Zítřek 3

Část druhá - Tady

Část třetí - Čtvrtý

Kakashi pomalu došel k rohu budovy. Slunce už téměř zapadlo. V tomhle období ostatně zapadalo velice rychle. Muž nepotřeboval nikam spěchat, ten za kým jde tam přece někde je. A on ho určitě najde. No, vlastně … Jak vůbec věděl, že tam je?
Co když tam je někdo úplně jiný?
Pomalu si to začínal uvědomovat.
A jak ho ksakru poznám?
Na chvíli se zastavil. Přesně na rohu budovy, tam, kde kdysi tmavě modrá omítka byla nejvíc oprýskaná a cihly necudně odhalovaly svoji pravou tvář, položil na tenhle úkaz svoji ruku a … Nehýbal se. Vůbec. Jenom tam stál, s rukou na stěně a poslouchal.
Je tam ještě vůbec? přivřel oči a trochu naklonil hlavu. Blíž a blíž rohu …
A co když není takový, jaký by měl být? Co když ho ty roky zkazily k nenávratnu a teď vůbec nebude moct nést svoje povinnosti? A nepomůže nám?
Centimetr před úhlem, ze kterého by už za roh viděl, se zarazil.
„A co,“ zatřásl hlavou, „nebudu pesimista …“
Jeho oči se podívaly do toho šera v zapadlé uličce po boční straně Národní knihovny. Až si na tu tmu zvykly a rozkoukaly se, zjistily, že …
„Sakra!“ vydechl napůl naštvaně a napůl překvapeně. Nikdo tam nebyl. Jenom hora narovnaných dřevěných krabic, které vytvářely jakési schůdky … Přímo ke skleněnému okýnku. Rozbitému skleněnému okýnku.
Kakashi věděl, že sebou musí pohnout. Takže on se tam vloupal?
Rychle se rozběhl a jeho kroky se na štěrku hlasitě ozývaly. Svoji nohu opatrně položil na první z krabic. Materiál silně zapraskal, ale on se na něho lehce vyšvihl.
„Třeba to vydrží …“
Nevydrželo. Když se snažil zvednout druhou nohu, krabice se probořila a s rachotem se celé schůdky zřítily k zemi. Tak tohle nevyšlo.
„Doprčic …“
Co teď? Ztratil schody … Jeho katana mu v tomhle pomůže asi tak dobře, jako vojákovi film Celý svět padne, který vysílali na podzim a který všichni prohlásili za největší propadák roku. Protože kritizoval ty vojáky … Kteří je přeci chrání a pomáhají jim. Zemřel v něm kapitán hlídky, celá hlídka, dál potom jedna skupina, která bojovala ‚na severu‘, oddíl z ‚jihu‘ a ten ‚z východu‘ vyvázl s poměrně dobrým výsledkem. Jeden člověk přežil a byl schopný říct, co se tehdy stalo a proč jsou všichni najednou mrtví. Na konci filmu samozřejmě na následky boje zemřel. Překvapivě, byl to totiž strašně optimistický film.
Vlastně … Ona to byla holá pravda, ale nikdo ji nechtěl vidět. Nováčkům se promítaly jenom dokumenty Válka léčí a Boj osvobozuje, které prošly přísným zrakem vrchního generála a dokonce i samotného císaře. Vojáci nepomáhali a už vůbec ne svojí vlasti … Jenom lidské chamtivosti …
Kakashi viděl Celý svět padne celkem čtyřikrát. Po prvním konci jenom tupě zíral do černého obrazu. Po druhém si něco zapsal do bloku. Po třetím se zvedl a šel si udělat večeři. Po čtvrtém si začal zpívat. Konečně totiž věděl, že tomuhle musí vážně zabránit … Zvláštností toho filmu totiž bylo, že ten, který přežil, bojoval katanou a ne chau. Proto se to nikomu nelíbilo … Kritiky to označili za „fantazii“, „blbost“ a „film, který si koleduje o zákaz vysílání“. Takové to tady už prostě bylo … A všichni se snažili najít režiséra, který film natočil. Byl totiž anonymní … Ale Kakashi se mohl vsadit, že režisérova identita nikoho nezajímá víc, než jeho. Bylo zvláštní vědět, že v celé Konoze je alespoň někdo, kdo taky zastává ten jeho názor. Že katany jsou menší zlo než chau. A hlavně, je to nástroj hrdinů …
„Tak ale co teď?“ zašeptal potichu a zaměřil se na výšku stěny, která okno dělila od země. 3 a půl metru. Pohoda.
