Opravdové přátelství

Stála jsem na zídce, která patřila hřbitovu. Pak seskočila na půdu, která naháněla husí kůži, protože zaváněla mrtvými těly. Jak jsem na ni došlápla ucítila, jsem křupnutí lidských těl, jak se do nich zabořují brouci a dělají si v nich svá bydliště.
Byla jsem jako bez citu. Dokázala jsem také vidět, co se těm ubohým lidem stalo předtím, než tady na tomto chladném místě skončili.
Přehrávala jsem si jejich celé příběhy a vzpomínky. Nic jsem necítila, když jsem viděla, jak někteří lidé trpí a umírají v hrozných bolestech. Se mnou to ani nehlo.
Cítila jsem se normálně, jako bych se dívala na grotesku, ale bez smíchu. Nevěděla jsem, proč to tak bylo a nevím do dnes.
Nad hlavou mi svítil zářivý a dnes poněkud velký měsíc, který jeho ohromnou mohutností, dokázal osvítit celou krajinu. Jeho barva byla stejná, jako barva mých očí. Naslouchala jsem hudbu přírody a uslyšela jsem nádherné zavytí vlka.
Musela jsem ho vidět, to nádherné zvíře ve mně vyvolávalo touhu a adrenalin se k němu přiblížit a dotknout se ho… Rozeběhla jsem se k tomu místu, odkud se linul zpěv noci. Spatřila jsem ho, byla nádherný, ušlechtilý, rázný, samostatný, agresivní i plachý, prostě dokonalý.
Stáli jsme proti sobě v hustém lese a koukali si upřeně do očí. Kdykoliv jsem se přiblížila, tak vycenil zuby a zavrčel, ale já jsem si toho nevšímala a šla jsem pořád blíž a blíž k němu. Mýma bílýma očima jsem se dívala do jeho blankytně modrých a ani jeden jsme nemrkli. Když už jsem u něj byla tak blízko, že jsem se ho mohla dotknout, pomalu jsem k němu natáhla ruku, ale on si to nenechal líbit a kousl mě do ní.
Cítila jsem, jak se mi jeho velké a ostré tesáky zarývají pomalu do ruky. Dlouho jsem to nemohla snést a trhla jsem sebou a pocítila bolest. Byla jsem udivená, ale hned bolest ustala a rána se mi začala zacelovat. Poté co se rána zacelila, jizva zůstala ve tvaru vlka. A v tu chvíli jsem pochopila. Spojil nás tím kousnutím krví, v člověka a zvíře. Byli jsme spojeni pečetí, ale i něčím mnohem silnějším. Kdo by to pouto přetrhl, oba by jsme zemřeli… Chodili jsme spolu všude, jeden od druhého jsme se neodtrhli.
Cítili jsme když toho druhého něco trápí, má bolesti, ale i když je šťastný. On byl můj instinkt a já jeho oči. Bloudili jsme spolu snad všemi lesy, horami, stezkami i zeměmi. Všude na nás čekalo nějaké nebezpečí, bylo mnoho lidí co se nás chtělo zbavit, z toho důvodu, že jsme prý démoni.
Ale bohužel my dva jsme milovali adrenalin a vůni krve. Stala jsem se po jeho boku vlčí ženou a on mým vlčím přítelem.
Lidi si vymýšleli různé báchorky o nás dvou, že nás stvořil ďábel, že každého koho potkáme zabijeme a takové ty babské povídačky. Ale když s tím jedna začne, tak je toho celá vesnice a možná i celá Ohnivá země. Kudy jsme prošli slyšeli jsme šuškání, pokřiky ať vypadnem a tak dál, ale slyšeli jsme taky pláč malých dětí a to nás řezalo do srdce. Po nějaké době jsme si zvykli a nebrali to vážně, ale až do té doby, než lidé přitvrdili. Začali na nás používat různé techniky. My se museli skrývat hluboko v lese a vycházeli jsme jen v noci. Dokonce vypsali odměnu za naše mrtvá těla.

