Srdce na kusy: 5.část Liška je jako býk

Minato stál před dveřmi do bytu svého senseie. Přemýšlel, jestli má zaťukat, nebo si nějak poradit bez jeho rady.
„Proč stojíš před dveřmi jako idiot?“ ozval se zevnitř veselý hlas. Dveře se otevřely a Jiraiya se zkoumavě podíval na svého starého studenta.
„No..já…no!“ nemohl ze sebe nic dostat Minato. Byl nervózní a začínal se mírně červenat. Jak nezvyklé na nejsilnějšího shinobiho Konohy.
Jiraiya se ušklíbl. „Ty než se vymáčkneš! Pojď dál, nebo tu budu čekat až do zimy a umrznu!“ řekl a dostrkal Minata do svého bytu.
V krbu už praskalo dřevo a linula se z něj záře, jako protiklad proti počasí za okny. Venku byla už skoro zima a poslední lístky opadávaly ze stromů. Před slunce se postavily husté šedé mraky a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. I ulice byly prázdné, a pokud jste někoho zahlédli tak se zachmuřenou tváří a spěchajícího za svým cílem.
Jiraiya posadil Minata do křesla blízko krbu a sám odběhl do kuchyně postavit vodu.
„Chceš čaj?“ zavolal na Minata přes zeď.
Minato pokýval hlavou a zadíval se do ohně.
„Dočkám se odpovědi?!“ ozval se znova a hlasitěji Jiraiya.
„Ano chci! Promiň!“ odpověděl mu, když si uvědomil, že zakývání přes zeď asi neviděl. Nejspíš by to nefungovalo ani u Hyuugů.
„Sakra co se to se mnou děje,“ rozladěně si položil otázku Minato a podíval se na své ruce. Klepaly se mu.
„Co takhle si zahrát go?“ zeptal se ho Jiraiya, když se vracel i s uvařeným čajem.
Minato mu na to kývnul. Go hrál docela rád.
Jiraiya se za chvíli vrátil a nesl starý oprýskaný goban a dvě sady kamenů, které už také zažily lepší časy. Postavil je na stolek před křeslem, na kterém Minato seděl a sám si přitáhl druhé.
„Tak co jsi mi chtěl říct!“ zeptal se vesele Jiraiya, když si sedl k hrací desce.
„Vlastně už ti to říct nechci,“ odpověděl Minato a zakabonil se.
Jeho sensei odhalil úsměv: „Pokud tě porazím, tak mi to řekneš!“ vyzval svého žáka na souboj.
„Dobře, polož si dva kameny, jako obvykle,“ vyzval svého senseie.
„Dnes to nebude potřeba, ty mě to totiž chceš říct!“ řekl Jiraiya a sebevědomě se usmál.
„Onegai shimasu!“ řekli najednou a navzájem si vyjádřili úctu poklonou.
Hráli mlčky jen za zvuku praskajícího dřeva a zvuků úderů kamene o desku. Na hracím plánu se začaly tvořit obrazce černých a bílých kamenů.
„Víš, proč mám tuhle hru tak rád?“ znenadání se zeptal Minato.
„Tuším! Ale řekni mi to,“ vyzval ho jeho protihráč.
„Základní myšlenka je v získání území za co nejmenších ztrát. Na rozdíl od Shougi je tedy daleko blíže k imitaci pravé války. Získat co nejvíce, ale ne za cenu zničení vlastní síly. Zničení krále či jiné nepřátelské jednotky je jen neplánovaný bonus,“ zatímco vysvětloval své myšlenky, tak položil svůj kámen.
„Je to tak, jak jsem si myslel. Pamatuj ale na to, že ani tato hra není perfektní simulace. Tady dost dobře nemůžeš se svou armádou ustoupit. Tady lze jít jen vpřed!“ Jiraia položil další kámen na desku a pokračoval.
