Příběh dítěte lásky- 32. kapitola

Slzy, které pro tebe byly naposled

Cesta domů byla smutná. Já jsem šla neustále vepředu s pohledem zaraženým do země. Sakura a Kiba se mnou soucítili, ale ani jeden nemohl pochopit jak se cítím. Selhala jsem, nevěděla jsem proč, ale prostě byl konec. Jak jsem si bláhově myslela, že jsem silná, že mě Hatomaru-sama přijme s otevřenou náručí. Ale ono prd... Mám takové životní heslo, naděje nikdy neumírá. Nikdy nepřestanu doufat, že potkám své rodiče a nebo někoho jiného z mé rodiny. Tentokrát byla naděje na pokraji smrti. Ale vždycky je tu malý plamínek, který mi tu naději bezpečně udržuje. I když se ho snažím uhasit, on hoří dál. Ale není to vždy dobrá věc, věčně ve vás udržuje naději, která už dávno měla být uhašena. Zbytečné naděje, které jenom trápí...

Přespali jsme na stejných místech jako předtím. Druhý den to ze mě naštěstí trochu odpadlo. Slunce svítilo, my jsme šli po cestě a Sakura se zastavila.
,,Aido... Na něco jsem si vzpomněla.'' řekla a podívala se na mě.
,,Na co?'' zeptala jsem se.
,,Měla jsem ti něco předat.'' hrabala se ve své brašně a pak mi podala list papíru.
,,Co to je?'' ptala jsem se nedůvěřivě, zatím co jsem ho rozkládala.
,,To je dokument o té droze co ti byla podána.'' odpověděla mi, ale v tu chvíli jsem to přečetla. A nejenom to, byla tam i jedna věc, kterou jsem zatím nevěděla...
,,Cože?!'' zakřičela jsem když jsem to přečetla, ,,Jak jen mohl... Kakashi...''
,,Co co?'' ptal se rozrušeně Kiba, který nevěděl oč běží. Jedna z látek, která mi byla podána, snižovala myšlení na určitou věc. A právě na tom papíře bylo napsáno, o kterou věc se jedná. Bylo tam napsáno, a teď se podržte, že droga omezovala myšlenky na Kakashiho! Nebylo pochyb, že to udělal právě Kakashi. Nechce se mnou nic mít a tak mě vymaže z mé paměti. V tom se ale hoch přepočítal, já na něj nikdy nezapomenu. Ani s milionem věcí, které by mi ho nutili zapomenout! Cože to říkám? Kvůli mé touze mu odporovat jsem vymyslela něco takového. Ale já na něj chci zapomenout... Ne! Já nebudu dělat to co on chce! Ale proč to chce? Proč to chce když už mu na mě nezáleží...
,,Aido... Je mi to líto...'' utišovala mě Sakura.
Já jsem na ní vrhla zoufalý pohled: ,,Je doopravdy takový? Ty ho znáš víc než já, je schopný tohle udělat?'' Sakura mi můj pohled opětovala.
,,Nevím... Kakashi-sensei je záhadný člověk. Ale jedno vím, nejsi mu úplně lhostejná.,'' povzbuzovala mě, ale mělo to úplně jiný dopad.
,,Nejsem lhostejná? Tak proč to dělá? Proč mě tak trápí?'' vypukla jsem v pláč. Má kolena se svezla na zem a ruce chytili moji hlavu. Jak jen mohl, já ho... měla ráda. Byl pro mě jediným přítelem, jediným člověkem, který mi dokázal porozumět. A teď tu sedím a brečím jako malé dítě. Proč si celou dobu hrál na přítele když mě zradil?
,,To bude dobrý.'' snažila se mě utišit Sakura a dala mi ruku na rameno. Pevně jsme její dlaň stiskla a začala ještě víc vzlykat. Sakura rychle sklouzla ke mě na zem a pevně mě obejmula.
,,On...'' mumlala jsem. Ještě víc mě stiskla.
,,To bude dobrý.'' pošeptala mi, ,,Máš přeci nás.'' Ano, měla jsem je a to pro mě byl snad jediný důvod žít. Kdo mě tenkrát zastavil při odchodu z Konohy? Moji přátelé. Nezáleželo na tom, jak mě Kakashi nenávidí, záleželo mi na mích přátelích. Vysmykla jsem se ze Sakuřina obětí a pomalu se postavila.
,,Je to minulost.'' pronesla jsem, ,,Teď mám vás.''
Sakura se postavila vedle mě: ,,Ano, máš nás, tvé přátele.'' Nechtěla jsem brečet pro někoho jako je on, nechtěla jsem trpět jeho vinou. Kakashi... to je minulost, špatná minulost. Bude pro mě těžké neotáčet se zpět a dívat se dopředu, ale já to zvládnu. Mám spoustu přátel, kteří mi rádi pomohou a jeden blbej Kakashi mi život nezkazí... Podruhé jsem začínala žít život bez Kakashi, tentokrát s vědomím, že už mě nic nepřekvapí. Narovnala jsem se a pohlédla před sebe. Pohlédla do jediného směru, kterým bych se mohla upírat. Rázně jsem vykročila vztříc domovu.