Jednoho dne ale vesničané objevili náš úkryt. Já a můj vlk jsme slyšeli řev davu. On byl velice nervózní a pobíhal sem a tam, zatímco já jsem zkoušela něco vymyslet. Vlk se zastavil a mě to vyvedlo z míry. Koukal dopředu, vycenil zuby a kapaly mu z tlamy sliny. Já se otočila a spatřila je seřazené v řadě a jeden vykřikoval…
,,Jestli odtud nevypadnete budeme vás nuceni teď a tady zabít!!!”
My jsme se na sebe jen podívali a cítili jsme to samé, ten tón se nám nezamlouval.
,,Odtud rozhodně jen tak lehce neodejdeme.” Řekla jsem naštvaně, ale odhodlaně. Zvedla jsem hlavu a podívala se jim přímo do očí, které byly plné zloby a nenávisti.
Četla jsem si z jejich mysli jako v otevřené knížce. Mysleli to opravdu hodně vážně. Ale když spatřili moje zvláštní oči, ustoupili o krok dozadu, jakoby se v nich hnulo svědomí, nebo pud sebezáchovy a začali se o sebe více obávat. Na druhou stranu si tím ale ujistili, že musíme sejít z povrchu zemského. Jeden z nich opět zařval…
,,Na ně!!!” A všichni se proti nám rozeběhli.
V našich očích se teď odrážely plamínky od pochodní, které ti zbabělci drželi v rukou. Bylo jich až příliš mnoho, bylo nám jasné že je nedokážeme všechny zabít. Naše síla ale byla větší tak jsme alespoň oddálili svůj konec. Dokázali jsme se dlouho úspěšně bránit, ale ke konci jsme oba začali pociťovat únavu. Polevili jsme a byli jsme strašně vyčerpaní. Už jsme čekali na poslední ránu, která bude smrtící, ale náhle a nečekaně jsem uviděla něco zvláštního, skoro až neskutečného. Oblohu zalila oranžová barva a velice zvláštní chakra. Já jsem uslyšela jak ten někdo řekl…
,,Nechte je být! Co jste to za lidi, jít všichni po dívce a zvířeti?! Není to sobecké a zbabělé!”
Lidé nic neříkali, ale jeden z nich ještě naposlední chvíli vykročil vpřed a hodil po mě kunai. Zavřela jsem oči a čekala na smrt. Ale nic jsem nepocítila a otevřela oči. Uviděla jsem předsedou blonďatého kluka, z jasně červenýma očima a v tu chvíli jsem padla vyčerpáním do tvrdého spánku…
Probudila jsem se, ani nevím kolik bylo hodin, ale připadalo mi, jako bych spala celou věčnost.
Do očí mě šlehaly plamínky ohně, který byl ode mě kousek a krásně hřál mou studenou kůži. Vzpomněla jsem si na svou drahou polovičku a rychlostí blesku jsem vyskočila s děšením ve tváři, jestli se mu něco nestalo. On ale ležel vedle mě a sladce spal. Oddychla jsem si a ucítila jsem jak mi do celého těla vjela zničehonic silná bolest a zatočila se mi hlava. Padala jsem, ale zachytil mě ten samí chlapec, co nás předtím zachránil. Držel mě pevně ve svém náručí a zeptal se…
,,Jsi v pořádku? Není ti nic? Včera jste ty a tvůj kámoš ale vyváděli věci. Ale odolávali jste k mému překvapení dlouho, tvrdým útokům vesničanů. Pak jste oba usnuli vyčerpáním.” Řekl a já na něj nechápavě s pootevřenou pusou koukala a odpověděla jsem stručně…
,,Proč?” A čekala na vysvětlení.
,,Nemohl jsem vás tam jen tak nechat napospas těm bláznům, nebo jen hloupě přihlížet.” Usmál se a položil mě zpátky do mého pelíšku rozehřátého od ohně. Já měla po těle velké podlitiny od klacků, kterýma mě byli než mi přišel ten záhadný a milý chlapec na pomoc. Bolel mě každý pohyb, ale přece jen jsem zvedla ruku a pohladila ho po tváři. Řekla jsem mu přitom ještě jednou krátké slovo, které pro mě hodně v tu chvíli znamenalo a to bylo…
,,Děkuji.” On se usmál a dodal.
