Doma v listí: kapitola 05. - Trénink

Probudila se kolem osmé, což poznala z hodin na zdi.
Jdu pozdě! Problesklo jí hlavou. „A zrovna na muj první trénink tady...“ zakňourala a zvedla se z gauče. Zadívala se na deku, kterou byla přikrytá. Někdo jí tedy v noci byl zkontrolovat. Deku odhodila, ani se neobtěžovala se skládáním a rozhlédla se po pokoji. Všimla si lístečku na stole.
Z tréninku jsi omluvená, dej se dohromady, stálo na něm.
„Na to zapomeň, jsem úplně v pořádku,“ polohlasně zavrčela a zahodila papírek. Vydala se hledat koupelnu, aby se aspoň osprchovala a vyčistila zuby. Po rychlé ranní hygieně sebrala ze špajzu kousek pečiva a vyběhla z domu. Samozřejmě se během cesty ve vesnici ztratila, tak se musela několikrát zeptat na cestu ke třetímu cvičišti. Všichni na ní koukali, jako na někoho, kdo se silně praštil do hlavy, ale poradili jí dobře.
Celá udýchaná doběhla na hezky posekanou louku mezi vesnicí a docela hustým listnatým lesem. Uprostřed spolu bojovali tři lidé. Jeden byl vyšší a mnohem robustnější, bylo jasné, že je to sensei. Ježaté hnědo-zrzavé vlasy mu spadaly do půli zad a přes oblečení, které bylo laděno do tmavočervena, měl šedivou zbroj. Ti, kdo na něj útočili, dívka a chlapec, byli ve stejném věku jako Iwahi. Z jejich vzájemné podoby se dalo celkem rychle usoudit, že jsou sourozenci, nebo alespoň příbuzní. Děvče mělo dlouhé, světle blonďaté vlasy vyčesané do vysokého culíku, krátké fialové kalhoty a přiléhavé černé tričko bez rukávů. Čelenku měla uvázanou místo pásku. Chlapec byl oblečen do červenočerných dlouhých kalhot a bílé rozhalené košile. Jeho vlasy měly stejnou barvu jako vlasy jeho spolubojovnice, ale měl je dlouhé jen kousek nad ramena a hladce sčesané dozadu, nejspíš upevněné gelem. Jeden pramínek mu spadal do obličeje, ale nejspíš mu to nevadilo. Jeho čelenka nabírala podobu náhrdelníku.
Bojoval převážně pomocí taijutsu založeném spíše na obratnosti a rychlosti, než na síle. Dívka zase používala ninjutsu, a to základní a suiton. Sensei zase nechával zdánlivě náhodně zvětšovat části svého těla a jejich útoky úspěšně odrážel, a ještě zvládal vést připomínky k jejich chybám.
Iwahi si sedla do trávy a pozorovala trénink. Po chvíli, když už byli mírně unavení, vyhlásil sensei přestávku. Což se v jeho případě rovnalo pauze na svačinu, odkudsi vytáhl v květovaném šátku zabalenou krabičku s jídlem a jal se jej konzumovat. Jeho studenti si posbírali kunaie a shurikeny a posadili se vedle něj. Z jeho jídla, které jim nabídl, si vzali každý jedno sousto a prohlásili, že už mají dost. Iwahi vstala a pomalu přišla blíž k nim.
„Omlouvam se za pozdní příchod,“ řekla, když si jí všimli. „Jsem Uchiha Iwahi a mam tu prý s váma trénovat.“
„Tak vítej mezi náma,“ přivítal ji sensei, když narychlo polkl. „Ale Sasuke říkal, že ti není dobře a dneska nepřijdeš,“ přeměřil si ji zkoumavým pohledem.
„Jsem úplně v pořádku, ten si může říkat, co chce,“ odsekla.
„Dobře, po pauze se k tréninku připojíš,“ rozhodl sensei. „Zatím se můžete navzájem představit. Něco nám o sobě pověz,“ vyzval ji.