„Se svou schopností číst pozice bys měl vědět, že skupina uprostřed je už dávno mrtvá a také bys měl vědět, že tuhle ztrátu už nedoženeš. Pokud velitel nemůže vyhrát a nemůže ustoupit nebo utéct a tak zachránit své muže, měl by se vzdát, aby zabránil jejich smrti. Zvlášť ve válce, kde se běžně vyměňují zajatci. Hokage na to musí brát ještě vetší ohled. Ve chvíli, kdy už nebude žádná naděje na úspěšnou obranu, se musí vzdát a zachovat tak životy nevinných lidí. To je to nejlepší, co v té chvíli může udělat, i když jím bude opovrhováno. Na to nikdy nezapomeň!“
„Makemashita!“ rezignoval Minato a začal uklízet hru. „Děkuji za cennou lekci, Sensei!“ řekl s děkovnou poklonou Jiraiyovi.
„Arigatou gozaimashita!“ zdvořile poděkoval za hru Jiraiya a povzbudivě dodal: „Na co by byl učitel, který nedokáže dát lekci či radu. Doufám, že jsi nezapomněl na svůj slib!“ upozornil.
Minato se párkrát nadechl a pak ze sebe vychrlil proud slov.
„Vy máte větší zkušenosti než já. To je prostě fakt! Já bych teď od vás potřeboval poradit. Totiž, já bych chtěl radu. Prostě jak mám požádat ženu o ruku. Při jaké příležitosti, jaká mám volit slova a tak dál?“
Jiraiya vždycky tvrdil, že ho jen tak něco nepřekvapí. Když mu ale Minato oznámil, že si někoho chce vzít, tak zapomněl dýchat a jen němě zíral před sebe. Ani Minato nerušil nově vzniklé ticho, díval se někam k zemi a čekal na Jiraiyovo kázání a vyptávání. Teprve asi po minutě zvednul hlavu, aby zjistil, proč neodpovídá. Ten zatím zrudnul v obličeji a pořád někam nepřítomně hleděl.
„Sensei, jste v pořádku?“ zeptal se starostlivě staršího muže. Odměnou mu bylo mohutné sípavé nadechnutí.
„TO JAKO MYSLÍŠ VÁŽNĚ!“ zařval Jiraiya, když popadl dech.
Minato se vmáčkl do křesla a nesměle kývl.
Starší muž se naklonil nad stůl.
„Jak dlouho jí znáš? Když jste se potkali teprve před měsícem!“
„Záleží na tom.“
„Ty se s ní přeci nechceš vyspat, ty si ji chceš vzít! Ještě mi řekni, že chceš mít děti!“ vyjel Jiraya.
Minato pípnul: „Někdy bych chtěl děti!“
Jiraya se zhroutil znovu do křesla. Bylo toho na něj moc.
„Tak tady ti neporadím, ještě jsem nikoho nežádal o ruku a vůbec, já se nerad vážu!“ nakonec ze sebe vypravil.
„A ten dopis, co jste posílal Tsunade?“ rýpnul si Minato.
Jiraya zrudnul jak rak.
„Ten jsem neodeslal,“ přiznal se.
„Díky sensei! Já to tedy vymyslím sám.“ Rozloučil se Minato a rychle vypadl na ulici. Po chvíli začalo hustě pršet.

„Proč jsi mě sem pozval?“ ptala se Kushina Minata. Byli v nejdražší a taky nejluxusnější restauraci v celé Konoze. Světlo vydával obrovský skleněný lustr a na každém stole stál svícen. Plápolání ohníčků na vrcholcích knotů jen dokreslovalo atmosféru tvořenou živým orchestrem hrajícím klidné melodie a několika uměleckými skvosty, pověšenými vkusně na zdech.
„Na to, abych tě někam zval, důvod nepotřebuji,“ odpověděl a Kushina si všimla, jak se začervenal.
„Nejsi trochu nervózní?“ pošťouchla ho.
„Ne, jen mě zaráží tvá krása.“
„Lichotníku!“
Hovor tekl jako med a luxusní saké jim protékalo hrdly, jako by to byla voda. Ve světle svíček se leskly jejich alkoholem zabarvené tváře a jejich oči se potichu vpíjely do zraku toho druhého.
„Proč jsi mě sem pozval?“ zopakoval Kushina svou otázku.
„Protože jsi jedinečná a možná bude jedinečná i tato chvíle.“
Kushina se zarazila. Nechápala, co tím myslel, ale cítila zvláštní neklid. Strach a zároveň horoucné očekávání. Bála se i doufala ve věci příští.
