Nauč mne lásce.

Černé stěny žaláře jí děsily. Každou chvíli chodil někdo kolem, ale nikdy se dveře neotevřely. Byla tu zavřená už týden. Před očima jí vytanuly obličeje jejích nejlepších přátel, které asi už nikdy neuvidí.
„Saii, Ryo, promiňte.“ Zašeptala zničeně. Najednou se otevřely dveře a do nich vstoupil rusovlasý muž. Přisunula se ke zdi a zděšením strnula.
„Vstaň!“ nařídil jí. Vzpurně zavrtěla hlavou. Muž k ní přistoupil a hrubě ji vytáhnul na nohy. Táhnul ji dlouhou chodbou, dokud nedorazili před nějaké dveře. Muž je zprudka otevřel a vtáhnul ji dovnitř. Ocitla se uprostřed porady jejich organizace. Akatsuki. Pomyslela si zhnuseně.
„Řekni nám svůj důvod, proč si nás sledovala.“ Vybalil na ní muž v čele stolu.
„Nikomu nesděluji své důvody, takže ani vám ne.“ Na tváři se jí usadila chladná maska.
„Však ono tě to přejde.“ Zavrčel muž.
„Sasori odveď jí zpátky do vězení!“ rozkázal muž Sasorimu. Sasori ji znovu chytil za ruku, ale tentokrát hruběji. Ve dveřích se otočil na muže a kývl hlavou. Vyděšeně se na Sasoriho podívala.

Odtáhl ji do nějakého pokoje. Byl tmavý a bez oken. Vyděšeně ho pozorovala. Rozkázal jí, ať se posadí. Neměla na výběr, a proto se posadila na židli na kterou ukázal.
„Proč nám odporuješ? Víš, že stejně to zjistíme, dřív nebo později.“ Obcházel kolem ní Sasori.
„Když to neprozradím, nezradím tím nikoho.“ Zavrtěla hlavou.
„Vím, že vás tu bylo víc.“ Podíval se jí zpříma do očí. Záporně zavrtěla hlavou.
„My v Rootu pracujeme sami. Bez týmu, bez přátel a bez citů.“ Odsekla. Sasori se na ní zkoumavě podíval.
„City? To slovo už neznám dlouhou dobu.“ Chladně se zasmál. Jeho smích jí naháněl husí kůži.
„Lidská loutka, že?“ podívala se mu do očí. Sasori se na ní otočil.
„Víš toho o mě nějak moc ne?“ Zavrtěla hlavou.
„Jen jsem o vás zaslechla. Jsem totiž loutkařka. Byl jste vždycky můj vzor, ale…“ podívala se na něj.
„Ale? Teď už víš, jak na to jsem viď ? Já Akasuna no Sasori.“ Jeho pohled ji propaloval a jí se to ani trochu nelíbilo. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Jsem Minako.“ Odvětila tiše.
„Minako? Zajímavé jméno..Znamená krásné dítě, že?“ Udiveně se na něj podívala, ale kývla hlavou.
„Sasori je také hezké jméno.“ Odvětila slušně.
„Hezké? Hezké jméno, které je pošpiněné mou existencí.“ Odfrkl si.
„Pošpiněno existencí? Každé jméno je pošpiněno.“ Zavrtěla hlavou.
„Myslíš tím sebe?“ zeptal se. Kývla hlavou. „A čím je to tvé pošpiněné?“
„Mou minulostí..“ zašeptala. „Původně nejsem z Konohy.“ Zašeptala zničeně.
„A odkud tedy jsi?“ zeptal se.
„Jsem z Písečné.“ Špitla.
„Z Písečné?“ podivil se. Kývla hlavou. „Ale proč jsi v Konoze?“ zeptal se.
„Nechci o tom mluvit.“ Zavrtěla hlavou. „Je pozdě. Měl bys jít, nebo si z tebe budou dělat legraci.“
„Nevadí mi, co si ostatní myslí, a ani to, co říkají.“ Odvětil. Minako se na něj udiveně podívala. Zdál se jí být teď více... lidský. Ano lidský. Usmála se. Poprvé a doopravdy, ne falešně jako třeba Sai.
„Nevím proč to říkám, nikdy jsem to nikomu nenabídl, ale jaké je tvé poslední přání?“ Minako rozpačitě zčervenala a sklopila pohled.
„Poznat, jaké to je být zamilovaná.“ Špitla. Sasori se na ní zmateně podíval.
„Co prosím? Ty nevíš jaké to je?“ Minako zavrtěla hlavou. „Ale jak to?“ zeptal se jí.
„Nevím..Stačí?“ zašeptala bezradně. V tu chvíli udělal Sasori věc, které bude dlouho litovat. Přiblížil se k ní a políbil jí. Potom okamžitě zmizel. Minako se udiveně dívala na dveře.
Chodil za ní každý den. Byl už to týden. Dnešek měl být její poslední den, ale něco se změnilo.

