Od soumraku do úsvitu - 04. (Konec)

Poslední díl této série. V předchozím dílku se Naruto dozvěděl jedno zvláštní a nečekané tajemství. Nyní na Hinatu čeká to nejtěžší na tom celém. Musí mu to vysvětlit. Naruto totiž nejen, že si nic nepamatuje, ale nebyl by to ani on, aby pochopil od začátku vše správně.Takže, co se vlastně stalo, že si Naruto nic nepamatuje?

Naruto, který teď stál stranou od nich, mírně ukrytý ve stínu rozložitého stromu, nebyl na první pohled vidět. Člověk by musel předpokládat, že tam někdo je, aby ho zaregistroval. Nicméně jedna osoba si ho přeci jen stihla všimnout dříve, než on sám stál o to, aby byla jeho přítomnost odhalena. Byl to právě Neji, který se chvilku před tím obrátil k Hinatě zády a chtěl je oba odvést zpět do tábora. Místo toho se však zastavil na místě, takže mu Hinata v zápětí narazila do zad. Přestože právě ona stála čelem k lesu, nevšimla si ničeho. Ostatně ona by si teď nejspíš nevšimla ani toho, kdyby kousek od ní stála celá Akatsuki i s Orochimarem pěkně pohromadě. Tak byla zamyšlená a zabraná sama do sebe.

„Není ti nic?“ zeptal se jí pouze Neji. Svým pohledem dál sledoval postavu před sebou.
„Ne, vše je v pořádku,“ odpověděla mu zpátky dívka.
„Tak tím si nejsem tak zcela jistý,“ ozval se opět Neji.

V tu samou chvíli postava před nimi vystoupila ze svého úkrytu. Naruto popošel pár kroků jejich směrem a polknul. Pak se zastavil a zuřivě zabořil své ruce do kapes bundy. Upřeně sledoval kamaráda před sebou, který právě napůl otočil hlavu ke své sestřenici.

„Řekl bych, že tvoje dilema je vyřešeno. Dost bych se divil, kdyby nás neslyšel. Nevím, kolik toho ví nebo kolik toho zaslechl, ale to je v tuto chvíli už nepodstatné. Hinato, nemáš na vybranou, teď už ne. Pokud nechceš riskovat všechno, pamatuj na to, co jsem ti před chvílí řekl,“ pronesl pouze a pak vykročil zpět do tábora. Když procházel kolem blonďáka, mírně zpomalil svůj krok a promluvil i k němu: „Nebuď na ni příliš tvrdý, nejspíše vážně neměla jinou možnost. Nevím, jak bych se zachoval na tvém místě já, ale vztek ti nepomůže a nic nevyřeší. Svým způsobem chápu její důvody a myslím, že je pochopíš a uznáš také, až ti je poví.“

Naruto čekal, až zůstanou o samotě. Mezitím zatínal v kapsách obě pěsti a v duchu se přesvědčoval, že to chce klid. Jedna jeho maličkatá část se ujišťovala, že to všechno je jenom sen a on se za chvíli probudí. Druhá zase mudrovala nad tím, že ji prostě nechápe a asi nikdy ani plně nepochopí. Samotný Naruto se pořád ještě úplně nevzpamatoval z prožitého šoku. Nějak nemohl pochopit plně význam všeho, co se právě dozvěděl. Nedokázal si připustit, že by mu nic neřekla. A hlavně se nemohl smířit s myšlenkou, že dost možná ani nechtěla. Potřeboval vědět, proč to před ním tajila. Ne, on to musel vědět. Musel znát pravdu a všechny okolnosti. Kdyby pro nic jiného, tak proto, aby ji odpustil.

Povolil pravou pěst v kapse a znovu ji zatnul a takto pořád dokola. Sledoval ji a ve skrytu duše doufal, že to bude ona, kdo promluví jako první. Nevypadalo to tak…

„Podívej se mi do očí, Hinato,“ zamručel naštvaným hlasem. „Podívej se mi do očí a řekni mi to.“
„Nevím, co chceš ještě slyšet po tom všem, co už víš,“ řekla dívka před ním prostě. Nedokázala, ovšem pozvednout svůj pohled a podívat se mu do tváře.
„Zatraceně podívej se přece na mě!“ zahučel na ní zostra Naruto.