Nejdřív se rozhlédl, aby zjistil, jestli ho nikdo nepozoruje. Tohle by ho totiž mohlo stát hodně …
Nikde nikdo. Všude kolem byl jenom mírně zatuchlý vzduch, šero s kousky světla od pouličního osvětlení a pozůstatky dřevěných krabic.
„Tak jdu na to …“
Zavřel oči a chvíli se soustředil.
Dobře …
Když otevřel oči, s úsměvem zjistil, že mu podrážky bot září světle modrým světlem.
„Ahoj, chakro,“ ušklíbl se potěšeně a na oprýskanou stěnu položil pravou nohu. Trochu jí pohnul a zjistil, že tam drží. Spolehlivě. Přidal další a obalamutil gravitaci. Další a další … A za chvíli už stál přímo vedle rozbitého okna. Teď už stačilo jenom hbitě proklouznout celkem velkou dírou ve skle a s mírným plesknutím dopadl na prázdné chodbě knihovny. Všude to tu páchlo po čistících prostředcích, to znamenalo, že uklízečky už douklízely a zřejmě byly pryč. Jenomže Minato Namikaze snad pryč nebyl …
Tiše vykročil prázdnou chodbou. V téhle části zřejmě nebyla žádná poplašná zařízení, ty nainstalovali jenom k hlavnímu vchodu, kvůli finanční situaci. A najímat si policisty nebo vojáky i na večer už vůbec nemohli … Stejně si ale musel dávat pozor, protože policie se přece dá přivolat. A on si nemůže dovolit, aby ho tu chytili …
Jeho kroky se ozývaly široko daleko. I když se snažil našlapovat potichu, měl pocit, že jeho nohy po tomhle prvním patře duní nehorázným způsobem … A že dřív nebo později ho někdo odhalí a … A příjde o všechno. Žádná záchrana světa, nic. Jenom prostý život v malém domečku u hradeb. Na okraji. Kakashi Hatake, bývalý voják, učitel a potom, uklízeč odpadků. Lákavá budoucnost …
Prošel kolem prázdných schodů a podíval se přes zábradlí dolů. Nikdo tam nebyl. Ale, najednou, v prostoru před ním, za velkými dubovými dveřmi, které se majestátně tyčily na konci prvního patra, přímo vedle schodů, něco bouchlo.
Tak tady jsi …
Pomalu a tišeji než předtím přišel až k velké stříbrné klice. Na štítku vedle dveří stálo zdobeným písmem Dokumenty a hned pod ním: Vstup pouze s povolením císaře nebo jeho zástupců. Dohlíží: Ředitelka knihovny Itara Haru. Personálu vstup přísně zakázán.
„Tak ředitelka knihovny?“ zašeptal neznatelně a kdyby se nebál, že se prozradí, obdivně by hvízdnul. Za těmahle dveřmi už musí být něco velkého, když se tam dá vejít jenom s povolením císaře a nikdo ze zaměstnanců sem vůbec nesmí. Snad je tu něco zakázaného?
Každopádně, celkem málo chráněného, když se tam Minato Namikaze dostal, pomyslel si Kakashi a pomalu stiskl velkou kliku. Nebylo zamčeno.
Buď tu vůbec nezamykají a žijí v nadměrné a naivní důvěře, nebo to tu takhle nechal Čtvrtý, zamrkal překvapeně a silně dveřmi škubl, protože byly těžké a jemně a pomalu se otevřít nedaly. Samozřejmě, věděl, že Minato titul Čtvrtý Hokage už přes tisíc let nemá, ale stejně mu tak říkal. Nutilo ho k tomu vlastní svědomí a přesvědčení …
Do místnosti nejdřív strčil hlavu a rozhlédl se. Všude byla otravná tma, protože slunce před chvílí zapadlo. A odnikud se žádný zvuk neozýval.
Možná jsem sem vpadl přece jenom trochu … hodně … nápadně a on se vylekal.
„Ehm,“ ozval se potichu, „Minato Namikaze?“
Nic. Žádná odpověď. Ale Kakashi věděl, že tu někde je.
„Já vás nejdu zatknout,“ zašeptal do ticha znovu. „Mám pro vás jenom … Zprávu.“
Copak nechápe, že mu nic nechce udělat? No, možná to bude tím, že ho zřejmě vidí … Vlastně, v téhle tmě spíš slyší, poprvé v životě.
„Chci vám říct něco,“ řekl trochu víc hlasitěji a přesvědčivěji a pomalu vstoupil na chladný mramor na podlaze, „co může –,“
„Co děláte?!“ ozvalo se ze tmy před ním vyděšeným chlapeckým hlasem. Takže tu přece jenom je? Ale co – „Nechoďte sem!“
Pozdě. Kakashi už na nohu došlápl plnou vahou … A v tom okamžiku se ozval alarm. Vysoký a dral se nepříjemně do uší … Zřejmě tu ta bezpečnost nebyla tak moc podceněná, jak si myslel. To on to podcenil.