„Dobře, jméno už víte,“ začala. „Je mi skoro patnáct a donedávna jsem žila ve Vesnici Ukryté v Kamení, ale musela jsem utýct, protože přišli na to, že mam Sharingan a chtěli mi ho sebrat. Co se týče boje, ovládám katon, doton a... Sharingan zatím jen málo.“
„To je všechno? Nemáš žádné záliby nebo tak něco?“ zeptal se sensei, když skončila.
„To je taky důležitý?“ zamračila se Iwahi.
„Ve správném týmu se všichni členové navzájem znají, nejen své bojové schopnosti, ale i osobnost. Proto jsou zájmy, strachy, sny a cíle důležité.“
„Aha... Takže, ráda kreslím,“ bárbína se uchechtla. „Bojím se hodně věcí, ale teď si zrovna na žádnou nevzpomínam,“ blonďák protočil oči a zakroutil hlavou. „A co se týče cílů, tak momentálně žádné nemám.“
„Teď ty, Inoko,“ vyzval sensei druhou dívku.
„Proč já?“ ohradila se. „Ať jde teď Inote! No dobře,“ změnila názor poté, co na ni sensei vrhl přísný pohled. „Jmenuju se Yamanaka Inoko, taky mi bude brzo patnáct. V boji používam hlavně suiton a techniky mysli, které jsou vlastní klanu Yamanaka. Taky umim trochu léčit. Baví mě šití a péče o květiny. Mým snem je šťastně se provdat a mít rodinu.“
„Já jsem Yamanaka Inote, starší dvojče Inoko...“
„Nemusíš hned každýmu říkat, že seš starší, je to jen o osm a půl minuty!“ přerušila Inoko řeč svého bratra. Ten ji ale ignoroval a pokračoval dál.
„Nejradši bojuju taijutsu a zbraněma, ale techniky mysli ovládam taky. Baví mě trénovat. Taky rád čtu mytologii a nemám rád Hokageho. Mým cílem je najít si zbraň, která by mi sedla, a zjistit jistou informaci.“
„Ty s tim nedáš pokoj,“ zamumlala Inoko, ale opět byla ignorována.
„Mé jméno je Akimichi Chouji,“ pustil se do představování sensei. „Mým cílem je teď vychovat z vás dobré shinobi a kunoichi. Mám rád ramen, pizzu, brambůrky a barbecue, ale žádným jídlem nepohrdnu.“
„Tak proto jste tak tlu...“ Iwahina ústa byla uprostřed věty zacpána Inočinou dlaní.
„To slovo neříkej, před Chouji-senseiem je to tabu,“ zašeptala jí.
„Cos říkala?“ zeptal se zamračeně Chouji.
„Ž-že jste hodně silnej,“ vykoktala, když se jí povedlo uvolnit pusu.
„To ano,“ přisvědčil sensei. „Velká síla je základem pro techniky klanu Akimichi.“
Sourozenci si viditelně oddychli.
„Tak, konec pauzy, jdeme trénovat!“ prohlásil Chouji, když dožvýkal poslední sousto. „Myslím, že bysme měli zjistit, jak bojuje naše nová členka,“ podíval se na Iwahi. Ta jen přikývla na souhlas. „Bude s tebou bojovat...“ přejel pohledem na zbylé členy týmu. „Inoko.“
„Ale sensei...“ začal protestovat Inote. „A já tu budu jen sedět?“
„Ne, Inote, budeš se učit trpělivosti, máš jí dost málo,“ pohotově odpověděl sensei. „A vy dvě prosím začněte,“ vyzval dívky. Obě se tedy zvedly a postavily se proti sobě, ve vzdálenosti tak dva metry. Inoko vytáhla kunai a zaujala bojovou pozici. Iwahi také, ale beze zbraně.
„Vem si kunai, ne?“ vyzvala ji Inoko překvapeně.
„Žádnej nemam,“ pokrčila rameny Iwahi.
„Nedělej si ze mě srandu, neni možný, abys neměla ani jeden kunai,“ naježila se Inoko.
„Vážně, od svých šesti let jsem kunai neměla v ruce, aspoň ne ten normální,“ bránila se. Pak si povzdechla. „Řekli mi, ať to nepoužívam, protože mít dvě kekkei genkai je opravdu hodně vzácný a jsou prý lidi, kdo takové, jako jsem já, loví kvůli pokusům. Ale vy jako tým byste to asi měli vědět...“ udělala pečeť draka a v obou rukou se jí zhmotnily kunaie. „Spojením ohně a země vzniká kov – tetsuton.“