V Listové
V kanceláři Hokage bylo rušno. Pátá nervózně mrkala.
,,Kde je ten Naruto!'' zařvala na celou místnost a zuřivě kopla do židle. V tu ránu práskli dveře. V nich Naruto.
,,Kde seš tak dlouho! Toto je mimořádný stav ohrožení!'' řvala na něj Pátá. Naruto nic neříkal, byl doopravdy stav ohrožení.
,,Tak...'' uklidnila se, ,,Jsme tu všichni...'' Před stolem stál Naruto, Orenjino-sensei a Jiraya.
Sedla si a pomalu jim řekla: ,,Určitě jste obeznámeni se stavem ve kterém se Listová nachází. Nejenom Listová, celý svět.'' Všichni kývli.
,,Vy jste tu proto, aby jste ho zachránili. Nejsilnější Shinobiové světa musí zakročit.'' pokračovala dál ve svém projevu, ,,Vzniká celosvětový plán jak tuto nebezpečnou situaci zvládnout. Má být jmenováno 8 nejsilnějších, kteří se jim postaví. Když to nezvládnete, zničí celý svět!'' Naruto se zalekl. Nikdy nepřemýšlel o tom jak jsou silní a už vůbec ne o tom, že by s nimi musel soupeřit.
,,Já za Listovou nominovala 4 ninji...'' dodala Pátá. Naruto se kolem sebe podíval. On, Orenjino, Zvrhlý poustevník a...
,,Kdo je ten čtvrtý?'' zeptal se nechápavě.
Pátá vzdychla: ,,Čtvrtý je právě na misi a proto na něj musíme počkat. Spíše by se hodilo čtvrtá, je to Aida-sama.''

Na misi
Cesta nám rychle utíkala. Povídali jsme si jako kdyby se nic nestalo, jako kdyby žádný Kakashi neexistoval. Pro mě tedy byl mrtví. Ani Kiba si nedovolil se o něm přede mnou zmínit. Netušil, jaké to je, ale snažil se mi porozumnět. Hrdě jsem kráčela po cestě a namlouvala si, že na něj navždy zapomenu. Kdybych jen věděla, že to není tak lehké. Hrdost mě neopouštěla do doby, než se pod kopcem objevila, zapadajícím sluncem ozářená, Skrytá Listová vesnice. Pohled na místo, které jsem mohla považovat za svůj domov, mi ubral mé pečlivě pěstované sebevědomí. Už je tak blízko... Co jen budu dělat... Kiba do mě šťouchnul.
,,Neboj se.'' usmál se. Já jsem musela úsměv opětovat. Jsou tu přeci ještě moji přátelé.
¨
Slezli jsme dolů do vesnice. V ulicích byl neobvyklý klid, nikde ani noha. Mířili jsme k sídlu Hokage. Divnou atmosféru podtrhovalo zacházející slunce nad monumentem Hokagů.
,,To je divný...'' rozhlížela jsem se kolem.
,,To jo.'' souhlasila Sakura, ,,Snad se nic nestalo.'' Také jsem doufala. Že by se Kibova předtucha vyplnila? I Akamaru se bojácně třepal. Koukal jsem se na Kibu. Vyměnili jsme si pohled, která značil, že doopravdy měl pravdu. Báli jsme se jít dál, báli jsme se vidět to nejhorší.

Pomalu jsme stoupali do schodů. Před dveřmi jsme se zastavili. Nevěděli jsme co nás čeká, brali jsme v úvahu i nejhorší. Sakura ostiskla kliku. Váhala, jestli je má doopravdy otevřít. Kiba do ní šťouchl a tak otevřela. Po rychlém prokouknutí místnosti mi spadl kámen ze srdce. Stál tam Naruto, Orenjino-sensei, Jiraya a v křesle seděla Pátá.
,,Dobře, že jsi tady Aido-sama.'' řekla mi na přivítanou.
,,Co se stalo? V ulicích nikdo není?'' ptala jsem se vyděšeně.
,,Všichni jsou v krytu, stalo se to nejhorší.'' pověděla mi. Já, Sakura i Kiba jsme vyděšeně vykulili oči.
,,Aido-sama, spolu s Narutem, Orenjinem a Jirayou máš speciální misi. Mise S je proti tomu sbírání odpadků.'' oznámila mi. Co se děje?
,,Nejsilnější ninjové světa se proti tomu musí postavit, vy čtyři mezi ně patříte.'' ukázala na mě a na trojici mužů vedle.
,,Co se vlastně stalo?'' zeptala jsem se nechápavě s zoufalým výrazem.
,,Stalo se to, co se nikdy nemělo stát.'' zavřela oči, ,,Všech 8 démonů uvězněných pod Akatsuki bylo vypuštěno...''