Hinata zvedla k němu své bílé oči. Musela mírně zaklonit hlavu, aby mu viděla přímo do obličeje. Všichni lidé se během života mění. A kdyby nic jiného, tak byl teď Naruto přinejmenším o hlavu vyšší nežli ona. Mírně sebou cukla, protože před sebou právě uviděla jasně červené pronikavé oči orámované silnou černou linkou. Byly to Kyuubiho oči, to věděla jistě. Žhnuly takovým plamenem, že by okolní stromy s trávou a vším živým v mžiku lehly popelem. Neklamný znak toho, že se zlobí a není to jen tak obyčejný vztek. Na kratičký okamžik zaváhala a přemýšlela, jestli by nebylo lepší utéct někam pryč. Jenže copak on by ji nechal? Ten kratičký moment ale stačil k tomu, aby si toho Naruto všiml. Viděl jí to na očích a poznal to z jejího výrazu, i když se velmi snažila ukrýt to před ním. Jeho vztek mírně zesílil a on ucítil, jak se mu do dlaní zařezávají jeho vlastní nehty, které mírně povyrostly. Také ony se měnily. Vždycky, když nad ním měl navrch vztek a dostával se k pověstné hranici, měnil se ve zmenšenou napodobeninu lišky. Někdy více, někdy méně. Prozatím to ještě dokázal ovládat – prozatím.

„To si vážně myslíš, že bych ti dokázal ublížit? Teď??“ zeptal se jí.

Dívka před ním jen zakroutila hlavou v odmítavém gestu. Nebála se ho, ne doopravdy. Jen ji prostě tato jeho podoba pokaždé překvapila a svým způsobem vyděsila. Znala ho ale natolik dobře, že mohla na místě odpřísáhnout, že by nikomu ze svých blízkých nikdy neublížil. I když se tvrdilo, že pokud na sebe převzal podobu Kyuubiho, nebyl již schopen odlišit přítele od nepřítele.

„Tak potom mi to vysvětli,“ ozval se opět Naruto.

Ticho. Hinata byla stále potichu a nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. Pouze se pažemi objala kolem pasu. Bylo to jen prosté obranné gesto, které mělo zaručit dané osobně jakýsi pocit zdánlivé ochrany. Naruto zaskřípal zuby a v duchu si pomyslel, že zrovna teď tu její plachost nesnáší víc než cokoli jiného.

„Sakra Hinato, já to musím vědět. Nic si totiž nepamatuju. Nevím, co se mezi námi stalo a kdy. Navíc ani neumím číst myšlenky. Budeš mi to muset říct ty sama. Jenom ty sama.“
Konečně se mu upřeně, hluboce a odhodlaně zadívala do očí. „Vzpomínáš si na naši poslední misi?“ zeptala se ho přímo.
„Myslíš to, jak jsme šli do Mlžné vesnice?“ odpověděl jí a mírně stočil hlavu doprava.
„Ano. Přesně tuto. Vzpomínáš si na to, jak na nás zaútočili?“ zazněla její další otázka.

Narutovi pomaličku začínalo svítat. Bylo to, jakoby se najednou probudil z hlubokého spánku. Jasně si dokázal vybavit scénu, kdy se museli postavit Akatsuki. No spíš jen jednomu jejich členovi, ale ten úplně stačil. Ještě teď si sám živě vzpomínal na své první pořádné setkání s ním. Bylo to v době, kdy se vydali na pomoc Písečné vesnici. V té samé době, kdy unesli Gaaru a zbavili ho jeho démona.

„Pamatuju si, že jsem se tě snažil ochránit před Itachim,“ řekl jí. „Pamatuji si, že jsem s ním bojoval. Chtěl jsem, aby ses držela stranou, protože on je vážně nebezpečny. Pamatuji si, že jsem nakonec uvízl v jeho pasti. Pamatuji si i to, že to bolelo mnohem víc než kdykoli předtím.“
„To proto, že jsi bojoval jako Kyuubi. Měl jsi jeho podobu, respektive si využíval jeho schopností. Věděl jsi dobře, že je Itachi nebezpečný a že se z jeho vlivu a dosahu tak snadno nedostaneme. Naruto, on tě mučil.“
„Ano, vzpomínám si na to. Hlava mi třeštila tak, jako by mi ji ze všech stran drtily najednou mlýnské kameny. Byla to nepředstavitelná muka a bolest. V jednu chvíli jsem si už myslel, že to déle nevydržím. Pak to přestalo a místo toho jsem vnímal opojný pocit tepla, které se mi rozlévalo celým tělem.“
„To proto, že jsi dostal zásah. Nevím, čím tě trefil, ale měl jsi velkou ránu v hrudníku a taky dost pořezané ruce. Myslela jsem si, že to do rána nevydržíš, protože to vypadalo doopravdy zle.“
„Jak to že mě nezabil? Vím, že mohl, ale neudělal to,“ podivil se jen světlovlasý mladík.
„On vlastně nemohl. Použila jsem své Shugohakke Rokujuuyon Shou. Díky mé absolutní obraně se k nám nemohl dostat a ani nijak zaútočit. Tak to raději vzdal a zmizel. Prostě jsme ho přestali bavit.“
Naruto se jí podíval do očí a dlaněmi jí chytl za ramena. „Proč si ale pamatuju toto a ne ten zbytek?“
„Musel na tebe použít nějakou hlubokou halucinaci nebo jed. Měl jsi horečku a spoustu zranění,“ řekla mu nazpátek Hinata. „Byla sem schopná tě dostat akorát do nejbližší jeskyně, kde jsme museli zůstat na noc. Víc už jsem prostě nebyla sto zvládnout. Moje obrana mne vždy stojí moc chakry a jsem pak nějakou dobu dost oslabená. Prostě jsi na mě byl příliš těžký.“
„Pak ale nechápu, jak je možný, že jsme… No vždyť víš, co myslím,“ kroutil se najednou Naruto jako tisíc žížal a nevěděl, jak z toho ven.

