Být chráněn 2

Část první - Tady

Část druhá - Déšť

„Zemřel?“
Zemřel. Teď to Amakuchi řekl. Minato zemřel, řekl. Jasně a výstižně. Minato je mrtvý… Minato… Minato zemřel… Včera… Včera…
„Kushino!“

Černé oblaky se táhly skrze tmavou oblohu. Pomalu, pomaličku, byly plné vody, těžké a neměly kam spěchat. Odněkud foukalo, prudkým a zlomyslným větrem a všechny tyhle mraky to přitáhlo až nad jejich vesnici. Jako kdyby se tam někde nevypršely dost a chtěly si trošku vody uchovat ještě pro Uzu no Sato.
Dneska bylo vůbec celý den ošklivo. Strašně ošklivo. Zima procházela vším, na co mohla sáhnout a málem díky ní začínalo i mrznout. To tedy chybělo, všem v téhle zemi. Ale proč tak najednou? Ještě včera bylo moc pěkně, děti z vesnice se šly koupat k nedalekému jezeru - jistě, s rodičovským doprovodem, protože ta spousta vírů v každém kousku průzračně čisté vody většinou nebyla nadvakrát bezpečná. Matky si tam obyčejně chvílemi četly, chvílemi svůj pohled věnovaly vřískajícímu potomkovi, samozřejmě, vřískajícímu radostí, a četly si dál. Ale včera měly práce o trošku víc. Zrovna tam totiž trénovala Kushina Uzumaki, novopečený chuunin. Možná to někteří považovali jenom za velkou dávku štěstí, když se do své vesnice před půlrokem ze zkoušky vrátila s úspěchem a ještě rozzářenější než vždycky bývala, ale ona rozhlašovala, že si vedla nejlíp a ještě líp, než by od ní čekali. Že prý byla úžasná a kdoví, co všechno ještě vyprávěla… No, bohužel, nikdo kromě Sueko, její učitelky, tam nebyl, aby se přesvědčil, takže všichni jenom zvedli nosy a její titul respektovali. Mysleli si ale svoje. Bezdůvodně jí nevěřili. Lidé už prostě bývají takoví.
„Ještě chvilku a budu jounin!“ opakovala si dívka pořád když trénovala. A pomáhalo to, to ne že ne. „Buď silná, buď silná!“
Vodní klony tam včera trénovala, uprostřed vodní hladiny. Byla to jakási Suečina metoda… Sueko vůbec neustále přicházela s jakousi zvláštní metodou o které řekla maximálně „Takhle mě učil můj sensei,“ ale pomohlo to, vždycky. A proto, Kushina obklopená dětmi předškolního věku, se tam, pod vodopády Tří živlů, tak trošku vytahovala. Ale děti alespoň měly svoje ojedinělé představení. Kouzlo, jak z člověka vytvořit vodu, smála se tomu dívka. A malé holčičky a kluci vyjeveně zírali na to, jak se jedna z Kushin rozpadla v průhlednou tekutinu. Tam, pod těmi vodopády Tří živlů. Vodopády, které vznikly kdoví jak, někdy v průběhu času, možná dávno a možná ani ne. Ale vznikly, staly se hodně oblíbeným koupacím a trénovacím místem, místem pro tajné schůzky, pro romantické procházky, místem, kam chodili lidé, přemýšlející o světě a jeho podstatě i o tom, jak vznikly víry a kolik sluncí v celém tom nekonečnu je. Nikdo nepřemýšlel nad tím, proč se vodopády jmenují tak, jak se jmenují. Nikdo nepřemýšlel nad tím, že každý název něco znamená. Byly to prostě Tři živly. Krásné místo zapadlé v lesích, u jedné šedivé, zvláštně šedivé skály, ze které vytékala tak průzračně čistá voda. Sytě zelené lesy kolem šuměly a dívaly se na ty nadšeně křičící děti a smějící se Kushinu, nervózní Sueko, postříkanou vodou z jednoho klonu a na nebe, které modře zářilo a ani v nejmenším nikomu nenaznačilo, že zítra si pozve kamaráda deště. A že se bude chystat málem zaplavit celé údolí. Nebo alespoň tak to dnes říkaly babičky na ulici, už za prvních kapek shůry, když, nepřipravené a bez jakýchkoli přikrývek hlav, zděšeně utíkaly, drobnými pomalými krůčky a nadávaly a nadávaly… Jako kdyby to mohly nějak změnit. Ale možná, že každý déšť vzniká ze skrývané bolesti. A ta voda díky tomu proudí na zem, místo hory lidských slz…
