Být chráněn 3

Část druhá - Tady

Část třetí - Přiznej si to...

Mezi prsty sevřel bílý papír, pevně, aby ho mohl vytáhnout. Ale ještě než tak udělal, ruka se mu začala třást. Pocitem… Zvláštním pocitem předtuchy, který vzniká z neznámého… Neznámého, které je všude kolem nás. A stejně se vpíjí do věcí, o kterých bychom měli vědět víc než dost…
Minatův pohyb se zastavil v polovině. Jeden rožek přeloženého bílého, na první pohled čistého a neposkvrněného papíru vyčuhoval z obálky a třásl se, jakoby se bál. Protože se bála i chlapcova ruka.
„Sakra,“ zašeptal Minato sám pro sebe. „Jenom klid…“
Nervózně zavrtěl hlavou, sklonil ji a snažil se zhluboka dýchat, zatímco pevně zavřel oči do tmy jejich víček. Jenom pěkně zhluboka… Není kam spěchat… Tak proč to tak urychluje?! Chce přece vědět, co mu otec chtěl říct… Zvědavost je strašná vlastnost.
Zatímco seděl za tím dřevěným stolem, který byl namačkaný přímo k bílé stěně, z jejíhož okna přímo kousek nad deskou stolu šlo vidět na jednu z hlavních ulic Konohy, vnímal to ticho v místnosti s bolavým, ale smířeným srdcem. Černé ticho, ve kterém tikání hlasitého budíku z nočního stolku bilo ušima, bilo spánky a vbíjelo se do hlavy. Tik, tik, tik… Bum, bum, bum… Chlapec hned zatřásl hlavou, jakoby ty zvuky mohl z hlavy jenom tím krátkým pohybem dostat ven. Ne, tohle není jako voda v uších, tak snadno to nepůjde. A k tomu bum, bum se přidaly hlasité a tišící se kroky z chodby za dveřmi. Chodby, která už patřila ostatnímu světu… Ale tenhle pokoj ne. Ten byl jenom jeho a jenom jeho myšlenek. Zvuky z chodby se pomalu ztrácely v dálce. Příchozí s ramenem. Příchozí, který se nehodlal dlouho doprošovat, ale zkusil to… Alespoň. A Minato se usmál.
„Děkuju, senseii, ale… Teď mám vážně jiný věci na práci.“
Ruka se najednou zklidnila, pomocí pevné vůle. A chlapec zatajil dech a papír jedním rychlým pohybem vytrhl obálce.
Nejdřív jisté prsty, které se ale stejně začínaly pomalu třást i přes všechnu tu vůli, kterou do nich Minato vložil, pomalu oddělaly rožek od rožku, až strašidelně obyčejný papír rozdělaly do původní velikosti, položily na stůl a jemně uhladily, aby se nekrčil. A oči zamrkaly. Uprostřed velkého papíru, alespoň velkého teď a v tuhle chvíli, bylo úhledným otcovým písmem, které potkával tak často, nakresleno jenom pár znaků.
„Cože?“ zašeptal. Jakoby se bál porušit neviditelnou bariéru, která nikde ani nebyla.
Hlasitě si oddechl.
„To… To je všechno?“
Jakoby… Se mu ulevilo. Ale zároveň byl zklamaný. Čekal… Trochu víc, než-
Bum!
Chlapec okamžitě odtrhl zrak od papíru na jeho stole, který stále křečovitě ale přitom uctivě svíral ve svých čerstvě osmnáctiletých rukou.
Chvíli nechápal, co se děje, když v tom se mu dalším Bum! připomnělo něco, na co téměř zapomněl.
Zvuk kamínku narážejícího na sklo… Od někoho zvenčí, od někoho, kdo se právě vrátil z mise a kdo se chce připomenout. Kdo chce svému bratrovi připomenout, že je doma a že čeká alespoň malé uvítání. A zároveň, aby se bratr nebál, protože je doma. A Minato se zastyděl. On si za ty dva dny ani nevzpomněl, že by se měl bát… Měl… Měl jiné starosti… Které teď bude muset předávat dál.
Rychle dopis přeložil a zastrčil do obálky, kterou si znovu strčil do kapsy. A otevřel okno, aby zakřičel krátké, ale jisté „Už jdu!“

