Bezejmenný -2.díl- Sen

„Už je moc pozdě. Zklamal sem. Opět sem zklamal.“
„Ještě je tu šance jak ho zachránit. Musíme to do nemocnice stihnout než zemře.“
To se to stane znovu? Opravdu nemůžu nikoho kdo je mi blízký ochránit?
Teď nesu svého nejlepšího přítele v náručí, krvácí, umírá a mé srdce s ním.
„Už je pozdě.“
„Takže on už je …?“
„Stalo se to znovu. Tohle se nemuselo stát, a už vůbec ne MĚ. Ale přísahám že tohle bylo naposledy!“
Padl jsem na kolena a položil ho na zem, naposled se podíval do jeho očí a pak mu je zavřel.
„Byl moc poraněný, nedalo se nic dělat, nemůžeš za to.“
„Kéž by to tak bylo.“

„Byl to jen sen.“ Pomalu jsem vstal a sedl si na postel.
Už zase se mi zdál ten sen. Proč nejčastěji tenhle? Na tom už asi ani nezáleží. Důležité je abych nezapomněl. Už se to nikdy nesmí opakovat.
Vyšel sem z pokoje, zatočil do chodby a sešel po schodech.

„Dobré ráno pane. Jak jste se u nás vyspal? Budete si přát něco ke snídani? Máme výborné koláčky, které dělala moje manželka.“
„Ne, díky ale dám si jen čistou vodu a kus chleba.“
„Ano hned to bude. Drahoušku kousek chleba a vodu tady pro našeho hosta. Víte moje žena je výborná kuchařka už od doby co jí zná. Umí také výborné vepřové a peče skvělé pochoutky všeho druhu. Opravdu si nic nedáte?“
Hmm, ten je ale ukecanej.
„Opravdu ne, díky.“

„Sakuro-chan dám si ještě jeden rámen a klidně mě pak můžeš namasírovat.“
„NARUTÓ!!!“
„Áááááá Sakuro-chan co proboha blázníš? Chceš snad abych ohluchl?“
„Přestaň se vymlouvat a vstávej z té postele! Máme misi.“
„Ale přesto nemusíš tak ječet.“
„Už si zase mluvil ze spaní, je to vážně divnej zlozvyk.“
„Co je na tom špatného?“
„To o čem se ti zdá, ale už dost povídání a vstávej.“
Jí se asi o Sasukem nezdá každý večer. No možná že občas i přes den, ale říct jí to tak ležim týden v nemocnici.
„Kde je Sai?“
„Už je dole a snídá zatímco ty sis žužlal polštář.“ Ty jeden lenochu.
„No jo no jo už sem na nohou.“ Snad se tolik neděje.

„Dobré ráno vy dvě hrdličky, dáte si něco ke snídani? Moje žena udělala vynikající …“
„Ehm pane mi jaksi já a ona …“
„My nejsme pár!“
„Pardon moje chyba, tak se posaďte ke svému příteli a já vám přinesu něco ke snídani.“
Co to poslední dobou se Sakurou je? Je čím dal ostřejší. Tímhle tempem to bude druhá Tsunade. Zajímalo by mě, jestli taky bude mít taky tak velký …
„Naruto, přestaň se tak blbě ksichtit a pojď si sednou na snídani.“ Vsadím se, že zase myslí na ten svůj rámen.
Oba se přesunuli k volnému stolu v rohu místnosti, kde už seděl Sai u sklenice mléka a cosi pojídal. Usadili se vedle něj a mezitím jim hostinský přinesl přesně to samé.
„Tak prosím, tady to máte.“
„Děkujeme.“ Odpověděla Sakura.
„Na co tak koukáš Saii?“ řekl Naruto a podíval se stejným směrem.
To je ten cizinec ze včerejší noci, ten, který tady vyvolal tu rvačku.
„To je ten cizinec ze včerejška Naruto, ten, který tady vyvolal tu rvačku.“
„To vím přece taky!“ křikl Naruto
Ach jo, ten je dneska zase hlučný.
„Buďte oba ticho. Myslíte, že je to ninja? Ale nemá čelenku.“
„Rozhodně to bude ninja. Viděl si snad jak včera házel s tím mužem přes celou místnost.“
„To je pravda Naruto, ale je na něm něco zvláštního.“
„Sai jak to myslíš?“ zeptal se Naruto
„No, ten ninja využíval genjutsu na oklamání druhých a on ho jen tak prohlédl. Normálně genjutsu nevidíš pouhým okem. Ani sem u něj neviděl sharingan nebo něco jinou oční techniku.“
„To je pravda, ale jak to teda mohl vidět?“
„No já ti nevím ale dokáže to vůbec vidět někdo s obyčejnou oční technikou? Myslím že ani Sasuke by tohle nedokázal, ani Nejii.“
„To nevím ale musí být opravdu silný když tohle dokáže a navíc podívejte se na jeho meč.“
„Jo je pěkně velkej.“
„Nepřipadá vám povědomý?“
„Tak se ho pojďte zeptat.“
„Hej vy tam! Když už na mě tak zíráte, tak si pojďte aspoň přisednout. Určitě máte několik otázek.“
„Jak jen mohl vědět, že ho chceme navštívit?“
„Myslíte, že nás i slyšel?“
„No já sem dojedla tak můžeme.“ Řekla Sakura a všichni tři vyšli směrem k cizinci na druhé straně místnosti.

