Ubývající měsíc / Kagen | 1. |

Tato povídka je spoluatorská!!! Pracuje na ní dnem i nocí Iriam a Dibla !
Snad se vám to bude líbit, ale teď už se pusťte do čtení!!!

Příjemnou zábavu!

Kapitola 1

Střípky …

Nedaleko,v Zemi Ubývajícího měsíce, se procházela dívka. Nebyla tak obyčejná. Patřila ke kunoichi z jejich vesnice. Dívčiny bílé vlasy jako ty nejčistější vločky padající v zimě, vlály s větrem o závod. Milovala to. Konečně se probudila z myšlenek a otevřela své rudé oči a vzhlédla k nebi … To se začalo pomalu plnit hvězdami. Lesní procházka jí zabrala dlouho a skoro si ani nevšimla, že už se setmělo.
/Je pozdě …/ lehce se pousmála a vyrazila domů. Žila s paní ve středním věku, jelikož neznala svou minulost. Řekli jí, že dívku našli před vesnicí v košíku. Její nepravá matka byla od té lásky, že se o Yuri (Lilie) postarala. Dnes už jí je 17 let.

Několikrát se převalil z boku na bok. Nemohl usnout. Tohle prokletí ho pronásledovalo posledních pár měsíců. Najednou se ozvalo ostré zabouchání. Chlapec se na posteli posadil a promnul si oči převázané pruhem hnědé látky. Jeho husté hnědé vlasy se leskly ve slunečním svitu. I bez toho, aby viděl na cestu se lehce dostal ke dveřím a otevřel.
„Hej Ichiro, ty jsi zase zapomněl? Ty mi to snad děláš schválně!” spustil na něj zhurta chlapec jeho věku, stojící ve dveřích.
„Eh, Hikaru. Co se děje?” podrbal se Ichiro zmateně na zátylku.
„Ty se nezměníš,” uchechtl se Hikaru, „zapomněl jsi na oslavu svých vlastních narozenin?”
„No jo, dneska je mi sedmnáct,” rozpomněl se Ichiro.
Přehodil přes sebe svůj dlouhý tmavě hnědý plášť, chytil se svého kamaráda za rameno a společně vyrazili.

„Vítej Yuri,“ pozdravil dívku starý muž, když vešla do dveří jeho pracovny.
„Dobrý den, Jomeii-sama“ oslovila nijnu v bledě modrém hábitu. Na konci pláště měl bílé půlměsíce. Ty byly i na rukávech.
„Mám pro tebe jednu důležitou misi…“ začal Jomei (Sviť!) a vzal do svých zvrásněných rukou list papíru. Bělovlasá dívka přikývla a nastražila uši.
„Vydáš se daleko. Do největších zemí až do Vesnice Skryté Listové. Vědí o nás jen to, že existuje nějaká vzdálená Zem daleko za jejich hranicemi. Hlavou všeho je hokage. Tomu předáš tyhle dva svitky,“ podal srolované papíry převázané bledě modrou stužkou.
„Dál už budou vědět sami. Můžeš se tam porozhlédnout. Posbírej informace o zemích a o situacích. Poté se vrať zpátky.“
„Hai,“ otočila se k odchodu.
„Dávej na sebe pozor …“ prohodil když zavírala dveře.
Yuri si sbalila věci a rozloučila se s „matkou“. Poté opustila vesnici a vyšla vstříc vzdáleným zemím.

Dva chlapci seděli na lavičce pod stromem a nudili se.
„Jestli nedostaneme brzo misi, tak tady asi zakořením,“ nechal se slyšet ten s modrými vlasy.
„Ber to tak, že se nám tady alespoň nic nestane,“ odvětil druhý, jemuž pruh látky zakrýval oči.
„No, když na tebe tak koukám, moc tomu nevěřím,“ promluvil nervózně modrovlasý pozorujíc svého kamaráda, kterak si pohazuje s kunaiem.
„Nevěříš mi snad?“ ušklíbl se Ichiro, když zaslechl nervózní podtón Hikarova hlasu.
Najednou přestal s kunaiem jen tak pohazovat a vrhnul ho proti právě příchozím.
„Chceš mě zabít?“ vykřikl téměř hystericky Izumo, zatímco Kotetsu se schovával za ním.
„Jsi shinobi. Měl jsi to chytit,“ odvětil znuděně Ichiro a vytáhl další kunai.
„Snad to nechceš udělat znovu?“ vyděsili se Chuuninové.
„No někdo vás to naučit musí.“ povzdechl si Ichiro.
Oba chuuninové se vyděšeně schovali za strom a odtud volali:
„Chce vás vidět Tsunade-sama. Má pro vás misi.“
Oba chlapci nadšeně vyskočili a vydali se k budově, kde Pátá úřaduje.