„Onii-san!“ nahrnula se k němu blonďatá dívka a objala ho. Krátce. Měla přece svoji hrdost… Ale té teď nebránilo, aby se radovala z toho, že ho znovu vidí. Nebo bránilo, ale jenom trošku.
Minato stál vedle sytě zelené trávy na písčité cestě před jejich domem, která vedla dál a dál, až k těm šedým kamenným kostkám, které říkaly, že jsou všech. A písek trochu zaskřípal, zatímco jim už jenom jemně mrholilo na hlavu... Ale nikdo to skoro ani nevnímal. Déšť je přece dar.
„Ahoj, Aki,“ usmál se chlapec. „Dobrá mise?“
Přišla sama, totiž všichni, kteří přijdou z mise jdou nejdřív domů a až potom se sejdou, na nějakém místě, aby šli oznámit Hokagemu svoje výsledky. Byla to tradice, kterou dodržovali všichni… Tradice, spontánní tradice, která takhle prostě musela být.
„Dobrá!“ zazářila dívka. „Skoro všechny padouchy jsem dopadla já!“
„A neměla to být náhodou jenom zjišťovací mise?“
Aki Minatovi lehce dloubla do žeber.
„Ále… To je snad jedno, ne?“ zasmála se a zvedla se na špičky. Aby viděla do těch tmavých dveří, kterými Minato vyšel ven. Ale po něm nikdo nevycházel.
„Táta,“ podívala se překvapeně na Minata, „táta se z mise ještě nevrátil? Ale vždyť je pryč už přes dva týdny…“
A chlapec svůj pohled zabodl do země.
„Vrátil se,“ přikývl a jeho sestra pokrčila obočí.
„Aha… Takže se na mě za něco zlobí, že se se mnou nejde přivítat?“
„Ne, to ne,“ usmál se lehce Minato. Zase, přinucený úsměv svojí vůlí. Dneska ji použil už hodněkrát… A ještě použije.
Aki se podezíravě zamračila.
„Tak něco dělá od čeho nemůže odejít?“
„V podstatě… V podstatě jo… On…“
„Co se děje?“ vydechla netrpělivě dívka. „Jseš nějakej zpomalenej… Než jsem odešla tak ti nedělalo problém něco mi vysvětlit. Že by náhlá retardace?“ vyplázla jazyk.
Normálně by se býval byl Minato zasmál. Vždycky, když Aki vytáhne nějaké slovo, které používá jejich, jak o sobě sám říká, chytrý sensei, Minato se jí posmívá, že zase chodí s něčím, po čem chce akorát vypadat chytřejší. A teď dokonce přešel to, co řekla… Celý význam věty mu byl ukradený… Protože se během jejího mluvení chystal říct to, o čem věděl, že bude muset říkat často… Teď už.
„On… Je mrtvý,“ podíval se jí zpříma do očí. „Zemřel, na tý misi. A oni… Přinesli jenom jeho tělo. Dneska ráno byl pohřeb, snažil jsem se ho odložit, abys na něho mohla jít, ale oni mi pořád říkali cosi o hrdinovi padlým v boji. Že se musí pohřbít hned, aby jeho duše nemusela být zbytečně na tomhle světě a mohla rychle odejít, nebo tak něco… Já…“ snažil se v jejích očích zachytit nějaký pohled, nějakou emoci… A i když tam určitě nebyla výčitka, tiše dodal jedno slovo. „Promiň…“
Vlastně… Nebylo tam nic. Nejenom výčitka, ale ani… Ani slzy. Nic… Jenom… Překvapení? Vyděšení? Ale hned, jak poprvé mrkla, překvapení i ta trocha vyděšení se ztratila.
„Aha,“ vydechla krátce. Bude brečet? Jak ji má utišit? A bude to vůbec umět? Utěšování je jedna z nejtěžších věcí v celém životě… Žádné házení skurikeny, žádná jutsu… Utěšování je to umění.
„Aha,“ vzdychla znovu, ale… Usmála se. Tak, jako vždycky. Chovala se tak, jako vždycky. „Tak já jdu. Mám se sejít se svým týmem a senseiem, musíme jít za Hokage… A až se vrátím, budu vyprávět co se dělo na misi, jo?“ zazubila se a rychle se otočila. Skrz křupavý písek, po tmavých kachličkách, běžela směrem do centra vesnice. Ale žádná slza nevisela ve vzduchu.
Minato tam zůstal stát, skoro bez dechu. Vítr, který se náhle zvedl mu cuchal rychle vlasy, ale zároveň ho po nich hladil. A přikývl, protože pochopil… Nechce si to přiznat. Nechce...
„Měj se,“ zakřičel ještě směrem ke ztrácející se postavě s blonďatými vlasy. Vzpomněl si, že se s ní nerozloučil. A on se přece vždycky musel rozloučit… Vždycky se cítil špatně, když se nerozloučil. I když, s někým to nestihl.
Ale s ní se rozloučit musí, vždycky… Protože ona… Ona to bude mít nejtěžší. A potřebuje slyšet jakékoli jeho slovo… A měj se, to určitě.

