Tajemné

Kakashi nadskočil, když se mu bez varování rozlétly dveře. Nesouhlasně si Yui změřil. Ze zapleteného copu jí trčely prameny, pod očima měla tmavé kruhy, tvář narudlou od běhu.
Způsobně za sebou zavřela, přešla k jeho stolu a hodila mu pod nos nějaké papíry. Začal je pročítat.
Yui se zaujetím pozorovala jeho tvář. Jak mohla zapomenout, že při čtení tak svraští obočí? Sem tam se kousl do rtu, několikrát si povzdechl.
„To je dost... detailní,“ hlesl nakonec. „Jak jsi na to přišla?“

"Hokage-sama, přivedla jsem ho. Čeká na chodbě."
"Dobře, pošli ho sem!"
"Dobře," řekla jenom Shizune a šla na chodbu. "Můžete jít dovnitř."
Muž nic neřekl, jen kývl a šel dovnitř.
"Hokage-sama, co se děje tak důležitého, že to nemohlo počkat až domedituju?"
"Nebuď hned protivný."
"Fajn, co se děje?"
"Jde o Měsíc. Podívej se sám!"
"Dobře," povzdychl muž a přistoupil k oknu. "Hmm, to je divné. Jak je možný, že jsem si toho nevšiml."
"Tak co s ním je?" ptala se netrpělivě Tsunade.
"Nemám ponětí."

Kde je nahoře? Kde je dole? Z levé se stala pravá. Z pravé levá. Tentokrát byla obloha zelená, posypaná zářivě fialovými hvězdami. Byla sama. Popelavě šedá tráva poklidně šuměla, šedé listy na stromech šelestily v neexistujícím vánku, který cuchal i její dlouhé černé vlasy. Poblíž bylo jezírko, jehož voda byla neonově žlutá, zářila do tmy. A tma, ta ji také fascinovala. Nebyla černá, nýbrž tmavě modrá. Groteskní svět plný barev, za který by se nestyděl ani bílý králík s kapesními hodinkami. Stála na jednom místě, paralyzována. Sledovala temný stín ženy, jak kolem ní krouží. Snažila se prolomit její myšlenkovou zeď, jedinou obranu, která skrývala spoustu důležitých informací. Jenže nebyla dokonalá. Už dávno nebyla strojem ANBU, zapomněla jak jím být.

Opatrne som pozrela na Sasukeho. Musím vymyslieť spôsob, ktorým mu oznámim, že sa potrebujem dostať späť do hlavného sídla. Nemôžem si dovoliť zbytočne čakať. Kiba môže kedykoľvek zaútočiť. Lenže sa nijako nepohnem, keď ma tu bude držať!

„Musím ísť za Mizukage,“ povedala som Sasukemu a potichu čakala, čo mi odpovie.

„Dobre,“ utrúsil napokon. To myslí vážne? Pochybujem, že by ma len tak pustil, pomyslela som si.

Všude okolo byla příšerná tma. Lepila se něj a pronikala mu až do morku kostí. Měl pocit, jako by ho celého obalila, zadusila svým studeným dotykem každičký pór. Viděl sám sebe, jak konečně vyjde na světlo, černý od hlavy až k patě, a při každém kroku z něj budou s pleskáním odpadávat veliké lepkavé kapky. Pokud ovšem vyjde.

Jednou za dvě stě let si Měsíc a Slunce vybírali vyvolené, kteří budou strážit chrám Tmy a Světla. Ten den, kdy se to všechno stalo, měla být svatba Prince a Princezny.
Princezna Měsíce, žena zvolená Měsícem, byla překrásná, mladá a chytrá dívka, která ráda četla knihy, znala všechny bohy na světě, a kterou brzy čekala svatba s Princem Slunce, mužem zvoleným Sluncem.
Mezitím co se Princ připravoval na svatbu, těšil se, jak si vezme Princeznu a získá tím velkou moc. Bylo mu jedno, že s tou mocí má strážit chrám. On dychtil jenom po moci a bohatství. Ovšem stále pochyboval, jestli je to správně. Že by v něm byl ještě kousek citu a lidskosti? Možná, ale když se do toho ponořil Bůh chaosu Koba, bylo už jasno.

