Mikazuki: Nový příběh (2.)

Tři lidé postávali uprostřed cvičiště, smáli se spolu a povídali si. Vlastně to byly ještě děti, dvě dívky s jedním chlapcem. Dívka uprostřed měla sytě červené vlasy spletené do dvou copů, na zátylku sepnuté v jakési culíky. Její oblečení tvořilo černé tričko na zip končící pod prsy, s ramínky spadajícími jí přes ramena, černá minisukně, bezprstové rukavice až po lokty - jež byly ještě opatřeny menšími chráničemi - spolu se sandály té samé barvy, navíc pod tím vším ještě bylo vidět síťované tričko a kraťasy. Kolem pasu měla šedý pásek s malými taštičkami, okolo krku se jí skvěla dlouhá šedá čelenka se znakem Konohy. Dívčiny černé oči byly kupodivu velice vlídné, přátelské. Právě se usmívala na onoho chlapce, jenž stál po jejím pravém boku. Byl tak o hlavu vyšší než ona a jeho rovné blonďaté vlasy mu přes tmavě modrou čelenku uvázanou kolem hlavy nezbedně padaly do velkých, jasně modrých očí. Měl na sobě černé vybledlé tričko a khaki kalhoty, ke kterým bylo zezadu připevněno béžové pouzdro na zbraně, k tomu ještě jedno menší, tmavě modré, jenž měl přivázané na pravém stehně. Kolem krku mu visel řetízek, na němž se pohupoval blyštivý, tyrkysový přívěšek z křišťálu. Zářivě se na červenovlásku usmíval. Blonďáka z druhé strany pobaveně pozorovala druhá dívka, s dlouhými hnědými vlasy a kočičíma očima, jejíž oděv tvořilo tmavě červené tílko bez ramínek- s jakýmsi bílým koužkem uprostřed - , místo nichž jí až ke krku vedla síťovina. Ještě měla tmavě hnědou sukni těsně nad kolena, s širokými rozparky, pod kterou se dívce rýsovaly černé kraťasy asi tak do půli stehen. Obě pouzdra u ní byla připevněná tím samým způsobem jako u chlapce a stejně jako on měla na nohou tmavě modré sandály. Svou výškou jen o něco málo přesahovala červenovlásku, ale na blonďáka neměla. Avšak od obou svých přátel se něčím lišila - jako jediné jí byly vidět charakteristické znaky klanu, jimiž byly červené znaky na jejích tvářích ve tvaru tesáku.
„Lidi, já vám fakt nevím. Přijde mi to takový... no... divný,“ řekla červenovláska nejistě.
„Ale jdi, Yoshie. Ty si to přece zasloužíš,“ přesvědčoval ji blonďák pevným hlasem. „Že jo, Arawo?“ Přestože oslovil hnědovlásku, nespustil z ní oči.
„Naru má pravdu. Navíc, jako Jounin bys třeba mohla převzít velení v našem týmu. Rozhodně bys v tom byla o hodně lepší než moje matka.“ Při těchto slovech obrátila oči v sloup.
„No, mně přijde Sakura-sensei v pohodě,“ prohodila Yoshie a nenuceně pokrčila rameny.
„Mně taky.“ Chlapec se na hnědovlásku podíval, přičemž horlivě přikývl. Ta se plácla do čela.
„To budeš kývat na všechno, co Yoshie řekne?“
„Jo,“ řekli blonďák i červenovláska současně, načež se rozesmáli. Arawa tiše zamručela.
„Přesto. Ani nevíte, jak je to frustrující, když jste jednomu ze svých rodičů v jednom kuse na očích. Celou dobu si musím dávat pozor, abych neřekla nebo neudělala něco špatného.“
„Nejsi jediná, v týmu třináct a čtrnáct jsou na tom stejně. Navíc, těžší než Naru to rozhodně nemáš,“ podotkla Yoshie.
„To teda nemá. Jako by nestačila Sakura-sensei, ještě k tomu mě musí pohlavkovat Arawa,“ dodal naoko podrážděně. Hnědovlásce na čele naskočila žilka.
„Cos to řekl?! Ty jeden mrňavej...!“ Napřáhla se, chystajíc poslat blonďáka na průzkum Suny. Tomu náhle začaly tmavnout oči, ale najednou se Arawina pěst zastavila pár centimetrů před jeho obličejem. Oba dva zůstali překvapeně stát. Dívčinu paži těsně nad loktem svíralo něco nahnědlého a sypkého. Než stačil někdo mrknout, písečná ruka se stáhla do jedné z červenovlásčiných kapsiček na opasku. Ta pak pozvedla obě ruce, aby je trochu uklidnila.
„Pokud to půjde, nechci dneska žádný souboje, jasný?“ Těkala pohledem z jednoho na druhého. Dívka skryla ruku za záda, načež přikývla. Yoshie se tázavě podívala na Narua. Už měl oči zase normální.
„Dobře. Ani jsem nestačil aktivovat Hirekigan,“ pronesl s povzdechem.
„No, to by pak letěla do teplých krajů Arawa.“
Dotyčná jí věnovala nevěřícný pohled, mírně zalapala po dechu.
„Yoshie!“
„Tak promiň, ale s Hirekiganem se nemůžeš měřit. Ovšem kdybych tě nezastavila, Naru by měl pohřeb,“ řekla s úsměvem.
