Proč jsou lišky němé I.

Nikdy neměla dlouhé vlasy. Nikdy. Možná proto se stala vyvrhelem. Ale ve zvláštním smyslu slova. Bylo důležité znát celý kontext. Asi proto si ji vybrali. Podle jejího lidu mít krátké vlasy přinášelo smůlu. Promnula si spánky. Prohlížela se v zrcadle. Ale ano, byla velice krásná. Rty jako plátky růží, veliké oči, dlouhé řasy, kulatý obličejík. I její vlasy měly jistý půvab. Rovné, husté, nemusela se o ně ani moc starat. Ale byly krátké. Sahaly sotva po ramena. Z takových vlasů nelze tvořit účesy, jaké nosily ženy její vesnice. Nezapadala. Ale když vyrůstala, bylo to ještě horší. Ostatní holčičky ze sousedství už ve čtyřech, pěti letech, nosívaly dlouhé copánky, culíčky nebo drdůlky a ona vypadala jako chlapec. Což se zdálo být velmi výhodné, doba byla zlá. A také se jako kluk velmi dlouho oblékala a snažila se tak i vypadat. Jenže ji brzy zradilo vlastní tělo. Ňadra a boky se přihlásily o svoje práva a její hlaďounký obličej s jemnými lícními kostmi a krk bez ohryzku nemohl být výřečnější. Ale její vlasy nerostly. A to ty ženy s hřívami až na záda či dokonce po kolena, nemohly pochopit. Stejně tak muži. Snad jenom její teta pro její ojedinělost měla jakési pochopení. Sama, když mohla, ve svém středním věku (což bylo v těch dobách třicet let nejvýše) nosila účesy jako hrdinní válečníci jejího kraje a neprojevovala jedinou známku rozpaků, které sama svým zjevem vyvolávala.
„A teď je z tebe ještě schránka,“ povzdechla si dívka. Náhle se ale usmála. Ale ano, život mohl být ještě horší, taková drobnost jako ocasý démon v jejích útrobách jí přece nemohl kazit náladu.
„Už budeš hotová, holka jedna nezvedená?!!!“ uslyšela ženský hlas zvenčí.
„Už jdu, teta!“

Vešla do kuchyně. Žena v kimonu stála u stolu a připravovala jídlo.
„Tetičko…“
„To neumíš pozdravit?“
„Tvoje vlasy…“
„Co je s nimi?“
„Ty… ty… ééé…“
„Ustřihla jsem si je. To jsi chtěla říct, že?“
A opravdu, ženiny kdysi dlouhé rusé prameny teď sahaly nanejvýš ke klíčním kostem.
„Táta tě zabije.“
„Tvůj otec mě nemá co zabíjet, Mito-chan. Nechápu, proč jsem to neudělala již dřív. Je to jako bych shodila s nimi spoustu starostí. Nemusím se bát, že mě za ně někdo ve vypjaté chvíli chytne, že se někde zachytí, že mi nebudou zaclánět ve výhledu a to zdlouhavé pečování, Mito. Ani nevíš, čeho jsi všeho ušetřena. Hlavně té tíhy. Moje hlava a krk si konečně oddychnou.“
„Vždyť denně pod šaty nosíš minimálně deset kilo výzbroje, tetinko!“
„Ale ne na hlavě, holčičko. To je rozdíl.“
„Ne-neudělala jsi náhodou kvůli mně?“ zeptala se jinchuuriki opatrně.
Teta Maki přestala krájet zeleninu a podívala se na svou neteř.
„Teď mě dobře poslouchej, malá. Nikdy nesmíš utíkat. Nikdy. Vychovávám tě celý tvůj život a vím, že ti osud naházel pár klacků pod nohy. To s těmi vlasy je v porovnání s nedávnou událostí úplná maličkost, proboha! A chápu, že nevíš, jak se tomu všemu postavit. Kdo by to taky měl vědět, že. Chci ti nějak dát najevo, že v ničem nejsi sama. A nikdy nebudeš. Proto ty vlasy…“
Mito obešla stůl a objala ji kolem krku.

Tetě Maki se to hezky řeklo. Jenže když jste sama potmě, ve svátečním kimonu, v sandálech, v kterých se nedá ani normálně chodit a někde kolem vás je minimálně pět až deset nepřátelských ninjů, kteří vám chtějí něco udělat (raději ani nedomýšlela), tak se ten slib „nikdy nebudu utíkat“ docela špatně plní.

„Sakra, ani sviteček nemám!“ sykla.
Spousta lidí považovala tetu Maki za nebožačku trpící stihomamem. K čemu by počestná žena, sestra vůdce vesnice a vůbec, bytost, která minimálně pět let nevystrčila nos ze vsi, potřebovala pod šaty nosit celou zbrojnici? A Mito teď litovala, že si to občas myslela taky. Vlastně to byla její teta, která zpod látky svých nádherných šatů vytáhla obrovskou katanu a zkosila prvního zlosyna, který se na drobnou Mito snažil vrhnout. Pak je rozdělil vyděšený dav. Ta dnešní slavnost se trochu zvrtla.