Už tady tvrdnu alespoň deset hodin a furt jsem nic nezjistil! Proč jsem si já blb vybíral zrovna takovej blbej úkryt, to je fakt blbý. Ano, Kabuto, jen nadávej na všechno, že je to blbý, to je totiž fakt dospělý a originální. Možná by jsi tady nemusel být, kdyby tě třeba napadlo se přemístit, ale to ty ne, že jo? Asi mám problém, páč už přes hodinu mluvím sám se sebou. No nic, jdu se přemístit.
Jen co Kabuto vylezl ze svého úkrytu, uslyšel blížící se kroky.
Do háje! To se fakt může stát jen mně!

*Yami*

Otvorím oči a pošúcham si ich rukami. Chvíľu trvá, kým sa mi zostrí videnie, a tak iba bezradne hľadím do stropu. Ráno po ráne... hľadím na tento strop, odkedy sa pamätám. Monotónne sa posadím na posteli a nohy prehodím cez okraj. Budík vedľa postele ukazuje 5:59. Číslo sa v zápätí zmení a budík začne drnčať. Vypnem budík. Načo som si ho nastavovala, keď som aj tak vstala tesne pred tým, ako zazvonil? Pf.

Bylo to typické ráno. Naruto vstal, udělal ranní hygienu a dal si snídani. Po snídani šel společně se Sasukem a Sakurou trénovat s Kakashim. Po tréninku dostal hlad, taky jak jinak, že jo, a rozhodl se, že zkusí jít někam jinam než k Ichiraku. Rozhodl se, že zkusí něco jiného, a tak šel do jedné restaurace, kterou náhodně našel, když se procházel.

Naprosté ticho… Nikde ani hláska.
Naruto se pozvolna probouzel z bezvědomí. Prozatím nechával oči zavřené a snažil se zbylými smysly zhodnotit situaci. Chladná země… Beton. Jak se mu postupně bystřily všechny smysly, také nezadržitelně přišla ostrá bolest. Opatrně otevřel oči, načež se nadzvedl a rozhlédl se po okolí.

Bylo ráno a Naruto pospával s hlavou položenou na stole. Ozvalo se řinčení budíku a blonďák pomalu otevřel oči. Vzápětí si uvědomil svou situaci a rychle sebou trhl ve snaze posadit se. Jeho pravá část tváře byla značně zarudlá z otlačení a slabě se v ní rýsovaly obrysy desky stolu. Ještě s přivřenýma očima přešel k posteli a vypnul budík. S úlevou zjistil, že si jej natáhl o celou půldruhou hodinu dřív. Protřel si oči souběžně s krátkým zívnutím.

Shiori přivázaná k dřevěné desce v temné kamenné místnosti. Spíše než člověk vypadala jako jehelníček. Tisíce trubek vedli do a z jejího těla. Nad ní se skláněl šedovlasý klučina, který podal další látku do jejího těla. Byla JEHO experiment, Kabutův pokusný králík.

„Jichuuriki… Ono, je to ve mně,“ vydala ze sebe Shiori.
„V tobě? O čem to mluvíš, Shiori?“
„Ono je to ve mně, Deidaro,“ zopakovala ubrečeným hlasem stříbrovláska, jako by to mělo být přece úplně jasné. „To Kabuto ho do mě dal,“ dodala ještě.

Rudé slunce se odráželo o moře, ptáci zpívali své písně, vítr si pohrával s korunami stromů. Uprostřed toho všeho leželi na útesu dvě siluety, znaveny dlouhým tréninkem.

„Za chvíli… mě porazíš,“ vydal ze sebe blonďák. Jeho stav napovídal, že rozhodně neměl navrch.
„Říkala jsem to,“ broukla na oplátku jeho stříbrovlasá společnice. „Mám se na tebe podívat?“ nabídla ještě.

Slunce již započalo svou dráhu na nebeské obloze, sice zpočátku jen velmi pomalu a obezřetně jako by se bálo, co temného odhalí po dlouhé noci. Ovšem co první paprsky doputovaly ke skále Hokagů, začalo vysvítat rychleji, až svým nachovým zbarvením odhalilo totální zkázu po nočním požáru.