Á, a je to zase tady! Sice už skoro neprší, jenom mrholí, ale už znovu se musí hnát tou přírodou, ke které ani nebyli schopní nakreslit pořádnou mapu a už zase si ničí oblečení od křoví… Jimiž si snaží zkrátit cestu. A to, že mají trny jí dojde vždycky až potom, co si to ověří na vlastní… potrhané kalhoty. Ale copak za to může ona, Kushina? Kdepak! Může za to ten-
Ten… Ten kterej tu nebyl schopnej vytvořit nějakou rozumnou zkratku! Copak si myslej, že budu obcházet půlku lesa? odfrkla si dívka, zatímco se snažila vymotat z ostrého chycení tmavě zeleného křoví. A že drželi pevně. A ona si nemůže pomoct rukama… To by trošku bolelo.
„Sakra,“ zaklela potichu a na chvíli s vykrucováním se všelijakými možnými i nemožnými způsoby, aby alespoň trochu těm chapadlům unikla, přestala a radši se zastavila.
Zhluboka se nadechla a trochu zaklonila hlavu. Těch pár drobných kapek jí zlehka dopadalo na tvář.
„Fajn…“ zamračila se, pořád naštvaně. Ale vždycky, když jí něco nešlo, bylo dobré se prý zastavit. Říkala jí to Sueko, její učitelka. A tak se zastavila, i teď.
A pokrčila obočí. Protože nikdy předtím si nevšimla, pod čím to vlastně jde… Tolik spěchala… Až jí keře přinutily trošku zpomalit. Chytrá to příroda… Lidé si často nevšímají, co se děje kolem nich, protože jsou moc zaujatí tím, co právě dělají. A protože to dělat musí, všechno kolem jim příjde ošklivé, i když je to nadmíru krásné.
Byly tu vážně hodně vysoké stromy. Jehličnaté stromy… Ty, které rostou jenom u nich. Tedy, ne že by byla v tolika zemích, aby to mohla říct, ale Sueko to říkala. A tak se rozhodla jí věřit… Sice pochybovala, že zrovna Sueko, taková líná osoba, ve všech zemích někdy byla… Možná ani v deseti ne… Ale když to říkala… Hmm. Třeba je dělala jenom zvláštnější, protože byla hrdá na Uzu no kuni. Ale tyhle stromy, to bylo něco, na co by mohl být hrdý každý, v jejichž zemi něco takového roste. Větve a jehličí se klátily nahoře, zatímco celé dlouhé, dlouhatánské kmeny byly dočista holé, kromě hnědé kůry, která na nich ulpěla díky moudré přírodě. A tak nahoře… Jako kdyby díky ostrému větru, který ovšem tady dole, tam, kde žijí jenom obyčejní lidé, nebyl, jako kdyby zápasily. Tvrdým a přísným bojem… I když nikdo neměl šanci vyhrát.
Kushina se usmála.
„Tak jo,“ sklonila svůj pohled k ostrým keřům dole. „Půjdu zápasit taky…“

