Křižovatka osudů - 7. kapitola - Emino procitnutí

Uplakaná dívka se sklonila nad umyvadlem. Ne! Takhle to nemělo být! Tak to nesmí skončit! Nadmíru podivné chování doktora Vatariho ji začalo znepokojovat. Znovu si vzpomněla na „svého“ raněného. Doufala, že k něčemu takovému nikdy nedojde, že postupným předstíráním dosáhnou toho, že doktorova ostražitost poleví. Co ho donutilo zachovat se tak podle a neobvykle?
Ztuhla. Ta vzpomínka z minulého týdne ji bodla do srdce jako ten nejostřejší nůž. Třeštila oči na zrcadlo před sebou. Proč jí to všechno nedošlo dřív?
Emi procházela chodbou. Hlas podobný syčení, který ji tolik vytáčel, ji donutil se na okamžik zastavit. To je jistě Levende. Nebyl o moc starší než ona, ale k Vatarimu vzhlížel, udělal by pro něj první i poslední a právě takové lidi si z naprosto zištných důvodů doktor tak rád držel u sebe. Zdálo se jí to, nebo doopravdy mluví o ní?
„Zbrklá, ale to drobné škobrtnutí mi vynahradí,“ slyšela říkat doktora.
„Experimenty nepokračují podle plánu, že? A co s ní, až skončíme? Je koneckonců na řadě.“ Levendův smích ji popudil, ale i zastrašil.
„Ano. Stejně jako Morino.“
Pochopila, že oba muži vešli hlouběji do místnosti. Hloupé řeči, nic to neznamená, pomyslela si a šla zas dál.
Vybavilo se jí, jak se tehdy s Morinem pohádali. Nechápala, proč na ni tak křičel, ani se neobtěžoval jí to objasnit. A krátce poté… vybuchla laboratoř. Až teď všechno pochopila a chtělo se jí zvracet… Bylo to přece už od počátku natolik jasné, že nebylo možné to přehlédnout. Vatari měl slabost pro silné jedince nebo takové, kteří se silnými zdáli být. Morino to musel vědět. Ano, nejdřív ji nesnášel a potom, když povolil doktorův psychický nátlak, k sobě našli cestu. Přátelství… muselo být vytvořeno, aby to později tolik bolelo.
Zaklela. Jistěže Morino věděl, že Emi ho má vystřídat. Proto došlo k té nehodě… poslední gesto zoufalého muže. A nyní se situace opakovala. Přišel čas odstranit z cesty dalšího neposlušného sluhu, aby mohl Vatari přijmout do svých řad novou hračku. Její život za ten Itachiho. Emi mu to nevyčítala, přece nemohl za to, že ho sem zavlekli. Teď věděla, co musí udělat! Dostat je oba odsud!
Vzdychla. Chtěla utéct dnes v noci, ale to nepřichází v úvahu. Cosi jí našeptávalo, že takovou cestu bez oddechu, by Uchiha nemusel vydržet. Ještě počkají. Dojde k tomu… zítra večer.

Vatari si ji ráno zavolal a vyptával se jí na stav zajatého. Odpovídala mu klidně, pro ten okamžik zapudila veškeré emoce. Byl s ní spokojen. Když odcházela, připadala si jako bezcitná mrcha, ale tak to přece mělo být.

Dveře cely se otevřely a Emi vešla dovnitř. Usmál se na ni, po probdělé noci ji opravdu rád viděl. Prohlédla mu zranění. „Až padne tma, vyrazíme. Vydržíš to?“
„Už bylo hůř,“ přiznal Itachi.
„Zase bude dobře. Tsunade ti pomůže.“
„Jsem vrah. Nebude chtít…“ Zavrtěl hlavou.
„Přesvědčíme ji. Nevzdávej se naděje,“ zašeptala a pevně ho objala.

Dívka se vrátila až k večeru. Zvedla Uchihu na nohy a zkusmo ho nechala ujít pár kroků. Ano, půjde to. Může se hýbat a při dobré vůli by mohl i chvíli běžet. „Okamžik,“ ztišila hlas a šla zkontrolovat chodbu.
Podpírajíc Itachiho ze všech sil, které měla, se Emi dostala až k východu z rozsáhlého komplexu. Namačkat kód a počkat na důvěrně známé pípnutí. Vše se zdálo být v pořádku, ale kdosi je sledoval.
„Výborně! O to to bude jednodušší,“ zachechtal se muž s černými vlasy, ulíznutými k hlavě a tmavými brýlemi, každému dávající na odiv své mohutné svaly.
„Levende,“ zasyčela dívka a rychle sáhla do kapsy. Oslovený lusknul prsty a jeho pomocníci se objevili během chvilky.
„Ubohá Emi… dívka jako ty, naprosto bez talentu, nemůže vyhrát. Vzdej se a slibuji ti, že doktor to skončí rychle.“

V Itachim zatrnulo. O čem to ti dva mluví? Všiml si, jak dívce planou oči. Tolik nenávisti… jak by toho mohla být vůbec schopna? Opíral se o stěnu, musel si vydechnout. Emi k němu přiskočila. „Běž, východ je nehlídaný.“
„Nemůžu tě tady nechat!“
„Věř mi!“
Přikývl a rozběhl se pryč. Skupinka mužů vyrazila za ním, ale mladá žena jim zastoupila cestu. Z kapsy vyndala malou tmavou kuličku. Levende si myslel, že ví všechno, ale jedna důležitá věc mu unikala… ona není bezmocná! Sevřela předmět v dlaních a udělala se spojenýma rukama pár jednoduchých pečetí. Seběhlo se to celé tak rychle. Vzápětí už držela v ruce kovovou tyč, jejíž konce jiskřily.
„Kdy? Jak?“ nechápal její největší protivník. „Chápu… jsi výborná herečka,“ zavrčel.