„Jedinečná?“
Na okamžik se zarazil. Jako by se rozmýšlel. Nějakou šťastnou náhodou v té samé chvíli přestala hrát i hudba a její místo převzala jediná žena, Goza, jak se říkalo slepým hráčkám na shamisen.
„Jedinečná svým kouzlem,“ odvětil jakoby do prázdna.
„Řekneš mi už konečně…“
Umlčel ji. Naklonil se k ní a přitiskl svá ústa na její. Poddala se a vnímala jen své a jeho bušící srdce. Po nekonečných a současně krátkých vteřinách se jejich ústa oddělila. Kushina znovu chtěla něco říct, on jí to znovu nedovolil. Položil ji prsty na rty.
„Pss! Začíná zpívat!“ zašeptal.
Místností se rozezněly první tklivé tóny. Postarší žena hrála se zavřenýma očima a se smutným výrazem. První zazpívaná slova rozezvučela duši a vzbuzovala nádherný smutek. Podle mnoha legend Gozy se ztrátou zraku získají pohled přímo do své duše. Do duše, která ztratila světlo slunce a nachází se v ní jen smutek. Tento smutek pak předávají dál, aby ulehčily svému břemeni. Říká se, že z žen, co ztratily zrak, se stávají buďto nadané umělkyně, nebo nemilosrdní vrazi.
Kushině tekly slzy z očí. Zpěv podráždil její zraněnou duši a srdce, co opatrně skládala zpět. Možná jí připomněla časy minulé, anebo jí ukázala bezvýchodnost jejího osudu?
Pomalu doznívaly poslední tóny. Kushina pochopila, co myslel tou jedinečností okamžiku.
„To bylo překrásné,“ špitla Kushina a podívala se na Minata. Ten neseděl na druhé straně stolu, jak čekala, ale klečel před ní.
„Budeš mou ženou, Kushino Uzumaki? Ty tajemná krásko, cos ukradla mou duši a mé srdce?“ řekl trošku váhavě, ale přesto rozhodně.
Zase se spletla, zase ji překvapil. Vyrazil jí dech a rozkmital srdce dosud nepoznanou rychlostí. Sebral všechny jeho kousky a slepil je dohromady. Nezapomněla, ale její vzpomínky už nebyly tak bolestivé.
„Ano!“

„Prohrála jsem!“ uvědomila si Uido, i když neznala důvod.
„Nakonec jsi neuspěla! Jednou bys mi mohla věřit,“ ozval se hlas od okna.
„Ráda dělám věci po svém! Co tady vůbec děláš?!“ otočila se na něj Uido.
„Přišel jsem tě navštívit,“ usmál se muž.
„Riskuješ, Madaro!“ vyčítala mu.
„V této vesnici není nikdo, kdo by se mi mohl rovnat!“
„Jednotlivec ne, ale nemůžeš bojovat s ANBU divizí.“
„Není zde nikdo, kdo by byl schopen mě zadržet.“
„Tak tvá existence bude vyzrazena a Konoha nepřestane, dokud nezemřeš. Prokopou každý kámen a nakonec tě najdou. Budou se mstít. Smrtelně jsi zranil Prvního.“
„První,“ odplivl si Madara, „bastard co propadl paranoie, vylákal mě a pokusil se mě zabít je teď oslavován jako hrdina a já jsem zrádce!?“ jeho kůže zrudla vzteky.
„Co tedy teď plánuješ?“
„Původně jsem se nechtěl mstít, co dobrého by to přineslo. Teď budu muset zničit Konohu.“
„Jak to chceš udělat, ty blázne? Bez armády, bez pomoci, sám chceš napadnout nejsilnější vesnici.“
„Jednoduše, využiju Kyuubiho.“
Uido se orosila.
„To je snad ještě horší, sežere tě, ani nemrkneš.“
„Liška je jako býk.“
„Co prosím?“ nechápavě zavrtěla hlavou Uido. Přemýšlela, jestli se Madara ze svého dlouhého života nezbláznil.
„Mangekyou Sharingan mi dovoluje kontrolovat démony! Bojí se ho!“
„Dobře, možná by to šlo, ale nikdo stejně neví kde je.“
„Já to vím!“
„Cože?“
„Můj otec ho kdysi pomocí svých očí zapečetil. Uchihové jsou děsivá stvoření,“ Madara ukázal pod pláštěm schovaný znak klanu.
