Když padá mlha

Začínalo se pomalu stmívat. Slunce se schovávalo za obzor a krajinu pohlcovala ponurá noční atmosféra. Ale ta nebyla jediná co se šířila kolem. Nad celou vesnicí se snašela téměř neproniknutelná mlha. Linula se kolem pomalu a tiše. Okolní klid narušovalo jen zavrzání staršího lana, patřícího dřevěné houpačce. Na ní obkročmo seděl přibližně dvanáctiletý chlapec. Rukou pevně svíral lano před sebou, jako by ho chtěl svým stiskem rozdrtit. Hlavu opřenou o tuto ruku tak, že mu nebylo vidět zcela do tváře. Jen lehce se nohama odrážel od země pod sebou a houpal se. Sem a tam, sem a tam. Nohama přitom brouzdal ve spadlých barevných listech. Po tváři se mu jemně linuly malé kapičky slz. Jemně zafoukal vítr a listy stromu sotva slyšitelně zašuměly. Některé se snesly k zemi. Chlapec zvedl hlavu a podíval se do koruny stromu.
„Sasuke…“ zašeptal.
„Proč? Proč jsi odešel? Nebyly jsme dost dobří pro to, aby ses mohl stát silným? Nebo je to jenom kvůli té tvé pomstě? Tak sakra proč?“ pomyslel si. A lano svou rukou sevřel ještě pevněji.
„Sasuke…“ zašeptal znovu.

Po deseti letech.

Další podzimní den. Blížil se večer. Obloha ztmavla. Objevil se měsíc a spolu s ním i první hvězdy. Foukal mírný větřík, který obíral stromy o jejich poslední lístky, jež se ladně spouštěly k zemi. Jeden zažloutlý malý lísteček přistál na dlani mladého muže. Zadíval se na něj, ale přitom se nepřestával houpat. Ano, i tento muž seděl na staré dřevěné houpačce. Stejně tak se jednou rukou přidžoval lana před sebou a nohama se odrážel od země. Vítr znovu zafoukal. Smetl mu lístek z dlaně a pohrával si s jeho uhlově černými vlasy. Začala padat mlha. Za pár okamžiků už nebylo vidět téměř nic.
„Naruto…“ zašeptal do ticha. Z pouzdra za zády vytáhl svou katanu a zadíval se na ni se slzami v očích. Až teď si uvědomil co vlastně provedl. Zabil svého nejlepšího přítele. Nezaslouží si žít.
„…odpusť.“ pozvedl svou zbraň a zabodl ji přesně do toho místa, kde měl srdce.
Hlava mu klesla k hrudi. Jednou rukou stále svíral lano a druhá se pomalu snesla podél jeho těla k zemi. Na tváři se objevila jedna jediná slza, kdežto po hrudi stékal proužek krve, vedoucí až k volné paži. V okolí teď nebylo slyšet jen vrzání starého provazu, ale do ticha se ozývala i odkapávající krev.