Náš svět /8/ Yuuki, dívka z obrazu

Největší pozornost v předsíni, na sebe upoutával jedna velká kresba. Na krásné, zřejmě nově vymalované zdi, se na své pozorovatele šklebila tmavá kresba. V divných kruzích a jiných geometrických obrazcích se skrývali postavy a zajímavá zvířata. Účelem téhle kresby bylo vyjádřit pouhým neforemným způsobem i ten největší strach. Sai přistoupil a sledoval v očích divného zjevení s mnoha ocasy, nocí překrytý dnešní svět. Černé rysy téhle noční můry jakoby vystupovali z lehce pokřivené zdi, a z každých úhlů viděli jakýkoli tvůj pohyb. Nechyběla i ta nejmenší drobnost. Zkázou tohohle obrazu- téhle kresby- mohl být pouze čas. Ale i tak by se mohl bránit. Koláž z kusů dřeva, černě potřených mušlí a jiných ozdob tvořili nejen drápy, ale i ostré tesáky. Z úst toho „démona“ kapaly, skoro opravdové sliny a pohlcovali představivost přihlížejících.
Všichni ztuhly. Naruto přistoupil blíže. Úsměv, který mu doteď zkrášloval červenou tvář od podzimního mrazíku, náhle zmizel.
„Ale to je-“ začal a otevřel ústa v náhlém udivení.
„Kdo to kreslil?“ Sai se pootočil na Zuzanu stojící za nimi, ale do očí se jí nepodíval. Vlastně ani nečekal odpověď. Tu mu dávala kresba. Ne, to nebyla kresba. Byl to obraz umělce. Ten kdo to však kreslil, nebyl odsud, nebo nevěděl proč to kreslil.
Zvláštní to pocit, co pohltil tu trojici, mající zlé sny z návratu Kyuubiho. Toho stvoření, kterého se bál a stále bojí každý shinobi. A oni teď dostali taky strach, protože neměli vysvětlení, kdo a proč znázornil právě tohohle démona.
Ve dveřích se objevila dívka. Když se objala se Zuzanou a obě se políbili na tvář, všimli si jak je Zuzana proti ní malá. Černé vlasy stažené v rozcuchaném culíku jí sahali až po pás. Až příliš dlouhá ofina jí sklouzla do obličeje a ona si jej odhrnula rukou. Jakmile tak učinila, zanechala na svém nose barevnou čmouhu a všichni si všimli černého štětce, který svírala v levé ruce. Pleť měla lehce opálenou. Všechny však zachvátil klam. Do bytu proniklo světlo z vedlejšího pokoje, protože Zuzanina matka právě přecházela do vedlejšího pokoje s vysavačem v ruce, a dívku polilo světlo, jenž ukázalo její pravou tvář. Dívka se usmála a představila se: „Já jsem Yuuki“
„Chcete něco k sváče děvčata?-„ následovala dlouhá pomlka a do pokoje vešla Zuzanina maminka s koláčky na plastovém talířku. „a chlapče.“ zaculila se. Vysavač, který stále svírala v pravé ruce, táhla za sebou až do vedlejšího pokoje (pokojíčku), kde položila na malý stoleček čokoládové sušenky a znovu se pustila do vysávání, tam kde nedokončila svou práci. Všichni se posadili a pustili se do dobré svačinky.
Pokojem se rozlila dobrá nálada, která z Yuuki dokonale vyzařovala. Ale nejen nálada, ale i hlasitý smích doprovázený Sakuřinou připomínkou mířenou na Naruta:
„Z toho si nic nedělej.“
„Nene, to myslela Saie.“
„To je blbost, já vypadám dost mužně na svůj věk na rozdíl od tebe.“
„Co to kecáš, já nejsem ty.“
„Jak malý děti.“
Hádka skončila dlouhou odmlkou a ještě delším zachmuřeným pohledem na Sakuru.
„Koukáš se dlouho.“ Znovu nic. Žádná reakce, jen veliký úsměv od nevlastních sester sedících naproti.
„Koukáš se –hodně- dlouho“ Asi se přestanu ovládat. Tenhle pohled nikdy dlouho nevydržím. Tichým pokojem zaznělo přátelské hihňání.
Yuuki zadržela Sakuřinu ruku, kterou chtěla vrhnout směrem k oběma přihlížejícím.
„Dobrý postřeh“ byl slyšet dvojhlas Saie i Naruta, kteří překvapeně zamrkali.

„Takže, ty jsi adoptovaná.“ Zeptala se Sakura po chvíli usilovného žvýkání posledního lískového oříšku, jenž byl ve svačině také obsažen.
