnost odmítnout zlo a vůbec rozpoznat zlo od dobra, to přesahuje veškerou racionalitu. Jestliže je to možné, pak je to důkazem, že existuje něco nadpřirozeného v nás. Hodně hluboko. Nezkorumpovaný kus absolutní harmonie."
Kira nad tím chvíli tiše přemýšlel a nakonec se zamračil. „Tvoje rozpoznání zla tě málem zabilo."
„Proto mám kamarády," přikývl Sai. „Inoue se mýlil. Nevím, jestli proto, že nikdy nikoho osobně nepoznal a netušil, jak to udělat; nebo proto, že osobní znalosti - empatie - zkrátka nebyl schopen. Chci doufat, že se o to snažil. I když mě to ještě víc rozesmutní."
Sai poklekl a sepjal ruce k modlitbě. Kira jej trochu nejistě, nicméně s nepředstíranou ochotou, napodobil.
„Váš vrah zemřel. Jděte v pokoji."