Náš svět /1/ Místnost

Otřásla mnou bolest v levé paži. Strnul jsem a přemýšlel, protože nic jiného jsem teď nedokázal. Vzpomínky na předcházející chvíle jsem měl pouze v záblescích. Začal jsem se strachovat, zda jsou Sai i Sakura v pořádku. Znovu jsem se nadechl a nechal jsem sebou protékat bolest, jež mě porazila k zemi. V hlavě jsem slyšel nesrozumitelné věty. Byl to snad šaman, nebo čaroděj? Co se to se mnou děje? Dokola jsem si opakoval, že vše bude tak jako dříve, ale co se mnou bude, jestli je Sakura i Sai mrtvý? Sai mi připadal v pořádku, ale s jeho skrytými emocemi jsem si nemohl být jistý. Jsem sám. Kolem mě je jen ticho a tma a já mám pocit že slyším Sakuru jak mě volá. Snažil jsem se ji utěšit, ale nemohl jsem nic říct. Vydal jsem ze sebe jenom vzdech a slabé vykviknutí. Tma. Ticho. Stále mě pronásleduje ten světlý stín. Mluví na mě, ale já mu nemohu odpovědět. V krku mě škrábe. Cítím, že padám do tmy, ale není kam. Znovu záblesk vzpomínky, jsem si však jistý, že to co ten neznámý použil nebylo genjutsu. Tohle je realita a realitou je i smrt. Co si to namlouvám. Zlo je všude kolem mě. Potřebuji se probudit, abych jim pomohl. Do paže a do hrudníku mi znovu vystřelila obrovská bolest. Ale já to nevzdám. Budu bojovat i sám se sebou když bude třeba. Já jsem přeci budoucí hokage. Já jsem Uzumaki Naruto.

„Naruto“ zvolala Sakura, když postřehla jeho usilovné zamrkání. Otřela si pot ze svého čela, při snaze Naruta uzdravit.
Sai se doširoka usmál a pomohl Narutovi na nohy. Sakura se pousmála, ale znovu zvážněla a promnula si malou odřeninu na levé noze.
„Nefungují tu techniky. Zkoušeli jsme všechno. Je to zvláštní místo-„
„Kde to-„ Narutovi se při snaze promluvit podlomila kolena.
„-protože tu nefunguje žádná technika. V genjutsu nejsme, to je vyloučené.“

Místnost, v které skupinka seděla a čekala na trochu povzbuzení, byla ponurá. Nebyly zde dveře, jen jedno malé okénko. Zdi byli dřevěné, ale všichni si byli jisti, že skrz se není možné dostat. V každém rohu byla spletena slizká pavučina. Byla však zcela bez života, protože nebylo ničeho co by se do ní přichytilo. V každém proneseném slově bylo slyšet odkápnutí jedné z kapek, které padaly a narážely na promočenou podlahu.

„Postrádám svou sílu“ povzdechla si Sakura a pohlédla na Saie. Když ze sebe nevydal ani hlásku a pohlédl na ni s prázdným výrazem v obličeji dokončila svou tragickou připomínku:
„Sai neumí kreslit a pochybuji, že by si byl jediný kdo by měl nějakou schopnost.“
„Má to i své kladné schránky“
Všichni zamračeně pohlédly na Naruta. Zdál se být více svěží a čilejší.
„Zřejmě se nebudu moci proměnit. Kyuubi je bezmocný.“
Sai se zvedl a začal obcházet místnost. Po dlouhém povzdechnutí zamířil k oknu. Nebyl však schopen ven nahlédnout. Ani po snažení ven vyskočit, nebo dokonce použít svůj batoh jako stoličku, aby se mohl přitáhnout.
„Víš co je zvláštní-“ postavil se Naruto na nohy. Protáhl se a utřel si slzu, která mu vytryskla při jeho velké bolesti „-že nám sice nenechali jakékoli zbraně, ale zaprvé nám nechali vše ostatní a zadruhé-„ Prohrábl si vlasy a zeširoka se pousmál přičemž neušel zlostnému odfrknutí. „-dali nás spolu dohromady. Dávají nám v podstatě možnost odsud utéct.“
Sakura se opřela o hnědou stěnu, ale raději zase o krok ustoupila a pohlédla na Saie s připomínkou: „Ale kdo?“
„Mám jen záblesky“ Odpověděli si všichni jednohlasně.
„Pochybuji, že by nám nechali nějaké důležité vzpomínky“
„Máš, pravdu- “ zarazila se Sakura
„-zatracenej čaroděj.“
„Také pochybuji, že by měl každé jiné. Zajisté nás to nenechají složit jako jednoduchou skládanku.“
Naruto popošel k diskusnímu kroužku a vložil se do řeči: „ Tohle bude muset být týmová práce“