,,Pro tebe bych to udělal klidně stokrát každý den.” Mrknul na mě a já jako bych procitla, jako by prolomil můj tlustý led kolem mého srdce a já se dokázala začervenat.
,,A jak se jmenuješ?” Zeptal se.
,,Hinata a můj přítel se jmenuje Shiry.”
,,Já jsem Naruto možná že si o mě už slyšela.” Řekl nedočkavým a pyšným hlasem. Já jsem raději nic neodpověděla, protože jsem to jméno v životě neslyšela. V duchu jsem si řekla: ,,Aha… tak dobře- Naruto.”

Povídali jsme si celý večer a tolik jsem se nenasmála za celý život. Ani jsem tomu nevěřila, ale on ve mně dokázal probudit něžnou dívku a za to jsem mu vděčná.
Naspali jsme toho málo, ale za tu noc jsme oba měli k sobě blízko. Když se naše zranění vyléčila, vydali jsme se na cestu. Naruto chtěl jít do jeho vesnice, že chce abych poznala jeho přátele a jeho domov. Já jsem ale nechtěla. Neměla jsem zapotřebí, abychom byli někde opět vyhozeni a už vůbec jsem nechtěla vidět ty pohledy. Ale on mě přesvědčil a šli jsme kam řekl.
Jak jsme já a Shiry uviděli vstupní bránu, začali jsme couvat a chtěli odtamtud utéct. Naruto si toho všiml, chytil mě za ruku a táhl mě směrem do vesnice. Já a vlk jsme oba plachý, ale blonďákovi jsme věřili. Prošli jsme pod bránou a uviděli davy lidí, kteří se na nás dívají. Ale nebyly to pohledy, které vyzařovaly nenávist, tyhle byly jiné. Ti lidé měli na tváři úsměv a jen přikyvovali na pozdravy. Já jsem šla ze skloněnou hlavou a bála se vůbec podívat, aby vesničané neviděli mé oči. Dlouho jsem to nevydržela a stejně jsem se alespoň na okamžik podívala. Ty úsměvy mi dávaly pocit štěstí, že nejsem na tomto velkém světě sama.

Došli jsme až k velké budově, která patřila Hokage, kterým byla Tsunade-sama. Od Naruta jsem se o ní i něco dozvěděla, tak že jsem se měla připravit na její hysterický řev… Ale taky je prý spravedlivá, moudrá, hodná vůdčí, rázná a pohotová. Nevěděla jsem, že chce jít k Hokage a taky proč. Hned jak jsme všichni tři vešli do budovy, uslyšeli jsme křik ženy, který měl vážně grády.
,,Byla asi něčím napruzená," myslela jsem si a z místnosti vyletěla jako střela, černovlasá a nervózní slečna s malým čuníkem. Ani si nás nevšimla jak byla zabraná do jiných myšlenek.
Naruto zaťukal, nečekal na slova ,,dále”, nebo tak podobně a vešel dovnitř. Já s Shirym jsme čekali venku než můj zachránce vyjde z té kopky, kde sídlí ta hrozná ženská. Po vcelku dlouhé době, se dveře konečně otevřeli a vykoukla z nich Narutova hlava, která řekla…
,,Pojď.”
Já na něj koukala a hlavou jsem mu naznačovala, že nikam nechci, ale on trval za svým, popadl mě za ruku a stáhl mě dovnitř. Shiry nás pomalu následoval a taky jak jsem cítila, z té návštěvy nebyl zrovna nadšený. Bouchly dveře a vlk zavrčel. Ani na minutku mě nenapadlo, co by nám chtěla říct, nebo proč teď stojíme na tomto místě a čekáme na ,,popravu”, nebo jsme se tak alespoň cítili. Podívala se na nás a …
,,Tak to jsou oni?” Řekla znuděným tónem a Naruto přikývl.