„Sasori zjistil jsi od ní něco?“ zavolal si ho jednou Pein.
„Je z Konohy a patří k Rootu. Měla za úkol o nás zjistit nějaké informace. To se jí nepovedlo.“ Informoval ho.
„Dobře, už jí na nic nepotřebujeme. Zlikviduj jí.“ Nařídil mu. Sasori stroze přikývl a opustil jeho kancelář. Odešel do cely, kde byla Minako. Seděla na posteli a unaveně se dívala před sebe. Moc toho nenaspala, to je pravda.
„Mluvil jsem s Peinem. Mám tě zlikvidovat.“ Oznámil jí. Minako se na něj vyděšeně podívala. „Ale neřekl jak.“ Usmál se potom. „Takže tě propustím.“
„Ale já nechci být bez tebe.“ Odporovala mu.
„Beze mě ti bude lépe.“ Usmál se. „Zase se někdy uvidíme..Možná.“ Nakonec Minako souhlasila.

Odvedl ji před bránu Konohy.
„Miluji tě.“ Zašeptala.
„Já tebe taky…budu na tuhle chvíli vzpomínat a budu si nadávat proč jsem to udělal.“ Usmál se. Políbil jí. Naposledy a potom odešel. Naposledy se na něj podívala a usmála se. Otočila se a vyrazila vstříc Konoze. V hlavě jí hrála jediná věta. Nauč mne lásce… Došla k budově Hokage.
„Tsunade-sama.“ Usmála se mírně.
„Minako? Myslela jsem, že jsi mrtvá.“ Oddechla si Tsunade.
„Málem jsem byla, ale povedlo se mi vyváznout.“ Usmála se.
„Kdy budeš znovu moct sledovat Akatsuki?“ zeptala se.
„Už nikdy…ne protože to po mne budete chtít. Chci přestat být kunoichi.“ Tsunade po ní vrhla udivený pohled. „Mám špatné zkušenosti z této mise a proto bych radši pracovala v Konoze jako vaše asistentka, než někde venku.“
„Dobře..nebudu se tě ptát proč to chceš udělat. Zítra ráno nemusíš chodit do práce. Přijď, až ti bude lépe. Vypadáš nemocně.“ Usmála se na ní Tsunade.
„Dobře Hokage-sama, dobře…“ rozloučila se a vyšla na chodbu. Právě kolem ní běžela žena se zprávou v ruce. Tušila, že se to stane. Právě dneska, cestou zpátky unesli Kazekageho Skryté Písečné.

O několik dní už byla Minako v práci.
„Doneseš tento dopis Hokage-sama?“ zeptala se jí Shizune. Minako kývla hlavou a vzala od Shizune dopis. Byl s nápisem Akatsuki. Minako neodolala a podívala se dovnitř. Užasla nad tím, co bylo uvnitř, on a mrtvý? Je to možné? Své rozpoložení na sobě nedala znát. Předala dopis a vzala si volno. Vyšla si na skálu na niž byli vytesány hlavy pěti hokage.
„Miluji tě!“ zakřičela dolů a padla na zem. Slzy dopadali na zem a smáčely jí. Otřela si slzy a zůstala sedět na zemi. Děkuji ti mnohokrát..Naučil si mne milovat..Zatím nashledanou Sasori…