Oheň a led 5

Uhnula očima a prohlédla si svého otce. Tvářil se vyděšeně…
***

Dva místo jednoho

„A-Ayame,“ vykoktal Teuchi, ochromen zděšením.
„Co se děje?“ zeptala se zmateně a natáhla k němu ruku. Náhle si všimla, že její paže sálá, stoupal z ní proužek páry. Nevěřícně pohlédla na svůj loket.
„Tati!“ vyjekla, přičemž se opřela o dřevěný kraj postele. Ten však zničehonic vzplál a začal hořet. Hnědovláska vyděšeně vykřikla, vyskočila na nohy, načež se přitiskla k protější zdi. Blonďatý mladík složil ruce v pečeť, ale najednou se oheň přenesl na noční stolek, dokonce i na skříň tři metry opodál. Celý pokoj olizovaly plameny, zdi počaly praskat, okenice pomalu roztávaly pod silným žárem. Dívka si složila obličej do dlaní a rozbrečela se.
„Ayame!“ vykřikl nějaký hlas. Chabě pozvedla hlavu a uslzenýma očima se rozhlédla. Vtom spatřila jakýsi stín, který se mihl kolem ní, načež pak ucítila, jak ji někdo chytil za paži.
„Ne!“ Dotyčnému se vytrhla. Už tak nadělala až příliš škod, další zranění nepřicházeli v úvahu. Mladík, jehož ruka za kterou ji chytil byla značně popálená, se na ni významně podíval.
„Musíme pryč, hned,“ řekl podivně tvrdým hlasem. Ayame neváhala ani chviličku a okamžitě vyběhla za ním. Už na schodišti zaslechla zděšený křik sousedů. Najednou si ale na něco vzpomněla, zorničky se jí při tom zúžily šokem.
„Otec! Zůstal uvnitř!“ S těmito slovy vyběhla zase nahoru, ignorujíc při tom volání blonďáka. Vrhla se do otevřených dveří svého bytu. Ovšem půl metru za prahem se musela zastavit, aby si zakryla obličej před dusivým dýmem a popelem. Strhla si zástěru, kterou si pak přiložila k ústům. Mžourala přes oranžovožluté plameny po pokoji, když vtom zahlédla vzadu u okna ležet svého otce. Potlačila výkřik a pomalu vykročila vpřed. Rázem si něco uvědomila - nebylo jí horko. Přestože oheň již pohltil celý pokoj, necítila ten žár, nepotila se vedrem, nýbrž strachem, a ke svému dalšímu překvapení zjistila, že se nedusí. Odhodila zástěru stranou. A skutečně, mohla dýchat tak normálně, jako by byla venku na čerstvém vzduchu. I když ji to velmi mátlo, nechala to být. Vrhla se do plamenů, hlava nehlava. Ačkoli neměla ani nejmenší tušení, jak to udělala, dokázala přeběhnout celou místnost bez jediného popálení ohněm. Klekla si k Teuchimu, jednu jeho paži si přitáhla kolem ramen a zkusila ho zvednout. Připadal jí však až podezřele lehký, přitom musel vážit o hodně víc než ona. Levačkou ho podepřela v pase, aby měla aspoň jednu ruku volnou. Vtom se již neidentifikovatelná dřevěná skříň zhroutila přímo před ní, čímž jí odřízla tu poslední možnou cestu ven. Odstoupila pár kroků vzad, až narazila do zdi, a zoufale se rozhlédla. Nemohla uniknout, všude byly samé plameny, jež pohlcovaly vše, co jim přišlo do cesty. Náhle jí došlo, že celou pravou ruku měla v ohni, doslova. Ale ještě víc než tohle ji šokoval fakt, že ji to vůbec nepálí. Žádná bolest, štípání, dokonce ani ten žár necítila. Zděšeně se snažila ruku uhasit, třela ji o zeď, mávala s ní sem a tam, ale nemělo to smysl. Bezmocně se svezla k zemi, Teuchiho stále podpírajíc. Nechápavě si ruku prohlížela, jež vypadala zcela bez úhony, vzhledem k tomu co se s ní dělo. Ale plamínky se najednou připlazily dolů do Ayaminy dlaně. Tam se shlukly do jednoho chumlu. Hnědovláska nevěřícně hleděla na ohnivou kouli, kterou právě třímala. Pomalu sevřela ruku v pěst, čímž se koule počala vypařovat. Nakonec už v dlani vůbec nic neměla, ani stopy po tom, že by v ní kdy nějaký oheň skutečně byl. Její rozvažování ovšem přerušil hlasitý praskot. Zvedla hlavu, přičemž s hrůzou zjistila, že se strop začíná bortit. Z puklin se drolily drobné kamínky a bylo jasně vidět, že se zdi co nevidět rozpadnou. Hned nato se ozvala rána a Ayame už jen šokovaně přihlížela, jak na ni padá obrovský kus stavebního kamene. Z úst se jí vydral výkřik. Najednou ale pocítila zvláštní chlad, přestože všude byly ohnivé plameny. Vteřinu poté se okno, metr vedle ní, s cinkotem roztříštilo. Musela odvrátit hlavu, aby jí střepy nevletěly do očí. Když se otočila zpátky, spatřila vysokého mladíka s rezavými vlasy a jasnýma, zelenýma očima. Bez řečí ji chytil za paži, nejevil přitom žádné známky emocí. Vzal si ji na záda, Teuchiho si podržel v podpaží levé ruky.
