Zemřít pro budoucnost 019-Musíme zmizet, hned teď!!

Co…co to není možné.‘‘ Opakoval stále dokola.
Na pár minut nastalo ticho dokud sebou Sasuke nemrskl na zem. Sakura tak stála jako přibitá, jeho reakci nepochopila. Ani ona neomdlela, když to dozvěděla. Klekla si vedle něj a snažila se ho probudit, párkrát ho propleskala, ale nic.
„No tak tohle mi nedělej.‘‘ Zoufala, co teď s ním.
Začala přemýšlet, jen doufala, že na něco příjde, snad. Znovu s ním zatřásla, znovu propleskala, stále nic. Začala se obávat, že se snad neprobere.
„Vo…..du….. prosím…….‘‘ Zadrmolil Sasuke. Alespoň, že je v pořádku. Sakura si oddychla, měla o něj strach, ale teď je načase řešit závažnější věci.
„Hned ti ji donesu.‘‘ Špitla a rozběhla se pro ni. Tu dobu než Sakura došla Sasuke přemýšlel.
„Co teď budeme dělat, měl sem se víc kontroloval, tohle nedopadne dobře.‘‘
Potom co doběhla nikdo z nich nepromluvit, oba přemýšleli, tohle není jen tak.

Na trénink jít už nemělo cenu, oba se vrátili zpět do koniny, celou cestu mlčeli, Sakura měla strach, on to nebude mít tak těžké jak ona. Litovala toho, neměla to dělat, ale teď je pozdě, už se to stalo.
„Půjdem ke mně.‘‘ Zavelil Sasuke a zahnuli do vedlejší uličku. Tohle byla jediná věta co za celou cestu řekl, nebyl ani schopen mluvit. To co se stalo, na to neměl slov.
Jediné co jim asi zbývalo bylo utéct, tohle nemohly jen tak někomu říct. Ale kdyby to udělali, měli by pěkný problém, který by snad ani nevyřešili.
Konečně došli, šli do nejbližší místnosti, kde se posadili. Jen čekali, kdo první naváže rozhovor. Stále však vládlo ticho tak se toho ujal Sasuke.
„Nesmíš to nikomu říct, zažádanou cenu!‘‘
„Proč?‘‘ Odporovala.
Takhle nic nevyřeší, sami to nedokážou, tak proč.
„Existuje někdo, kdo chce za každou cenu zabít všechny Uchihy.‘‘ Vysvětlil ji a sklopil hlavu, nechápala to proč by to někdo dělal.
Pravda byla taková, on sám tomu člověku pomohl, smrt jeho klanu byl příkaz, stejně jako smrt Itachiho, teď mu on sám pomohl a tím i zajistil smrt svému potomku. Připadal strašně, větší chybu udělat nemohl.
„Co… co se děje?‘‘ Vyptávala se zmatená Sakura. Jaký člověk, co se tu děje.
„Sakuro, musíme utéct.‘‘ Naléhal a chytil za obě ruce. Stále byla zmatená na útěk ani nepomyslela, tak zlé to snad není. Byla si jistá, že v pořádku bude tady.
Netušila co mu má na to říct, jeho pohled byl zoufala, ona to tak strašně neviděla.
„Ale proč, já odsud nechci.‘‘ Řekla a donutila ho pustit její ruce. Tohle nechtěla, sotva je zpět a už by utíkal.
„Není jiná možnost.‘‘ Řekl a vstal.
„Dávám ti na výběr, buď půjdeš dobrovolně, nebo si tě vezmu sebou. Zítra odcházím nechám to na tobě,‘‘ dodal a zmizel pryč.
Ještě chvíli tam seděla, kdyby to řekl dřív někomu jinému bylo by to lepší, ale teď je pozdě. Tak a tak bude muset jít, ale kam vůbec?
Jediné co ji teď vrtalo hlavou bylo ten neznámí člověk o kterém mluvil. Co je zač?

Cestou domů přemýšlela, zda má odejít nebo ne. Teoreticky by odešla obou případech, jen jí zajímalo co by udělal, kdyby jít nechtěla.
Jako vždy první kam zamířila bylo WC, nevolnosti začali být horší a horší.
Máma naštěstí nevěděla, o ničem nic, což jsem byla ráda. Kdyby se to dozvěděla, zabila by ji.
„Sakuro co zase děláš v té koupelně?‘‘ Zavolala na ni.
„Jen se musím vykoupat.‘‘ Zalhala jsem a pustila jsem vodu, aby mi věřila.
„Jestli to tak půjde dál, tak bude venku i můj žaludek.‘‘ Zoufala a dál se věnovala záchodové míse.
Vana se za chvíli napustila, tak do ní vlezla, stejně se potřebovala odreagovat od všeho, teplá koupel bylo na to jak stvořená.
Jen když si do ní vlezla a slastně se ponořila po krk do vany, někdo ji zaklepal na dveře.
„Co je?‘‘ Vztekle zabručela a pomalu šla ke dveřím, po cestě na sebe ještě hodila ručník. Jakmile dveře otevřela dovnitř vešel Sasuke, vypadal strašně vyděšeně, nahánělo jí to hrůzu.
„Je ti něco?‘‘ Optala se ho s obavami, odpověděl jí však nebyl schopen.
„Pojď půjdeme ke mně.‘' Špitla jsem a odtáhla jsem ho k sobě do pokoje. Byl úplně celý promrzlí, zabalila jsem ho u sebe do peřiny.
„Musíme zmizet, hned teď!!‘‘