Příběh dítěte lásky- 31. kapitola

Sakra kde ty hory jsou???

Byla noc, hluboká noc. Noc, kterou málokdo zažije. Tedy spíš máloco... Nad obzorem se stínovala oranžová s kapkou šedé. Všechno světlo vycházelo z jednoho záhadného bodu. Dalo by se říct, že prapodivnější noci nebylo. Tato noc změnila životy mnoha lidem. Zlostný smích v sobě skrýval poslední výkřik, poslední výdech. I tak by se dala popsat poslední chvíle mocného ninji. On, který vše držel pod kontrolou, zemřel. Všechno co tak dlouho shromažďoval bylo ztraceno. On se tím už trápit nebude, je mrtvý... Nebyl ani zdaleka nepřemožitelný, ale těžko by se našel někdo kdo by ho porazil. Ale on se našel. Dá se říct, že udělal dobrou věc, zabil ho, ale vypustil něco mnohem strašnějšího. Věc, kvůli které nejsilnější shinobiové světa umírali, je venku. Rychle, rychle se musí najít někdo kdo svět zachrání, jinak bude pozdě, příliš pozdě... Ti nejsilnější, ti nejlepší musí zakročit, aby ochránili to co je jim drahé...

To co se stalo... Nejsem na to příliš hrdá. Chovala jsem se jako... no... blázen či hůř. Zatracená levandule, člověk si jednou čuchne a...
,,Aido-chan, seš v pohodě?'' zeptala se mě Sakura když viděla, že svůj zoufalý pohled upírám na ní. Toho času jsme opět byli na cestě, Sakura mě, jako statná medička, rychle omámení zbavila.
,,Jo... Já jen trochu přemýšlím...'' řekla jsem si pro sebe, že mi skoro nebylo rozumnět. Sakura na mě vrhla pohled plný pochopení. Soucítila se mnou, jako lékařský ninja znala zrádnosti květinových drog. Zato Kiba reagoval úplně jinak. Pořád si mě dobíral, ani jsem nemohla odhadnout co si doopravdy myslí. Ale což, takový už Kiba prostě je. Poté, co mě Sakura zase přivedla do normálního stavu, jsme opět vyrazili. Jak se brzy ukázalo, naše orientace byla dosti slabá. Tedy aspoň tady. Pohoří Ginirono nám zůstávalo dokonale skryté, i když jsme, podle mapy, skrz něj měli projít.
,,Sakra!'' zařval Kiba zničehonic, ,,Kde ty pitomý hory jsou?!'' Kiba vždycky byl hodně hlučný, v tom překonával i Naruta.
,,Nevím, už by jsme tam měli být...'' řekla jsem zamyšleně, s nosem zabořeným do mapy.
,,Dej to sem.'' znervózněj Kiba a vytrhl mi mapu z ruku. Bohužel, trhl trochu víc a mapu roztrhl.
,,Kibo!!!'' zařvala Sakura. Na čele se jí objevil nebezpečný křížek. Kiba vyděšeně kulil oči.
,,Sakra...'' zašeptala jsem a tragicky pohlédla do krajiny. Už se tu dlouho motáme dokola, mapa se roztrhla... Je to snad znamení, že mi ještě není souzeno najít Chrám Létavce?
,,Sakuro... Já nerad!'' bránil se Kiba.
,,Šánnaró!'' pronesla hlasitě a flákla Kibu. Po této misi se jasně projevilo, že Sakura nemlátí jen Naruta.
,,Sakuro.'' otočila jsem se na ní, ,,Kolikrát ti mám říkat, že se mu jednou něco stane.''
,,Tss.'' odfrkla, ,,Já přeci vím, co dělám.'' Snad ano. Kiba se opatrně postavil na nohy a sunul se k nám. Bylo doopravdy těžké v některých situacích je udržet od sebe. Ale alespoň byla sranda. Akamaru, jako pokaždé, hned po ráně odběhl za svým pánem a v obličeji měl stejný výraz jako on. Sakura rázně vykročila vpřed a na dobíhajícího Kibu nečekala.
,,Zase... Sakra ty máš smůlu.'' řekla jsem mu když nás doběhl. Sakura, která šla o krok napřed, na nás hodila vražedný pohled. Ten Kibu ještě víc vystrašil. Poznal i druhou tvář Sakury, ne zrovna příjemnou.
Místo toho, aby podotknul něco na moji připomínku, řekl: ,,Neni to už zbytečný? Už s mapou jsme byli naprosto ztracený a teď když už ani tu mapu nemáme tak jsme v pěkný...'' Naštvalo mě, že nevěří v nalezení Chrámu.
,,Říká se, že se cesta do Chrámu se zjeví tomu, kdo je doopravdy silný.,'' řekla jsem mu s prosícím pohledem.
,,Ale mi ji lehce nenacházíme...'' podotkla Sakura.
,,My ji ale najdeme! A když ne...'' pohlédla jsem do prostoru, ,,Budeme muset domů.'' Oba věděli, že nalezení Chrámu je pro mě velice důležité. Ani jeden si už nedovolil říct cokoli, co by vyvracelo moji teorii šťastného konce.
,,Mám takovej divnej pocit...'' stěžoval si zamyšlený Kiba po chvilce.
,,Jaký?'' zeptala se Sakura. Její naštvanost, jako by se sama vytratila.
,,Prostě... Zdá se mi, jako kdyby v Konoze nebylo něco v pořádku...'' řekl zahloubaně.
,,Co by nemělo být v pořádku?'' divila jsem se.
,,To nevím. Ale něco mi říká, že nás doma potřebují.'' odpověděl nám a podíval se na Akamaru. Akamaru se neustále neklidně vrtěl.
,,Vidíte?'' odvrátil pohled od psa zpět na nás. Akamaru vždy vycítil nebezpečí a tak jsem i já pocítila obavy.
,,Ale, to nic nebude...'' uklidňovala jsem se nahlas. Abych mohla najít Chrám, nemohla jsem si připouštět obavy tohoto typu.
,,Doufejme...'' zašeptal tragicky Kiba.
,,Určitě to nic není!'' obhajovala jsem svoje přesvědčení, ,,Bůhví co Akamaru snědl...,'' Kiba nic neodpověděl na znamení, že i moje teorie je možná. Ale stejně o ní přesvědčen nebyl.

