Ovládán Temnotou – Uchiha sídlo = poradní kancelář?; 15

Naruto ji musel připsat k dobru, že neomdlela, spíše naopak, ještě více se narovnala v ramenou, nasadila zcela klidnou tvář, když promluvila jasným čistým hlasem.
„Přesně tak, jak jsem to myslela. Nebo znáš ještě jiný význam těch slov?“ Zeptala se ho na to návdavkem mladá dědička.
„Ne, ale chtěl bych vědět proč? Proč zrovna já?“ Tohle ho trápilo nejvíc. Cítil se mnohem lépe, ačkoliv to nebyla ta nejdůležitější otázka.
„No, začala jsem tě mít ráda, už od prvního ročníku na Akademii. Když jsem si uvědomila tvoji samotu a sílu se postavit všem překážkám. Obdivovala jsem to s jakou vůlí ses stavěl celému světu na odpor. Postupně jak jsem tě poznávala se z obdivu stala náklonnost, která přešla v něhu, pak už bylo jen kousek k lásce. Tajila jsem to před všemi. Ne, že bych se za svoje city styděla, jen jsem je nedokázala říct. Byla jsem tenkrát slabá, dokonce i teď.“ Naruto ji nechal mluvit, hlavně proto, jak moc ho to zajímalo. Nyní už vše pochopil. Byl na rozpacích. Věděl, že zatím nedokáže opětovat její city, možná v budoucnu, ale v tento okamžik ještě ne. Tady nechal Narutovi plné vědomí. Potřeboval, aby Hinata nepojala podezření, že se něco děje. U Naruta to nebyl problém. Už věděl co si může dovolit.
„Pak jsem tě viděla jak bojuješ proti Peinovi, strach o tebe mi dodal sílu, abych tě zaštítila a řekla ty dvě slova, nevypadající už tak složitě. Toť vše.“ Zakončila svůj příběh. Uzumaki byl hluboce dojat její upřímností a starostí o něj. Hřálo ho to na srdci. Takové pěkné teplo se šířilo do celého těla. Usmál se na ni.
„Děkuji, žes mi to řekla, oceňuji to, ale ještě nejsem schopen opětovat tvé city. Časem ano, jsem si jistý.“ Využil toho, že Hinata měla ruce omotané kolem svého šálku čaje, položil své ruce na její a znovu se usmál.
„Já vím, je to kvůli Sakuře, jistě ji miluješ,“ stáhla své ruce zpod jeho. Založila si je na klín, držení těla však zůstal neměnný.
„Ne, tak to vůbec není. Já ji nikdy doopravdy nemiloval. Bylo to takové hloupé dětinské poblouznění. Kdysi jsem si to namlouval, že ano, byla to lež. Ty jsi jediná, o kterou jsem projevil zájem. V ten moment, kdy jsi mě zachránila a řekla ty dvě slova jsem nedokázal myslet na nic jiného než na tebe.“ Aby potvrdil svá slova, opřel se rukama o stůl a naklonil se k ní. To bylo poprvé, co kdy políbil dívčiny rty. Hinata zkoprněla, šokovaná jeho gestem, leč její srdce zaplesalo neuvěřitelnou radostí. Užuž mu chtěla polibek vrátit, nebýt toho velmi hlasitého zakašlání. Rychle od sebe odskočili. I tak bylo pozdě.
„Neruším?“ zajímal se Hiashi. Jeho porada už skončila a služebná mu řekla o hostovi. Chtěl se podívat, kdo to je. Překvapeně zíral na věčně problematického kluka, co líbá jeho dceru. Navíc v jeho domě!