,,No dobrá mohou zůstat v naší vesnici, jak dlouho budou chtít, ale musí splnit mojí podmínku.” Uculila se a mrkla na chlapce stojícího vedle mě. Já se na něj zle podívala, ale on to raději nezaregistroval.
,,Děkuji bábi- Tsunade.” Dodal a já nevěděla, proč říká té třicítce bábi, ,,asi to je normální možná se jí tak prostě říká,” pomyslela jsem si. A taky jsem se přidala, abych nebyla nezdvořilá…
,,Nashledanou bábi.” Řekla jsem s úsměvem na tváři, ale který jsem měla kupodivu jen já. ,,Řekla jsem něco špatně?” Pomyslela jsem si… Jen co se zabouchly dveře uslyšeli jsme ránu předmětu, který tvrdě dopadl na zem.
,,Asi je nějaká podrážděná.” Řekla jsem s údivem a Naruto na tohle neměl odpověď.

Tsunade mě a Shiryho dala do stejného týmu v jakém je Naruto. Byli jsme posila týmu, teda tak to řekla. Sakura totiž musela odejít pomáhat zraněným, po útoku Akatsuki. Tak že jsme byli spíš náhrady. Ale pomocná síla znělo líp…
Po návštěvě jsme vyrazili k bytu, kde bydlel Naruto. Už z venku se linul jakýsi divný zápach, ale v tu chvíli jsem ani nepomýšlela že to půjde z jeho pokoje. Odemkl dveře a ten nebezpečný plyn se vyřítil na nás. Chudák Shiry z toho začal pšikat. Bylo to tam, když si odmyslím ten smrad a nepořádek celkem útulné. Říkala bych tomu tam smetiště. Mělo to i světlou stránku, dozvěděla jsem se o blonďatém klukovi další pikantní věc. Nepořádek mu rozhodně nevadil. Vypadalo to spíš, že si ho pěstuje místo rostlin a zvířat, protože ty by tam určitě nepřežili. Hold udělat nepořádek byla jeho silná stránka. Usmála jsem se a nedala jsem na sobě znát, že se mi to tam hnusí.
,,Tak to je můj domov!” Vyslovil to, jako by na to byl ještě pyšný a potvrdil to jeho hrdým úsměvem, který směřoval ke mně. Já jsem jen pohrdavě a chladně opáčila…
,,Hm…vidím...” Ale nakonec jsem se rozřechtala a Naruto se divil, že ,,já”, dokážu udělat takovéhle zvuky. Za to Shirymu se tam líbilo, ten mu za tu dobu stihl vyluxovat všechny zbytky na podlaze. Seznámil nás s celým jeho bytečkem a vyrazili jsme zpátky do ulic. Listová vesnice byla vážně nádherná, nenašla jsem nic co by se jí dalo vytknout.
,,Heej! Počkejte!” Ozvalo se za námi, a my se otočili.
Uviděli jsme uhoněného kluka asi v našem věku, jak za námi pospíchá, ale nebyl sám měl po boku velkého psa. Byl to celkem fešák…
,,Ahoj Kibo, co se děje?”
,,Budeme mít misi, tak se pak připravte, sejdeme se jako vždy u hlavní brány.” Řekl jeho mužným hlasem, který se nedával srovnat s Narutovým ukřičeným. Konečně si mě všimnul, pozdravil, změřil si mě pohledem a mile se na mě usmál. Shiry si s jeho psím společníkem rozuměl. Pak Kiba odešel a zavolal…
,,Akamaru! Tak se mějte!” A ještě nám zamával v dálce.
My tři jsme opět pokračovali sami a nikdo se k nám, už ani na minutku nepřipojil. Ani nám to nevadilo, já jsem byla spíš ráda, že si můžu vychutnávat Narutovu přítomnost a nikdo nám to nekazí. V jeho přítomnosti jsem vždycky procitla, z onoho dlouhého a temného světa, v kterém jsem doposud žila. Došli jsme až na cestu, která byla obklopená stromy. On se ke mně přiblížil a chtěl mě políbit. Já to opětovala, už nám zbýval od sebe jen malý kousek, ale najednou rupla větev a ze stromu na zem spadl jakýsi malý kluk. Nejen že jsem se lekla, ale taky nám pokazil možná ten nejkrásnější polibek.