Naše motání dokola nemělo konce. Už jsme mysleli, že jsme nejméně v Zemi vody. Naštěstí přišla záchrana pro nás orientační smysl. Bylo to navečer, když jsme přišli na rozcestí.
,,No konečně!'' zaradovala se Sakura když uviděla rozcestník. Moje psychika byla na tolik zničená, že už nereagovala ani na tak dobré zprávy.
,,Co je tam napsané?'' zeptal se Kiba Sakury, která rozcestník studovala.
,,No...'' zamyslela se, ,,Je tam, že jsme v horách Ginirono!''
,,E?'' vydala jsem zvuk značící pochybnost. Vše bylo perfektní, jen nám zbývala jedna drobnost. Kde proboha ty hory jsou? Okolo nebylo nic, co by hory připomínalo. V rozcestí se stýkali tři cesty. Jedna z lesa, po té jsme přišli, další mezi poli a poslední...
,,Hele, hory.'' ukázal Kiba na cestu doprava.
,,Jaký hory?'' přiběhla jsem se zvědavostí k němu. Když jsem pohlédla tam, kam upíral zrak on, bylo mi to jasné. Ginirono se rozkládali přímo před námi, předtím jsme je z cesty, ze které jsme přišli, neviděli kvůli lesu.
,,No, to je dobré znamení Aido-chan!'' usmála se na mě Sakura. Měla pravdu. Na Kibovi pochybnosti jsem zapomněla, před sebou jsem měla jen myšlenku šťastného konce.
To, že jsme oběvili hory zatím nic neznamenalo. Byly plošně malé, ale o to tam byli vyšší kopce. Nedalo se odhadnout jak dlouho v nich budeme bloudit. Jelikož v době co jsme našli hory byl téměř večer, nedaleko rozcestí jsme si postavili stan. Všichni jsme usnuli jako dřevo, dnešní den byl nároční, ať fyzicky, tak psychicky. Zničili jsme mapu, dlouho jsme nemohli najít směr a obavy o Listovou, které mi nedali spát. Ačkoli jsem usla brzo
Druhý den jsme vyrazili brzo. Plni sil a odhodlání jsme se vydali do hor. Jak jsem říkala, hory jsou spíše vysoké a je jich málo. Byla jsem si vědoma toho, že Chrám Létavce bude asi hodně vysoko, ale to moji pevnou vůli ani v nejmenším nepodlomovalo.
Dlouho jsme chodili mezi kopcema. Hledali jsme ten nejvyšší, ten na kterém má být Chrám. Podle popisu měla být hora nahoře rozdvojená na dva vrcholy. Bohužel, za celé dopoledne jsme ani jednu takovou nepotkali. Ale pak jsme se konečně dočkali. Za každým kopcem jsem se bleskově rozhlížela, zda-li není na obzoru právě ten náš.
Bylo krátce po poledni když jsem radostně křikla: ,,Támhle to je!'' Prstem jsem ukazovala na horu, která se před námi právě vynořila. Sakura přimhouřila oči.
,,Je to ona.'' souhlasila a vyndala dalekohled. Chvíli pozorovala horu a pak mi ho podala.
,,Podívej se.'' řekla mi a já si přiložila dalekohled k oku. Zaostřila jsem na horu. Neviděla jsem nic, co by bylo zajímavé. Zrakem jsem přejela k úžině mezi oběma vrcholy. Tam bylo to, co mi Sakura chtěla ukázat. Třpytila se tam nepatrná tečka.
,,Sakuro, ty myslíš, že to je Chrám?'' vrátila jsem jí dalekohled.
,,Asi ano.'' odpověděla mi. Skvěle! Nebude to trvat dlouho a jsme v Chrámě!
,,Podej mi ten dalekohled.'' zažádal si Kiba. Sakura mu ho podala.
Já jsem začala nervóznět: ,,Nebudeme se tady zdržovat, jdeme!'' Nenechala jsem Kibu ani dokoukat a rvala jsem mu dalekohled z ruky.
,,Héj! Já se chci kouknout!'' řval Kiba, když jsme se o dalekohled přetahovali.
,,Ne, teď na to nemáme čas!'' odporovala jsem a vytrhla mu dalekohled z ruky. Rázným krokem jsem vyrazila a Sakuře a Kibovi nezbývalo nic jiného, než jít za mnou.