„Vůbec ne, jen jsem tady Hinatě navrhoval, zdali by nepřijala mé pozvání na výlet. Jako poděkování za nasazení vlastního života. Vím, je to už půl roku, ale hledal jsem vhodné místo, kam bych ji mohl vzít. Konečně se mi to povedlo. Otče, prosím, nechte ji se mnou odejít! Navíc na místě nebudeme sami. Bude tam spousta dalších lidí. Nic se nestane. Přísahám! Navíc je ubytovna přísně rozdělena na mužskou a ženskou část. Cesta tam trvá pět hodin.“ Další lež, kterou Naruto měl za pravdu. Kyuubi se o to dokonale postaral. Na to se podle tradic poklonil hlavou až k zemi.
„Ano, tati, chci jít s ním. Také mi řekl, že mě miluje. Dovol nám to, prosím,“ také se poklonila. Vědomě svému otci lhala. Tím neskutečně nahrála Kyuubimu do karet. Jeho plán zatím vycházel na jedničku.
Hiashi zůstal konsternovaně zírat na ty dvě postavy. „No, když je to tak. Nemám námitek, ale dávám vám čtyři dny, pak se musí Hinata připravovat na zkoušky potřebné k vůdcovství. Za další měsíc bude oficiálně ustanovena Dědičkou, která převezme půlku mých povinností.“ Hiashimu nebylo divné, proč to říká a ještě ke všemu před Kyuubim.
„Děkujeme mnohokrát, otče!“ promluvili jako jeden člověk.
Hinata si stihla zabalit za necelou půl hodinku. Kde si vzala jen to opravdu nutné. Naruto ji byl nápomocen, hlavně co tam bude a nebude.
Za dalších pět minut opustili sídlo. Tak těsně se minuli s Nejim, až to hezké nebylo. Doprovázel ho i Miku. Ten se dostavil jen proto, aby sdělil Hiashimu, proč je zpět.
„To je škoda, právě jste se s Hinatou minuli.“ Také mu řekl, kdo tady byl a co se stalo.
„Naruto a Hinata-sama?“
„Sám jsem tomu nemohl věřit.“ Vrtěl hlavou vůdce klanu.
„Dobře, tak já jdu, musím ještě ubytovat tady našeho nového občana. Do toho mi ještě něco vletělo. Uvidíme se později, Hiashi-sama.“ Loučil se Neji.
„Jistě.“ Hiashi pak zaslechl kousek jejich hovoru.
„Ty bydlíš v takovém velkém domě?“
„Ne, tohle je sídlo Hlavní větve, my z Vedlejší bydlíme kousek vedle…“ zbytek už neslyšel.

Jakmile se po krátkém spánku, vydatném obědě vrátil do kanceláře, našel na stole ležet svitek. Stálo v něm.

Na to mu Jakkuro odepsal, že rozumí, také o nové stopě, kterou „našel“. Tedy spíše ta stopa si našla jeho.
Měl fůru času do večera. Přesnou hodinu nevěděl, ale pokud věděl o zvycích svého učně, tak dával přednost deváté večer. Využil proto toho času, obešel všechny účastníky noční porady osobně. Jen Ryo měl zase řeči, proč on.
Také se zeptal na pitvu Sakury.
„Otisky prstů, už jsou v laboratoři. Jinak jsem nenašel na jejím těle jediný šrám, zemřela na udušení v důsledku škrcení. Krk byl v tak hrozném stavu, až jsem měl problém identifikovat jednotlivé části. Dotyčný musel vynaložit neskutečnou sílu, aby jí ten krk takhle zřídil. Stačilo málo a byla by přišla o hlavu. Zprávu jsem už poslal Hokage-sama.“ Shrnul patolog.
„Díky ti. Takže v devět před Uchiha sídlem,“ pak se rychle vypařil. Neměl náladu poslouchat jak si jeho kamarád věcně stěžuje. Při lepším dni by mu to tak nevadilo, ale dneska byl jak na jehlách. Podvědomě cítil jak se blíží večer a co TAK zásadního přinese. Začal se i trochu bát, co se dozví a co s tím mají co dočinění ONI!