Nohu rychle sundal, ale alarm neutichl. Naopak, jakoby začal zvonit i ten, který byl u vchodu. Zřejmě sem hned vtrhlo pár policistů … Na jedné hlídce asi byli moc blízko a –
„Hej!“ zaznělo znovu ze tmy a Kakashi zaregistroval nějaký pohyb. Něco se mihlo a běželo přímo naproti němu. „Běžte pryč, jestli nejste polda!“
„Nejsem, jdu za váma –,“
Něco proběhlo přímo pod Kakashiho paží, která držela dveře otevřené a zatáhlo ho za mikinu.
„Pojďte!“ doléhal chlapec, ale hned toho nechal. Jeho kroky se ozvaly na chodbě vedoucí směrem k oknu.
Musím jít za ním! A nesmí nás chytit! vzpamatoval se Kakashi konečně a rozběhl se taky. Teď už nezáleželo na tom, jestli jeho kroky vydávaly nějaký zvuk, protože alarm stejně cokoliv překřičel. Rychle přiběhl k oknu, v němž bezradně stál ten kluk a jenom se díval dolů.
„Kde jsou krabice?“ otočil se na Kakashiho. Hned pochopil, že jestli to není policista a krabice jsou pryč, musel jít taky touhle cestou. Nějak … „Měl jsem tu narovnaný krabice, ale jsou pryč!“
Ve tmě Kakashi nic kromě obrysu neviděl, ale přikývl.
„No, ehm, ono to …“
„Musíme se dostat pryč! Rychle! Abyste mi tu zprávu mohl říct!“
Takže zvědavost?
„Nemějte starosti, Minato-san,“ usmál se Kakashi a vyšvihl se na okraj okna. Chvíli se soustředil a …
„Co to je?“ zaznělo překvapeně. „Tohle … Snad to není …“
„Chakra,“ usmál se Kakashi, i když viděl, že to nejde vidět.
Po schodech napravo se začaly ozývat kroky … Běh …
„Vylezte mi na záda, rychle!“ zavelel a Minato ho poslechl. V normální mluvě by to znělo zvláštně, ale pochopil, že je chce nějak dostat dolů.
Kakashi opatrně přelezl na chladnou stěnu a pár rychlými kroky je dostal na pevnou zem.
Minato se rychle pustil a nevěřícně se na něho zadíval. Teď už šlo vidět, jak vypadal … A podobal se přesně těm obrázkům, které Kakashi našel v Kitoině knize. Samozřejmě, že se podobal … Proč ho to tak překvapovalo?
„Kdo vůbec jste?“ pokrčil chlapec obočí. Bylo mu patnáct let. To věděl, přesně … Ale stejně ho překvapilo, že je to ještě kluk. A že na tohohle se bude muset spolehnout … Nicméně, měl v sobě duši Yondaimeho. Byl to Yondaime …
„Rychle pryč,“ uvědomil si Kakashi a rychle ho strhl stranou, do stínu. Právě včas, z okna nahoře zrovna vykoukla nějaká hlava, dívala se okolo a hned zalezla. 3 a půl metru bylo vysoko a strážníci přece nebudou riskovat život jenom kvůli svojí práci … Zřejmě si to šli oběhnout. A tím ti dva získají hodně, hodně času …

„No tak, kdo jste?“
„Všechno se dozvíte, Minato-san. Jenom musíme najít nějaké bezpečné místo …“
Už utíkali celkem dlouho. Ještě chvíli a budou se moct zastavit … Kakashi byl mírně zadýchaný, ale Minato vůbec. To bylo dobře.
„Jak jste dokázal použít chakru?“ zeptal se najednou chlapec, který se držel těsně za ním. Zřejmě proto se nebál toho, kam ho někdo jemu úplně neznámý vede … Zvědavost a zase jenom zvědavost.
„Trénink,“ řekl Kakashi zadýchaně a zastavil se. Ztěžka se opřel o zeď a zhluboka dýchal. Teď už to snad mohlo stačit, už byli dost daleko a nikdo je nechytne …
„Ale vždyť chakra je přísně zakázaná!“
„Jak o ní vůbec víte?“ pozvedl Kakashi obočí. Samé otázky … On taky nějaké může mít.
„Já … No …“
Minato se podíval k zemi.
„Celkem mě zajímá historie,“ usmál se nepřesvědčivě a muž přikývl.