„Ano.“
Sakura sebou trhla v pochopení. Zčervenala jí obě tváře a zahleděla se na pomalované stěny pokojíku.
„Takže Zuzanina babička není Zuzany babička, ale tvoje.“
Znovu zaznělo pouhopouhé „ano“
Všichni teď upírali zrak na zvířata, tmavé postavy, oči, a jiné neskutečné malby od sebe oddělené lepenou koláží. Kdyby měli barevní ptáci hlas, byl by teď slyšet i ten nejtišší z nich. Byl by slyšet i pouhý výstup obrazu ze zdi. Ale ten nenastal, protože obrazy už byly dost hmotné. Stále se však ač namalované, zdáli vystupující nejen ze zdi, ale i ze dřevěných skříní a z prázdných rámů od obrazu na stěně. Představivost této reálné dívky doháněla k šílenství. Lepší jen pohledět a znovu upřít pohled někam, kde byla jen bílá stěna. Takové místo však nebylo ani na stěně, ani na nábytku. Z hledání prázdného místa, jenž ještě nepocítila dotyk barvy a štětce, se točila hlava. Všichni horlivě přemýšleli. Odtrhli však zrak, protože nechtěli obrazům upřít jejich tajemství. Prohlédnout a najít názvy všeho co zde bylo, by trvalo tak dlouho, jak by probíhal celý život. Protože právě od té doby co tu Yuuki žila se na těchto stěnách začaly překrývat jeden obraz za druhým. Byly doplňovány nejen mušlemi a jinými přírodninami, ale také písmeny a číslicemi, a v tu chvíli Yuuki vstala a položila ruce do dlaní.
Hororovou atmosféru, při které se každý vpíjel do jiné nereálné kresby, rozbil pláč doplňovanými bolestivými nádechy.
„Yuuki, zase tě to přepadlo?“ tázala se polekaně Zuzana a pohladila plakající dívku po tváři. Yuuki si otřela slzy a přikývla. Následovalo veliké objetí, přičemž se Zuzana přiklonila k jejímu uchu a cosi jí pošeptala.
Zklidnila se a všechny polilo nepřátelské ticho. Vzala do ruky štětec a vyhledávala prázdné místo. Všichni vstaly a pozorovali Yuuki jak přechází sem a tam. V jejích očích byl vidět strach. Chytla se za hlavu a znovu začala plakat. Bolestivé nádechy na sebe nenechaly dlouho čekat.
První nečekanou obětí byl polštář, na který nepřátelsky mrkla a v tu samou chvíli se všichni tiskly k sobě leknutím. Yuuki jím praštila do zdi a čistý nátěr se na něj obtiskl. Přešla přez pokoj do místnosti, kde byl zvýrazněn Kyuubi, ale vrátila se slovy: „Dál už ne, jen tady….jen tady“ Přitom změnila hlas, jakoby chtěla znázornit někoho jiného kdo toto kdysi řekl.
Zuzana se v těch chvílích ani nepohnula. Teď však vstala a odešla do vedlejšího pokoje. Když se vrátila, držela v rukou velký kbelík a staré prostěradlo, jenž přihodila ke stěně na zem.
Yuuki se v náhlém rozčilení chopila kbelíku a na zeď vyšplíchla čistě bíla barva.
Naruto přistoupil- vlastně teď přistoupili všichni- jen on Yuuki chytl za ruku a tázavě se jí podíval do očí.
Odtrhla se jeho sevření a pohltila ho jako „démon“. Vzala jeho ruce do svých dlaní a přitiskla jej na stěnu, čímž vytvořila na stěně rozmazané ruce ze spodního podkladu, který se tím odkryl. Jednou svou rukou mu sáhla pod triko a on v náhlém rozpaku ztuhl. Rozpaky však nebyly tvou pravou obranou, protože po nějaké chvíli vykřikl bolestí. Všichni se k němu vrhly blíže, ale Zuzana jim zatarasila cestu a tím je oddělila od Yuuki soupeřící se štětcem. Jedna ruka přitisknutá k Narutovu břichu, druhá přilepená ke štětci.
Vznikalo nové dílo. Tak dokonale tancovala kolem Naruta, který se však bolestivě svíjel, a při souladu s každým Zuzaniným pohybem hýbal jako citová schránka, která má za úkol jen se bolestivě kroutit, ale poslouchat svého pána. –Loutkáře- Ona byla teď loutkářem, ona byla pánem, jenž mohl dopřávat cit. Cit ze všeho nejsilnější. Cit, který člověk tam mnohokrát zažije –Bolest-.