Zemřít pro budoucnost 015-Nevyřízené účty z minulosti

Máme nevyřízené účty, ale teď jsou splacený

„Cože, cože.‘‘ Opakoval jsem nevěřícně a s pláčem jsem se zhroutila na zem.
„Jaké účty, já žádné nemám?!‘‘ Opakovala jsem, vzali mi moje dcerku, to ne to není možné. V hlavě se mi honily hrůzné myšlenky, co s ní udělají, je ještě naživu? Byla jsem bezmocná, nic jen ten dopis, ale proč ji.
Ray doběhl dolů, tvářil pořád vesele, neměl potuchy a tom co se stalo. Vzal mě kolem pasu a znovu mě přitáhl zezadu k sobě. Jakmile si však všimnul nebo uplakané ho obličeje pustil mě.
„Co se stalo?‘‘ Vyptával se mě, ale já nebyla schopná přes pláč nic říct, jen jsem mu podalo dopis. Po přečtení u něj nastala podobná reakce jako u mě, pevně mě objal, aby utišil můj sílící pláč. Musíme něco udělat, nemůžeme to tak nechat. Odtrhla jsem se od něj.
„Musíme to říct Narutovi, hned.‘‘ Zavelila jsem a odtáhla jsme sebou Raye.
Celou cestu jsem držela dopis a Rayovi ruku, bylo mi strašně, strach o ni byl nepřekonatelný.
„Naruto.‘‘ Vykřikla jsem a bez klepání jsem vrazila dovnitř. Zarazil se.
„Máš klepat, Tsuki co..‘‘ Řekl jakmile si všiml mého obličeje. Obešel stůj, přišel ke mně. Já se mu zhrotila do náruče, už jsem neměla sílu.
„Co se ti stalo??‘‘ Ptal se mě, když jsem se mu rozbrečela na hruď. Vypadal vyděšeně, Ray jen stál o podál a sledoval to.
„Vzali mi Sakuru, tohle tam nechali.‘‘ Vydala jsem ze sebe těžce, sotva co jsem se od něj odtrhla.
„Co… cože.‘‘ Vyvalil na mě, já mu podala dopis do rukou. Pomalu ho otevřel, já se zatulila do náruče Raye a znovu jsem se rozplakala. On mě ochranitelsky objal a začal mě hladit po vlasech. Uklidňovalo mě to, za chvíli jsem se uklidnila.
„Tohle není možné.‘‘ Opakoval Naruto po přečtení dopisu, co se asi stalo?
Obešel stůl a posadil, rukama si projel vlasy a povzdychl si. Co se děje, on něco ví?
„Děje se něco?‘‘ Zeptala jsem se ho a vymanila jsem se z Rayova sevření. Neopověděl. To mě vytáčelo, proč nic neříká.
„Shizune!‘‘ Zavolal.
„Tak co?‘‘ Zeptala jsem se znovu. Nereagoval. Začala jsem pěnit, proč si mě nevšímá, on snad něco ví?
„Shizune!!‘‘ Zvolal znovu, ona však nikde. Cože tak mluv se mnou. Nic, mě docházela trpělivost.
„Tak poslouchej mě sakra!‘‘ Zakřičela jsem ani jsem nevěděla jak moc nahlas, ale Naruto se pěkně lekl, zmateně mi pohlédl do uplakaného obličeje. Už jsem nemohla vydržet, chtěla jsem svou holčičku zpět a to hned.
„Tsuki uklidni se.‘‘ ŕekl Ray, pro snahu mě uklidnit, ale to mě nezajímalo, chci zpět Sakuru.
Motala se mi hlava, z toho strachu, bezmocnosti jsem se zhrotila Rayovi do náruče. Už si nic nepamatuji, jen ten

„Jak je na tom.‘‘
„Bude v pořádku, bylo to jen z šoku.‘‘
„Děkuju, můžu tu s ní být?‘‘
„Ne potřebuje klid.‘‘
Ten rozhovor se už dál nerozvíjel, jen zavrzání dveří při otevření a zavření a dál nic. Jen ticho. Jediné co je přerušovalo, byly kapky deště, které bubnovali na okna. Stále jsem myslela na svou dcerušku, co je s ní teď co jí asi udělají. Jímal mě strach.
Hlava se mi pořád motala, nejlepší by bylo ještě si lehnout.

„Tsuki, jak ti je??‘‘ ptal se mě někdo, chvíli potom co jsem usnula, no chvilka to být nemohla slunce už dávno vyšlo a ozařovalo pokoj. Pomalu jsem pohlédla do tváře tomu neznámému.
„Naruto.‘‘ Špitla jsem a uchopila ho za ruku.
„Jak se cítíš?‘‘ optal se mě a obavami. Opravdu už mi bylo lépe, ale strach o ni byl pořád ve mně.
„Tsuki, asi nevíš o co v tom dopisu šlo, ale o ni se bát nemusíš.‘‘ Řekl a já na mě vyvalila oči. Věděl co jde a já zas nic.
„Chci to vědět.‘‘ Řekla jsem a pomalu jsem se posadila.
„Jo, řeknu to to, ale dlužím ti něco říct o tvých rodičích.‘‘ Dodal.