Sen (1. část)

Vytvořil se sen. Sen, o němž si nikdo nemyslel, že by se kdy mohl stát skutečností. Sen, který se některým při jeho vyslovení příčí. Sen, který se snad nikdy neměl stát snem…

„Nemůžeme tě přijmout do ninjovské akademie, když je ti čtrnáct!“ řekl Iruka, který už začínal být značně netrpělivý.
„Ale proč ne? Proč to nemůžu aspoň zkusit? V době, kdy jsem se mohla přihlásit jsem ještě neměla žádné cíle, které bych chtěla splnit a rozhodovali o nich mí rodiče. A když už nějaké ty cíle mám, tak už je pozdě? Tomu se říká spravedlnost?“ vyhrkly slzy do očí Momiji. Iruka už na to neměl co říct. Stál tam a tiše se na ni koukal. Na dívku se skleslými rameny, jakoby ztratila už veškerou sílu žít.
Když dlouho nic neříkal, rozhodla se Momiji odejít. Pomalu se procházela Konohou a přitom pořád mířila ke svému domu. V hlavě se jí honilo tisíce myšlenek, ale ani jednu nedokázala na chvíli zastavit a pořádně si ji promyslet. Po chvíli snažení je nechala volně plynout a nevnímala žádnou z nich.
Po pár hodinách bezcílného chození Momiji stanula před svým domem. Byl to krásný dům; jeho omítka se blyštěla nově natřenou hnědou barvou, která byla udělána do takových detailů, aby to vypadalo, že byl tento dům kdysi postaven ze dřeva. Jeho zdi lemoval úzký chodníček, který vedl ke vstupní bráně a do zahrady. Tam bublala malá fontánka a kolem bylo vysázeno mnoho lučních květin. Na plotě byl vytesaný znak klanu Daichi; dvě zkřížené katany.
Nikdo nebyl doma, jak Momiji zjistila, hned jak vstoupila do domu. Kdyby tu totiž někdo byl, nahlas by byla puštěna televize nebo rádio, protože rodiče Momiji byli velmi úzkostliví a byli radši, když zvuky, které by pro ně mohly znít strašidelně raději nedolehly k jejich uším. To byl také důvod, proč Momiji nezapsali do ninjovské akademie, když byla malá.
„Co kdyby se ti něco stalo?“ často jí vysvětlovala matka, když se Momiji ptala. Ale to pro ni nebyl žádný důvod. Věděla co chce, a taky hodlala svého snu docílit.
Když vešla do svého velkého pokoje, sedla si na postel a podívala se do sešitu na své poznámky. Už zkusila všechny možnosti, jak se stát opravdovým ninjou. Přejížděla ze shora stránky, až se zastavila nad jedním návrhem. Byl to sice ten, který se jí moc nelíbil, ale byl to také ten poslední, který ještě nezkusila. Stát se ninjou na vlastní pěst. Trénovat podle sebe, šmírovat to, co se zrovna dělá v akademii. Věděla, že tohle bude hodně těžké, ale rozhodla se, že do toho dá vše. Už nechtěla dál marnit život prodáváním knih své mámy!

Druhý den začala se svým tréninkem. Ustanovila si spoustu věcí na procvičování svého těla. A rozhodla se, že dokud to nesplní, nepůjde domů. Tak se dělo celé tři roky těžkého cvičení, šmírování v akademii, až se vypracovala na průměrného genina. Používala hlavně taijutsu, protože ninjutsu a genjutsu pořádně nechápala. Párkrát se jí povedlo kawarimi no jutsu a také nějaké tomu podobné techniky, ale nikdy z toho nic moc nebylo.
Když se jednoho dne vracela domů, panovala ve vesnici ponurá nálada. Momiji na sobě cítila spoustu cizích pohledů, ale když se otočila, všichni si zase hleděli své práce. Snažila si toho nevšímat.
Docela si oddychla, když konečně dorazila k ulici, kde bydlela. Avšak jakmile uviděla svůj dům, strnula. S vytřeštěnýma očima těkala očima nejdřív ze zničeného plotu, nejspíš od výbuchu, potom z vyvrácených dveří a kouře, který se valil z nich, až na spoustu lidí, kteří tu pobíhali. Momiji přepadly černé myšlenky, zatočila se jí hlava a upadla do bezvědomí.

Když se Momiji probudila, ocitla se v nemocnici. Na stolečku vedle postele uviděla vzkaz:

Bez dlouhého rozmýšlení se tedy vydala za Hokage. Chtěla konečně zjistit, co se to děje. Všechno vypadalo tak zmateně. Přála si, aby vše, co viděla, byl jen zlý sen a že je vše zase v pořádku. Bohužel, takového štěstí se jí nedostavilo. Ba naopak. Bylo to ještě horší.
Když vstoupila do kanceláře Hokage, Tsunade hned na ní vychrlila: „Je mi strašně líto, co se stalo, ale potřebujem tvou pomoc!“
„Nevím, jak bych vám mohla pomoci, když ani pořádně nevím, co se stalo,“ odpověděla Momiji s vystrašeným výrazem ve tváři čekajíc, co ještě přijde.
„Nevíš? Akatsuki, to je taková…“
„Vím, kdo jsou to Akatsuki,“ skočila jí do řeči Momiji. Tsunade to na chvíli překvapilo, ale pak se znovu pustila do vysvětlování.
„No, tak ti Akatsuki napadli váš domov a zabili tvé rodiče,“ dodala přímo a i když chtěla uhnout pohledem z Momijiných polekaných očí, upřímně se na ni koukala.
„Co… cože?“ nechtěla věřit svým uším Momiji.
„Bohužel je to tak. A my teď potřebujem vědět, jestli náhodou nevíš, proč se tak stalo?“ vyzvala ji.
„N..ne, nemám tušení,“ vykoktala ze sebe. Tsunade se zachmuřila nad touto odpovědí. Sice nečekala jinou, ale stejně doufala, že jim nějak Momiji pomůže.
Ve dveřích se objevila Shizune.
„Teď tě Shizune dopraví do tvého nynějšího bytu. Tam budeš bydlet do té doby, než se tvůj dům opraví a bude znovu obyvatelný,“ řekla Tsunade ve chvíli, kdy Shizune spatřila. Tuto větu už Momiji moc nevnímala. Byla ponořená do vlastních myšlenek. Do svého smutku, který se nažila potlačit. Docela se jí to dařilo, ale jakmile se ocitla sama ve svém novém bytě, sesula se na židli a tiše se rozplakala.