Bylo něco málo po šesté hodině, když se znovu dostal do svého kutlochu. Zamkl se, aby to vypadalo, že není přítomen. A konečně se odhodlal přečíst poslední svitek! Nervózně vzal do ruky krabici mrtvého muže, odňal víko, všech devět svitků tam leželo. Vzal si bázlivě do ruky poslední, který ještě neměl v ruce a četl. Kdyby neseděl, posadilo by to ho na zadek. Dokonce i jeho ústa zela dokořán. To, co obsahoval nebylo normální! Jakmile dočetl, nemohl uvěřit, že to byla pravda! Napodruhé už to vypadalo uvěřitelněji, přesto to nemohlo takhle být? Nebo ano? To by znamenalo jediné… odhalit Iemasovi celou pravdu, protože se náhle stal středem. Osmička s ním otřásla, ale tohle? Teprve nyní vše chápal! Ibiki tohle musel vědět! Proto musel zemřít? Smrt Araty byla pouhá náhoda. Dávalo by i smysl, z jakého důvodu se ti dva vrátili. Skládačka byla kompletní.
Uvědomoval si, že rychle dýchá a čelo má zpocené. Tahle zpráva předčila veškerá očekávání. V tento zázrak už nedoufal. Konečně! Nezvratitelný důkaz! Stále zbývala hromada času. Musel se dostat do kanceláře Ibikiho. Bude se zítra vyklízet a zároveň se musí dostat do Aratova bytu předtím než se setká se všemi. V hlavě mu to šrotovalo tak, že všechno ostatní šlo stranou…

„Víš to jistě?“ ptal se mladší toho staršího.
„Ano, není pochyb. Viděl jsem tělo. Bohužel, Sakura je…“ pro jistotu nedořekl to slovo.
„Škoda, trpěla moc?“ bylo vidět jak drtí čelisti o sebe. Poznal to podle pohybu svalů. Nechtěl si to připustit, zasáhlo ho to víc, než si byl ochoten připustit. Na to bratra znal, až příliš dobře.
„Ne, podle Ryoa byla její smrt rychlá a bezbolestná.“ Tady malinko lhal, bylo to tak lepší.
„Jak?“ Víc ze sebe už nemohl dostat. Snažil se polykat slzy, jak nejvíce to šlo. Zatím se mu to dařilo.
„Uškrcena. Jinak její tělo nevykazovalo žádných dalších zranění.“ Tím narážel i na to, že byla nedotčená.
Pokývnutí hlavou. Bolelo ho vidět bratra se trápit pro lásku. Hlavně, když byla mrtvá. Nedalo se nic dělat. Slzy si už pomalu nacházely cestu. Ať je polykal sebevíc. To bylo poprvé a taky naposledy, co viděl bratra uronit pro někoho „cizího“ slzy.
Proto ho objal a nechal ho, ať ze sebe kousek té bolesti vyplaví. Poslední zábrana padla. Zoufale ho objal. Dal průchod svým citům. Brečel nad tím vším! Nejvíc, že ji nikdy neřekl, jak moc ji miluje. Vždyť při jejich posledním setkání se pohádali. Rozešli se ve zlém. A teď tohle, už nikdy to nepůjde spravit. Už nikdy neuvidí její úsměv nebo neuslyší hlas říkající jeho jméno… nic z toho. Zbyla jen černá díra v srdci, co se nespraví.
Mezi vzlyky se mu podařilo ze sebe vymáčknout.
„Já ji miloval.“
„Já vím, bráško.“ Dál ho držel v objetí, vískal mu vlasy. Uběhlo snad dvacet minut, než mladší jemně odstrčil toho staršího.
„Díky, ale až najdu toho hajzla, co jí to udělal, nezbude po něm mastnej flek! Přísahám ti to při její památce!“ Bral to jako životní slib. Smutek vystřídal hněv někoho zabít. Ale ještě před tím, někoho mučit…
„Za zhruba dvě hodinky tady budou, tak se, prosím, snaž krotit. Oni za nic nemůžou,“ varoval ho starší.