,,Konohamaru!!” Zařval nepříčetně Naruto a on poskočil.
,,Co tady sakra děláš? Tys nás šmíroval?!” Ten kluk začal s výmluvami…
,,Ne-e já jsem tady byl už od začátku a vy si sem pak nakráčíte a chcete se…” Koktal nejdřív, že mu skoro nebylo rozumět, ale pak se uklidnil a začínal, už zvyšovat hlas. To se nikomu z nás nelíbilo a já už jsem mu chtěla jednu vrazit.
Musela jsem se hodně držet, ale Shiry to udělal za nás. Ruply mu nervy a rozeběhl se za ním. Klouček už nebyl takový hrdina jako doteď. Vzal nohy na ramena a začal hystericky řvát. Já a Naruto jsme se začali smát, až nás bolelo břicho. Počkali jsme na Shiryho a šli zpátky. Už se stmívalo a vycházel měsíc. Já a vlk jsme dostali huť na čerstvé maso. Začali mi růst drápy a já musela rychle něco udělat…
,,Ehm Naruto, je to trapné, ale já potřebuji strašně na záchod, nemohl bys jít napřed? Já tě doženu.” Raději jsem na něj mrkla, aby nepoznal mé chvění v hlase. Pořád jsem sledovala měsíc a bála se, aby celý nevyšel v těchto chvílích. Nevím co by se stalo, ale nechtěla jsem to ani zkoušet, kdyby mě tak viděl.
,,Dobře, chápu…potřeba musí ven.” Dodal a usmál se. Otočil se a s klidnou hlavou se pomaličku ztrácel za kopcem. Já s Shirym jsme se rychle rozeběhli do temného, nočního lesa něco ukořistit. Nešlo tomu zabránit, byla to jako naše droga. Nechtěla jsem aby mě takhle viděl, vše by se zničilo a já o něj nechtěla přijít. Když se naše touha utlumila vrátili jsme se už hodně pozdě k Narutovi domů. Ten seděl na posteli a čekal na nás. Tvářil se celkem naštvaně a zeptal se.
,,Kde jste byli?…” Měl teď hlas temný a vážný.
,,My jsme se ještě zastavili u Tsunade, ohledně té naší mise.” Řekla jsem pohotově a po čele mi stékaly kapky potu.
,, Aha, tak to promiň.” A usmál se. Já jsem si oddychla, ale při pomyšlení, že to takhle bude muset být každý večer, že mu budu muset neustále lhát, tak mi z toho bylo nanic. Naruto mě pustil do jeho postele a sám spal spolu s Shirym na zemi. Vyspala jsem se nádherně, narozdíl od těch dvou. Radši jsem ani nic neříkala o mém sladkém spánku a dívala jsem se na jejich bolestivé pohyby od tvrdé podlahy, na které měli ustláno. Než se probudili uvařila jsem čaj a přichystala snídani. Chtěla jsem se mu alespoň nějak odvděčit a myslím, že tohle byl celkem dobrý nápad. Protože jak jsem zjistila Naruto miluje jídlo.
Vzbudili se a měli oba takový hlad, že se po mém snažení jen zaprášilo. Měla jsem radost, že jim chutnalo a že to stálo zato.
,,To jsem se ale nadláb, bylo to výborné Hinato.” Řekl ještě s plnou pusou a protáhl se. Já jsem se začervenala a sklidila jsem ze stolu. Potom jsme vstali. Někdo velmi těžce a vydali jsme se za Hokage, která nám měla dát dnes všechny informace o našem úkolu.
Jen co jsem uviděla tu budovu, rozbolela mě hlava, z toho jejího nesnesitelného řevu a nadávek. Házení věcmi mi už přišlo normální. Opět jsme šli dlouhou, točitou chodbou, až k místu, kam jsme měli dorazit. Tentokrát jsem neslyšela křik ani rány a tak jsem se alespoň trochu uklidnila. Vešli jsme a Tsunade nás přivítala tak jako nikdy. Nevěděla jsem, co to má být, nebo co se jí stalo a taky co od toho přístupu mám očekávat.