„Konkrétně období Shinobi, že?“
„Vy víte, že existovalo? Existovalo, že ano? Nikde se o tom veřejně nepíše a učit se historii je zakázané, ale já se o tom chci něco dozvědět, protože vím, že to muselo být úžasné! A chtěl bych umět s chakrou, protože -,“ nadchnul se chlapec najednou a Kakashi pozvedl obočí.
Ví toho celkem hodně …
„Odkud všechno víte?“ zastavil ho.
„No, tak …“ sklonil chlapec znovu provinile hlavu.
„Chápu,“ přikývl Kakashi. „Vy se vždycky vloupáte do knihovny a hledáte zakázané svitky ze starých dob, že?“
„No … Trochu …“
„A teď jste tam byl zase.“
„A kvůli vám mi dají alarm určitě i do tý chodby! Vždycky to okýnko spraví, protože myslí, že za to můžou ptáci, takže to mě neprozrazuje, ale teď jste mi to pokazil,“ vzhlédl Minato zamyšleně.
Kakashi pochybovačně zavrtěl hlavou.
„Jak jste se vůbec dostal přes ten alarm, Minato-san?“
„Mám svoje metody. A co jste mi chtěl říct? Ať už můžu jít domů… Zítra ráno brzo vstávám, protože mám první přípravnou, víte?“
„O tom jsem chtěl mluvit,“ usmál se Kakashi.
„O tom?“
„Ano, Minato-san.“
Chlapec pozvedl obočí.
„Neříkejte mi tak, prosím.“
„Jak?“
„Minato-san. Vždyť jste nejmíň o třicet let starší než já.“
„O deset,“ ušklíbl se Kakashi. „Takže vám není divné, že znám vaše jméno?“
„Ne. Když jste mi měl doručit zprávu, asi víte jak se jmenuje adresát. Kde máte tu zprávu?“
Znovu byl zvědavý … Ale byl celkem chytrý, to musel Kakashi přiznat.
„Vlastně byla ústně, ne písemně,“ přikývl Kakashi.
„Tak co jste mi chtěl?“
„Aby jste se v přípravných přihlásil do skupiny s katanou, ne chau.“
„Hmm,“ přikývl Minato a zřejmě čekal, až mu řekne něco víc. Když pochopil, že už asi nic nemá, zazubil se. „Ale já nemám v plánu jít do chau,“ dal si ruce vesele za hlavu. „Proč?“
Kakashi překvapeně zamrkal. Tohle taky něco vypovídá … Byl rád. Hodně rád, že Minato Namikaze je … Že je …
„Zřejmě budu vaším učitelem.“
Nezkažený …
„A naučíte mě i vyvolávat chakru?“ usmál se chlapec.
„Uvidíte. Hlavně vám řeknu něco víc o období Shinobi, Minato-san.“
Chlapec se zamračil.
„Můžete mi přestat vykat?“
„Ne,“ zamyslel se Kakashi a kluk jenom zklamaně vydechl.
„Aha.“
„Takže zítra,“ narovnal se najednou muž a Minato překvapeně ucuknul.
„Vy už jdete? A nechcete mi něco říct už dneska? Třeba … Co všechno uměl Hokage? Nebo –,“
„Boužel, spěchám někam jinam,“ lehce se uklonil. Musí se k němu chovat zdvořile … Je to přece … Hokage …
Rychle vyběhl pryč a nechal za svými zády plno otázek. Běžel chladným vzduchem po téměř prázdných ulicích. Tohle se trošku protáhlo a on jenom doufal, že dorazí včas … Protože to musel stihnout. Ke škole … Měl by tam být …
Naruto Uzumaki …

***
Jůů, Minato xDD Haha, vy víte, že tam prostě být musel
No ... Takže, příště - Naruto Uzumaki. Co asi dělá v noci ve škole? Najde ho vůbec Kakashi? A kde je Jiraiya?
Baj d vej: Lidičky, potřebuju pomoct xDD Jestli teda budete tak hodní ... Nevíte někdo o nějakým vhodným obrázku k týhle FF do soupisu? Třeba nějaký narutovci naši s katanou, nebo nějakej obrázek, kde jsou Jíra, Minato, Naruto jako malí (dohromady právě =/)... Ono mi to nejde najít xDD Prostě něco k tý atmosféře třeba Prosím, kdyžtak pište do soukromek, za každou pomoct mooooc děkuju, protože už sem bezradná, a tak sem se rozhodla otravovat takhle (pardon xDD) ...
***
Ehm a ... Lidičky? Prosímvás ... Pište mi popravdě, co se vám na tom nelíbí. Mě je celkem na nic, když dáte třeba tři hvězdičky bez důvodu, napište mi taky, proč a co bych měla změnit ... Pomůže mi to víc Děkuju ...