Muži po dívce vrhli své zbraně, ta je však lehce odrazila. Levende na ni použil ninjutsu. Roztočila tyč, která začala vibrovat. Už pochopil. „Moje chakra! To mi zaplatíš!“ Vrhl se po ní. Uskočila, další výpad odrazila. Bojovala odhodlaně, její život byl v ohrožení, víc než kdy jindy.

Itachi zasípal. Běžet už dál nemohl, na chvíli zastavil. Udělal, co musel. Byl by se býval zachoval stejně jako nebohý Kisame. Kvůli ní. Uslyšel dusot nohou a otočil se. Vydechl údivem. Byla to Emi. Vlasy měla zcuchané, a co chvíli se ohlížela.
„Jak jsi odtamtud vyvázla?“
„Pár chlapů snad ještě omráčit umím!“ odsekla, ale doopravdy se nezlobila. „Nesmíme se zdržovat!“ Podepřela ho a dlouhými kroky vyrazili co nejdál od Vatariho království.

Akatsuki na Sami hleděli poněkud vyjeveně. Oči všech se upíraly na Vůdce. „Hm, přiznávám, že takovou prosbu jsme tu ještě neměli,“ přemítal. Většinou spíš chtějí od nás, nežli k nám. Uchechtl se v duchu. „Rozhodneme se, až nám dokážeš, že jsi spolehlivá, to znamená… dovedeš nás k Itachiho vězení. Vyrazíme zítra ráno,“ řekl a dodal: „Teď si jdi, kam chceš.“
Ušklíbla se a zmizela v chodbě. Jakmile byla z dohledu a Zetsu potvrdil, že v jejich blízkosti opravdu není, obrátil se Pein ke svým podřízeným. „Nebudu riskovat, že nás tahle půvabná kočička v noci všechny podřízne. Zneškodněte ji!“
„Ale Šéfe, ona vypadá už od pohledu dost nebezpečně…“
„Dal jsem rozkaz, tak ho splňte! Nehodlám se o tom dál bavit!“ zahřměl.

„Jak to nakonec dopadlo?“ zajímal se Deidara, který se následné rvačky s cizinkou raději nezúčastnil.
„No… dost drsný to bylo,“ přiznal Hidan. „Muselo se nás na ní vrhnout pět naráz, abysme ji udolali. Rozzuřená ženská, to je fakt neštěstí.“
„Uf a jak jsou na tom ostatní? Snad nemáme ztráty?“ Blonďáček byl možná zvědavý až příliš.
„Zetsu má pár ošklivých ran od kunaie, Kakuzu od držení tý holky prý pěkně bolí ruce, já dostal přes záda Samehadou, protože se Kisame netrefil a Sasori si právě spravuje ruku,“ vypočítal Hidan oběti zápolení s onou nesmírně zajímavou kunoichi.
„A Tobi s váma nebyl? Vždycky chce bejt u všeho!“ divil se Deidara.
„Prosím tě, tys ho někdy viděl bojovat? Ta by z něho udělala mastnej flek během vteřiny!“ mávl rukou.
„No jo, mně to už dneska nějak nemyslí,“ přikývl blonďatý ninja. „A… kde že je teďka?“
„Ve sklepení…“

Sami ležela opřená o stěnu, ruce zvednuté, připoutané ke zdi chakrovými vlákny. Měla obrovský vztek. Z téhle místnosti se dostat nedokáže. Syčela a prskala, protože uklidnit se nedokázala. Pokud budou chtít, mohou ji okamžitě zabít. Dost je podcenila. Teď se nemůže hnout a cítí se mizerně. Čas od času zahlédla ve tmě něčí oči, někdo se sem nejspíš stále vracel. Šmírák! Myslela si svoje, ale ať se zlobila sebevíc, řetězy, v nichž proudila chakra, prostě nechtěly povolit.

Kdosi vešel dovnitř. Černý plášť, rudé mraky, rozcuchané vlasy a oranžová maska. Stál a díval se na ni, nestála o to a odvrátila hlavu. Došel až k ní. „Náš loutkář se skutečně vyznamenal. Zkrotit takovou divošku dalo jistě hodně práce.“ Dotkl se jejích spoutaných rukou a uvolnil řetězové sevření. Zatímco si třela ruce, poodstoupil od ní. Pak jí k nohám hodil deku.
„Nestojím o soucit,“ zavrčela. Odešel bez rozloučení.