Hinata zrudla jako pivoňka a vzpomněla si na slova její babičky, která jí kdysi řekla v naprosto jiných souvislostech. Nicméně na tuto situaci pasovala perfektně.
„Hinato, miláčku, to máš tak. Některé věci v životě se stanou, ať chceme nebo ne. Co je psáno v knize osudu, tomu prostě neutečeš, i když se o to budeš sebevíc snažit. Proto je lepší se tím dopředu netrápit a snažit se žít poctivě a tak, abys nikdy ničeho nemusela na sklonku života litovat.“

„Naruto, některé věci se prostě udají mnohem rychleji než bys čekal,“ vykoktala pak ze sebe pouze.
„Hm, já vím, ale stejně,“ dumal nad tím pořád jmenovaný.

Soustředil se tak pekelně na své myšlenky, že si ani neuvědomil to, že si u toho okusuje spodní ret. Hinata ho u toho pozorovala a připadalo jí to neskutečně přitažlivé. Zase o něco víc zrudla, když se při těchto svých myšlenkách přistihla. Poté vztáhla pravou ruku a pohladila ho po tváři.

„Někdy prostě lidé, kteří cítí vzájemnou přitažlivost, dělají bláznivé a neočekávané věci. Obzvláště když se musí podělit o teplo v chladné jeskyni,“ řekla mu prostě.

Naruto jen mírně povytáhl jedno obočí vzhůru, ale nic neříkal.

„Měla jsem o tebe strašlivý strach. Byla sem tak unavená z boje a z toho, jak sem se tě snažila dostat do bezpečí, že jsem nezvládla rozdělat oheň. Abychom v noci neumrzli, nezbylo mi nic jiného než tě vzít do náruče a podělit se s tebou o své vlastní tělesné teplo.“
„Zajímavá myšlenka,“ zazubil se na ni náhle Naruto.

„Jestli to někdy někomu povíš, přísahám, že tě na místě přerazím. Umím být velmi přesvědčivá, když doopravdy chci. Zeptej se klidně na to Nejiho. Málem jsem ho dneska uškrtila jeho vlastním oblečením,“ pohrozila mu naoko Hinata.
„Není třeba, rád ti to věřím.“
„Tvoje zranění se neuvěřitelně rychle zahojilo nebo to tak aspoň vypadalo. Jen ta horečka nehodlala ustoupit,“ pokračovala Hinata v líčení předešlých událostí. „Zmítal jsi sebou zprava doleva a pořád jsi něco mumlal. Snažila jsem se tě udržet v klidu, ale moc se mi to nedařilo. V jednu chvíli ses prostě zarazil a nahlas jsi řekl, že mě potřebuješ. Pak jsi mě začal líbat a dál už si to umíš asi představit sám.“

Naruto opět trochu zvážněl a sledoval tu jako rajče rudou, ale neskutečně milou tvář před sebou. Neuvěřitelné, pomyslel si. Tak ona si pamatuje všechno a pořád se tak moc přede mnou stydí. Ještě ale zbývalo vysvětlit a dořešit pár věcí. Na odpuštění bylo prozatím brzo. Už ho sice neovládal takový vztek jako předtím, ale pořád zůstávalo pár pochybností nad věcmi, které potřeboval znát. Na chvíli zavřel oči a zhluboka dýchal. Nabíral odvahu k dalším otázkám…