Ještě se ke všemu stmívalo. Strašně rychle. Normálně by pořád svítilo denní světlo, bylo teprve odpoledne, ale stíny se prohlubovaly a zvýrazňovaly, zatímco je smáčely drobné kapky deště. Ulice se vyprázdnily nejenom od špíny, kterou smíval déšť, ale i od lidí, kteří raději utekli. Pro některé to ale bylo jedno a to samé. A měkká voda padala i na parapety domů, lehce se dotýkala okenic a místy, tam, kde okno netěsnilo dostatečně, i vcházela do zakázaných bytů, odrážela se od stolků, nešikovně umístěných přímo v jejich dráze a někdy dopadla i na postel. Jako hrdinové vcházejí do zakázaných chrámů a berou vzácné předměty, tak i ony kapky braly spícím lidem jejich spánek. Bezesný spánek. Spánek, do kterého člověk upadá, aniž by chtěl aniž by nechtěl, hlásí se sám. A on… On přece zemřel. Minato…
Kapka, jedna, druhá, třetí. Padaly na dívku uprostřed setmělé místnosti, přímo na její čelo, kde se rozstříkly dál, na sytě oranžové povlečení. A dívka jenom trhavě pohnula víčky.
Co se stalo?
Věděla, že by se měla probudit. Už jenom kvůli tomu, že celou místností zněly kapky deště dopadajícího na sklo a šumějícího vzduchem, cítila, že zaspala nějaký čas.
Proč?
Proč spí a neví, co se dělo? Protože…
Prý zemřel…
Vzpomínala si. A možná, možná kvůli tomu teď spala. Skoro ho nezná, viděla ho jednou v životě na pár dní, ale… Myslela na něho. Když tehdy skládala ty zkoušky, když tehdy doufala, že se s ním konečně uvidí… Proč zrovna tyhle měly být v Suně? Proč musela odjet do té suché a vyprahlé země a ne tam, na východ? Mezi ty lesy o kterých jí říkal… Ani v Sunagakure nebyl. No samozřejmě, on už určitě měl titul chuunin dávno a dávno, možná byl dokonce jouninem, kdo ví. Nebo třeba členem nějaké jednotky? Vážně, kdo ví. Neviděla ho, neslyšela o něm. Rozhlížela se, tehdy před půl rokem, mezi těmi hradbami z písku a hledala zářivě blonďatého kluka, ale nebyl tam. A ona přesto věděla, že musí bojovat dál. Aby byla dobrá a aby se mohla předvést. Hřála ji ta myšlenka. Ukázat se… Jemu. I sobě, samozřejmě… Ale on byl v tom kousku mysli taky. Když trénovala… Nikdy nepotkala člověka, kterému by tolik chtěla předvést, co v ní je. A i kdyby ji teď neměl vidět, i kdyby ho teď neměla vidět, i kdyby se s ním nemohla přivítat, pozdravit ho, povyprávět si… Pořád doufala, že ho někdy uvidí. A řekne mu: „Jsem chuunin, víš?“ A nejenom to. Řekne mu všechno, co se děje. Jako tehdy. Budou kamarádi, jako tehdy. Tohle chtěla.
Namikaze z Listové zemřel. Pořád jí to znělo v mysli. I teď, když se probouzela, když se ještě trochu zmateně vzpřímila na loktech a rozhlédla se po svém vlastním bytě. Je to ostuda, celý den ležet v posteli. Ale copak za to mohla?
Nejdřív se podívala oknem ven, do té mlhy, kterou vytvářel déšť, zaposlouchala se do zvuků zvenčí, nebo spíš, do toho ticha člověka a řvoucí přírody a až pak si všimla, že u její postele, na židli a se svěšenou hlavou sedí ten chlapec s hnědými vlasy a čelenkou Uzu no Kuni. Tmavě černou čelenkou. A pravidelně oddechoval. Hlídal ji, celý čas, kdy byla mimo realitu a nechal se ukolíbat padajícím deštěm.
Kushina se usmála.
„Díky,“ zašeptala, i když ji neposlouchal. Jenom se ve spánku trochu pohnul a hlava se mu svěsila ještě víc na prsa.
„Bude tě bolet za krkem, Amakuchi-kun,“ obrátila oči v sloup a začala se pomalu zvedat. S plánem v hlavě, jasným plánem. A v tom plánu určitě nebylo budit ho. Jenom ať se vyspí, když je takové spací počasí…
Pomalu svěsila nohy z postele dolů a ruce automaticky sáhly po tmavém batohu ležícím na podlaze.