Yuri byla na cestě už nějakých pár dní. Připadalo jí to jako věčnost i když putovala s nejmenšími přestávkami. Na večír ani nebývala unavená a tak za svitu měsíce a orientací sluchu pokračovala ve své misi. Poslouchala okolí a kolem pasu se jí pohupovala kapsa. Nejen jedna. V první měla kunaie, v druhé shurikeny a kolem boků jí viselo pouzdro s katanou. Byl to podivný meč kratší než klasický ale přesto delší než dýka. Na konci byl lehce zahnutý. Přes plášť, který jí halil oblečení obepínající tělo, měla přes záda a rameno přehozený luk s šípy. Ovšem nebyli to obyčejný … byly z podivného železa a neskutečně tvrdého dřeva. Našlapovala až neskutečně rychle a tvář jí omýval chladný vítr. Vlasy za ní vlály …

Na stanovišti, kde se měli sejít s poslem seděli již několik dní.
„Kdybych věděl, co tady budu dělat, tak bych zůstal sedět v Konoze. Tam je alespoň přísun dobrého jídla,“ brblal Hikaru.
„Chtěl jsi misi, máš ji mít,“ smál se mu Ichiro.
Najednou se Hikaru zvedl, Ichiro si toho všiml a také vstal. Hikaru chvíli zíral do dálky.
„Vidíš to, co já?“ promluvil po chvíli. Když se mu nedostávalo žádné odpovědi pohlédl na svého přítele.
„Ou, promiň,“ Řekl jen když si uvědomil svou chybu.
V dálce byla vidět postava dívky s nádhernými dlouhými vlasy. Šla přímo proti nim. Dlouhý plášť povlával v jemném vánku.
„To bude zřejmě ten posel,“ prohodil jen tak Hikaru.
Ichiro vykročil kupředu, natáhl pravici a zahalekal:
„Vítej, jsem Ichiro z Konohagakure no Sato.“
Dívka se při pohledu na mladíka zarazila.
/Kdo je to?/
Nejdříve pohlédla nedůvěřivě na oba dva. Pohled jí sklouzl ke Konožským páskám.
„Díky, Yuri z Kagenogakure no Sato,“ uchopila jeho ruku do své. Ochrannou čelenku s půlměsícem měla upevněnou kolem boků, takže nebyla vidět.
Chvíli tam tak stáli, potřásali si rukama, až Hikaru odstrčil svého přítele od dívky a sám se chopil její ruky.
„A já jsem Hikaru, taktéž odtud.“
Potom se otočil jako na obrtlíku a vyrazil napřed. Ichiro ucítil závan větru způsobený náhlým odchodem Hikaru, pokrčil rameny a vyrazil za ním.
Yuri se držela za nimi.
/Ten kluk s páskou na očích … kdo to je??? Je mi povědomí … cítím z něj … neuvěřitelnou sílu…/Sledovala ho očima.
„Hej,“ sykl Ichiro, „hej Hikaru. Jak vypadá?“
„Je to ta nejhezčí holka, jakou jsem kdy viděl.“ Odpověděl mu šeptem.
Najednou se Ichiro zastavil. Cítil, že je něco špatně. Zaslechl jen svistot letících kunaiů.
V jednou okamžiku stál vedle Hikaru a hned v dalším chránil Yuri vlastním tělem. Sáhl na záda pro svou bojovou hůl a vykryl všechny letící vražedné nástroje.