Vydali jsme se vztříc Chrámu. Slezli jsme horu na které jsme byli, přešli mezi loukami a vešli do lesa. Cesta lesem nás měla dovést přímo pod horu. Měla jsem to absolutně vypočítané, nebylo možné že by jsme tam nedošli. Ještě před lesem jsem se dívala nahoru. Hora, které se v průrvě dvou vrcholů blýskal Chrám Létavce, byla přímo před námi. Nebylo možné, aby jsme ji minuli. Cesta lesem byla přímá, nikde ani náznak zatáčky. Ale přesto...
,,Ach...'' vydechla jsem zklamaně když nás cesta vyvedla ven z lesa. Místo hory před námi bylo jezero.
,,Jak to...'' divil se Kiba a neustále se otáčel ke směru, kterým jsme přišli. Já jsem se prázdným pohledem dívala před sebe. Sakura vytušila na co myslím.
,,Aido-chan... Nemusí to být tak...'' utěšovala mě, ale já jsem jí nevěřila. Nikdo by mi už nedokázal nakecat, že mám ještě šanci najít Chrám. Pomalu jsem se otočila vztříc lesu. V očích jsem měla nepatrné slzičky, které se však nespouštěli dolů. Kiba se pořád rozhlížel kolem, jako by nechtěl věřit, že tam doopravdy nejsme.
,,Kibo...,'' zašeptala jsem, ,,Je konec...'' Nebyla jsem ve vzdávání moc dobrá, ale když něco nejde...
,,Ne! Určitě tady někde je!'' odmlouval Kiba a spolu s Akamarem vyběhli k jezeru. Svůj pohled jsem zarazila do země.
Sakura ke mě přišla: ,,Není to tím, že nejsi silná, jen...''
,,Jen nejsem dost silná...'' dokončila jsem za ní. Sakura neměla sílu mi odporovat. Krátce pohlédla na Kibu a pohledem mu naznačila, ať běží nazpátek. Pomalu jsem se vydala zpět do lesa. Byl konec.