Proč?

Proč?

Stojím před Radou jako vždy, když pro mě mají speciální úkol. Ozbrojen a s maskou kryjící mou identitu. Rada ale moc dobře ví, koho úkolem pověřuje
„V Konoze je doupě plné hadů,“ řekla třaslavým stařeckýcm hlasem žena. „Víme o připravované velezradě.“
„Jsi připraven vykonat svou povinnost?“ zeptal se mě druhý radní.
Rázně jsem přikývl. Muž souhlasně zamlaskal.
„Klan Uchiha pod vedením Uchihy Fugaku připravuje převrat. Eliminuj celý klan,“ nařídil.
Jen maska utajila překvapený výdech, který mi unikl.
„Cože?“ zašeptal jsem.
„Nesouhlasíš s misí?“ pozvedla žena obočí.
„Jsou tam ženy a děti, které s tím určitě nemají nic společného,“ namítl jsem a v duchu jsem přemítal, jak moc troufalá tahle poznámka je…
„Máme tomu rozumět tak, že odmítáš rozkaz?“ udeřil na mě radní.
„Ne,“ sklonil jsem hlavu. „Kdy?“ zeptal jsem se na nejdůležitější informaci.
„Do týdne,“ upřesnila žena. „Nikdo o téhle misi nebude vědět. Ani Sandaime-sama. Poté, co misi dokončíš, opustíš Konohu a nevrátíš se sem.“
„Hai,“ kývl jsem a opustil je.

Plný důsledek mého rozkazu mi došel až později ten den. Seděl jsem ve svém pokoji a přemýšlel, co mám dělat. Celý dům byl tichý. Venku byla tma a mlha. Jen slabě ke mně doléhalo mléčné světlo nejbližší lampy. Ozvalo se jemné zaklepání na dveře.
„Dále,“ řekl jsem.
„Onii-san?“ Sasuke nesměle nakoukl dovnitř.
„Neměl bys už spát?“ usmál jsem se a mávl rukou, aby šel blíž.
„Už jsme spolu dlouho netrénovali,“ mumlal tiše a pomalu se blížil.
„Teď to nepůjde,“ řekl jsem svou obvyklou výmluvu, která často ani nebyla výmluvou. „Někdy jindy, ano?“ navrhl jsem a cvrnkl ho do čela gestem, které tolik nesnášel.
Přesto se mu rozzářil pohled.
„Máš další misi?“ zeptal se.
Zachmuřeně jsem přikývl.
Najednou mě sevřel ledový chlad a hrůza. Viděl jsem Sasukeho, jak se kácí k zemi… ze strašných ran mu prýští krev…
„Onii-san?“
Bratrův hlas mě vrátil do reality.
„Už je pozdě, Sasuke-chan,“ řekl jsem a prohrábl mu vlasy. Přikývl, otočil se a pomalu šel ke dveřím. Obě ruce mi zachvátil neuvěřitelný třas. Já tohle nezvládnu…
„Otouto-chan,“ chtělo se mi zakřičet. Vyšlo z toho ale jen bezhlesé zašeptání.
„Nani?“ otočil se Sasuke už s rukou na klice.
„Nandemo nai,“ zatřásl jsem hlavou, abych ze sebe dostal ten děs, který mě tak náhle přepadl. „Oyasumi nasai.“
„Oyasumi,“ usmál se Sasuke a zmizel.

Na tu misi jsem neměl přistupovat. Tohle nezvládnu… celou noc se mi před očima zjevovaly obličeje mé rodiny. Sasuke… matka… babička.. ti všichni se na mě vyčítavě dívali.
„Proč?“ ptaly se jejich oči.
Mám týden na to, abych vyvraždil celou svou rodinu a nadobro opustil svou vesnici. Chtělo se mi rozesmát se, jak absurdně to znělo. Nebyl jsem schopen chladného plánování. Připadal jsem si stejně, jako když jsem dostal za úkol zabít Shisuiho.
Teď mi přijde, že je Rada na můj klan vysazená, ale…
Otec plánuje převrat!
Já jsem jen stroj na zabíjení… Rada mi přikáže a já jdu a udělám to. Kdo chce být v ANBU, musí si na tohle zvyknout.
Díky Shisuiho smrti jsem získal mangekyou sharingan. Až teď mě ale napadlo, jestli to nebyla příliš vysoká cena…
„Kuso,“ zaklel jsem tiše a silou vůle jsem si zabránil třísknout do stolu, abych upustil alespoň trochu napětí, které mě sužovalo.
Rychle jsem vstal a vyběhl ven. Připadalo mi, že se na mě celý dům sesype. Běžel jsem mlhou a tmou zahalenými ulicemi, které vypadaly přesně tak stísněně, jako jsem se já cítil. Nezastavil jsem se, dokud se nezačalo rozednívat. Dlouhý běh mi v ničem nepomohl. Naopak jsem se cítil ještě hůř.
Než jsem došel domů, zvedla se mlha. Konoha se pomalu probouzela k životu a já upadal do stále větší bezradnosti.
Tiše jsem se vrátil do domu a sbalil si všechny věci. Rozhodl jsem se, že úkol provedu tenhle večer. Nevydržel bych sám se sebou déle. Zakázal jsem si na večer myslet. Dům jsem opustil nepozorovaně a den jsem strávil na ústředí ANBU jednotek. Ostřil jsem zbraně a kontroloval vybavení. To, že něco odlákalo mou pozornost a zaměstnalo mou mysl, bylo to jediné, co mě zachránilo před šílenstvím.
Počkal jsem až se setmí a pak jsem si nasadil masku, která měla utajit mou identitu. Rychle jsem se vydl k sídlu mé rodiny a tam jsem to začal brát dům po domě… zakázal jsem si prohlížet se jejich obličeje. Nebyli mí příbuzní… byli to cíle… staří, ženy, děti… cíle…

