Chyba z minulosti – Odkaz, část 10. Epilog

Boj to byl nečekaně krátký, leč o to brutálnější, trval pouhých deset minut, ale publiku to přišlo jako věčnost. Přihlížející zůstali v naprostém šoku civět. To, co zde spatřili neviděl žádný smrtelník, od dob dětství Kaguyi. Dokonce sama Kaguya neměla tu čest. Takový výsledek opravdu nepředpověděl ani jeden z těch posledních.
„No tak! Na co čekáš! Už mě konečně ZABIJ!!!“ řvala zoufale postava ležíc bezmocně na zemi, kunai tak blízko hrdla...
„Já nemůžu!“ Pípla druhá postava klečíc nad první. Ruka s kunaiem se nekontrolovaně třásla. Slzy nebraly konce. Bolest chtěla ven, kunai však zase dovnitř. Pak to přišlo…

Tři minuty zabraly jen psychické přípravy hostitelů. Oba nebyli takový blázni, aby jim svěřili celou moc svých ras. Ovšem i ta třetina stačila.
Narutův mozek tuto moc přijal snadněji. Možná z toho důvodu, že K’tueh’ru obýval toto tělo něco přes deset let. Tak ho utvářel podle svých požadavků a znal tělo lidí poměrně dobře. Dokonce i minulost té mrtvé schránky. Byl v šoku, co se dozvěděl. Lidé a shinobi převzali jejich místa! Jak odporné. Zhnuseně si odfkl.
Zatímco Y’qul Hinatu necelých dvacet čtyři hodin! Což způsobilo menší problémy s jejím mozkem. Možná to bylo i tím, že Hinata dosud žila. Tudíž měla větší kontrolu nad sebou samou.

Obito stále nemohl pochopit, co mu Hitomi řekla. Podíval se na rodiče. Něco se mu nechtělo líbit. Ale co? Byla to minulost. Tu už nelze změnit, ale bylo to tak nefér! Zamilovat se do dívky, jejíž otec vám zabije vašeho! Utěšoval se bezuzdnou myšlenkou, že aspoň i ona nepoznala otcovu náruč. Bylo to kruté? Ne, jen tvrdá realita. Pak mu to došlo, když uviděl jak otec drží matku pevně za ruku! Kdyby byla živá, nemohla by se ho držet, ani dotýkat, no ne? Bylo toho moc! Ovšem nebrečel, úmysly své matky znal. Když býval menší, mívala děsivé noční můry, ze kterých neustále křičela otcovo jméno. Teprve nyní vše pochopil. Ztratit milovanou osobu je děsivé, ale přijít o lásku? To je nepředstavitelné peklo. Došlo mu, že bez Hitomi si nedovede svůj život vůbec představit. Už delší čas sbíral odvahu se jí zeptat, zdali by si ho nevzala. Tenhle fakt na jeho rozhodnutí neměl žádný vliv…
„Pochopím, když už se mnou nebudeš chtít mít nic společného. Pro mě samou je to šok!“ Hitomi se třásl hlas, když Obito zvážněl a jeho pohled těkal od klece s rodiči k těm dvěma „dole“. Jeho mlčení si vysvětlila po svém. Nechtěl s ní mluvit. Poraženecky svěsila ramena, vzdychla si a proto, aby mu nenarušovala osobní prostor odešla do pomyslného rohu, tam si sedla a přemítala, zdali neudělala osudovou chybu. Takovou, kterou nelze vrátit. Utěšovala se, že bez ní mu bude líp. Chtěl by někdo po zbytek života vidět tvář toho, kdo pochází od někoho, kdo vám zabil milovanou osobu? I kdybyste ji nepoznali? Asi ne. Schoulila se do klubíčka, hlavu schovala do provizorního úkrytu, snažíc se nebrečet a být silná. Vzpomněla si na ten den, kdy mu dala onen dárek. Lehce se pousmála. Tehdy bylo vše v pořádku a na svém místě. Ne, nebylo a ty to víš! Hádalo se s ní její svědomí. Byla tolik zabraná do svých úvah, až skoro přehlédla, že Obito k ní přistoupil, sedl si vedle ní a objal ji.
„Ani náhodou! Jsi moje parťačka, vždyť se známe od dětství! Co na tom, že mi Naruto zabil tátu? Podle mámy měl před sebou asi tak dva roky života. Mrzí mě to, že jsme oba nepoznali tátu. Aspoň si nemusíme nic závidět. Chyby minulosti nenapravíme, musíme je akceptovat. A od čeho jsou druhé šance? K tomu bych nemohl opustit někoho, kdo mi dal tohle.“
Hitomi slyšela šustění látky, cinkání náhrdelníku, pomalu zvedla hlavu a vykulila oči. Na jeho rukou spočíval medailónek, který mu věnovala, kdysi. Bylo to tak dávno. Otevřel ho a na ni vykoukly dva portréty. Jeden Sendai a jeho jako miminko, druhý ukazoval její vlastní tvář!
„Nosím ho neustále u srdce. A na zadní stranu mi strýc Sai vyobrazil tátu. Tak je celá rodina pohromadě.“ Tím dal Hitomi povel se rozbrečet dojetím.
„Ani nevím, co na to říct.“
„Tak nic neříkej.“ Pronesl Obito, schoval si medailónek a naklonil se k ní, aby jí dal pusu. Ta však znovu vykulila oči, odtáhla se, rázně se postavila, až Obita srazila k zemi, se slovem omluvy na rtech rychle uběhla tu kratičkou vzdálenost k další stěně! Boj jejích rodičů právě začal…

