Kruťásek 04. část

Hnědovláska

„Prečo mi chcete pomôcť, ak ma chcete na pokusy? Prečo? Je to len strata času, nie?“ Povedala mu priamo.
„Či na klasické pokusy, to ešte neviem. Zatiaľ sa mi pozdávaš a okrem toho, je mi to dole smutno. S Nessi sa mi až tak dobre nedá rozprávať.“ Uškrnul sa. „Či sa niekam ponáhľaš?“
„Ja? Nie, nikam. Nemám nikoho, môj život nemá cenu. Už dlhšiu dobu. Ak vôbec niekedy nejakú mal.“ Povedala a dodala: „Rob, čo chceš.“
„Minulosť ma nezaujíma. Teraz. Vidím, že si budeme rozumieť. Tak mi povedz tvoje meno, myslím, že Roe sa k tebe nehodí.“ Zasmial sa.
„Meno? Ja som...“

Náhle se zarazila.
Proč bych mu to měla vlastně říkat?Chce mě zabít..Ne, vlastně chce udělat něco horšího. Chce ze mě udělat stejnou stvůru, jako ty ostatní...Tak proč mu to mám říkat?
,,Jméno!‘‘ připomněl jí důrazně, ale ona zavrtěla hlavou.
,,Neřeknu ti ho...‘‘ zavrtěla hlavou. On se jen pousmál. Ne že by to bylo vidět, v podzemí byla dost tma, kterou narušovaly plápolající pochodně, ale...slyšela to jeho odporné uchichtnutí a zježili se jí vlasy na zátylku. Byl to tak nepřirozený zvuk...
Tlesknul.
A ještě jednou.
Nechápala to. Seděla na zemi a bázlivě k němu vzhlížela. Čekala, že ji bude nutit, čekala že ji třeba i uhodí, ale on jen...tleskal.
A pak se to stalo. Ze strany do ní narazilo něco velkého a těžkého a povalilo ji to k zemi. Ležela na zádech a zírala na velký stín, který se nad ní tyčil. Cítila ten smrdutý dech, dokonce věděla, že by stačilo překonat pár centimetrů a do její tváře by se zabořily ostré tesáky toho stvoření.
,,Jméno.‘‘ vybídl ji znovu a ona nasucho polkla.
Stejně mě zabije. Tak proč neumřít dřív....
Znovu tleskl a do ramen se jí zaryly drápy. Tiše vyjekla a zatřásla se. NA rameni měla ještě nezhojenou ránu od Roeho 10 a teď ji ta příšera znovu rozdrásala. Horká krev jí stékala podél klíčních kostí až na krk, kde pomalu odkapávala na zem.
,,Jméno.‘‘
,,Já jsem....Jsem Tenten.‘‘ vydechla konečně a zavřela oči. Toužila, aby ji ten netvor už zabil nebo nechal jít. Ta bolest v ramenou byla nesnesitelná...
A najednou..stejně rychle jako přišla, tak i zmizela.
,,Už běž Nessie....teď tě nebudu potřebovat.‘‘ zamumlal a poplácal příšeru po hlavě. Tenten zůstala raději ležet. Neviděla, připadala si tak zranitelná...zrak pokládala za nejdůležitější smysl a on ji o něj téměř obral. Zachvěla se a objala se rukama.
Já se bojím...

Pomalu k ní přešel a klekl si. Viděl, že jí z ramen opět stékají stružky tmavé krve a pousmál se. Měl krev rád, ...a snažil se, aby si ji oblíbily i jeho výtvory. Zatím se mu to dařilo. Chřípí se mu zachvělo, když ucítil ten kovový zápach životodárné tekutiny. Neodolal a opatrně se dotknul jejích ran. Znovu se zachvěla.
Tenten...nikdy jsem o ní nic neslyšel.
,,Takže ty bojuješ pomocí klonů....‘‘ zauvažoval nahlas, ale zavrtěla hlavou.
,,N.ne. Mou specialitou jsou zbraně.‘‘
,,Tak proč jsi útočila-‘‘
,,Zapomněla jsem své svitky. Já totiž utíkala z-‘‘
,,Řekl jsem, že tvou minulost nechci vědět!‘‘ vyjel zostra a Tenten se zarazila.
Musím si dávat pozor na to, co říkám....Radši budu zticha.
Vstal a pohlédl na dveře, za kterými se skrývala laboratoř a operační stůl.
,,Tenten...‘‘ zamumlal, aniž by se otočil. Dívka tázavě zamručela.
,,Teď si tě trochu poupravím...Abys zapomněla...‘‘ řekl a ona vytřeštila oči.
,,Co mi chcete dělat?!‘‘ vyjekla zděšeně a přitiskla se k chladné zdi za sebou.
,,Pár zásahů do tvé hlavy...možná, že provedu i něco s tvým tělem...abys mi neutekla.‘‘ zasmál se, ale Tenten měla do smíchu hodně daleko. V zoufalství se posouvala podél zdi v marné naději, že najde nějaký východ, odpadní rouru....cokoliv. Ale skončila v rohu.
,,Neutečeš...‘‘ řekl, jako by odhalil její úmysly. ,,Je tu jen jeden východ, který je pečlivě střežen.‘‘
Pomalu k ní přešel, chytil ji za ruce a vytáhl na nohy.
,,Jen pojď. Užívej si poslední okamžiky jako Tenten...‘‘
,,Cože?!‘‘ vytřeštila oči. To nemůže myslet vážně! ,,Ne..nech mě být...‘‘
Vzepřela se mu, snažila se od něj uskočit, ale byl rychlejší. Popadl ji za rameno a Tenten ucítila na rameni píchnutí.
,,Au...‘‘ vyjekla a chytila se za bolavé místo. Znovu se zasmál.
,,Píchl jsem ti silné anestetikum....za chvíli usneš a pak budeš jen má.‘‘ zašeptal chtivě a to už Tenten cítila, že se jí začínají klížit víčka. Její tělo zmalátnělo a ona se sesunula na zem.
Pak vše zčernalo.

Rychle ji položil na operační stůl, natáhl si rukavice a vzal do ruky skalpel. Ve vzduchu si naznačil, kudy povede první, základní řez a přiložil ostří na její bledou kůži na šíji. Dál však nemohl.
,,No tak...stačí jeden pohyb. Jen řízni...‘‘ dodával si šeptem odvahu, ale něco mu bránilo v jejím zohavení.
Zadíval se na její obličej. Vypadala tak klidně...tak vyrovnaně. Tak nádherně. Hnědé vlasy, ač trochu zacuchané, lemovaly její tvář a víčka se jí trochu chvěla.
Nemůžu ji znetvořit...nejde to.
Nejde...
Tak alespoň poupravit paměť! Nebude si mě pamatovat.
Ale já chci aby si mě pamatovala...
Blázne! Mohls z ní mít skvělou zbraň!
Chci aby zůstala stejná....
Potřásl hlavou a znovu pevně sevřel skalpel. Nejméně minutu nehnutě stál a stále víc a víc se třásl. Nakonec to nevydržel a s řevem skalpel odhodil do kouta.
,,Sakra!‘‘