Bylo jí teď k smíchu (kdyby mohla, tak se směje, ale aby se neprozradila, nedovolila si to), že slavnost měla vyvrcholit v chrámu, kde se nesměl nosit ani kapesní nůž. Jenom teta Maki uměla svůj arzenál propašovat dovnitř a nikdo nevěděl jak. Teď je celá vesnice na nohou a hledá ji a hledá útočníky. Jistěže se to provalilo. Jejich vesnice byla vždy pověstná tím, že uměla zapečetit kde co. Ale v poslední době to už bylo hodně alarmující. A protože žili v době, v jaké žili, každý by takovou silou nepohrdl. Navíc, když ji „chrání“ jenom nějaká cácorka. Takže stačilo jenom přijít do vesnice a hledat osobu, kolem které bude tak minimálně pět, deset, dvacet, plně ozbrojených ninjů bez zjevného důvodu. Její tatínek spolu s radou to uměli „pěkně nenápadně“ zařídit. A proto to skončilo, jak to skončilo.

Teta na ni v tom zmatku zařvala, ať běží do chrámu za otcem. Jenže masa lidí, zmatek, zbraně a její pronásledovatelé, ji odřízli cestu, takže teď skončila daleko za vesnicí někde v lese. Běžela. Už ani neslyšela zvuky lidské civilizace. Kryla se za stromy, pod kořeny, utíkala celou noc. Dokud nepřátele nesetřásla. Ani pak nezastavila. Když se konečně odvážila, uvědomila si, že má šaty celé potrhané, ztratila jeden sandál a je hladová a žíznivá. Sundala si zbývající botku z nohy a nesla ji v ruce. Přece ji jen tak v lese nepohodí, aby někomu nedala svou stopu. Co teď?

Došla k řece a chtěla hodit sandál do vody. Zarazila se. Byla to možná jediná zbraň, kterou měla. Přitiskla si jej k prsům. Kdyby byl alespoň pokrytý kůží, strhla by ji a byl by to aspoň provizorní svitek. Pak by s ním a vlastní krví aspoň něco ve chvílích ohrožení zmohla. Ale dřevo? S dřevem se jí strašně špatně pracovalo. Rozhodla se ale si sandál ponechat. Sundala si vrchní vrstvu svých šatů a holýma rukama odtrhla spodní cáry, které by jí mohly překážet v pohybu. Dost si je tím zkrátila. Cáry opět nepohodila, ale uvázala si je kolem zápěstí a kolem pasu. Jedním si svázala vlasy do ohonu. Sklonila se ke břehu, aby se napila. V tu chvíli se zarazila a opět vyskočila na nohy.
„Tuhle řeku vůbec neznám!“ vyjekla. Vyděšeně se rozhlédla kolem sebe. Ztratila se.

Už ani nevěděla, kolik dní je na cestě. Šla proti proudu řeky a doufala, že narazí na nějaké lidské obydlí. I když, ono bylo možná lepší být sám samotinký v pustině, než narazit na kupu nepřátel, kteří si vás pěkně podají. Takže spíš doufala, že se vrátí do své rodné vesnice. Snažila se jakkoliv zorientovat, použít vše, co jí teta naučila, ale prostředí ve kterém se nacházela, bylo prostě jiné, jaké v životě neviděla. Živila se kořínky a bobulemi, pila vodu z řeky. Sandál si přivázala k provizornímu opasku z cárů kimona. Zoufala si.

„Co bude, jestli se vrátím domů? Strávila jsem noc mimo rodný dům. Jsem společensky vyřízená. A nikomu nevysvětlím, že mi společnost dělaly pouze veverky na stromě a brouci v listí,“ stěžovala si sýkorce, která se uvelebila na větvi kousek od ní.
„Víš, vykázat mě z vesnice nemůžou. Takovou hloupost by přece neudělali. A nemluvím o sobě, mluvím o tom, co mám v sobě,“ položila si bradu na kolena. „Je mi jedno, že jsem pro vdavky už bezcenná. Kdo by si taky chtěl vzít schránku na démona. Ale už se asi nebudu moct nikdy projít po ulici nebo po našich pozemcích. Zamknou mě někam pod zem a nevylezu odtamtud až do konce života!“ vzlykla. Pomalu se snášela další, neúprosná noc. „Tedy jestli se dostanu vůbec domů a nezabijou mě tu!“ to už se dávala do pláče.
Najednou ustala.

Slyšela nějaké podezřelé zvuky. Vyskočila na nohy a preventivně popadla sandál uvázaný na provizorním provaze. Nad hlavou uslyšela tenoulinký pískot. Zvedla oči vzhůru. Nad hlavou jí proletělo několik shurikenů. Instinktivně se sehnula. Najednou si uvědomila svou chybu. Země pod jejíma nohama se rozhrnula a do vzduchu vystřelily dvě ruce a za nimi hlava. Ninja s podstatou země ji popadl a strhl k zemi. Sám vylezl ven a zaklekl ji. Začala se s ním prát.
„Konečně jsem tě našel! Ostatní už to chtěli vzdát, ale ty jsi tu přeci jen byla! Stačilo pouze hledat!“
Začal ústy provozovat zvláštní zvuk. Přivolával svoje druhy.
Mito se ale podařilo zachovat klid. Sáhla po svém sandálu, který teď povýšila na svou jedinou zbraň. Ninja nečekal, že jej jím uhodí přímo do obličeje. Z nosu mu vytryskla krev. Zařval spíše leknutím. Udeřila jej znovu a znovu, začala jej škrábat, pokusila se mu pochroumat ruku a když se jí podařilo zase dostat na nohy, kopla do slabin oslepeného ninju, kterého předtím poškrábala kolem očí. Rozběhla se do temnoty.

Nevšimla si, že ji asi přestal pronásledovat. Uzumaki Mito pádila cestou necestou. A protože tma stále neustupovala, nezaznamenala před sebou velký kámen. Zakopla o něj a s výkřikem se skutálela ze strmého kopce na louku. Uhodila se do hlavy a ztratila pojem o světě.