„Jistě, je mi to jasný. Neboj, budu se chovat jako neviňátko.“
„Opravdu? I když se dozvíš, kdo zabil Sakuru?“ Musel ho na to připravit. Nechtěl mít zbytečné scény.
„Cože? Ty to víš? A proč si nic, do hajzlu, neřekl?“ vyjel na něj.
„Nevím, jen mám podezření. Zbytek informací bude dodán ostatními. Ti mi to potvrdí nebo vyvrátí.“
„Fajn, ale neručím za sebe!“
„Dobrá,“ rezignoval.

Jako první se na místo dostavili Jakkuro a Ryo. Chtěli si ještě něco domluvit s bratry.
„Mám na vás takovou prosbu, zůstaňte v sídle, jen pro jistotu, my vám hosty přivedeme, ano? Až kýchnu, budete vědět, že jsme na cestě k vám.“ Podal návrh Kirisaki.
„Není problém. Mě to vyhovuje. Čím méně se budeme ukazovat, tím lépe.“ Souhlasil starší.
„Jak ctěná libost,“ odsekl mladší.
„Upřímnou sous-,“ nedořekl Ryo, protože nad tím mávl rukou a odešel zpátky do útrob sídla.
„Omluvte bratra, je z toho úplně v šoku. Nechce vypadat slabošsky, vždy mu šlo, vypadat neporazitelně.“
„My ho chápeme,“ dodal detektiv.
„Jdu si s ním ještě promluvit, než přijdou ostatní.“
„Dobře, my tu na ně počkáme.“

Uběhly další čtyři minuty, než se dostavil Yamato a minutu po něm Neji a Miku s podivnou skříňkou.
„Než budeme něco vysvětlovat, je nutné, abyste vše, co se dnes uděje, drželi v úplné tajnosti. Jde tady o životy, proto, prosím mějte na paměti, že jen tajnůstkařením se věci nezhorší.“ Skočil jim do řeči vážným hlasem Jakkuro. Nedal na sobě znát jakou hrůzu poznal. Onen svitek a pár dalších měl u sebe v kufříku, v ukryté přihrádce.
Na to se vložil do hovoru Neji.
„I my, máme docela znepokojivé informace i jistých věcech, které by bylo lépe nikomu dále neříkat.“
„A za další, nepanikařte, až uvidíte naše hostitele.“ Víc ani nemusel říkat. „Prosím, račte,“ pokynul jim rukou, aby vešli. První šel Ryo, věděl totiž kam mají jít. Nebylo to poprvé, co navštívil toto sídlo. Následován Yamatem, Nejim s Mikem a malý průvod uzavíral Jakkuro. Tížila ho spousta věcí. Je dobře, že to Iemasu s Miaki nestihnou. Včas stačil příliš hlasitě kýchnout.
Do přijímacího pokoje se dostavili chvilku poté. Ryo rozhrnul stěnu, aby mohli vstoupit. Samozřejmě, že bez obuvi. Yamato a Neji zalapali po dechu. Už se chtěli chápat svých zbraní, když vstal starší ze dvojice. Ukázal tak, že nemá žádnou zbraň a oči nechával černé.
„Víme, že není správné tu být, ale je to jediný domov, který známe, plus jsme sem museli přijít, tak nám to nařizuje slib, který…“ byl přerušen malým klukem, co zatahal Nejiho za triko.
„Kdo jsou oni? Proč jsou cítit po ohni?“ zeptal se zcela tajemně Miku.
„Oni? To jsou poslední členové Uchiha klanu, který používal oheň jako svoji hlavní zbraň. Představuji ti bratry, Itachiho a Sasukeho.“ Odpověděl popravdě Neji.
„Neposadíme se? Máme si toho hodně co říct, nemyslíte, Kirisaki-san?“ Sasuke zněl kousavě.
„Máš pravdu.“ Na to všichni rozsedli kolem nachystaného stolku, čaj už voněl, jídlo také. Přece jen se neslušelo nechat hosty o hladu. Byly to onigiri s rybou.
„Tak na co čekáme?“