Strach z bolesti

Slza po slze, s každou tou malou kapičkou ve mně vzrůstá beznaděj. Sypou se na mne mise, okolí si mě prohlíží s nevraživým pohledem. A to proč?
To se stává.

Já nevím, vážně nevím, co se to děje. Proč? Proč tak najednou?
Bude líp.

Někdy si říkám, že se na všechno vykašlu. Že odejdu. Navždy! Je to normální?
Přemýšlí nad tím každý, je ovšem důležité, zda to myslíš vážně.

Párkrát ano...
Ale neudělala bys to.

Mám strach z bolesti.
Své nebo bolesti Ostatních?

Obou… To je důvod, proč bych se asi neodhodlala k tomu konečnému řezu. Po té největší bolesti.
Smrt je pouze útěk. Ty se ale nechceš zbaběle vzdát, utéct před svými problémy, zklamáním sama v sebe i v ostatní.

Právě proto chci utéct, protože nemám nikoho, kdo by si na mě vzpomněl.
Ale způsobila bys tak spoustu té nenáviděné bolesti těm, kteří tě mají rádi. Zbabělost vede k bolesti, ne k osvobození.

Vždyť říkám, že nemám nikoho, kdo by mě měl rád. Proto nemohu nikoho zranit.
Ale máš, jen si to nechceš připustit, rodinu, přátele. Ty nejsi hloupá. Na život by sis nesáhla.

Já nevím... Vážně netuším, zda jsem natolik chytrá, abych to neudělala.
Pak tedy přichází otázka, jestli jsi natolik zlá, abys to udělala.

Spíš, jestli jsem tak moc zoufale zbabělá, na to, abych to udělala.
Ne… zlá! Vždycky je někdo, komu na tobě záleží, to jim bys způsobila mnoho bolesti. Někteří by se s touto ztrátou nesmířili. I když své city nedávají příliš najevo.

Ne nechci... Samozřejmě, že nechci ublížit někomu jinému.
To znamená, že proto nechceš zemřít dřív, než přijde tvůj čas.

Máš pravdu… proč zahazovat své sny, když ještě není všemu konec...