V druhé kleci i druzí rodičové nevěděli kam dřív s očima, zdali na sebe, na svého syna nebo na drahé přátele, kteří se pod vlivem čehosi chystali zabít! Věděli, že si musí poradit sami.
„Úplný Sasuke,“ uniklo z Itachiho úst.
„Co prosím?“ otočila se na svého manžela.
„Nic, jen, že Obito je celý Sasuke, i když je to můj syn. Ovšem Uchiha každým coulem. Nemůžu být pyšnější. Jen by mě zajímalo, co s Hitomi tolik řeší. Nejdřív brečí Obito, teď zase Hitomi.“ Dumal Itachi.
„Asi naši minulost. Jen jeden jediný člověk jim může říct celou pravdu. Sai. Takže asi mluvil, řekl jednomu všechno a teď to ví oba. Snad nejsou zklamaní z našich chyb. A že jsme jich nasekali.“ Pokusila se Sendai o vtip.
„Ty ses akorát provinila tím, že ses do mě zamilovala. To my tři jsme to pěkně zkomplikovali. Netvrď mi, že ne!“ Itachi nechtěně spustil jejich první hádku. I duchové se chtějí hádat. Dokázat si, že i tak mohou být naživu.
„Nic netvrdím, stejně za všechno může Madara! Kdyby neunesl Naruta, nic by se nestalo! A přestaň mít ten komplex oběti! Nehodí se k tobě!“ Odpálkovala Sendai svého muže.
„Já že mám komplex? No to mi ještě chybělo, abych měl něco takového. Pche,“ urazil se Itachi, i když to chápal. Opravdu měl komplex, který ho trápil v posmrtném životě.
„Jo, neurážej se pořád. Vidíme se po tolika letech a ty se tu žereš, koukám nic se nezměnilo.“ Sendai byla vůči svému choti tvrdá, ovšem spravedlivá. Tolik let trpěla a když už jsou konečně zase spolu, tak se pohádají? Takhle si to nepředstavovala. Ani to, co její oči viděly.
Podobně na tom byl Itachi.