Konečně se před hodinou vyprostila a hned hnala dál. Už šla, utíkala… Chvíli i plavala… To protože si zase vybrala blbou zkratku… Ale za to přece nemůže. Byla na cestách dva dny. A už jenom kousek… Věděla, že brzo přejde hranice Ohňové země. A moc se na to těšila, protože v ní ještě nikdy nebyla. Vůbec nikdy.
Probíhala zelenými poli a pod zářivě modrou oblohou… Ale stejně se nezastavila víc, než bylo nutné. Hnala za svým cílem. Chtěla… Chtěla…
Slzy nepřipouštěla. I když jí svíralo hrdlo, nějak si sama řekla, že se musí držet. Protože… No, možná měla trošku naděje. I když jí řekli opak, pořád trochu věřila… Pořád trochu myslela, že…
Proto tam jdu? napadlo ji najednou, když přebíhala konec pole a dostávala se do části, kterou tvořil nepřístupný les. Trošku zpomalila svoje kroky, ale hned se zase vrátila do původního tempa.
Možná že jo… Asi trošku doufám, že je to všechno jedna velká lež, i když mám jenom trošku naděje…
Krátce zatřásla hlavou a vyhnula se jednomu stromu.
Ale hlavně… Chci vidět alespoň jednou jeho hrob. A říct mu to… Říct mu, že… Že jsem sakra chuunin! A že jsem to dokázala… Protože mu to potřebuju říct. Měl by asi radost… Měl by radost, vím to…
A utíkala dál. Lesem, který se jí zdál nekonečný. Pořád a pořád… Přišlo jí to jako hodiny, i když to byly jenom minuty… Už tam chtěla být. Už. Proběhnout kolem všech těch miliónů stromů, které na ni ještě čekaly, kolem těch miliard stébel trávy… A konečně dorazit k té jeskyni, o které věděla, že by tu někde brzo měla být. Nebo, alespoň tak jí to kdysi kdosi říkal… Sueko? Možná. Těsně před vstupem do Ohňové by tam měla být jakási jeskyně, která je průchodná… Vede skrze jednu horu, ale je strašně krátká, až překvapivě. A když se jí projde, tam, na druhé straně začíná Ohňová země. Ale jak by ta jeskyně měla vypadat? Kushina se blížila k nějakým skálám, nebo tak to alespoň zaregistrovala, protože jakýsi kámen prosvítal skrze stromy vepředu. Najednou se ale zastavila.
Možná, že je obrostlá mechem. Zeleným, světle i tmavě a díky tomu ten chladnej kámen není vůbec vidět… A je v ní tma. Spoustu tmy…
Přímo před ní totiž jedna taková jeskyně byla. Jaká náhoda… Nebyl čas ztrácet čas a bez přemýšlení do ní vběhla. Aniž by měla vytažené světlo, aniž by si pomyslela, že to třeba vůbec není ona… Hnala ji dál její myšlenka.
Pár kroků, které šly slyšet… Strašně moc slyšet.
Jeden, druhý, třetí… Už zpomalila. Nejdřív sem vběhla, ale už zpomalila. A černé kroky ztracené v nejisté tmě doprovázel její zrychlený dech. Byla unavená z běhu, ne že by to byl strach…
Ještě chvíli… Měla by to být krátká jeskyně. Už jde asi tři minuty. Jestli to brzo neskončí… Asi je někde… Ve špatné jeskyni. Není to žádný průchod, ale bydliště nějakého medvěda nebo netopýrů…
Automaticky se skrčila a ruku dala preventivně nad svoji hlavu. Ale šla dál.
Konečně… Její kroky zněly pořád stejně dunivě, ale už začínala vidět trošku světla… Tam, vepředu. Taková… malá jasná tečka!
Rozběhla se, pomalu, během, jehož polovinu prošla. Už získávala jistotu k té kamenné podlaze, kde vůbec nic neviděla.
A dál a dál… Tečka se pomalu zvětšovala… Jako světlo na konci tunelu.
Brr… Žádný tunely ne… Ty se objevujou, když…
Štípla se do ruky.
Au! Dobrý… Ještě pořád žiju.
Běžela rychleji a rychleji.
No jenom nezpomaluj, Kushino…
A už byla skoro u tečky… Zářivě bílé tečky, která se najednou proměnila ve velké bílé kolo. A suverénně se chystala udělat pár posledních kroků, když v tom…
„Au!“ vykřikla do ticha jeskyně. O něco zakopla… Ale ustála to… Zatímco na něco šlápla, vyrovnala svůj krok a nespadla. Ale…
„Co to sakra bylo?!“
Díky jejímu hlasu se něco pohnulo u stropu. A dívka se přikrčila ještě víc, zatímco se k té velké bílé tečce obrátila zády a v batohu vylovila baterku. Jedno krátké stisknutí…
„Tak co to bylo?“
Kužel světla dopadl na…
„Sakra!“ rychle ucukla. Přikryla si ústa rukou… To má vážně takovou smůlu? Asi ano. Na zemi totiž ležel jakýsi muž. Muž… S vytřeštěnýma očima, otevřenou pusou… Rozdrápanými tvářemi… Mrtvý, dočista mrtvý muž. Na jeho bílé kůži se skvěla krev z rozdrápaného masa… Ale nejhorší na tom všem byl ten pohled. Dočista vyděšený pohled. Jako kdyby…
Jako kdyby viděl Ďábla…
Řekla by Sueko.

***
Heh... Horooor! Trošku... ten sem ještě nenapsala! xD
Btw... Vzkaz pro jednu osobu: Ti netopýři tam jsou čistě náhodně! xD Atmofééééra OVVO xD Ramy, díky za inspirativní PM
A příště? Co to bylo za chlapíka... Asi tam neležel jenom tak čistě náhodou, že jo... A co Aki a Minato? Uvidíte
A gomen, že mi to tak trvalo... Poslední dobou - škola = zbytečný zabírání hodně, hodně času... Ale polepším se... Však už sem měla pěknej absťák! xD
Pokračování - Zlodějka