Anděl míru 04

4.kapitola – Procitnutí
Blonďatá dívenka ležela na posteli a spala tvrdým spánkem, věděla, že brzo vyrazí do podzemních chodeb, ale bála se. Bála se, že to pokazí a také nechápala ten hlas, který ji jakoby naváděl ať něco udělá. Ona nechtěla již jej poslouchat, ale zdálo se, že za ním bylo něco mnohem mnohem silnějšího, kdyby se svěřila komukoliv obvinili by ji, že je blázen a tudíž si to nechala sama pro sebe.
Ale teď ji to nezajímalo, zdál se jí sen… Jaký sen?! Noční můra, která ji děsila. Ale to stačilo, nemohla být už takové malé dítě. Musela se začít chovat jako dospělá.

Ještě kousek… Ještě kousek… Ještě kousek…
Blonďatá dívka nejspíše čtrnáctiletá procházela chodbou, tohle nebyla Miya. Už viděla dveře na konci chodby, musela k nim dojít, byl to jediný východ z tohoto bludiště, rozběhla se, její síly ji opustili a ona zakopla.
Tohle přece nejsem já… Nejsem tak slabá…
Dívka se opět s námahou postavila, její zelené oči zajiskřili ve tmě, opřela se o zeď, nechápala, tohle přece nebyla ona. Ta malá holka ji omezovala, to pochopila. Tuhle cestu nedokáže jen tak. Odrazila se od zdi, běžela co nejrychleji, chopila se kliky.
Nejsem jen tak někdo… Jsem Miyoko!
Zatáhla a otevřela dveře, chodbu zahalilo světlo a…

Blonďatá holčička vyletěla z postele, zvedla se a rozvážně přešla po pokoji. Její oči byli, ale jiné barvy… Zelené. Takový malí detail ji dělil od toho aby to byla přesná kopie.
„Co to…?“
Přešla k oknu, bylo zvláštní opět žít i dýchat, nebýt jenom v mysli. Když Miya spala, měla nejspíše ona volnou ruku a toho musela využít, otevřela okno a vyšplhala se na střechu, odrazila se od ní. Přeskočila na druhou střechu.
Mé síly jsou pořád omezené… mihlo se jí hlavou.
Seskočila na zem, její nohy málem neubrzdili pád, tohle tělo nebylo zvyklé na akce Shinobi. Zapletli se jí nohy a opřela se o zeď, musela jít dál. Tohle věděla, ale kam by měla jít?

„SHINZABURO, TY HA*ZLE!“ křikla naštvaně.
Za tohle mohl jen jeden člověk a to byl on. Přísahala mu pomstu, on si to ovšem uvědomil, kdyby na to nepřišel jenom o den dříve… Dokázala by z toho vybruslit, ale takhle…
Náhle uslyšela kroky, švihla s sebou a otočila se, rozběhla se na druhou stranu.
V tomhle stavu nemohla bojovat, sebemenší boj by nezvládla. Jenom sebemenší projevení ji stojí mnoho sil, musí se naučit projevit to, že ona stále žije.
Připrav se na smrt, Shinzaburo, já Tě zničím… Tak přísahám! Mihlo se jí hlavou.

Mezitím v jednom obrovském domu, vlastně se tomu nedalo říkat dům. Byl to obrovský palác, bylo to místo, kde žila vláda a nyní i on. Ten koho se lid tak bojí, na zahradě rostlo mnoho stromů s růžovými květy. Okvětní lístky poletovali po okolí jako by nic.
Mezi nimi nyní stála i žena, rudé vlasy a oříškově hnědé oči hleděli na tu krásu, tady nikdo nepřivíral oči ani za války, protože to by byl prohřešek, nevzpomenout si na to co tu bylo daleko před námi a bude dlouho po nás.
„Shinju-sama? Přivedli jsme tu ženu, ale Váš bratr, Shinzabur-sama, není k nalezení.“ Ozvalo se ode dveří.
Žena s chladnou hlavou se otočila a klidně přikývla, chvíli mlčela. Jakoby rozmýšlela, nakonec promluvila nepřístupným tónem:
„Přiveďte ji zde.“
Pokynula mu rukou a opět se zahleděla na tančící okvětní lístky, které byly bezmocně uvězněny v poryvech větru. Nemohly se bránit jeho pohybům, nemohly udávat směr.
„Pusťte mně!“ ozvalo se ode dveří.

Shinju se otočila, avšak k jejímu překvapení neviděla tu, kterou vidět měla. Stála před ní černovlasá žena, ne malá holčička. Jediné vysvětlení bylo, že vzali její sestru, ale vždyť…
„Tohle není ona.“ Řekla pouze žena.
„Ale co s ní?“ zeptala se stráž.
„Co by? Pokud je to její sestra pokusí se ji zachránit a nám padne do pasti.“
„Rozumím.“ Přikývla stráž.

Kdyby se noc nesetkala se tmou, byl asi stále den. Pomalu se blížilo ráno, toho si byla Miyoko vědoma, přesto si odmítala připustit to, že je nahraná a musí se spolehnout na jejího nepřítele. Byla to jediná šance jak být zase volná, klidně by šla do vězení… Kamkoliv. Jenom jinam, začala nenávidět sama sebe.
Měl tohle být její trest? Nejspíše ano, předtím o něm mluvil, ale… Jestliže tomu tak je, tak proč ta skupinka útočníku?
„Chceš mně zabít, Miyoko?“ zeptal se s úsměvem mladý muž.
Blonďatá se chytla za hlavu, nechtěla vzpomínat. Zvláště ne teď, nenáviděla minulost, snažila se žít přítomností. Tohle jí to nedovolovalo. Vzpomínání…

Muž byl černovlasý, měl zelené oči. Stejně tak zelené jako měla ona sama. Asi čtrnáctiletá dívka se zarazila, nechápala jak ví o tom co se chystá udělat.
„A proč mně chceš zabít?“
Pohlédla na něj, její obvykle klidný obličej zalil strach. Rozklepala se, zjistil to. Zjistil její skrytou tužbu, kterou se hodlala uskutečnit. To ji děsilo.
„J-Jak o tom víš?“ zeptala se.
„Přece víš, co jsi.“ Ušklíbl se naopak on.
„Tys…“
„Ano, využil jsem Tvých schopností proti Tobě samotné.“ Řekl s úšklebkem.
Její ohromení neznalo mezí, avšak i přesto mlčela. Nedovolila si ani ceknout, tohle už bylo příliš na vysoké laťce aby to mohla jen tak setřást. Musela se tomu postavit.
„Hodláš se mně pokusit zabít, anděle, myslíš, že to dokážeš?“

„Shinzaburo…“ zašeptala Miyoko do větru.