„Čekal jsem, jestli se k tomu přiznáš, nebo to použiješ jako nečekaný útok.“
„Vy jste to věděl, sensei?“ Iwahi byla mírně zaskočena.
„Věděl, Shikamaru mi to včera řekl, když mi oznamoval, že budeme mít v týmu posilu.“
„Aha... no tak asi můžem začít, ne?“ otočila se k Inoko. Ta přikývla a rozeběhly se proti sobě. Chvíli bojovaly jen s kunaii, ale po chvíli je to přestalo bavit, tak od sebe odskočily a začaly skládat pečetě.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu!“ (živel oheň: technika velkolepého fireballu)
„Suiton: Suikoudan no Jutsu!“ (živel voda: technika žraločí střely)
Ve chvíli, kdy se oba živly setkaly, jen to zasyčelo a cvičiště se ponořilo do mlžné páry se špatnou viditelností. Iwahi se podařilo aktivovat Sharingan, ale nebylo jí to nic platné, stejně neviděla nic kromě mlhy.
Položila pravou ruku na zem a zašeptala: „Doton: Yomi Ippou.“ (živel země: čtení kroků)
Aha, tady seš, pomyslela si a nízko u země hodila vyvolaný kunai. Hned nato vyrazila za ním, ale trochu v jiném úhlu. Po pár krocích se zastavila a rozhlédla se. Pára nad bojištěm pomalu mizela, stejně jako Iwahin Sharingan. Ještě jej nedokázala udržet moc dlouho. Chtěla popoběhnout ještě kousek dál, ale zjistila, že nemůže. Nohy měla omotané chakrovými vlákny vycházejícími z trávy. Zahlédla Inoko, jak je otočená k ní a provádí jí neznámou pečeť.
„Shintenshin no Jutsu!“ (technika výměny mysli) ušklíbla se Inoko. Iwahi jen cítila, jak je vtahována do nekonečné hloubky jejích fialových očí.
Najednou se ocitla před Choujim-senseiem a Inotem, seděla v tureckém sedu s rukama za zády. Mlha už úplně zmizela.
„Co se stalo?“ zeptala se vyjeveně.
„Prohrálas,“ ozvala se za ní Inoko vítězně.
„Jakto? Souboj ještě neskončil!“ bránila se.
„Ale skončil,“ opravil ji Inote. „Inoko tě chytla do svojí techniky výměny mysli, takže jsi chvíli neovládala svoje tělo.“
„Prostě jsem lepší!“ přisedla si k nim Inoko.
„To neni pravda! Chci odvetu!“ obrátila se k ní Iwahi.
„Klidně, ale znova vyhraju.“
„To sotva!“
„Nechte toho, vy dvě,“ okřikl je sensei. Okamžitě přestaly. „Tenhle souboj měl prověřit Iwahiny schopnosti a způsob boje, takže to teď shrnu. V taijutsu jsi celkem dobrá na svůj věk, z ninjutsu jsem kvůli té páře kromě toho katonu nic neviděl, ale vypadá to, že s ovládáním chakry nemáš problémy. Ale Inočina technika ukázala, že seš slabá proti technikám působícím na mysl, a tudíž bys mohla mít problémy s genjutsu. Ale protože máš v týmu dva téměř experty na techniky mysli, tak to zas až tolik nevadí. Až líp ovládneš Sharingan, tak se to zlepší.“
„Hm.“
„Tak budem pokračovat v tréninku,“ zvedl se Chouji. „Tentokrát se zaměříme na vaši týmovou spolupráci.“
Jeho studenti rovněž vstali a připravili se k boji.

Poznámky: 

Doufám, že se líbí.

K textu

Ještě s představováním není konec... Neptejte se mě prosím na otce dvojčat, neřeknu vám to. (aspoň ne teď) ALE LEE TO NENI!!!!
Ten nepovedený "vtip" s Choujiho velikostí/hmotností jsem tam byla donucena dát, není z mojí hlavy...
Ta Inočina svazovací technika má základ v souboji Sakura-Ino během chuuninských zkoušek.