Potichu našlapovala, hodně potichu. Po špičkách, i když tu nikdo nebyl a nikdo ji nemohl přistihnout. Proplížila se kolem jednoho rohu kamenného domu a stáhla si kapucu oranžové mikiny, na kterou dopadaly těžké kapky, ještě víc do obličeje. Už byla skoro u brány. Ještě kousek… A, jak si myslela, ti dva ve strážnici spali. Déšť unavoval i ji a donutil ji zívnout, zatímco se všude kolem vytvářela pára jejího dechu. Ale teď nebyl čas myslet na spánek nebo na zimu. Teď byl čas jednat. Ať už je jakkoli. Jednat, okamžitě.
Pár metrů, rychle proběhla kolem vrátnice a chystala se udělat první krok, nelegální krok, směrem ven. A také by ho udělala, kdyby…
„Uzumaki Kushina,“ zaznělo přísným mužským hlasem odněkud zezadu.
Kdyby ji nezastavil. Samozřejmě, že poznávala jeho hlas.
Rychle se otočila a automaticky se začervenala. Proč zrovna on?
„P-pane…“ vykoktala ze sebe. Mírně se předklonila, protože cítila jak se stydí. A chtěla prokázat alespoň trošku úcty, protože teď měla doopravdy průšvih.
„Uzumaki Kushina jde na procházku?“ pokračoval hlas. Vycházel odněkud ze stínu, z tmavého stínu, do kterého padaly kapky vody, ale ona, i když ho neviděla, přesně věděla, kdo se v něm skrývá.
„Já… Ano pane!“ zazubila se. Nepřesvědčivě.
„V tak krásném počasí?“
„Eh… Ano, pane?“
„Hmm,“ uznale přikývl hlas. „A proč se za mnou Uzumaki Kushina nestavila, jak jsem čekal?“
„Protože… Protože byla Uzumaki Kushina trošku mimo a stavit se nemohla,“ začala se vracet ke svojí normální neuctivosti a hned si to ale uvědomila a předklonila se ještě trochu.
Stín se zachechtal.
„Myslel jsem si to. Ale proč Uzumaki Kushina teď odchází z vesnice, aniž by jí byla přidělena nějaká mise?“
Kapky padaly na žlutý písek na zemi a vytvářely kaluže a louže… Když do nich spadly, zazněly ještě o stupeň krásnější zvuky. Všechno to působilo jako velký orchestr. Kapky jinak zněly, když padaly na domy, jinak, když do vody, jinak když do písku… Ale teď to dívka ani trochu nevnímala. Spíš přemýšlela nad tím, jak se má vymluvit…
„Já…“ Mělo vůbec cenu vymýšlet si nějaké pohádky? Stejně na nic nemohla přijít… „Já jdu do Konohy.“
„To jsem si taky myslel.“
Kushina se narovnala a podívala se přímo tam, kam předpokládala, že má muž oči.
„Takže vám to nevadí, pane?“
„Samozřejmě že vadí.“
Takže má přece jenom průšvih?
„Ale, řekni mi, proč tam jdeš?“
„Já…“ dívka sklopila pohled. „Chtěla bych se rozloučit. A… Něco… Něco mu ještě říct. Prostě já…“ Hluboce se nadechla. „Musím tam jít!“
„Chápu. Ale víš, že odcházet z vesnice takhle potají je pro shinobi a samuraje zakázané?“
„Ano, pane,“ přikývla. Uvědomovala si to. Ale nebylo jiné cesty.
„Takže já ti dám misi.“
„Misi?“
„Ano. Můžeš tam jít a přitom vykonáš misi.“
Kushina se do stínu nedůvěřivě podívala. „Jakou?“
„Chtěl bych po tobě jedno,“ řekl hlas trochu víc rozkazovačně, než předtím. „Přineseš mi náhrdelník Prvního císaře, který by měl být v Konoze.“
„Ale on je přece… On přece byl Minatův!“ Čekala nějaký háček. I když už mu to nepatří… I když to v podstatě Minato vzal její zemi… Bylo to jeho! A ona nemohla okrádat… Nemohla… Mrtvého…
„Už není,“ přikývl hlas. „A naše země by ho měla dostat zpět. Takže ti povoluju jít do Konohy, ale když se vrátíš, vrátíš se i s náhrdelníkem Prvního císaře, Uzumaki Kushino.“
„Já…“ Tak co? Je toho schopná? „Dobře, pane!“ Ale ona se do Konohy potřebuje dostat! Uvidí se… Ještě se uvidí. Však to nemusí udělat… Nějaká výmluva se vždycky najde…
„A nestrpím výmluvy!“ pokračoval hlas. „Musíš se s ním vrátit…“
Kushina překvapeně vzhlédla.
„Já... Ale…“
„A teď běž. Uzavřeli jsme dohodu.“ Zřejmě ji dostal. „Běž, pokud půjdeš rychle, za tři dny bys mohla v Konoze být. A pozdravuj ode mě Hokage-sama.“
„A-ano…“ vyrazilo z ní po chvíli a raději se otočila. Má to, co chtěla. Neměla by odmlouvat. I když cítila, že se jí trochu sevřelo hrdlo… Rychle se otočila směrem k bráně a vyběhla padajícími kapkami ven, na jih, až za ní vlály její dlouhé rudé vlasy, které vypadly po stranách kapucy protestativně ven a teď akorát nabíraly vodu.
Ale stín se nehýbal. I když už byla dívka chvíli pryč, pořád tam stál. Temný stín u jednoho z domů, uprostřed temného a vlhkého šedivého vzduchu.
„Jenom pojď ven, Aizuame Amakuchi,“ zavelel najednou. A zpoza jednoho z domů doopravdy vystoupil chlapec se svěšenou hlavou.
„I ty jsi chtěl feudálnímu pánovi utéct z vesnice?“
„Ne, já…“
„Měl jsi o ní strach, co? A tak jsi ji potají sledoval. Vzbudila tě, když vstala, že?“
Chlapec došel až ke stínu a vrhl se rychle na zem, kolenem do jedné ze studených louží. Zostuzeně sklopil hlavu a nehodlal se pohnout. Jako znak omluvy.
Muž ve stínu se zhluboka nadechl.
„Běž ji sledovat!“ zakřičel najednou rozhodně. „Sleduj ji, tajně! A zajisti, aby náhrdelník doopravdy přinesla… Rozumíš Aizuame Amakuchi?“
Chlapec překvapeně vzhlédl, ale hned sklopil svůj pohled a odhodlaně vstal.
„Ano, pane!“ praštil jednou pěstí do své druhé dlaně a válečnicky přikývl.
„A jestli se ti to nepovede,“ vzdychl muž. „Ty víš, co se stane na oplátku…“