Ze začátku to vůbec nepostřehla. Vzpamatovala se, vytáhla luk a s neuvěřitelnou rychlostí vystřelila nasáté šípy chakrou do místa, odkud přilétali nepřátelské zbraně.
„Dík!“ prohodila k mladíkovi, co jí zachránil zřejmě krk.
Poté dala luk zpátky. Zaposlouchala se do krajiny a uchopila do ruky kunai připravena v obranné pozici.
„Měli byste se stáhnout.“ houkl Hikaru a postavil se před svého přítele. Nenápadně mrknul za sebe na Yuri a vytáhl dva kunaie. Najednou z lesa vylétla další várka kunaiů a mířila na Hikaru. Ten nestihl zareagovat a jenom zavřel oči v očekávání nejhoršího. V tu chvíli se za ním ozval dvojitý výkřik:
„Suiton: Suiryuuben! (Živel voda: Bič vodního draka!)“
„Raiton: Jibashi!(Živel blesk: Elektromagnetická vražda!)“
Neplánovaně se obě techniky spojily,jelikož voda je vodič a tak se z nich stala drtivá obrana.
Nejen, že Hikarovi zachránili krk, ale podařilo se jim namířit protiútok do místa, odkud nepřítelovi zbraně létaly.
Hikaru zaslechl jen dvě tupé rány a ani se neodvažoval otevřít oči. Až když mu někdo zaklepal na rameno, je otevřel. Před ním stáli Yuri a Ichiro a oba se usmívali.
„Příště si rozmyslíš, než se někam vrhneš takhle po hlavě.” řekl Ichiro a natáhl k příteli ruku.
Hikaru se zvedl ze země oprášil se a pohlédl na dvě spálená těla.
„Zvučná.” sykl, když mu pohled padl na jejich čelenky.
Ichiro se k nim sklonil a čelenky jim odebral.
„Ukážeme je Hokage-sama.”
Hikaru se zatvářil uraženě a vyrazil napřed. Tentokrát ho už Ichiro nenásledoval. Zdržel se s Yuri v povzdálí. Nastala chvíle ticha.
„Je to trochu blbý, ale můžu se tě na něco zeptat?“ prohodila náhle dívka.
Ichiro se pozastavil a čekal až bude Hikaru z doslechu.
„Jen se ptej, usmál se na dívku.”
„Ty … si opravdu slepý?“ skoro šeptala.
Ichiro se zarazil a úsměv mu malinko povadl. Ještě nikdo se ho na tohle nikdy nezeptal. Možná měli strach, možná je to ani nezajímalo.
„Bohužel, je tomu tak.” sklopil hlavu.
„Promiň nechtěla jsem být nějaká hrubá … jen mě to zajímalo,“ cítila se provinile.
Ichiro z jejího hlasu vycítil tu provinilost a honem se snažil zavést rozhovor jinam:
„A co tvoje rodina? Máš nějaké sourozence?”
„Ne … já vlastně ani nevím. Je to dlouhý příběh,“ usmála se a sledovala půdu pod nohama.
„Tak až budeš mít čas, můžeme si o tom v klidu popovídat. Ale teď už bychom měli dohnat Hikaru nebo zase něco provede,” zašklebil se Ichiro.
Yuri se zasmála. Poté oba společně dohnali mladíka před sebou. Dívka si nenápadně sáhla na místo, kde se nacházeli svitky od svého velitele.
/Jsou tam …/ oddechla si. Nesmí je ztratit.

