Tajemné

KAPITOLA 9 – NOVÝ VŮDCE

[color=SaddleBrown]Absolvovala jsem se svými žákyněmi dva velice náročné dny plné tréninku a tím jim plně vynahradila volné dny, kdy jsem se jim nemohla věnovat. Dívky dělaly velmi slušné pokroky a jak jsem jim nakázala domácí trénink, tak ho také plnily. Bylo na nich vidět velké zlepšení v koordinacích pohybu. Postupně jsem do výcviku přidávala i cvičení s chakrou, které bylo tolik potřebné k usměrňování energie při tanci.

Její tělo se prudce zhouplo. Pak bylo slyšet jen dusivé zachrčení… a nic… bylo ticho!
„Akane!!!“ vykřikl Sasuke ale odpovědí mu bylo jen šumění větru.
„A…akane…?“ zašeptal ještě jednou. Kann se začal jen hlasitě smát.
„Teď toho kluka pánové!“ poručil.
„Ale no tak! Já ještě neskončila!“ ozvalo se od šibenice. Všichni trhli hlavami a zvedli oči k provezu, který se nyní jen vznášel ve vzduchu. Na konci smyčky ho držela drobounká ruka dívky.

Život…
[i]Je moc krátký na to, říct co všechno cítíme…
Chtěli bychom, mluvit a mluvit a pořád by nám slova nedocházela… V našich srdcích se mísí tolik citů, že je snad nemožné je všechny vyjádřit slovy.
Přejeme si jednou mít někoho, komu naše emoce svěříme, někoho kdo bude poslouchat až do konce…
Do úplného konce.
Ale co znamenají v tomto světě naše přání?
Nic!
Jsou to zase jen další bezvýznamné myšlenky nepodstatných lidí.
Proč by naše touhy měli někoho zajímat?

Jak se cítí vítěz? Někdy je naplněn pýchou a hrdostí. On zvítězil a zvítězil sám. Ve chvíli vítězství je však v největším nebezpečí. Je ho tak pln, že zapomene na ostražitost.
Pak jsou lidé, pro které vítězství tak zevšednělo, že ho pokládají za samozřejmost. Ti jsou hrozivější než stíny noci a nebezpečnější než sama smrť.
No a naposled jsou lidé, jimž vítězství přinese zármutek a jizvy na srdci. Uvědomí si, co vše museli obětovat a přemítají, zda by jim bez vítězství nebylo lépe.

Část druhá - Tady

Část třetí - Přiznej si to...

Mezi prsty sevřel bílý papír, pevně, aby ho mohl vytáhnout. Ale ještě než tak udělal, ruka se mu začala třást. Pocitem… Zvláštním pocitem předtuchy, který vzniká z neznámého… Neznámého, které je všude kolem nás. A stejně se vpíjí do věcí, o kterých bychom měli vědět víc než dost…

7.DÍL

„Konan už můžeš vejít je po všem máš pro mne to tělo?“ pravil Pein.
„Samozřejmě že to mám.“ odpověděla Konan.
„Musím do něj zapečetit duši Madary nepřipustím, aby zase nějak obživl a ohrozil naše plány. Jistota je jistota.“

„Jsme skoro na místě.“ pravil Pakkun.
„Výborně.“ shodli se všichni z nového týmu Kakashi.
„Necítím jejich čakru, museli to tu opustit.“ řekl člen ANBU.

Zase oni, Minatova pravá síla

Minato se procházel lesem a přemýšlel nad tím, co se stane a co mu řekl mudrc. ,,Sakra" pomyslel si a praštil do stromu, který se rozletěl na třísky. Minato došel na louku, chvíli se rozhlížel a pak se po ní vydal dál. Když byl uprostřed louky, zvedl se vítr a před ním se objevily tři postavy. Když je potkal poprvé, neprohlédl si je. Teď měl čas. Ty osoby měly černočervené pláště a kapuce do obličeje, kromě Paula, ten měl jen plášť bez kapuce.

Začínalo se pomalu stmívat. Slunce se schovávalo za obzor a krajinu pohlcovala ponurá noční atmosféra. Ale ta nebyla jediná co se šířila kolem. Nad celou vesnicí se snašela téměř neproniknutelná mlha. Linula se kolem pomalu a tiše. Okolní klid narušovalo jen zavrzání staršího lana, patřícího dřevěné houpačce. Na ní obkročmo seděl přibližně dvanáctiletý chlapec. Rukou pevně svíral lano před sebou, jako by ho chtěl svým stiskem rozdrtit. Hlavu opřenou o tuto ruku tak, že mu nebylo vidět zcela do tváře.

Co…co to není možné.‘‘ Opakoval stále dokola.
Na pár minut nastalo ticho dokud sebou Sasuke nemrskl na zem. Sakura tak stála jako přibitá, jeho reakci nepochopila. Ani ona neomdlela, když to dozvěděla. Klekla si vedle něj a snažila se ho probudit, párkrát ho propleskala, ale nic.
„No tak tohle mi nedělej.‘‘ Zoufala, co teď s ním.
Začala přemýšlet, jen doufala, že na něco příjde, snad. Znovu s ním zatřásla, znovu propleskala, stále nic. Začala se obávat, že se snad neprobere.

Trvalo ještě několik hodin, než se Daichi odvážila vystrčit nos z pokoje, který jí přidělili. Její nový oděv se jí vůbec nezamlouval, připadal jí příliš volný. A bylo pochopitelné, že se jí do mysli vkrádaly paranoidní představy, jak jí někdo škubne s oblečením a ono z ní spadne. Hrozná, přímo děsivá představa.
„Už se cítíš líp?“ vyzvídal Deidara.
„Je to dobrý,“ kývla hlavou. „No, nedá se nic dělat, musím tu zůstat. Ale… už žádný zavírání, jasný?“ kladla si podmínky a ignorovala bratrovo šklebení.

