Ztracené Eso 04

4.kapitola – Sny
Červenovláska seděla na lavičce a hleděla na hrající se děti, přemýšlela, zda byla taky taková, kdo jsou její rodiče a o takových věcech.
Vůbec nic si nepamatuji…Jak můžu říct, že jsem Hoshi? Nejsem nikdo…A navíc ty sny…Co když je to má minulost?! Ale…Kdo jsem to v tom případě jsem?
A navíc to tetování na mé paži… (pozn.au.: Ano, paži, ne krku) Vypadá to jako nějaký kříž… Náboženský snad…Nechápu, ale bojím se to chápat…Co to znamená?
Dívka vstala, za pár dní měli vyrazit k tomu stromu, těšila se, ale měla strach… Velký strach. Otočila se a zamířila na předem domluvené místo.

Říkali, že tam kde mně našli byla katana, kterou tam nechali…Katana byla i v mých snech… Co to znamená?
Pomalu došla k místu, kde se měli sejít, sedla si a čekala na blonďáčka, netrvalo dlouho a skutečně přiběhl.
„Hoshi-chan!“ křikl.
Dívka s sebou trhla a usmála se, Uzumaki k ní doběhl a nastavil k ní ruku se zeleným šátkem.
„Co to je?“ zeptala se dívka.
„Pro Tebe.“ Zazubil se.
„Aha, díky.“ Špitla jenom dívka a šátek si vzala.

Uvázala si ho na hlavu, místo čelenky, poté se usmála. Naruto se taky usmíval i když trochu jiným způsobem.
„Zítra, můžeme vyrazit.“ Řekl.
„Už?“ pohlédla na něj Hoshi.
„Jo a my zjistíme Tvou minulost, dattebayo!“
„Jasně.“ Přikývla.

„Minulost?“ opakovala dívka.
„Ano, minulost.“ Přikývl muž.
„Tu nemám.“ hlesla

Bojím se své minulosti… Bojím se jí… Opravdu moc… Více než čehokoliv jiného …
„Hoshi-chan?“ oslovil ji blonďák.
„A-Ano?“ pohlédla na něj.
„Ale nic… Nevnímáš.“ Řekl chlapec.
„Omlouvám se.“ Hlesla.
„Hoshi-chan, je už pozdě, zítra vyrážíme, měla by ses vyspat.“ Usmál se.
„Dobře.“ Přikývla.

Oba dva vyrazili noční Konohou, která i v noci vyjadřovala svou krásu a sílu. Nebylo se čeho bát, všichni se cítili v bezpečí.
Pomalu došly k Narutovu domu a šly spát. Netrvalo dlouho a usnuli jako dřevo.

„Rozumíš?“ zeptal se chladný hlas.
Ve tmě se mihly žluté oči, tak strašidelné a kruté.
„A-Ano.“ Přikývla dívka.
„Nemáš pocity, nemáš strach, nemáš minulost!“ zavrčel.
„Nejsem nikdo.“ Přikývla, již trošku jistěji.
Ano, ona nebyla nikdo, byla jenom loutkou svého mistra. Jenom jeho figurkou na šachovnici.
„Někdo je venku.“ Podotkl chlapecký hlas.
„Tak si ji vyzkoušíme…“ podotkl muž, který k ní promlouval.
„Jak?“ nechápal mladší.
„Zab!“ poručil dívce.
Červenovláska popadla svou zbraň a vyběhla, nechtěla zabíjet, ale jakmile dostala rozkaz, její tělo si dělalo, co chtělo. Její normálně modré oči, zčervenaly.
Byla jenom loutka ve velkém sále, ona byla skutečně nikdo.

„Hoshi-chan!“ křikl nějaký hlas.

Uviděla nějaké Shinobi, měli pásku Písečné, nevadilo jí to. Řeklo se zabít, tak musela zabít.
Strhl se boj, dívka se bránila statečně a zasazovala také útoky, neovládala své tělo a to bylo asi také jediné co ji drželo na živu.
„Kdo sakra jsi?“ zeptal se jeden.
„Nikdo.“ Řekla klidně a chladně.
„Nikdo?!“ opakoval.
„Mám jenom přezdívku…“ řekla.
„A to je?“ zeptal se.
„Řeknu ti jí až tě zabiji!“ řekla.
Opět zaútočila proti přesile, nezdálo se, že by ji to vadilo. Náhle však byla odzbrojena. Dívka se ušklíbla a začala dělat ruční pečetě.
„Aoi Shishi! (Modrý lev)!“ pojmenovala svou techniku.
Zavřela oči, položila ruce na zem a ze země “vylezl“ lev z chakry, který zaútočil. Červenovláska se otočila zády k nepříteli a přešla ke své zbrani.
„Já tady určuji pravidla.“ Řekla tiše.
A otočila se k polomrtvým, její oči náhle, vzaly normální odstín modré. Sklopila pohled a přešla ke svým protivníkům.
„Bude to rychlé.“ Řekla jen.

„Hoshi-chan!“ ozval se jí hlavě hlas.

Červenovláska dokončila své dílo a pohlédla na muže, který to celé shlédl, jenom se pobaveně usmíval.
„Chakrový lev… Ta technika není dokončená, že?“ ušklíbl se.
„Ne, není, pane.“ Zavrtěla hlavou.

„Hoshi-chan!“ křikl.
Červenovláska pomalu otevřela oči, byl nad ní Naruto, cítila na svých tváří… Slzy. Nechápala to.
„Křičela jsi a … Plakala.“ Řekl.
„To byl… Jenom sen… Noční můra… Jsem … Nervózní.“ Pokusila se usmát.
Ty sny jsou stále častější…A stále delší…Aoi Shishi…Modrý lev…Chakrový lev…Nedokončená technika…Co ty červené oči? Byla jsem Kunoichi?!
„Aha.“ Přikývl blonďáček.
Dívka si opět lehla a zadívala z okna, uviděla padající hvězdu.

Zavřela oči a tak jak se říká ať si něco přeješ, si přála.
Chci zjistit kdo doopravdy jsem.
Otevřela oči a usmála se, proč by se měla bát kvůli nějakým snům?
Zjistím, kdo jsem a stanu se opět tím…Tím kým jsem byla! To bude můj cíl, dokud nezjistím svůj minulí.