New York, USA; 2017
„Kámo, brácho... X, k***a! Prober se, notak!“ křičel mladý chlapec, klečící na zemi cloumaje tělem svého kamaráda. Mohla to být necelá minuta, jemu to však přišlo jako celá věčnost. Každá sekunda se táhla a prohlubovala v chlapci pocit, že možná navždy ztratil svého kamaráda.

New York, USA; 2017
„J- jak jsi to udělal? Co to dop***le je za kouzla?!“ vyhrkl ze sebe jeden z dvojice chlapců, koukajíc na bezvládná těla pěti mužů v černých oblecích, která teprve před pár sekundami jeho kamarád pouhým výkřikem doslova srazil do bezvědomí.

Druhý chlapec se jen marně snažil vnímat, co mu jeho kamarád říkal. Jako by k němu doléhalo každé desáté slovo, jeho nohy se začaly motat a už jen cítil, jak ztrácí rovnováhu, stihl zamumlat jen: „Liška,“ než v několika následujících sekundách upadl do bezvědomí.

O hodinu dříve…
Místností se rozléhal hlasitý křik v japonštině.

„To se vážně musíte hádat i na moje narozeniny?! Dneska je mi 18 a vy nedokážete alespoň ten jeden den předstírat, že jsme normální fungující rodina? Přijel jsem jen kvůli vám dřív z intru ale vidím, že se tu furt nic nezměnilo,“ řekl se smutkem v hlase chlapec, co právě dorazil do domu a odešel po schodech nahoru do svého bývalého pokoje.

„Už ho nemůžeme dál chránit, musíme mu to říct, dnes je mu 18 let, Maximilián už není dítě. S každým dnem pečeť slábne a jeho síla roste a je stále těžší a těžší ho stínit od sledování. Musí to vědět, než bude příliš pozdě, než si pro něj přijdou,“ křičel muž ve středních letech.

Shiori zadýchaně vyskočila z díry, která vedla pod kořenem stromu. Díra byla velká natolik, aby jí pohodlně prošel dospělý člověk a očividně vedla dost hluboko. Nebo to alespoň napovídala temnota a chlad, který místo obklopoval. Stříbrnovlasá dívka nasadila jakousi plynnovou masku a přes své vyhublé tělo přehodila černý plášť. Teď vypadala jako pravý zabiják. Z ruky jí vypadlo pár ampulek s jakousi tekutinou. Ty pomalu seskákali až na konec kamenných schodů v díře. Shiori zašeptala nějaká slova.

Naruto začínal postupně nabývat vědomí. Cítil, že leží. Pokusil se otevřít oči, ale ty hned zasáhlo prudké světlo. Nechal je tedy raději zavřené. Prozatím. Avšak než se stačil zamyslet nad čímkoliv dalším, udeřila jej strašná bolest hlavy. Byla to jako rána kladivem. Moje hlava. To je bolest. Co se mi to… počkat! pokusil se narovnat, nicméně jeho tělo se pohnulo jen nepatrně a pocítil náhlý nával vyčerpanosti. Dále ucítil ostrou bolest v rameni.

Toho večera, asi dvacet kilometrů od Konohy se utábořili dva mladí shinobi. Nebyli to nikdo jiní než Tokugawa Iemasu a Umikaze Miaki, kteří se vraceli z Edoki. Neji jim to poručil, jelikož se svitkem od Yamata přišel vzkaz, že se mají neprodleně vrátit. Tsunade má pro ně jiný úkol.
Proto tábořili na klasickém místě pro ninji. Byl to starý vykotlaný pařez jednoho hodně starého stromu, nikdo už neví, co to bylo za druh, ovšem musel mít nejméně sto padesát let, takový pařez se jen tak nevidí.
Jeho osud se mohl odehrát takto.

Stříbrnovlasá dívka běžela temně zeleným lesem. Běžela, jak nejrychleji mohla, a přesto ji doháněl. Zastavila, aby nabrala dech. Přitiskla si ruku k boku, odkud se jí řinula rudá teplá tekutina. Pomalu stékala po stehnu až na zem propletenou kořeny stromů. Dívka s obtížemi vyskákala na jeden z nevysokých stromů. Rozevřela potrhaný zažloutlý pergamen a nakreslila na něj orla. Hned jak dokončila poslední tah, zvíře vyskočilo z pergamenu a desetkrát se zvětšilo. Máchlo mocně křídly a vrhlo se na pronásledovatele.