„Drž se pevně,“ řekl tichým hlasem, aniž by se na Ayame podíval. Ta ho křečovitě sevřela rukama kolem krku, div že se nezačal dusit. Bleskově vyskočil z rozbitého okna. Padali střemhlav dolů, takže jakmile hnědovláska zjistila, že jsou přinejmenším třicet metrů nad zemí, rychle zavřela oči. Mladík se ve vzduchu otočil o stoosmdesát stupňů, čímž měl teď jasný výhled na hořící pokoj. Pomalu natáhl pravou ruku tak, aby mířila na byt. Snad jako by to tušil, ten najednou vybouchl. Hromada prachu a rozžhavených jisker se teď řítila přímo na ně. Nezahálel, rychle roztáhl prsty daleko od sebe a v tu chvíly se mu v dlani začala tvořit jakási malá sněhová bouře, točil se mu v ní podivný vír s drobnými bílými částečky uvnitř, jež rotovaly kolem dokola. Když byly plamínky asi pět metrů od nich, sněhové tornádo se uvolnilo. Zmrazilo každou jiskru, každou byť sebemenší částečku prachu, takže vytvořilo takový zvláštní ledový útvar podobný květu. Asi pět metrů nad zemí se rezovlásek opět hbitě otočil a hladce přistál na všech třech. Opatrně položil Teuchiho na zem, poté se rychle narovnal, načež ze sebe s lehkostí sundal ztuhlou Ayame, jež se pořád ještě neodhodlala k tomu otevřít oči. Pak ale zaslechla vyděšené volání nějakých lidí, čímž si vzpomněla na to hlavní, svého otce.
„Tati!“ vykřikla, vyskočila na nohy a rozhlédla se. Starý muž ležel hned vedle ní, nad ním se skláněl onen blonďatý mladík, prsty jedné ruky položené na jeho hrudi.
„Co je mu?“ Hlas se jí třásl.
„Má v plicích hodně jedovatých splodin. Jestli se nedostanou ven, může zemřít,“ odpověděl zamyšleně. Hnědovláska vyjekla, rukama si přikryla ústa. Blonďák se narovnal a začal dělat nějaké pečetě. Hned nato přirazil pravou ruku Teuchimu na hruď tak silně, až se začala Ayame bát, jestli mu nezlámal žebra. Otočil ji dlaní vzhůru, ukazováček s prostředníčkem stále zabodnuté do jeho hrudníku. Chytil se za ni druhou rukou, těsně nad zápěstím, přičemž prstama jel pomalu směrem ke krku. Najednou se začal z mužových pootevřených úst chrlit černý dým. Když chlapec prsty přejel po jeho bradě, zhluboka se nadechnul. Dívka ani nečekala na to, až mladík ruku odtáhne a vrhla se ke svému otci. Vtom se ale zarazila, když spatřila popálený bok, za který ho předtím držela. Klekla si k němu, ruce bezpečně schované za zády.
„Jak ti je?“ zeptala se plna obav. Teuchi si překvapeně osahal hrudník.
„Už o hodně líp,“ odpověděl s údivem. Pohlédl na opodál sedícího blonďáka. „Páni, chlapče, ty musíš být opravdu výborný medic-nin.“
Ten jenom pokrčil rameny. „Měl jsem dobrý tréning.“
Muž kývl, pak se starostlivě podíval na hnědovlásku. „Jsi v pořádku, holčičko moje?“
Ayame letmo pokývala hlavou, ještě moc zmatená, aby dokázala plně vnímat. Vtom jí to došlo.
„On... on mě zachránil,“ šeptla překvapeným hlasem a pohlédla na dalšího mladíka, který stál pár metrů od nich. Všimla si, že krk a jednu ruku měl těžce popálené, avšak nedával najevo žádnou bolest. Malátně se postavila. V tu samou chvíli k ní střelil očima, což ji donutilo zastavit se a nechodit k němu. Věnoval jí krátký pohled, ale pak se zaměřil někam za ni. Otočila se, aby viděla, co ho tak zaujalo. Uviděla blonďatého chlapce, jenž se teď podle usmíval.
„Zdravím tě, Tenshi. Bratře můj,“ řekl klidně, ovšem Ayame v jeho tónu zaznamenala jakýsi zvláštní, skrytý podtext. Opět se podívala na rezavovláska. Zle se mračil.
„Co tu děláš?!“ zeptal se tvrdým hlasem. Blonďák se ušklíbl.
„Jsem tu za prací. Což mi připomíná,“ odpovídal, zatímco obešel zmatenou hnědovlásku a natáhl k ní pravou paži, „Já jsem Genshi. Genshi Douketsu.“