Zemřít pro budoucnost 010-Stal se zázrak

Dveře se rozvalily. Polekali a co nejrychleji jsme se od sebe oddělili. Do dveří vešel Nauto. Jímal mě vztek, co sem vůbec leze. Já ho vidět nechci..
„Co tu chceš!‘‘ Vyštěkla jsem na něj, Raye to udivilo. Naruto to tam stál jako opařený, myslel si nejspíš, že už jsem vychladla, ale naopak můj vztek dosáhl nejvyšší úrovně.
„Vypadni!!‘‘ Zakřičela jsem, nereagoval šek klidně ke mně. To už na mě bylo dost.
„Tsuki je mi to líto.‘‘ Omlouval se, nezajímalo mě to ať vypadne. Vzteky už jsem byla bez sebe, postavila jsem a rozešla jsem sek němu. Počkat já můžu chodit?
„Cože?!‘‘ Špitl Naruto, při nejmenším ho to zarazilo, Ray na tom byl podobně jeho dolní čelist se ocitla na zemi.
„To není možné!‘‘ Vydechl Naruto a vzal mě do náruče, chtěla jsem se mu obránit, ale nešlo to.
Potom co mě pustil jsem se trochu zavrávorala, Ray mě musel podepřít.
„Počkej tu.‘‘ Řekl mi Naruto a zmizel ve dveřích. Ray mě vzal do náruče a znovu mě políbil.
„Jak je to možné?‘‘ Zeptal sem mě, když mě pokládal na postel. V hlavě mi to šrotovalo, opravdu tu byli, ale jak to není možné. Byla jsem šťastná, ale jímal mě strach. Koho by ne právě jsem zažila návštěvu svých rodičů ze záhrobí. Ray se mé nálady povšimnul.
„Stalo se něco?‘‘ Zeptal se mě. Zamyslela jsem se , mám mu to říct nebo ne. Vždyť je taky viděl.
„Rayi, víš…..‘‘ Začala jsem, ale umlčel mě polibkem. Hmmm… to je lepší.
Usadila jsem se na klína dala mu ruce kolem krku, doufala jsem, že sem nikdy nepřijde. Štěstí nám přálo, já byla plná očekávání. Začala jsem uvědomovat co má v plánu, jeho ruce směřovali pod mnou nemocniční košilku. Já to ale nechtěla, tedy ano , ale tady ne. Odsedla jsem si o něj a vrátila se zpět do své postele. Zarazilo ho to, druhý nepovedený pokus, ale potřetí to vyjde.
„Tedy ne.‘‘ Řekla jsem, doufala jsem , že mu trochu zvednu náladu. Pousmál se, a pohladil mě po tváři.
„Myslím, že se stal zázrak.‘‘ Řekl a udiveně pohlédl na mě. Chvilku jsem nevěděla o čem mluví, ale pak i to došlu.
„Jo, stal se zázrak.‘‘ Řekla jsem tentokrát já a slabě jsme se pousmála. Nebyl to až tak zázrak, jen to nechtěla říct Rayovi, možná by mi nevěřil.
„Co se děje, nad čím přemýšlíš?‘‘ Zeptal se mě. Tak mu to mám říct nebo. Raději to necháme najindy.
Chtěla jsem přejít na jiné téma, přitáhla jsem si ho k sobě a znovu ho políbila. Polibky mi dychtivě oplácel, nedokázala jsem si představil život bez něj. Pomalu, ale jistě jsem začala odolávat jeho dotyků a nechala ho aby si se mnou dál pohrával. Rukama mi zajížděl pod košilku. Nedal si pokoj a dál zkoumal zákoutí mého těla. Pod košilkou jsem neměla nic, což se nám oběma líbilo.
„Ale, ale.‘‘ Řeka jsem když jsem mu seděla na klíně. Nejraději bych to nechala až budeme zas u něj, ale nemohla jsem si pomoct.
Ťuk….ťuk
Cože rychle. Ještě jsem se trochu červenala, ale Naruto si toho nevšiml. Vedl sebou nějakou ženu. Ano byla to ta samá co na mě mluvila, byla mi povědomá určitě jsem ji viděla i jindy než včera.
„No já myslím, že už půjdu.‘‘ Řekl Ray, aby přerušil to trapné ticho které nastalo.
„Hm.. jo dobře.‘‘ Řekla jsem chtěl mě ještě na rozloučenou políbit, ale já mu to zatrhla, raději Narutovi by se to nelíbilo.
„Tak pá.‘‘ Zavolala jsem na něj nerozloučenou a dál se věnovala Narutovi a té ženě
„Tak, podíváme se na ty nohy.‘‘ Řekla ta žena, přistoupila k posteli.
„Jo jasně,‘‘ odpověděla jsem a ukázala jim jak dokáži pohnout nohama. Dokonce jsem se i postavila, což jí vyrazilo dech.
„To je zázrak.‘‘ Řekla a posadila se na židli.
„Tohle není možné, to se přece nespraví za noc.‘‘ Pokračovala a založila obličej do rukou.
„Uděláme ještě nějaké testy a zjistíme jestli si opravdu zdravá.''
Hm… další testy, to bude otrava, já jsem opravdu zdravá.
„Dobře.‘‘ Odsouhlasila jsem a vrhly jsme se na to. Testy byly zdlouhavé a nudné, málem jsem usnula. Pořád nedošli k závěru jak se to stalo, nazvali to zázrak. Naruto byl celou dobu se mnou, byla jsem i ráda, už jsem mu odpustila. Udělal to pro mé dobro, aby se mi nic nestalo. Nechtěl abych trpěla jako ona.
„Naruto?‘‘ Hlesla jsem a pohlédla mu do tváře, když skončily všechny testy.
„Naruto řekni mi jak to všechno bylo…….‘‘ Začala jsem se.
„Necháme to na jindy.‘‘ Řekl, co mu přelítlo přes nos, vždyť mi to chtěl říct.
„Dobře, necháme to na jindy.‘‘
„A ještě, promiň za to co jsem ti řekla.‘‘ Omluvila jsem a zatulila jsem se mu do náruče.