Noriko 001: Začátek smrtí...

„Podívej se mi do očí.“ Pobídl mne. Odtrhla jsem pohled od země, ale do očí jsem se mu nepodívala.
„Ne..“ zavrtěla jsem hlavou.
„Hnusím se ti?“ zeptal se. Až teď jsem se odhodlala se mu podívat do očí. „Odpověz!“
„Ano..“ prohlásila jsem tvrdě. „Ano hnusíš..“ Otočil se ke mně zády.
„Tak to se musíme rozloučit.“ Prohlásil, ale nepodíval se na mne.
„To ano..Sbohem.“ otočila jsem se k němu zády.
„Nikdy se nikdo nedozví to, že jsi mi pomáhala.“ Ztuhla jsem v půli pohybu. „Protože i po tom všem, tě mám svým způsobem rád.“ Tajemně se usmál.
„Rád?“ zašeptala jsem rozechvěle. Kývl hlavou.
„Tak až se někdy zase uvidíme, Noriko Nekomi z Listové.“ Zašeptal a zmizel. Rychle jsem se rozeběhla ke svému domu. Zapadla jsem do bytu a padla jsem na kolena.

„Ne..“ šeptala jsem. „Tohle ne..“ Myšlenky se ubírali jen k němu. Ozvalo se zaklepání.
„Nechci nikoho vidět…“ zamumlala jsem. Ten někdo si nedal říct. „SAKRA NECHTE MĚ UŽ NA POKOJI!“ neudržela jsem se.
„NORIKO!“ ozval se za dveřmi popuzený hlas mé matky. Ajaj. Pomyslela jsem si. Zkroušeně jsem se zvedla a otevřela jsem jí dveře.
„Jak si to představuješ neotevřít své matce?!“ zpustila.
„Promiň mami nevěděla jsem, že jsi to ty.“ Omlouvala jsem se jí.
„To tě neomlouvá…Otevřít máš každému, kdo slušně zaklepe.“ Mamka se posadila. To bude na dlouho… Mihlo se mi hlavou.
„Mami není mi dobře..nemohlo by to počkat do zítřka?“ zakňourala jsem. Vážně mi nebylo moc dobře.
„Ne nepočkalo.“ Vyštěkla. „Co si o sobě myslíš?! To, že jsi jounin neznamená nic. Proč nejsi jako tvá sestra?“ bědovala.
„Kdo by chtěl být jako Itsuko?“ odfrkla jsem si.
„Tvoje sestra je velmi úspěšná. Patří mezi elitní kunoichi spolu se svým manželem. Je to ještě k tomu vzorná matka. Z Shouta brzo bude genin…“ Itsuko a elitní kunoichi? Na to přišla kde? Vždyť je jen chuunin! Proběhlo mi hlavou. Matka dál něco povídala. Neposlouchala jsem jí, mé myšlenky se ubíraly úplně jiným směrem.
„Posloucháš mě vůbec?!“ rozkřikla se matka.
„Jistě.“ Odvětila jsem slušně. Matka po mě vrhla naštvaný pohled, ale nic neříkala.
„A co ty? Máš přítele?“ zakuckala jsem se a udiveně jsem se po ní podívala.
„Co?“ zeptala jsem se jí znovu. Jen protočila oči v sloup a znovu položila tu samou otázku. „Proč se ptáš?“ podivila jsem se.
„Teď máš stále jen mise tak mě to zajímá…Jestli se na obzoru neobjevil nějaký chlapec.“ Není nemocná? Proběhlo mi hlavou.
„Náhodou ne.“ Odvětila jsem. „Nikdo nikde.“
„Řekla bys mi o tom, že?“ zeptala se.
„O čem o tom?“ podivila jsem se.
„No o tom.“ Zhrozila jsem se.
„Mami!“ rozkřikla jsem se. „ O tom bych ti teda jako vážně neřekla.“ Rozhořčila jsem se.
„A proč?“ ptala se mě.
„Ty se ptáš proč? Prostě proto…“ odvětila jsem jí.
„Tak já budu už muset jít. Tvůj otec se dneska vrací domů a tak bych mu měla udělat večeři. Tak nechceš k nám večer přijít na večeři, zlatíčko?“ Zlatíčko? Kolik myslí, že mi je proboha. Nadhodila jsem falešný úsměv.
„Možná přijdu.“ Odvětila jsem. Mamka kývla hlavou a opustila můj byt. Zavřela jsem za ní dveře a sedla jsem si na postel. Někdo zaťukal na okno. Zvedla jsem oči od země a podívala jsem se, kdo to je. Za okny vidím svého synovce. Otevřu okno a on vběhne dovnitř.