„Hinato, já… já nevím…“ koktal zmateně Naruto. „Já prostě nevím, jak jinak to vyjádřit, ale musím se zeptat a musím dostat odpověď. Chápeš to?“
Dívka pouze přikývla a čekala, co ho ještě zajímá. Poznala v jeho tváři, že to musí být něco, co ho velmi trápí a že je to pro něho důležité. A tak čekala.
„Nemůžu, prostě nemůžu uvěřit tomu, že bys mi to možná nikdy neřekla. Nechci se smířit s tím, že sem se to vše dozvěděl jen díky několika málo náhodám. Věděl bych něco, kdyby nebylo Nejiho? Věděl bych něco, kdybys ty sama se nechovala zvláštně a on si toho nevšiml? Dozvěděl bych se to vůbec, kdybych si nevšiml, že se mé spojení s Kyuubim oslabilo. Dozvěděl bych se to, kdybych nepátral spolu s Kyuubim a nezjistili jsme, že sem přišel o část jeho síly?“
„Nevím, Naruto, teď ti vážně neumím dát jinou odpověď a lhát ti nebudu,“ odpověděla mu pouze.
„Ne! To prostě nemůže být pravda. Neříkej mi ani v žertu, že bys mi to vážně neřekla. Nebo že bys… nebo že bys dokonce uvažovala o jiném řešení. To prostě nemůžeš myslet vážně! Proboha to ti už na ničem nezáleží? To ses tak moc uzavřela do sebe zpátky? Copak o mě tak moc pochybuješ, jako o člověku, že bys mě nechala žít v nevědomosti?“ ptal se jí a rukama jí nevědomky víc a víc tiskl paže.
„Tak to zase ne, Naruto! Nikdy bych neprovedla takovou hloupost, která tě právě teď napadla. Nikdy! Jsem možná stejně jako ty vyplašená. Možná jsem nerozhodná a nevím, co mám dělat. Ovšem nikdy – a to prosím zdůrazňuji znovu – nikdy bych neohrozila svůj nebo jeho život. Nejsem nezodpovědná,“ rozkřikla se v obraně Hinata.
„Tak potom mi vysvětli, čeho se tak moc bojíš?“ hleděl na ni Naruto s naprostým zoufalstvím ve svých očích.
„Zkus si představit tohle. Jen si na okamžik představ to, co nastane až se třeba Akatsuki nebo Orochimaru dozví, že existuje někde dítě s takto zvláštními schopnostmi. Dítě, které bude mít dán do vínku dar schopností Hyuuga klanu. Dítě tohoto klanu nespoutané prokletou pečetí. Dítě, jehož otcem by mohl být Jinchuuriki. Ten Jinchuuriki, který má v sobě Devítiocasatého démona. Dítě muže, který je potomkem slavného Čtvrtého Hokage. Toho Hokage, který byl tak moc obávaným protivníkem, že jeho soupeři měli rozkaz raději utéci než riskovat otevřený střet s ním. Já mám prostě obavy, Naruto, že se mé dítě, promiň – naše dítě stane štvancem a lovnou zvěří. Bojím se toho, že nebude znát nic jiného než boj o svůj holý život. Sám víš nejlíp, jaké to je zůstat sám a nemít kolem sebe nikoho. Nemít možnost spolehnout se na někoho. Cítit se naprosto sám a opuštěný. Doopravdy si myslíš, že chci tohle vše pro svého potomka?“

Ve stejnou chvíli, kdy Hinata domluvila, Naruto pochopil plný význam jejího bolestivě ukrývaného tajemství. Pochopil, proč váhala s tím říci mu o tom všem. Proč to vlastně neřekla vůbec nikomu kolem sebe. Nyní už přesně věděl, co ji trápí a proč. A světe div se, byl rád. Co víc, on byl neskonale šťastný a bylo to na něm vidět. Možná se teď trochu cítil provinile, ale jinak byl doopravdy moc šťastný. Na kratičký okamžik ho totiž napadlo, že je to tím, že by o to dítě prostě nestála. Bože, jak byl hloupý, pomyslel si. Kdo ale může vidět to mysli muže a porozumět jí plně? S úsměvem na tváři ji objal. Prosté, jednoduché a ničím nepodtrhnuté gesto pochopení a podpory. Nic víc, nic méně a přesto to znamenalo všechno na celičkém světě.

„Nikdy nebude samo. Nikdy nepozná, co je to beznaděj, osamění a opuštěnost. Hinato, toto dítě kolem sebe bude mít tolik lidí, že bude mít co dělat, aby mělo chvíli naprostého ticha pro sebe. Vždycky tu budou lidé, kteří ho ochrání za jakoukoli cenu. Vždycky tu budou lidé, kteří jej budou stimulovat a pomáhat mu. A vždycky tu budou lidé, kteří budou představovat bezpečný pocit domova. Toto dítě bude mít ten největší dar na světě, protože jeho rodinou bude celá vesnice a všichni lidé v ní.“