,,Dobré ráno…
Shizune!“ Řekla poněkud klidným hlasem a černovlasá slečna nám začala podrobně vysvětlovat, co máme udělat a v čem spočívá naše mise. Měli jsme zajmout, případně zabít pár nebezpečných lidí, kteří by mohli v Listové udělat rozruch.
,,To nebude nic těžkého.” Pomyslela jsem si, ale mýlila jsem se…
Po vysvětlení úkolu, jsme šli k hlavní bráně, kde jsme se měli všichni sejít. Viděla jsem mnoho nových tváří a nemohla jsem uvěřit, že to jsou všechno Narutovi přátelé. Když tam byli všichni, rozdělili nás do týmů a vyběhli jsme vpřed za naší misí. Byla to dlouhá cesta, ale atmosféra byla báječná. Všichni se dokázali bavit, smát se, vtipkovat i začít mluvit vážně. Všichni byli tak příjemní, jejich přítomnost mě dělala šťastnou a říkala jsem si ,,to má ale Naruto štěstí.”
Když už jsme se blížili k místu, kde to všechno mělo proběhnout, rozdělili jsme se a zábava ustala. Najednou se rozhostilo ticho a každý si hleděl ke své práci. Já, Naruto a Shiry jsme se zatím schovali nahoru na strom, protože jsme nevěděli co nepřátelé dokážou.
Já a vlk jsme nebyli jediní, kdo měl výborný sluch a čich, měli ho i Kiba s Akamarem, tak že jsme se krásně doplňovali. Cítili jsme jak se k nám už někdo blíži. Všichni se připravili na boj a jen co křupla jedna větvička, už jsme je všichni spatřili.
Bylo jich víc jak deset, to by pro nás ještě nebyl problém, ale jak se ukázalo byli to dobří ninjové. Dali jsme si signál a zaútočili jsme. Boj trval dlouho, někteří nám dělali velký problém. Ale my jsme měli přesilu. Po boji jsme se já a Naruto radostí objali, že jsme splnili misi a jak jsme u sebe byli blízko, tak mě políbil. Z něj vyzařovala jeho zvláštní, oranžová chakra a ze mě moje modrá. Vypadalo to jakoby jsme hořeli, ale láskou. Bylo to nádherné a já nechtěla aby to nikdy skončilo. Byla jsem nejšťastnější dívka na světě, nebo alespoň pro tento okamžik.
Mysleli jsme, že jsme je všechny dostali, ale tak to nebylo. Najednou se jeden z posledních sil zvedl a Shiry si toho všiml. Vystartoval po něm. Já jsem ale na poslední chvíli uviděla, že ten muž v ruce drží kunai.
,,Shiry nee!!!” Zařvala jsem z plných plic.
Můj přítel toho muže zakousl, ale vzal si za to svou daň. Jeho kunai skončil zabodnutý v těle Shiryho. Oba jsme ucítili strašnou a nemilosrdnou bolest, díky které jsme oba spadli na zem. Já koukala na svého nejlepšího přítele, jak umírá a on koukal na mě.
Místo té bolesti jsem také cítila, jak mi moje hořké slzy stékají po tváři, které znamenali lítost a touhu ještě jednou se ho dotknout, ještě jednou si spolu zalovit, ještě jednou cítit společně pouto, které nás tak k sobě přitahovalo, ještě jednou být spolu bok po boku a odolávat těžkým a nebezpečným zkouškám, ještě jednou zažít adrenalin a slyšet stejný a sehraný tlukot našich srdcí…Ale to už se nikdy nestane, teď už neuslyšíme nic, jen ticho a prázdnotu našich srdcí. Znamenal si a znamenat budeš pro mě mnoho a to se nikdy nezmění. Naposledy jsem k němu natáhla ruku a oba jsme zavřeli oči. Moje ústa jen opisovala tato slova…

,,Nikdy na tebe nezapomenu Shiry“…