Chlapec seděl v prázdné místnosti. Všude bylo nepřátelské ticho… A venku pořád a pořád pršelo. Ale jako kdyby se obloha z jihu vyjasňovala, trhaly se mraky, které nemohly vydržet pohromadě a déšť byl pořád a pořád mrholivější. Pršelo míň a míň… A okna se jenom neznatelně zamlžovala. On seděl, u stolu hned u okna a střídavě se díval do své dlaně a na lidi, kteří pomalu vycházeli ven. Už pršelo dlouho a i když se předtím Konožané bránili namočit se, protože voda zřejmě škodí, teď byl čas nakupovat a jít něco vyřídit a on nevěděl, co ještě. Každopádně, ráno proběhl pohřeb. A zdálo se mu, že všichni zapomněli. Tak rychle, jenom pár hodin po té… Otec už byl pryč. A všichni mohli zapomenout… Ale on nemohl.
Najednou někdo zaklepal na dveře.
„Minato? Minato! Otevři!“ ozvalo se mužským hlasem.
Ale chlapec odpověděl tichem.
„Nechceš na ramen? Už skoro neprší? Zvu tě!“ nehodlal se vzdát příchozí. „To nepropásni, nebude se to opakovat!“
Ale Minato místo toho jenom sám pro sebe zavrtěl hlavou.
Teď mám jiné starosti.
Zhluboka se nadechl a aniž by vnímal cokoli jiného, jemně a pomalu začal odlepovat přilepený okraj bílé obálky.
„Tvoje poslední slova,“ zašeptal a rukou nahmátl pečlivě složený běloskvoucí papír.

***
Ťap ťap, Kushina jde, Kushina už jde... ^^ Hehe, ono to ale nebude tak lehký xD
Hmm... Tenhle díl mi dal dost zabrat...
Pokračování: Přiznej si to...
***
Amakuchi= sladká slova, lichotka
Aizuame= Aizu- znamení, signál; Ame=déšť ... Něco jako Signální déšť, déšť jako znamení... Vymýšlím si blbosti, který ani neumím přeložit xD