Konečně stanuli před branou Konohy. Ichiro teatrálně rozpřáhl ruce a zvolal:
„Domove, sladký domove.”
Hikaru dál nabubřele pokračoval v chůzi směrem domů.
Ve strážné budce drkl Kotetsu do svého parťáka a pohodil hlavou směrem k příchozím.
„Hele, zdá se, že se manželé znovu pohádali.”
Když kolem stráží prošla Yuri, vlasy za ní zavlály ve větru od nichž se odrážely paprsky slunce a oslňovaly tak nejbližší stíny.
„Páni …“ vydechla dívka a hleděla uchváceně před sebe.
Před ní se rozprostírala ta nejkrásnější vesnice jakou v životě viděla. Všude byly krásné, košaté stromy. Spousta nádherných budov. A tomu všemu vévodila monumentání podobizna pěti lidí vytesaná ve skále.
„Tak půjdeš?” usmál se Ichiro a natáhl k dívce ruku. Odtrhla nechtěně pohled od té krásy a dotkla se jeho ruky. V ten moment jí tělem projel podivný pocit a kolem těch dvou se zvedl silný vítr. Jakmile bylo možné, okamžitě pustila jeho ruku. Odskočila od něj kousek dál a zhluboka dýchala.
/Co to sakra bylo??!/
Ve stejnou chvíli uškubl se svou rukou i Ichiru. Podivný chlad se mu rozléval od místa dotyku po celém těle. Vyděšeně ukryl svou ruku do kapsy. A mlčky se vydal k budově Hokage.
Po cestě ani jeden z nich nepromluvil o předcházejícím incidentu. Ichiro sevřel ruku v pěst. Pořád cítil jemné šimrání.
„Proč vlastně jdeš k Hokage?” ozval se po chvíli.
„Nesu něco od našeho … taky něco jako Hokage,“ zrychlila.
Ichiro už dál nepokračoval a společně vstoupili do budovy. Vystoupali po točitých schodech až k pracovně Hokage a zaklepali.
Místo : „dále“ jim otevřela černovláska. Byla to pomocnice Hokage. Jmenovala se Shizune.
Vstoupili tedy dovnitř místnosti. Za stolem, na kterém ležela hromada papírů, seděla žena s obrovským poprsím. Zvedla pohled od listu a zaměřila se na příchozí.
Tak jsi tady,” usmála se na Yuri. Ichiro mezitím došel k jejímu stolu a položil před ní dvě spálené čelenky zvučných ninjů. Tsunade potichu zaklela.
„Děje se něco Hokage-sama?” strachovala se Shizune.
„Dej okamžitě vědět našim spojencům. Vypadá to na další válku.” udílela blondýnka pokyny.
Černovláska přikývla a vystřelila ven z pracovny.
„Ano Hokage-sama,“ lehce se uklonila dívka s bílými vlasy. Měli to ve své zemi ve zvyku. Vytáhla z pouzder pečlivě schovaných 2 svitky převázané tyrkysovou stuhou.
„Tohle posílá Jomei-sama. Mám vám to dát a po přečtení už budete vědět…“ podala je Páté.
Tsunade se pustila do čtení svitků, zatímco Ichiro nervózně popocházel po místnosti a v hlavě si promítal poslední slova Páté.
/Vážně bude další válka? Copak jich nebylo dost?/
Pátá dočetla svitky, provedla několik pečetí a svitky začaly hořet. Potom vzhlédla a její pohled těkal mezi Yuri a Ichirem.
Po nějaké chvíli rozkázala:
„Yuri, máš tu nějakou dobu zůstat, tudíž tě přiděluji do týmu k Ichirovi. Zatím budeš bydlet u něj, dokud ti neseženu jiné ubytování.”
„Cože??!“ vyhrkli překvapeně oba naráz.
„Nějaký problém?“ otázala se jich pátá s hrůzostrašným výrazem v očích.
„N-ne …děkuji“ pípla vydali se k odchodu. Ostatní vyšli ven, ale Yuri se před dveřmi zastavila.
„V tom druhém bylo to o té nové organizaci že ano?“
Tsunade se zamračila.
„Mohla bych se pokusit zjistit něco víc. Už u nás v Zemi Ubývajícího měsíce jsem na tom trochu pracovala…“ zvážněla dívka. S tímto výrazem vypadala o dost starší.
„Dobrá,” povzdechla si Tsunade. „V tom případě, nastolíme změny. Vašemu týmu: tobě, Hikarovi a Ichirovi, budou přiděleni dva senseiové.”
„Důvod znám jen já a zatím to tak zůstane.” dodala, když viděla, že se Yuri nadechuje.
„Jakmile budeš chtít opustit vesnici, tak výhradně v doprovodu minimálně jednoho člena týmu a jednoho senseie. Na oba senseie můžeš narazit v Ichiraku ramen. Ichiro tě tam zavede.”
Yuri vylezla z pracovny a všechno vyložila Ichirovi. Ten se nejdřív podivoval jednáním Hokage, ale nakonec si řekl, že je to rozkaz a vydal se směrem k Ichiraku.
/Zajímalo by mě, co bylo tak důležitého v tom druhém svitku. Až přijdu domu, tak se na to senseie Jomeie zeptám…/ hloubala v myšlenkách a ani neuvědomila, že už jsou skoro u obchodu.
„Kdo vlastně bude našimi sensei???“ prohodila náhle k mladíkovi.