„Hej mladej co ty tu?“ zeptám se ho s úšklebkem.
„Ty máš co říkat tetičko je ti čtrnáct.“ Vyplázne na mě jazyk.
„Pako…ale stejně jsem starší než ty!“ usměju se. „A co tu děláš? Já si mám jít pro misi takže to vyklop a zase padej!“ odvětím.
„Rozbil jsem okno na akademii.“ Zašklebí se.
„Hej to mi tam teda jako děláš dobrou pověst. Já taková vzorná studentka a za synovce mám takové pako..“ zakroutím hlavou
„Ty a vzorná? Jak ?Kde?“ zasmál se. Dala jsem mu menší pohlavek. Tety se přece neurážejí, že ne?
„No ty máš co říkat! Je ti deset a ještě nejsi genin.“ Vyplázla jsem na něj jazyk.
„No a? Já budu jednou nejlepší shinobi a budu v ANBU skupině.“ Vytahoval se.
„Ty? Kámo to se teda jako budeš muset fakt snažit.“ Usmála jsem se. „Jsem sice jounin pár týdnů, ale mise A rank a S rank mám už dávno za sebou.“ Pokrčila jsem rameny.
„S rankové? To jsou ty nejtěžší! Jak by ti to mohl někdo dát na starost.“ Zašklebil se. Pohled mi padl na hodiny. A sakra já má být už dávno u Hokage.
„Promiň synovče už musím jít. Tak jestli chceš počkej tu na mě.“ Usmála jsem se. Natáhla jsem si mikinu a vyběhla jsem do ulice. Kličkovala jsem mezi ostatními lidmi. Po chvilce jsem doběhla do kanceláře Hokage.

„Omlouvám se Hokage-sama.“ Vydechla jsem. Až teď jsem si všimla muže co stál u stolu Hokage-sama.
„To je ona?“ zeptal se příliš chladným hlasem. Hokage kývl hlavou. Nic jsem nechápala. Jak ona? „Mám jistou nabídku děvče.“ Pozvedla jsem obočí.
„Ano?“ zeptala jsem se. Muž kývl hlavou. „A jakou?“ podivila jsem se.
„V naší skupině ANBU je volné místo. Navrhl jsem Hokage-sama aby vybral jednoho jounina, který by se k nám hodil.“ Odvětil se. „ A tím máš být ty.“
„Já?“ podivila jsem se, můj pohled směřoval k Hokagemu, ten kývl hlavou. „Ale proč já? Proč né někdo jiný?“ zeptala jsem se.
„Protože se k tomu hodíš nejvíc Noriko.“ Oslovil mě Hokage. „Máš k tomu nejlepší předpoklady. Pokud nepřijmeš. Navrhl bych tě jako jednu z 12-ti strážných ninjů.“
„Já nevím a-asi to přijmu.“ Pokrčila jsem rameny.
„Tak dobře.Tady máš masku a oblečení.“ Podal mi muž tašku. Vytáhla jsem masku, která vypadala jako vlčí obličej.
„Od teď jsi pro ostatní Dark, přijď zítra před budovu Hokage. Oblečená v tomto oblečení. Někdo tě dovede k nám.“ Oznámil muž. „Zatím nashledanou Hokage-sama“ kývl a zmizel.
„Gratuluji. Nesmíš nikomu říct, že jsi ANBU. Musíš se odpojit od rodiny a přátel.“ Zamračil se.
„Opravdu tohle všechno musím?“ zeptala jsem se zkroušeně.
„Bude to pro tebe nejlepší.“ Usmál se lehce.
„Dobře Hokage-sama splním rozkaz!“ odpověděla jsem. Vzala jsem tašku a vydala jsem se k domovu.

„Hej! Budeš muset jít synovče nemám teď čas.“ Zamračila jsem se když jsem uviděla ten nepořádek ve svém bytě.
„Mamka bude naštvaná! Nech mě tu prosím.“ Prosil mě.
„Vážně ne.. Vyžer si to sám. Ještě bych to schytala já. Jen běž.“ Usmála jsem se na něj.
„Tak ahoj teto. Budeš zítra doma?“zeptal se. Zakroutila jsem hlavou.
„Ne teď dlouho ne.“ Usmála jsem se.
„Aha tak ahoj teto.“ Zamával mi a vyběhl otevřenými dveřmi ven.Uklidila jsem byt, dalo mi to zabrat než jsem byla hotová byla už noc. Vzala jsem ANBU věci a natáhla jsem si je na sebe. Černé vlasy jsem si sepnula do culíku. Masku jsem si nasadila na obličej.
„Už nikdy Noriko Nekomi. Teď už jen Dark.“ Zašeptala jsem. Pochopila jsem tě…Ne nehnusíš se mi. Miluji tě.
„Miluji tě Itachi. Z celého srdce.“ Té noci jsem přestala existovat pro svou rodinu. Promiň mami a tati. Měla jsem vás ráda.