„Tak tedy dělej, co chceš. Jen mi slib jednu věc.“
„Jakou?“ zeptal se.
Uido zaplály oči.
„Já zabiju Kushinu Uzumaki!“

Čas letěl dál a sníh začal tát pod paprsky letního slunce. Ženy si všímaly prvních květů a děti, už unavené zimou, se konečně zbavily těžkých zimních bund.
Zato Třetí hokage měl krušné období, jeho zdraví se zhroutilo jako domeček z karet. Nakonec musel být převezen do nemocnice. Konoha ale nemohla dlouho zůstat bez hokageho a tak Minato musel zastupovat. Zhruba za dva týdny, právě v době, kdy se začaly kvést sakury, Konohou otřásla další zpráva. Třetí odchází do důchodu a na své místo dosazuje čtvrtého. Mezi elitou se okamžitě objevily stížnosti. Zvláště silně se ozývala skupina ANBU kapitánů kolem velitele ROOT divize Danzou-sama.
„Hokage se vždy volil, nemůžeme dovolit, aby se tato tradice rozpadla kvůli jednomu staříkovi, co si příliš uvykl vládě,“ říkal každou chvíli někdo.
Další části rady také dělaly problémy. Každý se v nepřehledné situaci snažil získat co nejvíce moci pro radu. Skupina byla reprezentována bohatými obchodníky a starými klany. Obě tyto skupiny chtěly využívat rady jako prostředku k splnění svých cílů.
Minatovi se s podporou velké většiny ANBU a také obyčejného lidu naštěstí povedlo přestát tuto těžkou dobu.
Nakonec bylo vyhlášeno datum slavnostního uvedení do úřadu a Danzou-sama byl nucen uznat svou porážku a zástupci rady se hádali mezi sebou, jaká by měla podstata reforem. Když se konečně dohodli, bylo už moc pozdě.
Nakonec se ale ukázalo, že Danzou neřekl poslední slovo, s pomocí rady se mu povedlo oddělit ROOT od armády. Kvůli omezené možností kontroly založil ROOT centrálu asi dvacet kilometrů východně od vesnice.

„Nutně s tebou potřebuji mluvit,“ řekl Jiraya. Vypadal naštvaně.
„Tak si půjdeme někam sednout a proberme to, jo?“ navrhl Minato.
„Radši ne! U tebe doma to bude bezpečnější,“ zamítl a dal se do rychlé chůze. Minato za ním skoro vlál. Celou dobu přemítal o tom, co může být tak důležité, že mu to nemůže sdělit jen tak.
Dorazili k Minatovi domů. Ten vyndal klíče a rychle odemkl.
„Cos mi chtěl říct?“
Jiraya si sedl na polštář do tureckého sedu.
„Prvně si sedni,“ vyzval Minata o počkal, až se taky posadí.
„Takže, prověřil jsem minulost Kushiny Uzumaki!“
Minato se naježil a jeho výraz jakoby říkal „Kdo se ti o to prosil!“
Jiraya se však nenechal zastrašit a pokračoval dál.
„Klid! Záleží mi na Konoze a proto jsem to musel udělat. Je to přece jen cizinka a navíc budoucí žena hokageho. To co jsem zjistil, je rozhodně neradostné a hlavně nebezpečné.“
„Mohl bys konečně přejít k věci,“ snažil se ho popohnat Minato.
„Dobře! No prostě jsem zjistil, že jí cvičila Uido. Tu ženu určitě znáš, o jejích schopnostech se vyprávějí legendy. Pravdou je, že byla nájemnou vražedkyní. Vždy někoho svedla a pak ho zabila. Na vrcholu jejích schopností prý nebyl muž, který by jí odolal.“
„To já ale vím!“ řekl klidně Minato.
„A co s tím tedy budeš dělat?“ zeptal se Jiraya.
Minato se usmál.
„Vezmu si ji. Kdyby mě chtěla zabít, tak už to udělala! Navíc je těhotná.“
Jiraya si zaťukal na čelo.
„Bože, chraň muže, co se zamilují!“