V Akatsuki sídle vládla zvláštna nálada. Žeby sa niečo vážne dialo? Ale čo by. To len šéf mal narodeniny. Niekto dostal bláznivý nápad, usporiadať pri tejto príležitosti karneval. Každý člen si mal zohnať nejaký kostým.
Účasť povinná.
„Tak teraz by sme mohli prestaviť svoje kostýmy. Čo poviete?“ snažila sa Konan aspoň trochu rozhýbať večierok aby to zas neskončilo len maxi chlastačkou ako minule. Mať opitých chlapov v dome nie je nič príjemné.
Keďže sa nikto nehlásil Konan nemala na výber. Niekoho musela vybrať.

Akane jen překvapeně mrkala, pak se ale maličko pousmála a zabořila obličej do jeho ramena.

„Nesmíš si to tak brát! Život je holt někdy hnusnej!!“ řekl Sasuke po chvíli. Akane se od něho odtáhla a zavrtěla hlavou.

„Život není hnusnej.. to jenom lidi jsou sv*ně!“ podotkla. Sasuke nic neříkal. Zase se posadila a zády se opřela o studené mříže.

„Můžu se na něco zeptat Nori?“ promluvila do ticha. Sasuke nejdřív nepochopil o koho se jedná, pak si ale vzpomněl a přikývl.

„Dobrou noc, Kamui,“ loučila se Isala se svým přítelem.
Ten ji jen letmo políbil na tvář, otočil se a odešel.
Byla už noc a Isala se chtěla domů dostat co nejdříve, proto zrychlila svůj krok.
„Všimla si nás?“ ptal se chladný hlas potichu někoho druhého.
„Myslím, že ne,“ odvětil naprosto nezaujatý druhý hlas.
„Asi chce jen být co nejrychleji doma,“ pokračoval.
„Tak to pro ni asi máme špatnou zprávu,“ promluvil znovu první.
Nikým neviděná temná postava udělala několik pečetí, načež všechna světla na ulici zhasla.

„Gyou-sama!! Gyou-sama!!“ prázdnou, bílou chodbou se nesl naléhavý křik. Z prudce otevřených dveří se vyřítila mladá černovláska. O vystouplí práh ale zakopla a s vyjeknutím dopadl na tvrdou zem.
„Akari!! Akari není ti nic??“ Přistoupila k ní usmívající se dívka, kaštanové vlasy dopadající na ramena a hned jí podávala ruku. Akari se trošku začervenala ale nechala si pomoct a za chvilku už stála na nohou.

Uplakaná dívka se sklonila nad umyvadlem. Ne! Takhle to nemělo být! Tak to nesmí skončit! Nadmíru podivné chování doktora Vatariho ji začalo znepokojovat. Znovu si vzpomněla na „svého“ raněného. Doufala, že k něčemu takovému nikdy nedojde, že postupným předstíráním dosáhnou toho, že doktorova ostražitost poleví. Co ho donutilo zachovat se tak podle a neobvykle?
Ztuhla. Ta vzpomínka z minulého týdne ji bodla do srdce jako ten nejostřejší nůž. Třeštila oči na zrcadlo před sebou. Proč jí to všechno nedošlo dřív?

„Tohle snad ne!‘‘ Vykřikl a prudce otevřel dveře. Naprosto ho to odrovnalo, klesl na kolena.
Sakura se od Naruta odtrhla a zabalila se do peřiny. Tohle je malér. Naruto vycítil napětí a raděj se odklidil. Sasuke ho však zastavil, potřeboval si promluvit i s ním. Posadil ho zpět na postel.
„Jak si mi to mohl udělat.‘‘ Zoufal Sasuke a hodil vražedný pohled po Narutovi. Sakura se zhluboka nadechla, přemýšlela jak mu nejlépe vysvětlit. Ale neměla co mu vysvětlovat, je to její volba.

6. DÍL

„Uchiha Madara hm...,“ pravil Pein, „zapomínáš, že tvůj Sharingan nic proti mně nezmůže. A taky se mi vyplatila moje opatrnost. Těch šest těl, co jsem vytvořil, jsou jen schránky, ale moje skutečné tělo je trochu někde jinde, jsme spojeni těmito čakrovými přijímači.“ a vytáhl si z těla černou trubičku, která zprvu vypadala jako piercing.

„Sakuru, nechceš mi už konečně říct kam mě vlečeš.‘‘ Vyptával se celou cestu Sasuke, Narutovi už došlo kam jdou a odmítal mu to říct. Jen ať přemýšlí, kam jinam by mohly jít než…
„K hokage.‘‘ Řekl nevěřícně a zastavil se před vchodem. Sám dobře znal Tsunadiny výkyvy nálady. Co sním udělá? Jen doufal, že ho neodviní z útěku Konohy.
Podle toho co mu Sakura řekla se s ní zná moc dobře, doufal, že se nic nestane.
Tuk…tuk
„Ano, pojďte dál.‘‘ Ozvalo se jim za odpověď i podle hlasu usoudil, že nemá dobrou náladu.

Proč?

[color=Black]Stojím před Radou jako vždy, když pro mě mají speciální úkol. Ozbrojen a s maskou kryjící mou identitu. Rada ale moc dobře ví, koho úkolem pověřuje
„V Konoze je doupě plné hadů,“ řekla třaslavým stařeckýcm hlasem žena. „Víme o připravované velezradě.“
„Jsi připraven vykonat svou povinnost?“ zeptal se mě druhý radní.
Rázně jsem přikývl. Muž souhlasně zamlaskal.
„Klan Uchiha pod vedením Uchihy Fugaku připravuje převrat. Eliminuj celý klan,“ nařídil.