Velmi rychle jsem přestal své oběti počítat. Většinou všichni byli civilisté, kteří by neměli šanci ani proti studentovi Akademie. Když už jsem narazil na nějakého shinobi, velmi rychle jsem ho porazil. Já jsem trénovaný ANBU zabiják a oni maximálně jouninové. Nakonec jsem se vydal do mého domu. Celá čtvrť byla nezvykle tichá. I dům byl tichý. Všiml si otec něčeho?
V obývacím pokoji se svítilo. Zamířil jsem tam. Na chvíli jsem se jen zaposlouchal, abych si mohl být jistý. Beze vší pochybnosti tam byl jen otec s matkou.
Vstoupil jsem. Oba rodiče na mě upřeli své pohledy. Pak se otec zachuřil.
„Co chce ANBU v mém domě?“ zeptal se. „Odhal svou identitu.“
„Jsem Seigi,“ řekl jsem své ANBU jméno, které jsem znal jen já, Rada a Hokage.
Matce i otci se rozšířily oči. Samozřejmě, že mě poznali po hlase. Nejprve musím zaútočit na otce… matka není nebezpečná.
Uvěznil jsem otce ve své genjutsu technice, kterou mi umožnil mangekyou sharingan. Chytil se za hlavu a klesl na kolena.
„Itachi,“ zašeptala matka. Cíl, okřikl jsem se v duchu. Cítil jsem, že tohle dlouho nevydržím. Popadl mě nevýslovný vztek na otce. Je to jenom jeho vina, že tohle musím dělat.
Proč?! Proč jsi musel plánovat převrat?! Proč velezrada?!
Neovládl jsem se. Přiskočil jsem k ležícímu otci a začal jsem do něj mlátit. Bylo o naprosto zbytečné. Bolest, kterou mu působilo mučení pomocí mé oční techniky, byla mnohem horší.
„Itachi!!!“
Matčin výkřik mě probral z hysterie. Celé se mi to vymklo z rukou. Musím se rychle ovládnout. Silou vůle jsem opanoval ruce. Odvolal jsem genjutsu, ve kterém otec trpěl. Stál jsem nad ním a čekal, až se probere. Brzy otevřel oči a nevěřícně se na mě podíval.
„Proč jsi zradil svou rodinu?“ zasípěl.
Tasil jsem katanu. „Protože jsi zradil svého vládce,“ odpověděl jsem a rychlým seknutím jsem mu oddělil hlavu od těla.
Matčin vyděšený a zoufalý výkřik do smrti nezapomenu. Doplazila se ke mně a chytla mě za ruku.
„Proč, Itachi… proč?“ zvedla ke mně bolestí staženou a uslzenou tvář.
Chtěl jsem zvednout katanu, ale nemohl jsem. Ruce i tělo mi ovládl třes. Tolikrát jsem už zabil… tolik lidí, které jsem ani neznal… bez nejmenší výčitky a zaváhání jsem je připravil o život…
Teď ale nemůžu… NEMŮŽU!!!
Zaslechl jsem slabý výkřik za dveřmi.
Ne!!!
Stejný děs, který zachvátil mě, pocítila i matka. Silněji mi stiskla ruku. Sasuke, četl jsem v jejích hrůzou rozšířených očích…
Mozek mi ovládla panika… Co mám dělat? Co mám, sakra, dělat?!

Ve stejný okamžik, kdy dopadlo matčino mrtvé tělo na podlahu, vpadl Sasuke do místnosti.
„Otou-san! Okaa-san!“ vykřil.

Poznámky: 

Tak mě včera večer přepadla taková divná depresivní nálada... venku mlha... chtěla jsem si spravit náladu, tak jsem se ponořila do youtube, že najdu nějakou legraci... to se nepovedlo a já koukala na smutný videa o Itachim... no, a vzniklo z toho tohle...
Omlouvám se za tu japonštinu... v některých chvílích mi tam prostě zněla líp. Japonsky se neučim, tak se omlouvám za případné chyby...

tady je slovníček:

hai - ano
onii-san - brácho (ve významu big brother )
otouto-chan - bráško (ve významu mladší bratr)
nani? - co?
nandemo nai - nic
oyasumi nasai - dobrou noc
oyasumi - dobrou
kuso - dopr****
Seigi (Itachiho ANBU jméno) - Spravedlnost
Otou-san - otče (tati)
Okaa-san - matko (mami)
doufám, že z toho taky nebudete mít depku :-)

Tak trochu Uchihovská trilogie

napsala jsem ještě další dvě povídky, které se týkají Itachiho a Sasukeho. Já ty tři povídky vnímám tak, že mi docela patří k sobě, takže další dva díly naleznete na následujících odkazech:
Gomen nasai, otouto-chan
Yurushite Kudasai, onii-san

Seznam FF