Y’qul zvolil pro souboj rovnou zem s nízkou trávou a v dáli se tyčily hory. Svítilo slunce, v dáli štěbetali ptáci a zurčel potok. Tak aspoň budou mít zdání volné krajiny.
Aniž by to Hinata nebo Naruto nějak plánovali, oba se současně chopili zbraní a jali se bránit proti těm druhým. Naruto sice nechtěl, leč snaha Hinaty ho hnala vpřed. Miloval ji čím dál víc, navíc si konečně ujasnil nejasné vzpomínky. Od toho osudného boje s Itachim, první ztráty paměti, laskavost Sendaiiny rodiny, narození Obita, jeho únos, druhá ztráta paměti, zrada, zranění Hinaty, běsnění Kyuubiho, smrt přátel a následně jeho smrt… tohle nebyla náhoda. Madara to tak chtěl, špatně, K’tueh’ru stál za vším. Začal ho proto nenávidět a se všemi svými silami bojoval.
Hinata též. Tady nebojovala za sebe, nýbrž za dceru a muže, kterého nepřestala milovat ani potom, co jí zabil bratrance. Věděla, že zemře. Protože Y’qul se postaral, aby byla na něm závislá. Nebála se smrti, jen měla strach, zdali Hitomi bude dost silná, aby to zvládla. Pohled na ni a Obita potvrdil, že ano. S láskou se všechno překoná. I bolest nad ztrátou rodiče.
První minuty to vypadalo nadějně, oba dva se vzpírali, kunaie sice nachystané v ruce, leč zatím nepoužité. Naděje bývá zrádná, zklame vás v ten moment, kdy nechcete. K’tueh’ru s Y’qulem už toho měli dost, zlomili jejich vůli a donutili je bojovat mezi sebou. Hinata se rychle střetla s Narutem. Oba zablokovali kunai toho druhého. Začala hra na přetlačovanou. Tuhle fázi vyhrál Naruto, K’tueh’ru povzbuzen tímto menším úspěchem se do Hinaty pustil pěkně zostra. Úder stíhal úder, kopy nebraly konce, rány se míhaly jedna za druhou, jenže přesně tohle Hinata čekala a Y’qul využil jejích znalostí s tímto druhem boje. Zaradoval se, v tomhle byla lepší. Zvládala vykrývat všechny útoky, kryla se bezchybně. Roky dřiny s tátou a Nejim se vyplatily. Dokonce se jí povedl jeden zásah do ramene. Ne moc hluboký, ale i to se počítalo.
Osudový zlom nastal, když K’tueh’ru chtěl provést falešný výpad zleva, jenže to Y‘qul čekal, provedl úkrok do strany, nohu vykopl nejsilněji jak jen mohl. Tím K’tueh’ru ztratil rovnováhu a spadl na trávu. Rána do břicha nebolela. Byl spíše v šoku, tenhle výkop nečekal. Než se z toho oklepal, byl v pasti. K’tueh’ru se rozhodl pro lest. Povolil opratě. Naruto toho hned využil.
„No tak! Na co čekáš! Už mě konečně ZABIJ!!!“ řval zoufale Uzumaki ležíc bezmocně na zemi, kunai tak blízko hrdla...
Y’qul pocítil změnu v Narutovi, chtěl Hinatu ještě víc ovládnout, ale nešlo to. Zoufalství, deroucí se jí z hrdla ho zastavilo. Tím získala cenné vteřiny.
„Já nemůžu!“ Pípla druhá postava klečíc nad první. Ruka s kunaiem se nekontrolovaně třásla. Slzy nebraly konce. Bolest chtěla ven, kunai však zase dovnitř…

Hitomi se teď držela, aby neplakala, snažila se o to, ale čím víc sledovala své rodiče, tím to bylo těžší. Byla neskonale vděčná, že je tu i Obito. Bez něho by zešílela smutkem. Konejšivě ji objímal. Opakoval pořád dokola samé nesmysly. Bylo to klišé, ale jí to malinko pomáhalo se vzchopit.

Naproti tomu Sendai a Itachi zatínali bezmocí pěsti, skoro nepromluvili slova, jen se zatajeným dechem hypnotizovali scénu před sebou. Už tušili, co bude následovat. Jejich duše to poznaly, když Naruto dopadl na zem. Na jednu stranu z toho neměli radost, na druhou stranu tady jim bude dobře. Ani jeden z nich už nepatři do současnosti, ale do minulosti se všemi chybami.

„Udělej to. Ve jménu naší lásky, tě zapřísahám, zabij mě!“ Žadonil Naruto, hledíc do těch nadpozemsky krásných očí.
„Nemůžu tě podruhé ztratit. Podruhé už bych to neunesla a zešílela bych.“ Ruka s kunaiem se třásla o něco víc. „Nežádej po mě tohle, nechci mít tvoji krev na svých rukách.“
„Já vím, přesto chci, abys mě zabila. Je toho tolik, co ti chci říct, ale nemůžu. K’tueh’ru se brzy vrátí. Cítím to. A jsem to já, kdo má na rukách tvoji krev, ty ji mít nebudeš. Odpusť mi.“ Při řeči vzal oběma rukama Hinatinu a prudce škubl. Kunai zajel do jeho krku snadno, asi proto, že žádná kost tam nebyla, jen ta tenká hadička s tekutinou. Začala rychle prýštit ven.
„Néééééé,“ ozvalo se sborově ode všech. K’tueh’ru pochopil, že je konec. Takto mám zemřít? Budiž, tak ať zemře i Y’qul. S posledních sil naposled ovládnul Naruta a vší silou vrazil Hinatě kunai hluboko do břicha.
„Uvidíme se v pekle,“ poslední slova, která K’tueh’ru vyslovil než se propadl do té děsivé temnoty nevědomí.
„Už se těším,“ Y’qulova slova se ztrácela s Hinatinou snahou nedat znát na sobě bolest. Držela se za břicho, snažíc zastavit krvácení. Marně.
„Odp-…, miluj-,“ Hinata skoro přeslechla poslední Narutova slova. Sklonila se nad jeho znovu mrtvým tělem, dala mu polibek a jako na povel se začalo ztrácet, jakoby ani nebylo.
„Odpouštím, také tě miluju,“ usmála se Hinata zoufale. Když tělo zmizelo, otočila svou pozornost na „klece“.
Y’qul v minutě své smrti pochopil, co mu bylo sdělováno. Přišlo to příliš pozdě. Uvolnil proto obě „klece“. Už neviděl důvod je dále držet. Ještě než ho bolest a pomalá ztráta Hinatiny mysli donutila zavřít oči, se postaral o malý dáreček věnovaný Hitomi. Nikdo nebude proti, když se byť jen malý zlomek jeho rasy předá dál…