Myslím, že tenhle sen se mi bude vracet pořád dokola a připomínat mi moje vlastní chyby. Pořád nad tím musím přemýšlet, i když se to stalo tak dávno.
Ta snídaně je opravdu dobrá, možná bych si mohl dát něco lepšího, jak mi nabízel hostinský. Vsadím se, že je tahle restaurace hodně známá, přestože tu není zase tolik lidí po ránu.
A hele tyhle tři mladý sem viděl včera večer. Ale nemuseli by tak zírat, je to pěkně nezdvořilé. Možná bych je mohl pozvat ke stolu, ať si přisednou.
„Hej vy tam! Když už na mě tak zíráte, tak si pojďte aspoň přisednout. Určitě máte několik otázek.“
Ti tři vstali a blížili se ke mně. Mezitím přišel hostinský.
„Dáte si ještě něco pane?“
„Ehm … ano dám si ještě něco sladkého a nechám se překvapit.“
„Já věděl, že vám to nedá a ochutnáte něco dalšího z naší kuchyně.“ Jen to dořekl a odběhl.
„Ahoj, posaďte se prosím.“
„Děkujeme, že jste nás pozval k vašemu stolu.“ Řekla celá červená Sakura.
„Sakuro, co je to s tebou? Nějak se červenáš. Připomínáš mi Hinatu.“
„Těší mě. Jak jsem nemohl přeslechnou, vy musíte být Sakura, Naruto a tvoje jméno sem bohužel nezaznamenal.“
„Jmenuji se Sai, těší mě.“
„Promiňte, chtěli sme se zeptat odkud jste a jestli jste ninja.“
„Naruto, ty jsi tak nezdvořilý.“ Okřikla ho Sakura.
„To je v pořádku. Pocházím opravdu zdaleka, nejspíše ste o tom místě neslyšeli, tak nemá smysl vám o něm vykládat. A druhá odpověď zní ne, nejsem ninja.“
„Potom tedy jak byste mohl …?“
„Ták, prosím, tady to máte. Tohle je naše dnešní specialita, doufám že vám bude chutnat.“
„Děkuji, už teď se nemůžu dočkat až ochutnám.“
„Kdybyste ještě něco potřeboval stačí zavolat a já vám budu hned k službám.“
Páni ono to opravdu není tak špatné. Ale tihle určitě budou mít ještě spoustu otázek.
„Promiňte, ale určitě máte teď být někde jinde než se tady semnou vybavovat nemám pravdu?“
„Naše mise!“
„Máš pravdu už bychom asi měli jít.“
„V tom případě tedy nashledanou.“
„Sbohem.“ Myslím, že se s nimi ještě potkám a nebude to trvat dlouho.
„Počkejte. A odkud pocházíte vy?“
„Konoha.“ Řekl Naruto a všichni tři už byli pryč.
No nic já se pustím do své druhé snídaně a nejspíše vyrazím na cestu.