Poslední přání - 13. kapitola - Přivandrovalkyně

Ráno se Shenai s Itachim objevili v jídelně mezi posledními. Ninjové se začali pochechtávat, ale Konan ani Pein v tom nic zvláštního nepostřehli.
„Čemu se zas smějou?“ procedil Uchiha mezi zuby.
„Neříkej, že to nevíš,“ mrkla na něj. Černovlasý mladík obrátil zrak ke stropu.
„Sem ke mně, sestřičko!“ Deidara držel hnědovlásce místo.
Vůdce je sledoval a bručel. „Nepřehrabuj se v tom jídle!“ Za ním se zjevila modrovláska s vařečkou. Pokořený velitel Akatsuki mlčky dojídal.
„Dneska uvařím, pokud ti to nebude vadit, Konan.“
„Ani v nejmenším. Budu mít aspoň víc času pro sebe,“ usmála se modrovlasá kunoichi.
„Víc času na flákání,“ zamumlal někdo ve skupince.
„Já tě slyšela, Deidaro!“ prskla nasupená žena a odkráčela. Shenai se culila, měla radost z dnešního nádherného dne.

Tobi zmizel na celý den, ale jak bylo v Akatsuki dobrým zvykem, nikdo ho nehledal. Vrátil se k večeru, celý upatlaný od bláta. Schytal od Kakuzy kázání o tom, jaké je hrozné čuně, pak šli všichni spát.

Vůdce byl další den dost nesvůj. Přešlapoval v pracovně, v ruce držel lejstro, které pročítal stále dokola. Nervozita z něj přímo sršela, ani to saké na posilněnou nemělo ten správný povzbuzující účinek.
Vyhledal Konan a ve stručnosti jí pověděl o svých náladách a strastech. „Takže ten chlap se znovu ozval,“ pronesla věcně. „Jenže… proč z toho nejsi nadšený? Ještě nikdy nám neporadil špatně. A… byl to on, kdo nám navrhnul ten lov Bijuu…“
Vzpomínala na den, kdy oni dva dostali první dopis. Pein byl povolán k vykonání velkého činu, založení organizace s příznačným jménem Akatsuki. Přijal cizincovu nabídku, chopil se příležitosti. Od té doby docházela lejstra od pana tajemného pravidelně. Nikdy mu nenapsali o svých vítězstvích a prohrách, a přesto se zdálo, že ten člověk má ohromný přehled o všem, co se kdy uvnitř Akatsuki stalo.
Konan chápala, proč je Pein tak strašně znepokojený. Už dlouho nepřišla od toho muže žádná rada nebo příkaz. „Takže se chce setkat,“ hlesla.
„Nelíbí se mi to. Něco mi říká, že to bude past.“ Velitel Akatsuki byl poprvé po dlouhé době v koncích. „Chci, abys tam šla se mnou. Potřebuju někoho důvěryhodného, Konan.“
„Jistě,“ přikývla a tím byla celá ta věc prozatím uzavřena.

Shenai s Itachim trénovali venku. Dívka vrhla kunai po svém dnešním soupeří. Uhnul až v poslední chvíli. „To bylo těsně,“ ulevil si.
„Proč jsi zas myšlenkami jinde? Mohla jsem tě trefit, pitomečku.“ Nafoukla tváře, ale ve skutečnosti měla strach.
„To by bylo trochu brzo, nemyslíš?“ uchechtl se. „Chtěl jsem ti jen udělat radost,“ prohlásil.
„Ty jsi vážně nepoučitelnej! Víš, co se mohlo stát? Málem jsem tě zabila!“ Teď už se zlobila doopravdy.
Povalil ji na trávu. „Myslíš, že bych se nechal?“ Neřekla nic, jen si užívala ty společně strávené chvíle. „Nenechal bych tě zajít tak daleko,“ zašeptal a sklonil se k ní.
„Slibuješ?“ zatvářila se pochybovačně.
„Jistě,“ usmál se a políbil ji.

Večer probíhal v duchu diskuze. Ninjové si sdělovali zážitky z nejrůznějších misí, které kdy Akatsuki prožili. „Ten den mě mohli klidně vyznamenat za statečnost. Jenže je jasný, že mý pronásledovatelé se k tomu neměli,“ vyprávěl maskovaný ninja jakousi poutavou historku.
„No jo, náš Kakuzu je pořádnej silák!“ vypískla Shenai.
„Máš recht, holka. A ty jsi zas ta nejpůvabnější vražedkyně, kterou znám.“
„Díky za pochvalu,“ zachichotala se. „Ale pochybuju, že i po těchhle zabijáckých zkušenostech by mě Šéf přijal za členku.“
Ozvalo se trochu podrážděné zakašlání: „Zaslechl jsem své jméno. O čem se tu bavíte?“
Náhle bylo ticho jako v hrobě. Ani jednoho ze členů Akatsuki ani nenapadlo přiznat, že právě pomlouvali svého velitele. Rozhodl se to přejít mlčením. Zakoulel očima a zamračil se. „Jak se zdá, tak takhle přivandrovalkyně už je v dobré fyzické kondici. Sbal si věci a kliď se ze sídla!“
Ignorovala ho, jako by snad nad ním měla navrch.
„To ale nepůjde, Šéfe!“ ozval se blonďatý umělec.
„Řekl jsem, že vaši adopci neschvaluju!“
„Ale tady jde o něco jinýho…“Akatsuki se rozchechtali a podstrčili mu smlouvu. „Jo, klidně to můžete roztrhat, máme kopii.“
Vůdce polilo horko, když od nich přijímal stočený svitek. „Velká škoda, že tě nejde zabít, Hidane. Udělal bych to totiž opravdu děsně rád.“
Bělovlasý se šklebil. „Jo, to víte, že byste mě zabil, to by Jashin nikdy nedopustil.“
Dychtivě čekali, až si přečte, co mu dali do ruky. „No tak už to otevři, Peine!“ naléhala už i Konan.
„Vy… kujete zradu, bando vydřiduchů,“ vrčel Vůdce a pomalu rozvinoval svitek. Jeho kůže bledla s každou další vteřinou. „Co je tohle za pitomost?“ vypravil ze sebe nakonec.
„Co tam stojí?“
„Shenai… Uchiha.“
Konan se zachichotala. „No páni! Tak Itachi se nám rozhoupal!“
„Z moci velkého Jashina… bla, bla, bla. To si vážně myslíte, že na tohleto skočím?!“
Kisame vycítil ve vzduchu malér, proto se k němu rychle přitočil a zašeptal: „Neberte to na lehkou váhu, Šéfe. Přece nechcete naštvat Hidana.“ Uznal to. Co s ninjou, kterého nelze zabít?
„Vyhodit ji nemůžete, protože už teď patří do rodiny,“ smočil si i Zetsu.
„A učí se rychle. Za chvíli to taijutsu ovládne. Bude užitečná, Šéfe, to vám slibujem.“
„Ať je tedy po vašem. Přelstili jste mě.“ Pein zkřivil obličej a bylo vidět, že mu podobné rozhodnutí vůbec není po chuti. Ale nedalo se nic dělat… Prohrál.