Jakmile naše čtveřice zaznamenala zmizení vězení nahrnula se k Hinatě, která se skácela své dceři do náruče.
„Mami, co se to, sakra, stalo?“ Plakala Hitomi.
„Neboj, včas se to dozvíš, Y’qul se o to postaral. Vám dvěma to řekneme s Narutem společně, přeci jen budeme mít na to času do-.“ Nedořekla to, hlava jí klesla, ruce povolily stisk okolo rány. Hinata zemřela. Pak se kolem nich zatočil celý svět. Ocitli se znovu na místě, kde spokojeně spali sourozenci ze Suny a Sai.
„Myslíš že…?“ Obito neměl odvahu to dokončit.
„Ano, myslím, že ano,“ potvrdila nejhorší obavy Hitomi. Znovu ho vzala za ruce, pevně je stiskla a pak ho objala. „Je mi to moc líto.“
„Já vím, mě taky.“
A v tenhle moment se na mýtině objevil tým, který přispěchal na pomoc. Jeden nesl břemeno. Tělo jeho mrtvé matky.
„Našli jsme ji po cestě sem. Upřímnou soustrast.“
„Děkuji, nedaleko je rodný dům, tam ji také pohřbím. Přála by si to.“ Opatrně si převzal matku. „Ocitli jsme se pod vlivem genjutsu neznámého ninji, opravdu silného. Bojovali jsme s ním, ale najednou se vypařil. Dost ošklivě jsme ho zranili…“ Víc říkat nemusel, ANBU jednotka se dovtípila. On měl Sharingan a Hitomi Byakugan, ostatní to schytali naplno a zbytek se odehrál jak poté později oba svorně potvrdili Obitovu verzi o mocném ninjovi.
Jak také slíbil, tak bylo učiněno. Rodina byla kompletní. Nad hrobem Hitomi vše vypověděla, protože se Obito zeptal, zdali ví, co tím Hinata myslela. Y’qul ji zanechal menší psychické nadání spolu s nepatrnými vědomostmi o dvou pradávných rasách a proč se to dělo.
„Chápu, ale proč naši rodiče?“
„Zřejmě kvůli tomu jakými silnými těly vládli a jaký byl jejich původ.“ To se zdálo být logické vysvětlení.
„Tak teď pohřbíme tvoji matku,“ dodal nevesele Obito.
„Máš pravdu a pak to ostatní.“ Souhlasila s těžkým povzdechem. Ani nevěděla jak to poví Saiovi. Na nadcházející dny se vůbec netěšila, už to chtěla mít za sebou a s Obitem se zase vrhnout na život shinobiho. Oba neskrývali slzy, razící si cestu po tvářích. Přítomnost toho druhého jim pomáhalo. Cítili, že jejich rodiče na ně budou vždycky dávat pozor. Možná se Hitomi naučí ovládat své schopnosti tak, že bude schopná vyvolat duše zemřelých.
V pochmurné náladě se vydali za týmem a ostatními, aby se mohli vydat na cestu domů.
Na rozcestí se rozloučili se sourozenci, kteří směřovali domů. Nechápali, co se stalo, ale Obito je přesvědčil, že je to důsledek velmi silného Genjutsu, tudíž paměť mohla být narušena psychickým šokem. Vzali to snáze než předpokládal.