„To teda měl,“ přitakal chlapec. Hnědovláska se chtě nechtě musela pobaveně ušklíbnout. Její radost ovšem přerušil nějaký jiný dívčí hlas.
„No páni, tým jedenáct pěkně pohromadě jako vždycky, že?“
Všichni tři se otočili. Před nimi stála další trojice, dva kluci a jedna holka, kteří byli stejně staří jako oni. Dívka vpředu měla tmavší blonďaté vlasy ve vysokém culíku, přičemž jí přes pravé oko spadala ofina. Světle červené tílko spolu s modrými, trochu moc krátkými kraťasy a modrými sandály vyvolávaly poněkud letní dojem. Nad pravým zápěstím byla uvázaná její čelenka ve fialovomodré barvě, na tom levém jí visel stříbrný řetízek s kovovým přívěškem oválného tvaru. Na krku se jí skvěl kamínek z růženínu, uvázaný na růžovém provázku. S rukama založenýma na prsou a úšklebkem na rtech si Arawu měřila šedomodrýma očima. Za ní po jejím levém boku se usmíval šedovlasý chlapec s šedýma, přátelskýma očima a velmi hustým šedým obočím. Na sobě měl černou kombinézu, na nohou bílé návleky a tmavě modré sandály. Obě jeho ruce byly od loktů až po prsty obvázané. Kolem pasu měl uvázanou červenohnědou čelenku. Po dívčině pravé straně stál hnědovlasý chlapec s těmi samými znaky na tvářích jako u Arawy, ale na rozdíl od ní měl krásné, sytě zelené oči. Jeho oblečení tvořila modrá mikina s kapucí - pod níž se ještě rýsovalo bílé tričko - se zelenohnědými kalhotami. Na zápěstí pravé ruky měl široký, červený náramek a na palci s prsteníčkem železné prsteny. Na krku se mu na černé šňůrce pohupovala jakási psí známka. Na jeho levém rameni seděl malý pes s hnědýma ušima a hnědými skvrnami, jenž měl kolem krku uvázaný červený šátek se světlými hvězdami.
„Zase ty,“ zabručela Arawa. Hnědovlásek se ušklíbl, přiložil si dva prsty k čelu a mrknul na ni.
„Rád tě vidím, sestřičko,“ pozdravil ji veselým hlasem.
„To já tebe taky, Atoashi, ale některé už tak moc ne. Ahoj, Seikone.“ Usmála se na šedovláska, přičemž blondýnku schválně ignorovala.
„Ahoj, A-“ začal, ale po varujícím pohledu své týmové partnerky nedokončil. Hnědovláska se uchechtla.
„Ach, Shakuno, to je tak sladké, jak jsi povrchní,“ řekla přeslazeným hlasem. Dívka se na ni s úšklebkem podívala.
„Rozhodně jsem nepřišla, abych se na tebe musela dívat. Vlastně jsme přišli pogratulovat Yoshie k jejímu úspěchu,“ řekla a pohlédla na červenovlásku tím samým způsobem, jako předtím Arawa na Seikona.
„Aha... no, děkuju,“ vykoktala Yoshie, načež vyloudila rozpačitý úsměv. Najednou Shakuna přistoupila k blonďákovi, který si ji změřil podezíravýma očima. Metr před ním se zastavila, mrkla na něj, přičemž lehce pohodila hlavou, až se jí vlasy rozevlály kolem obličeje.
„Ahoj, Naru,“ řekla svůdným hlasem. Ten zmateně pozvedl obočí. Začal před dívkou nevědomky couvat, z čehož se červenovlásce chtělo strašně smát, ale udržela se. Hnědovláska si odfrkla.
„To nemáš nic jiného na práci, než ho chudáka mučit? Toho ale nedostaneš, on miluje Yoshie,“ pronesla jedovatým hlasem. Blondýna se na ni vražedně podívala, čímž dala chlapci možnost ustoupit o velký krok vzad.
„A ona zas nemiluje jeho. Co kdybys šla trhat kytičky? To totiž budeš o hodně užitečnější než tady,“ odsekla, propalujíc ji očima. Obě si stouply naproti sobě v bojové pozici. Naru se na Yoshie nechápavě podíval. Ta mu to oplatila tím samým pohledem. Každá z děvčat vytáhla kunai, což všechny přimělo odstoupit o několik metrů dál. Po chvilce čekání nakonec červenovláska udělala krok dopředu.
„Holky, nemyslíte, že je tohle trochu přehnaný? Chci říct, nebudete bojovat, že ne?“
„Jo!“ vykřikly obě dívky najednou, ani jedna nespouštějíc z té druhé oči.
„Pokud jde o mě, bylo by lepší to vyřídit v klidu, bez souboje,“ řekla klidně.
„Promiň Yoshie, ale já téhle koze musím ještě dneska nakopat zadek, jinak nebudu mít klid,“ zavrčela Arawa.
„Ts, ty a mně? Až skončíš tou svou tvářičkou někde v trávě, tak se nediv,“ křikla na ni Shakuna. Atoashi si povzdechl.
„Ty ženský... Zase panovačný jako obvykle.“
„Cože?!“ vykřikly Arawa a Shakuna pohoršeným, Yoshie překvapeným hlasem. Zničehonic sourozenci Inuzukovi i červenovláska strnuli.