Skutečně Hinata byla nalezena mrtvá v klanové knihovně. Pouze dva svazky byly spálené na uhel a její vozík zničený. Jinak si nikdo nedovedl tuto záhadu vysvětlit. Až na Hitomi, rána po kunaii zmizela. Příčina smrti byla odhadnuta na selhání srdce. Což se později potvrdilo.
Hitomi ji nechala pohřbít vedle svého otce. Saiovi nemohla říct, že zná celou pravdu. A ne jen tu upravenou verzi. Do toho byla Hinata oficiálně Saiovou ženou. I to musel zapomenout. Navíc si z té mise skoro nic nepamatoval. Obitova verze s mocným Genjutsu se pochopitelně vztáhla i na něj. Hitomi se díky své nové síle o to postarala. S každým dalším dnem sílila a měnila se na něco zcela nového. Není potřeba jitřit staré rány a připomínat tím staré chyby z minulosti...

Ani jeden tomu nemohl věřit. Už to byl rok od toho dne, kdy nadobro ztratili rodiče. Čas nezastavíš. Během toho roku se vzali. Jen se svědky. Přestěhovali se do sídla Uchihů. Sídlo Hyuuga už zabírala Hanabi se svým manželem. Tudíž tady cesta nevedla. Klidně mohla vést oba klany, ale nechtěla. Chtěla být jen se svým manželem. Její schopnosti od Y’qula se částečně přenesly i na Obita. Stalo se to v jejich svatební den, kdy si řekli ano. A nyní byla Hitomi v pátém měsíci těhotenství. Nezdálo se však, že by jí to vyčerpávalo…
Nejdříve navštívili hrob rodičů a prarodičů (jak z klanu, tak od Naruta) Hitomi, Hiashi se po Hinatiné smrti uzavřel do sebe a za půl roku zemřel ve spánku, také na selhání srdce trpící žalem po dceři. Poté se vydali k hrobům Obitovi rodiny, jak klanové tak Sendaiiny. Tam na ně čekalo překvapení.
Uchiha Sasuke!
„Co tu děláš, strejdo?“ vyjel na něj Obito, ochranitelsky si stoupl před Hitomi. Kdyby chtěl zaútočit.
„Já? Přišel jsem na hrob svého bratra a švagrové. Nevěděl jsem, že se to nesmí.“ Opravdu, na hrobech byly nové květiny a vonné svíčky.
„To ne, jen mě to dost zaskočilo. Celý život ses neukázal, ani na pohřbu táty. Teď máš tu drzost se ukázat a dělat jakoby nic? To je tedy pěkné. Čím ta náhlá změna? Že bys umíral?“ Obito nenechal na strýci nit suchou. „Moji ženu předpokládám znáš?“ Dodal už méně útočně.
„Nic nevíš. Nevíš jaké to bylo vyrůstat v té době a čím jsem si musel projít. Tak mlč!“ pronesl Sasuke vyčítavě, snad se tím pokoušel omlouvat chyby. Čemuž se nedalo věřit. „Jistě, Uchiha Hitomi s mým prasynovcem, těší mě.“ Zdvořile se uklonil. Pak opět spustil. „Jsem tu proto, že bych chtěl znovu patřit do tvého klanu. Ty roky mě změnily k nepoznání a znalosti toho dědka Madary mi otevřely oči. K tomu se chci dozvědět pravdu o mém bratrovi. Je to možné někde v klidu probrat?“
„Pokud s tím nebude mít moje žena problémy, jsem pro. Ale varuju tě, pokud se o něco pokusíš. Zabiju tě, s tím nemám problém.“ Řekl s výstrahou ke svému strýci. „Vždycky by se měla dávat druhá šance. Je přece pro všechny, ne? Tak si ji zasluž,“ obrátil se na Hitomi, která si hladila bříško. Mezitím si stačila „projet“ Sasukeho mysl. Kupodivu mluvil pravdu. Takovou osamělost viděla naposledy u truchlící matky…
Ta jen kývla a dodala: „Nebude, a také je důležité nehledět na chyby z minulosti, ty jsme neudělali my, ale naše minulé já a pokud je chceme napravit, tím lépe pro všechny.“
Od toho okamžiku chyby z minulosti přestaly existovat, nahrazeny něčím jiným, nebo je jim souzeno to samé? To ukáže až čas, který rád dokazuje jak moc se mýlíme a jsme jen zrníčky v jeho kolotoči.
Prozatím se jim otvírala jasná budoucnost. Bez toho, aby minulost zase ožila a s ní i chyby…